Prší.

Jo, zase. Už druhé ráno. Ještě více než včera. O to více je chladněji a ani moje džínska mi vůbec nepomáhá udržet si tělesné teplo. Ještěže jsem teplokrevný metamorf, avšak teplokrevnost nahrazuje pouze potřebu, nikoli komfort. A dneska jsem byl hezky vytlačen ze své komfortní zóny.

S Igorem jsem se setkal už dole u vchodu do budovy. Začal jsem se třást při představě, že s ním budu muset jet společně výtahem. Ale místo pachu jsem cítil jakousi ostrou vůni. Asi se před prací ještě osprchoval, a dokonce na sebe naplácal kolínskou!

Zíral jsem na něj s otevřenou hubou, zatímco sklápěl deštník, a pak mu věnoval úsměv a poplácal ho po rameni.

„Nesmíš si zas tak brát všechny Luciny kecy doslova," snažil jsem se zmírnit tu tíhu svědomí z jeho podstaty, ačkoliv uvnitř jsem jásal jak děcko s dudlíkem.

Igor po mně hodil naprosto nevysvětlitelný pohled, asi mě úplně prokoukl, ale já byl v tu chvíli líný svoje faux pas nějak obkecat. Pouze jsem se rozpačitě zachechtal a zalezl do výtahu.

„Ale ta kolínská ti svědčí," vystoupil jsem z výtahu a raději se na Igora neohlížel, abych se nestal obětí jeho vlčího pohledu již podruhé za tento den. Obávám se, že příležitostí k tomu dnes ještě bude.

Tentokrát jsem si dal i kávu. Devadesát osmička už nabíhala.

„Co včera?" otočil se na židli Igor.

„Hm? Jo, tohle. Dost zajímavé. Pak to všechno s Luckou předneseme. Ale už teď tě ujišťuji, práce bude dost."

„Něco velkého?"

„To si piš," semkl jsem rty a kýval hlavou jak pes na pružině.

Poté Igor už nic neřekl, když viděl, že jsem se zabral ihned do práce, a pravděpodobně dokonce do práce s velkým P. Strčil si na uši sluchátka a zapnul smaragdovou krabičku walkmanu.

Ještě nějakou dobu trvalo, než se seběhla celá parta. Dal jsem si něco na zub a vybavil si Ondřejův včerejší beznadějný výraz, když jsem před něj postavil plechovku špagetky.

První, co udělala Lucie, když přišla do kanclu, je, že se zhluboka nadechla, a pak s dlouhým výdechem vydávala spokojené zvuky.

„Theo, nepřehnal jsi to dneska náhodou?" rýpla si, přestože se usmívala čistou radostí z krásného vzdoušku.

„To ne já, to Igor," hlavou jsem ukázal na našeho psího kolegu.

„Tak to má být, tak to má být. Nechápu, co je na tom tak těžkého. Řekni mi. Žena věnuje každé ráno více jak půl hodinu zkrášlování. Proč se chlap nemůže umýt a navonět? Hmmm, kéž by to tak bylo každý den."

To bys chtěla hodně, Lucie.

Po příchodu Martina a Antonína započala i naše pracovní doba a necelou půl hodinku po zavření dveří dřevěné přepážky se tyto dveře opět rozevřely a velký šéf nakráčel mezi nás. Vsadím se, že právě dosnídal pařížský salát, drobky rohlíku ještě odpočívaly v koutcích jeho úst.

„Theo, Lucko, co se teda včera stalo?"

„Hned to bude," vstala rázem Lucie, držíc nějaké papíry, které dokázala ještě včera sepsat.

Poté, co přednesla všechny poznatky a ukázala pár mých profesionálně pořízených fotek, jsem si také na chvíli protáhl nohy a doplnil o pár věcí od komisaře. Dodal navíc to, že mezi kočkami, lasičkami ani rysy a kunami jsem nikoho s takovým profilem nenašel. Nikdo se nepodobal obličeji mrtvého těla ze včerejšího podvečera. Alice už byla kontaktovaná, ale než zavolá zpět, to taky nějakou dobu potrvá.

„Takže zatím nemáme nic," konstatoval tvrdě šéf.

„Máme případ," namítla Lucie, která jako jediná má ty koule nadřízenému oponovat. Možná ne koule, ale prsa.

„Policie má lepší dosah, oni přijdou na to, kdo to je," zamumlal jsem a dál se tomu nevěnoval. Jestli si pamatuji něco, nějakou radu, co mi kolegové kdysi dali – nikdy nedělej předčasné závěry. Takže aniž bych se měl o co opřít, nemůžu vyslovit kravinu a spekulovat nad ní celý den.

A tak jsme to prozatím nechali plavat. Akorát bez úspěchu projeli seznam pohřešovaných. Až další den – a to konečně i vykouklo slunko, nám zaklepal na dveře kanclu mladý policista s krabicí v ruce a předával spisy, fotky a výsledky provedených analýz. A že cokoliv bude potřeba, máme je kontaktovat.

Vrhli jsme se na to jako děcka na dáreček pod stromkem.

Jelikož už kolektiv spatřil místo činu na fotkách den předtím, nebyl tak zděšen pohledem na díru v zádech. Možná až u detailní fotky rány se všichni zadrhli a zatajili dechy. A pak u chlupy porostlých rukou, jako by ten člověk měl na sobě kožich Leoše Mareše.*

Igor si čichl ke krabici a začal ji očuchávat jako pes. Vlastně, on je pes, že?

Ale nic odtud nebylo odebráno přímo na místě činu, takže mohl vyčichat pouze smrad zatuchlého kartonu a svoji vlastní vůni. I dnes totiž po včerejším úspěchu pokračoval v trendu a nevyzařoval alfa feromony, ale kolínskou z drogerie.

„Do háje. Přes ten smrad nic necítím," odtáhl se od krabice a naštvaně si sedl ke stolku, odmítal s ostatními mluvit.

Tak dobrá, asi mu ta kolínská úplně nesvědčí.

„Nemohli ho najít v databázi. Už ho dali na seznam pohřešovaných osob a –"

Lucčin projev přerušil telefonát. Trochu podrážděná zvedla tu krabičku do ruky a přiložila si ji k uchu.

Slyšeli jsme jenom divné huhlání a bzučení a Lucčin vyměněný pozdrav s osobou z druhého konce telefonu. Ale zdá se, že je to někdo známý, blondýna se celá rozzářila a usmívala od ucha k uchu, když se ptala na to, jak se druhá osoba má a tak. Seděli jsme jak pecky na zemi, ani netutali, očima hltali tu dramatickou královnu naší kanceláře.

Nakonec popřála pěkný víkend a jakmile mobil zapípnutím oznámil konec hovoru, vítězně se na nás otočila.

„Bod pro tebe, Theodore! Je to kočka, Alice mi to právě potvrdila. Jsi dobrý," Lucie se usmívala jako matka pyšná na svého neschopného syna, který najednou zazářil a získal hrdost rodiny zpět. Možná jsem v jiných ohledech neschopný, ale rozhodně ne úplně.

„Kdo by to z té fotky nepoznal?" předhodil jsem před ně snímek a pokoušel se machrovat. Setkal jsem se však s vlnou trapného ticha, až jsem byl nucen dodat: „Vyrůstal jsem na statku, tam bylo koček spousta. Připomínal mi jejich pach."

„A ty Igore, bys neměl rozpoznal svého největšího nepřítele?" musela si žena rýpnout.

„Jsem vlk, ne pes."

„Aha," pokrčila rameny Lucie a falešně se usmála.

„Pro Alici to ale nemohl být žádný problém," hlesl jsem a trochu i záviděl. Je více zvířetem než člověk. U mě je to pravý opak.

„Včely mají skvělý čich," poučil mě Martin a pak se na židli přemístil ke svému počítači, kde ihned filtroval naši databázi na kočky.

„To už jsem dělal. Nevyhodilo mi to žádnou shodu s mrtvým," mávnul jsem líně rukou a pak jen kroutil očima, když Martin došel ke stejnému výsledku. K ničemu.

„Je možný, že naše databáze někoho vynechaly? Zadáváte pečlivě? Nebo někdo unikl našemu hledáčku?" velký šéf si dal ruce do širokého a velice pružného pasu, připraven nás seřvat.

„Možná byl dříve zaregistrován jako hybrid a pak se u něj projevily schopnosti," navrhla Lucie řešení.

„To nejde. V prvním roku, ne, v prvním půlroku se dítě mění jak zběsilé. Určitě to nebude tím."

„Možná jeho linie nebyla sledována," řekl jsem, jen tak, abych přispěl do debaty naprostým ničím.

„V Česku máme už poslední dvě větve. Obě se sledují, více jich tu není. Na tohle by Alice snadno přišla," stále vyvracel Tonda, který si po dlouhé době hraje na velkého šéfa.

„Co když byl adoptovaný?" kecl jsem další věc, protože ticho bylo už příliš dlouhé.

„Vše se sleduje," stále stál za svým Tonda.

„Vše ne," musel jsem oponovat, speciálně jsem Tondovi připomínal jistou událost, ale na to nereagoval.

„A není z jiné linie?" Igor se rozplácl ve svém křesílku. Lucka nemohla mlčet.

„Z jaké by měl být?"

„Zabloudil do jiného teritoria," při tomto slovu vykoukl z okna na rušnou silnici a jasné nebe.

„Ze zahraničí?" vyhrkl jsem náhle, nabádán Igorovým myšlenkovým pochodem.

„To by šlo. Pošlete fotku oběti organizacím všech sousedních států, ať se mrknou, jestli někoho takového nemají. Když ne, rozhoďte sítě do dalších států."

A dveře zacvakly a my byli bez šéfa.

Pomohl jsem Martinovi rozeslat hromadný email všem zahraničákům. Jestli je ze zahraničí, není divu, že se v našich databázích nevyskytuje. Ale co by tu dělal? Na dovolené v tomto ročním období určitě nemohl být. A na obchodníka, který přišel prodiskutovat výstavbu nového nákupního centra, také ve svém ohozu nevypadal.

Pár hodin po odeslání nám už přišla první odpověď. Od DAMMu. Neboli Deutsches Amt der merkwürdiger Menschen. Německo.

Své mládí jsem prožil na dostihových akcích, kde se slítávaly vrány z celé Evropy. Trochu základů němčiny jsem pochytal, ačkoliv jako ryba ve vodě si čvachtám v jazyku anglickém. Ten nás ve škole doprovázel už od prvního stupně, pak v počítačových hrách, při programování softwarů a nyní jsem skoro profík.

Přesto to rodiče nevzdali a divoce se snažili mé základy trochu rozšířit. Díky nim jsem zůstal na úctyhodné A2, kterou se teď snažím balit turisty v klubech. Každopádně, můj dojem z tohoto jazyka je rozporuplný. Z jedné strany obdivuhodný, jak z pěti slov dokáží vytvořit jedno nové, z druhé strany se mi nelíbí zvuk jejich vět.

Měniče nazývají die Formwechsler. Slováci jim zase říkají jednoduše Premieňajúci. V Americe, co jsem pochytil od Martina, jsou to Shapeshifters, v Anglii zůstali u klasického názvu Metamorphs. S podobnou konzervativností se setkáváme i tady u nás, kde ještě stále oficiálně užíváme cizojazyčně založené metamorfové, i přes snahy v národním obrození o používání názvu zvěroměniči.

Než jsem si stačil přečíst celý mail, už Martin přepisoval obsah pro šéfa do češtiny. Sice tento lehce oplácaný pán vypadá dost obyčejně a dost česky, strávil pěkná léta v Hollywoodu a pracoval na speciálních efektech do filmů. Podílel se na takovém Dnu nezávislosti, Mužích v černým nebo Jurském parku. Velký muž. Když jsem se to dozvěděl, měsíc jsem s ním nebyl schopen normálně komunikovat. Zato on komunikovat anglicky umí, jako by byl rozený Američan.

Jednou jsem se ho zeptal, proč se vrátil zpět a nezůstal žít si svůj americký sen. Odpověď? Chybělo mu české pivo. Podle Igora měl nějaké neshody, které dokonce vyvrcholily střelbou; podle Lucky byl zase odmítnut slečnou. Pravdu se nedovíme. Můžeme být jen rádi, že tu je, a že na něj padne ročně velká část rozpočtu, aby se vytunil jeho počítač. Má na starost prznění fotek a videí, aby nikdo nevěřil, že měniči opravdu existují. A k tomu potřebuje samozřejmě nejnovější verze programů, vysoký výkon a grafickou kartu o té největší paměti a nejvyšším rozlišení, co se zrovna vyskytuje na trhu.

„Zanes to Tondovi," strčil mi do ruky papír, ani jsem nezaregistroval, a pošoupl mě k dřevěné přepážce. Zaklepal jsem a rovnou vešel, není to tak, že by šéf ukrýval v kanclu nějakou milenku.

„Co se děje, Theo?"

„Martin posílá," položil jsem mu na stůl papír a šéf ho začal ihned číst. Hlava mu přitom neobvykle cukala.

„Aha... Aha... Takže tak. Hm, to bude ještě otrava."

Nic jsem neříkal.

„Četls to?" zvedl šéf hlavu, trochu vrásčitou, trochu vyplněnou tukovým liftingem.

„Ano, když to Martin překládal."

„Přijede návštěva," pokýval hlavou a semkl rty, už teď se vnitřně připravoval na to nadělení.

„Co to znamená?" V takovéto situaci jsem se ještě neocitl.

„Co to znamená? Že tu budeme mít dozor, kluku. Viděl jsi někdy ty americké filmy? Jak vždy přijde banda federálů a převezmou případ, bez žádných otázek? A tobě zůstanou ruce pro pláč? Tak přesně to tu bude, Theo. Přesně to," ťukal ukazováčkem do stolu a podle obličeje mu stoupal krevní tlak rapidní rychlostí. Snažil jsem se ho trochu uklidnit, ať nevoláme záchranku. Zrovna před víkendem.

„Pane, proč by měli dělat dozor? Jsou z jiné země, ne z našeho Ministerstva. Hádám, že tu budou pár dní, zabalí tělo a pojednou zpět."

„Napsali agenta. Víš, co to slovo znamená? Pracuješ tu nebo ne? Agenta! Kdyby chtěli zabalit tělo, jak jsi říkal, poslali by pracovníky, sluhy, otroky. Ale agenta, chápeš? Ten tu bude vrtat do všeho, jen ne do případu."

„Nemůžete si být jistý," pokračoval jsem ve své snaze, která ale vyvolávala přesný opak. Šéf byl čím dál červenější.

„No, chlapečku, to teda jsem. A zrovna bude víkend! Tolik práce, tolik práce!" vstal ze židle a hrnul se do společných prostor. Mezitím huhlal dále. „Němci jsou technici, jsou tvrdí, přesní, bezcitní, jako ocel. Víš, jak to bolí, být zmlácen ocelovou tyčkou?"

„Nedokážu si to představit," už jsem krátce odsekl, začínal jsem ztrácet nervy. Šéf se zastavil a otočil se.

„Bolí to. A hodně!"

Jakmile vstoupil mezi naše stoly, všichni poslušně vysedávali, očividně jim Martin již přetlumočil, o co jde.

„Čekejte v pondělí návštěvu. Přijde nějakej Němec, snad se tu dlouho nezdrží. Takže, dnešním úkolem je pořádný úklid. Chci, aby se všechno lesklo. Poutírejte i ty žaluzie a pod spisy, tam je celý koberec prachu. Lucko, máš na starosti přes víkend vyprat ručníky. Martine, ty kup nový kafe, to nejdražší, ať mu tu nenalíváme naši mletou sračku. Vydrhněte ty šmouhy od židlí, jasný? Někdo si vemte na starost i záchod, uklízečka ho umývá očima."

Ani jsme se nestihli nadechnout v tom návalu úkolů, které se sypaly z velitelových úst jako cukr z děravého balíku. Nikdo neměl čas ani popadnout pero a dělat si poznámky. Sám Tonda byl ještě rudější, jak se vysoký tlak spojil s nedostatkem kyslíku v plicích.

„Jo, Lucko, zamluv ještě dneska pokoj na hotelu, nějakým lepším. Nikdo odsud neodejde, dokud všechno nestihnete udělat!" Tondova řeč dosáhla klimaxu a my jen celí ztuhlí posedávali s husí kůží po celém těle. A přitom je to člověk, který působí většinu času jako hodný děda z hospůdky. Haha.

„A já, Tondo?" Igor si všiml, že na jeho jméno nepadlo nic.

„Máš placené volno. Budeš dělat z domova. Nemůžu si dovolit, aby to tu... Ty víš co. Němci jsou cvičení, mají ostré nosy. Nám to nevadí, ale jim?" Počkat, NÁM to nevadí? Kde to vzal? „Takže buď v klidu, jakmile odjede, zavolám tě zpět." Mávl lhostejně rukou, a teprve poté nabral vzduch a celý zadýchaný se vracel do svého koutečku za dřevěnou překážkou.

Rozhlídl jsem se kolem, na své spolupracovníky. Nikdo z nich nevypadal nadšeně. A já sám se docela začínal bát, co se to jedná za lidi, jejichž popis zní jak z inspekce.

Lucie se mračila. Ruka se jí začala třást, a než jsem ji stačil oslovit, už vystřelila do šuflíku a strčila si do pusy kuličku Raffaella.

Obrátil jsem se tedy na Martina.

„To je to tak špatné, s těmi Němci?"

Chlapík se nejprve pořádně nadechl, než otočil svojí židlí a mrkl na mě.

„U nás v Česku, tady je to přece jen klidnější. Takže si můžeme dovolit všechno zvládat tak nějak akorát. Německo je velké a mají tam nehorázný bordel. Spoustu přistěhovalců, s tím jsou spojení i měniči, kteří nejsou registrovaní. A nechtějí se registrovat. Takže i jejich lidi musí být tvrdí a drsní, aby měli situaci pod kontrolou."

To mi přišlo v pořádku, takže jsem jen pokyvoval na Martinovu odpověď a žvýkal jednotlivé informace.

„Jsou to zvířata," poznamenal Igor a vstával ze židle.

„A my nejsme?" nadzvedla obočí Lucie, která dojedla cukrovinku akorát včas. Byl jsem docela rád, že to řekla. Já sám se chystal odpovědět to samé.

Igor neodpovídal. Šel ven z kanclu.

„Snad se neurazil, ne?" odfrkla si blondýna a kroutila hlavou. Pustila se do bookování hotelu, už ťukala nalakovanými nehty na tlačítka mobilu.

Mezitím se Igor vrátil. Držel v ruce kýbl vody a dvě hadry. Jedna vábnější než druhá. Ošplíchaný od proudu vody, vypadal, jako by vyběhl z posilky. Jenže testosteron nikde a kolínská už dozněla.

„Bude se tu hodně prášit, radši otevřu okno," usmál jsem se a pak popadl kus nabízeného hadru. Jde se na věc!

______________

*pozn. autorky: Příběh se odehrává rok dva před debutem Leoše Mareše a jeho slavných kožichů, ale víte, nemohla jsem si pomoct