„Máte se na co těšit!" Podle výrazu se však netěšil, spíše naopak. Ale, slíbil to. Bylo to jako uzavření smlouvy, a vypití drinků představovalo podepsání dohody mezi námi. Nebo nějaký typ pokrevní smlouvy. Ve obou případech to byl pakt smíření, dalšího, a doufám, že vydrží až do konce jeho pobytu.

Nesl jsem sladce vonící čerstvě namíchané drinky, plné zvláštního aroma, připomínající ženský parfém a bylinky. Táhlo se to za mnou, ten pach, jak závoj třpytek, a už startoval moje sliny, aby dostatečně okupily můj jazyk. Jako bych tu tekutinu měl v ústech, převaloval ji sem a tam, abych zapojil co nejvíce chuťových pohárků.

Hrdě jsem to postavil před pokusnou experimentální jednotku, pár kapek přitom vyšplíchlo na stůl jak žabky z kaluže, a zdvihl skleničku.

„Na naše neshody a shody, minulé i budoucí," zvolal jsem zvesela, alkohol mi proudil žilami a já se cítil jako doma. A ještě více jako doma se budu cítit, až si dám toho Jägera s Red Bullem do úst.

Henri nic neříkal, jen se pochybně díval na obsah skleničky, s neskrývaným odporem, jak v těch reality show, kde musejí lidé překonávat strach. Jeho strach byl momentálně ze mě, tím jsem si byl jistý.

A tak mu dát něco dle mého vlastního zájmu, nemůže odmítnout. Nemůže litovat svých rozhodnutí, které ho vedli k tomuto zabijáckému mišmaši. Je jen jeden směr, kterým se ubrat. Vypít to.

Přišlo mi, jako by se jeho obličej připravoval na to typické zaksichtění po spořádání něčeho opravdu silného. Jenže síla tohoto drinku je v něčem jiném. A tak jen překvapeně převaloval tekutinu po jazyku, aby zjistil, co je na ní tak zvláštního.

Rýha mezi obočím se mu prohloubila, ale to bylo vše. Nic nevyplivl zpět do skleničky, naopak polkl a uchvátil mě jeho soustředěným výzorem. Má veškerá nespokojenost už byla definitivně pohřbena. Dokonce jsem se ani neptal, jak mu to bralo.

Usmál jsem se a zapřel do křesla.

„Asi už chápu, proč Lucka má radši Ondru než mě," zamumlal jsem si pro sebe, ale uším pana Kolbeho to neuniklo.

„Ondra?"

„Spolubydlící. Když jsem se dostal do Prahy, byl jsem jak mravenec v prázdném bytě. To on mi ukázal město a vzal mě pod střechu."

„Vy nejste z Prahy?"

„Dokážete si představit koně v Praze? Leda v cirkusu."

Henri se ušklíbl, něco na mé poznámce přeci jen bylo.

„A odkud tedy jste?" upřímně se zajímal. A přestože by normální člověk po tolika objednávkách v baru už maloval očima umělecká díla, on je měl neustále upřené na mně. Cítil jsem, jak se nevědomky červenám. Naštěstí to v tom světle není vidět.

„Poblíž Pardubic. Víte, je to celkem tematické."

„Ano, dostihy. Účastnil jste se jich někdy?"

„A teďka myslíte jako kůň nebo člověk?"

Byl jsem důkladně přeměřen pohledem, který mi oznamoval tu smutnou skutečnost – jak jen blbý můžu být.

„Jako člověk. Kdysi. Ale otec má ve stáji pár dostihových koní, obecně to tam celkem vzkvétá."

„Máte statek?" překvapeně zdvihl obočí.

„Ano. Jelikož, víte, u nás se říká – pod svícnem je největší tma. A proto se naše rodina vždy věnovala koňům a chovu a takovýmto věcem a tak. Jen časem opadaly různé větve, a teďka se o ně stará už jen otec."

„Tak, to jste tam musel mít volnost, ne?"

„Ano, měl..." dokud jsem nestoupl mámě na nohu a nepraštil kopytem kamaráda. A nezačal proklínat ty strašné kyje na mých končetinách. A nepromluvil si se mnou otec. Tolik k tomu. Takže o volnosti nepomýšlím zrovna v dobré náladě.

Dokonce se zdálo, že náš Německý agent odečetl atmosféru a rozhodl se více neklovat do citlivé záležitosti.

A tak načal téma jiné. Přestože by bylo možná lepší, kdyby neříkal už nic.

„Víte, Theo, vy jste jak to štamprle, z něhož pije tamta skupinka."

„Co?"

„Jste naprosto průhledný, nemáte velkou kapacitu a snadno vaše emoce přetečou. To nejsou vlastnosti agenta."

„Jestli mě zase urážíte..."

„Ne, to není mým úmyslem. Jen vypozorování," to sice řekl, ale ve mně se krev opět bouřila. Avšak když jsem na něj pohlédl důkladně, všiml jsem si, že jeho obličej začíná být takový roztěkanější. Stejně tak i jeho slova. Asi jsem překonal tu zábranu, ten jeho filtr, kterým odděluje vnější a vnitřní svět, a rázem vypouští ven vše, co mu projde myslí. Nechtěl jsem zrovna tohle? Co já vím. Avšak z toho důvodu jsem se okamžitě uklidnil. Věřil jsem, že to nemyslel zle. A něco na jeho slovech bylo, to jsem musel uznat.

„A co jste vy?"

„Já?"

„Ano. To mi snad můžete prozradit, ne?" zapřel jsem se lokty o stůl a usměvavě ho pozoroval.

„Není na vás, abyste to posoudil?"

„Na mně?"

„Já vyhodnotil vás. Snažte se také. Nepatříte mezi těch devadesát procent, to se nebojte."

Měl jsem co dělat, abych si úsměv zachoval, jelikož mi údivem brada málem spadla na zem. To byl kompliment? Brzo však byla opět přikovaná k horní čelisti jakoby nic.

„Spíše osmdesát pět."

„Hm, když to chcete, dobře. Jste jak zalévací konev, všude kolem sebe roznášíte své poznámky a tak."

Henri se rázem zasmál, až jsem nadskočil. Ještěže naše pití bylo dávno zkonzumované, jinak by pokrylo stůl jak ledovka.

„Chtěl jste slyšet můj názor. Nesmějte se."

„Ne, je to dobré, jen jsem spíše čekal něco jako hadici. Dlouhou hadici na vodu."

„Má větší objem a větší páru?"

Na to Němec neodpověděl a nervózně se rozhlédl okolo. Zdálo se, že tohle na první pohled pitomé téma nechce rozebírat.

Jenže jeho mozek nadále pracoval, a to zřejmě neuvěřitelnou rychlostí. Když se z ničeho nic zasmál a upoutal moji pozornost, marně kroutil hlavou a naznačoval, že není úplně vhodné, aby sdílel důvod jeho smíchu.

„Už jsme od vás slyšel všelico možné. Má smysl to přede mnou tajit?" pobízel jsem ho, přímo tahal za nitku té myšlenky, abych ji vytrhl z bezpečné oblasti myšlení sem na stůl.

„Jen jsem přemýšlel."

„No, a k čemu jste došel?"

„Víte Theo, ještě něco mi připomínáte."

„Tak to nevím, jestli chci slyšet," zamumlal jsem při pohledu na jeho zubatý úsměv, který nevěstil nic dobrého.

„Víte, jste také jako kyselina. Taková hodně agresivní látka, tváří se jako voda, ale žere, leptá, pálí až na uhel."

„Tak tohle mě už začíná urážet," odtáhl jsem se a zapřel do opěradla.

„Poslouchejte dál. Protože kyselina je hodně užitečná, využívá se ve výrobnách, v reakcích, je to průbojná látka."

„Tahle část mi má lichotit?"

Opilý šváb byl jak utržený z řetězu. Nepřestával se usmívat, že jeho vráska mezi obočím téměř vymizela. Byl přímo nadšený z tohoto nepochopitelného přirovnání, které mi mělo sednout na kůži. No, já nevím, ale žádné výstražné symboly na sobě nemám. A zatím všechno, čeho jsem se dotkl, nadále žije. Tak kde to sebral.

„A co vy? Jste nějaký cukr nebo sůl nebo co?"

„To mi přijde nejzábavnější. Já bych byl asi zásada. Louh. Také je nebezpečný, leptá, ale je nezbytný pro papírenství, textil, a je využíván při výrobě mýdla. Snad víte, že mýdlo se používá na mytí rukou, chrání před špínou a patogeny. Takže se podílím na ochraně lidstva."

„Zato vy si lichotíte až až," zkřížil jsem si ruce a přemítal, jestli mám nadále poslouchat jeho sračky nebo ne. Ale šváb ještě neskončil.

„Když smícháte hydroxid sodný a kyselinu sírovou, nastane bouřlivá reakce zvaná neutralizace," divím se, že s opilým jazykem stále zvládal vyslovit všechny pojmy správně, „a po ní pak zbyde jen voda a sůl. A všechno je klidné."

Henri domluvil s jaksi zasněným pohledem, byl to úplně jiný Henri, než jakého jsem znal. A i přes všechny chemické odborné věci, které mu po skleničce jdou mimořádně dobře, naprosto mě zbavil slov, jakmile dovykládal tu pohádku. To přirovnání. Tu skutečnost, která v mých uších nesla až mimořádně velké romantické poselství. Odhodil jsem jeho kritiku stranou a v hlavě si promítal tyto dvě sloučeniny. Hydroxid a kyselina. On a já. Spolu. Známe se jen pár dní, ale přesto si tykáme, přesto přišel s něčím takovým, tak hezkým, obzvlášť na jeho povahu.

Kdybych ho políbil, podělal bych to hodně?

Henri očividně žádné takové úmysly nenesl, jelikož jeho pozornost byla upoutána shakerem barmana a hbitými pohyby, přímo tancem, s jakým naléval jednotlivé složky koktejlu do skleničky. Otočka sem, otočka tam, kroutil se jak červík v kopce hlíny.

Odkašlal jsem si.

„A Henri, nebyl byste raději, kdybyste tuto cestu podnikl s někým jiným? Třeba s Lucií, nebo Martinem..."

„Hm?" trhl hlavou, vyrušen mojí otázkou. Jeho oči už byly dost rozrušené, víčka se nedržela tak vysoko, jako za plné bdělosti. Ten poslední panák ho dorazil, jak to tak vidím.

„Jestli... No, jestli vám nevadí, že jsem k vám byl přiřazen já," zopakoval jsem váhavě, přestože jsem se snažil s ním udržovat oční kontakt, abych pochytil tu nejhlubší pravdu.

V jeho stavu však lež ani neexistuje.

„Ne," zakroutil hlavou. Začala mu padat na stranu. Srdce mi zaplesalo.

„Vyšlo by to na stejno."

Moje srdce plesalo předčasně.

„Ale není to tak špatné, řekl bych, že možná i lepší, než jsem čekal."

Pan Kolbe přemítal stále nad mou otázkou a pokyvoval hlavou, s každým kývnutím mu klesla o centimetr níž.

„Ano, nakonec jsem rád."

Je rád.

Očka se mi rozzářila jak ohňostroje, to popírat nebudu. Dokonce se ozvaly hlasité perdy, jak ten ohňostroj bouchl. Teda, tak krátce zabušilo mé srdce. To bude tím, jak je nakopnuté kombinací Jägera a Red Bulla. Jemný růžový film na mých uších nabyl barvy vína. Jsem opravdu beznadějný.

„Asi je na čase jít, ne?" hlasem zněžněným jeho výrokem jsem navrhl, při pohledu na jeho nezvládající maličkost. Pouze pokýval hlavou a začal se zvedat.

Dnes jsem se potvrdil v tom, že koni opravdu zvládají alkohol jak vodu. Jelikož se stačilo zvednout, a sice jsem musel věnovat vteřinu dvě stabilizaci mé polohy, rázem jsem byl jak pevný sloup, antický, kdesi v Aténách. To o agentovi z Německa říci nemůžu. Takže co sloup umí? Podepírat! Přihupsnul jsem k němu, abych si mohl zavěsit jeho ruku přes rameno, zkontroloval, jestli máme všechno, a tahal toho spáče ven z baru.

Dobře, že jsme zvolili podnik tak blízko. I tak se těch deset minut skoro dvojnásobně protáhlo a šváb už téměř spal. Byl jak náměsíčný. Nohy ještě klopýtaly, avšak jeho povislá hlava mi v pouličních lampách pouze nabízela pohled na husté obočí a řadu uspořádaných řas, občas se chvějících.

To jsme to dopadli!

„Hej, hydroxide, dej si pozor na nohy," upozornil jsem Henriho, jelikož byl před námi stupínek chodníku. Avšak ani změna oslovení ho nijak nepřivolala do tohoto světa. Byl tuhý. Naprosto. A já byl také rád, že se ještě nějak držím a jdu rovně. Čerstvý příval vzduchu nebyl tak účinný, jak jsem doufal.

Vyhrabal jsem klíček od jeho pokoje, zatímco jsme procházeli kromě tiché recepce s ospalou slečnou za pultem, a tlačil nás k výtahu. Já to po schodech tahat nebudu!

Dveře od jeho pokoje zářily jak brána do nebes. Zlaté halo zárubně a jak jasná hvězda oslepující gravírovaný štítek s číslem byly důkazem, že jsem při tahání přerostlého švába na silnici umřel a stali jsme se pouhými duchy, bloudícími světem, čekajícími na spásu. Nedokážu si představit, kolik by vážil, kdyby byl stejně vysoký jak já. Absolutně si to nechci představovat!

Položil jsem ho na postel. Přímo ho tam hodil, kdo má nést takový těžký balík svalů. Asi na cestě usnul, protože se ihned zavrtěl do pohodlnější pozice a spokojeně vydechl.

Najednou nevypadal jako přísný agent sousední země, ani jako špičkový bojovník, který skolí každého, kdo se mu postaví do cesty, a vybojuje si svůj široký pás lusknutím prstů. Opravdu se zdál jako jiná osoba, teď, když měl zavřené oči, úhel obočí se srovnal do přímky, a dokonce zmizela i rytina nad nosem, značící neustálý stav soustředění.

Ihned omládl o deset let.

Je pravda, že takto jsem ho ještě neviděl.

Musel jsem si k němu sednout, přičemž jsem se také trochu kýval ze strany na stranu, a hleděl na spící princeznu. Už to nebyl barbar Conan, ale Jack z Titanicu. Až mě ta náhlá a rychlá transformace sebrala všechna slova z mysli. Proč takto nevypadá přes den? Proč se neusmívá, jak teďka v baru? Co kdyby se usmíval častěji? Kdyby to nebyl úsměv pohrdání, ani letmý úšklebek, protože si více nedovolí? Opravdový úsměv?

Instinktivně jsem vztáhl dlaň na jeho líce, palcem laskal ten kus kůže pod ním. Byla hebká, i přes občasné ďolíky v ní. Sálala teplem, avšak nečervenala. Henri znovu hlasitě vydechl, jeho rty se nepatrně zachvěly. Otřely se o sebe, natáhly a nakonec se opět uvolnily do mírně pootevřeného stavu.

Každý pohyb jsem pozoroval se zaujetím, jeho obraz byl v mých očích přeostřený a okolí naopak rozmazané, dáno panáky toho koktejlu, který jsem nás donutil pít. Řekl bych, že dokonce mi přišel rozzářený, možná to bylo však světlem, které dopadalo přímo na jeho postavu ležící na pomačkaných peřinách.

Kdo by řekl, že se po tom našem prvotním fiasku opět potkáme, že mi dokonce nabídne tykání? Že řekne ty hezká slova, která bych od něj v životě nečekal?

Pohnul hlavou. Trochu. Nepatrně. Ale já to cítil, protože ji natočil a zapřel se do mé líce, která na ní byla položená. Možná se do ní chtěl otřít, nevím. Byl jsem fascinován tím pohybem. A možná – nebudu lhát, vzrušen. Ihned se mi do mysli vehnaly všechny erotické představy, které jsem doteď kvůli němu měl, a kterým jsem se snažil – a celkem úspěšně – vyhýbat. Ale jeho bezvládný obličej, najednou křehký jak lesní kvítko, odevzdaný mojí milosti, byl pokušením i pro bohy. Potlačoval jsem všechny tequilly v mém těle a udržoval si zdravý rozum.

To mi pomohlo si uvědomit, že ta osoba pod mojí dlaní je nezvykle horká. A že to sálavé teplo je mnohem vyšší každou chvílí. Dokonce jeho dech, který se rozprostíral pod jeho nosem, mi připadal, jako kdybych měl dlaň vedle svíčky.

Naklonil jsem se a položil své čelo na jeho.

Opravdu byl horký. Nevím, jak je to s brouky, ale rozhodně to nejsou teplokrevná zvířata jako já, a tohle by neměl být jejich běžný stav.

Jenže žádný prostor pro starosti nebyl. Když jsem držel svůj obličej těch pár centimetrů od toho jeho a byl zahříván tím spalujícím teplem jeho dechů, rázem otevřel oči, zabodnuté přímo do mě.

„Henri..." řekl jsem automaticky, když jsem byl pohlcován tím rozpáleným karamelem v jeho očích, temným ale hřejivým, díky tónu světla v místnosti. Svojí dlaní jsem klouzal pryč, aby si nemyslel, jaká nevhodná gesta tu předvádím.

Nato opět zavřel oči a pootevřenými ústy nahlas vydechl.

Spí?

Stále jsem se nad něj nakláněl, hrozilo, že můj sebemenší pohyb by mě vychýlil z rovnováhy a spadl bych na postel vedle něj. Nějak jsem cítil, že se nedokážu odpoutat a v této pozici bych setrval do skonání světa. Pozoroval jeho ostré rysy, čelist jako čepel mačety, líce rovné jako plocha ledu – nyní spíš jak hladina indické omáčky v kotli, horká na dotek až pálivá; řasy seskládané do vějíře, vyrobeného s absolutní precizností, s každým pírkem pečlivě zpracovaným a vkladeným na jednotlivých dílů. Chtěl jsem opět vztáhnout ruku, abych urovnal chloupek na obočí a srovnal jeho hokejkový tvar.

Absolutně, jakože absolutně mě nenapadlo, že by se tato pohádkově spící a nevinná postava rozmáchla rukama a zahákla je o mé záda, natož si mě přitáhla k sobě a nechala, ať dopadnu obličejem na ten jeho. A co hůře, aby se naše rty dotkly, spojily a už automaticky pohybovaly, jako by to měly dávno zažité.