Zbytek dne samozřejmě nepřinesl nic. Jezdili jsme jak blbci sem a tam, i přestože jsme měli ten super seznam, sestavený podle mapy zdejšího kraje; ale zákon schválnosti je absolutní a přes něj nejede vlak. Musel jsem tedy dotankovat nádrž, a to jsem tankoval ještě před Brnem, dal si po cestě nějakou sváču. Stihli jsme v rámci dnešního dne zajet na návštěvu i za Brno, někam do blízké vesnice, dříve pravděpodobně součástí tohoto města, nebo naopak čekající na okamžik pohlcení a přiřazení k cizí správě.

Ale že by byl nějaký výsledek této divoké honičky? Hm, kromě vzájemného nadávání na nepříjemné lidi a nepodařené rozhovory, tak nic. Prostě nic nového, nebo nic vůbec. Stačilo vytasit fotku a lidé si začali zpytovat svědomí, proč zbytečně volali úředníkům, když se vlastně zmýlili a náš kočičák není jejich divný soused.

„To chce panáka," svalil jsem se do sedačky řidiče a plácl ruce na volant, obohacené o tíhu našeho vyšetřování. Začínalo se stmívat a já promeškal večeři. Ale i přes prázdný žaludek, po tvrdé práci mi panák přišel nutnější.

„Slíbil jsem, že vás zvu," vzpomněl si najednou Henri a poškrábal se mezi obočím, takové to gesto, když si vybavíte rázem nějakou povinnost, kterou zrovna nemáte chuť vykonat.

Že by neměl dost peněz? Nebo mu nepřijdu jako vhodná společnost? Nebo přeháním a je pouze unavený. Smůla.

„No, to jste slíbil," ušklíbl jsem se, vyzývavě, loktem jsem se opřel o volant jak o barový pult. „Já vás taky zval, měl byste oplatit laskavost, nemyslíte?"

Šváb na mě natočil hlavu. Skrýval pobavení – snažil se ho skrýt, opravdu hodně se snažil, přesto po pár sekundách mu cukly koutky úst a pak jen zakroutil hlavou, aby zakryl svoji prohru.

„Dobrá, takže na hotel?" vzhlédl na své hodinky, „Hádám, že máte hlad, tak navrhuji nejprve ještě večeři. Stále to stíháme."

„A co takhle nechat auto u hotelu a jít pěšky? Alespoň poznáte Brno i jinak než z výšky desítek metrů nebo z předního sedadla," rovnou jsem startoval, spolujezdec již nic nenamítal. Očividně moji snahu na nějaké rande, večeři při svíčkách a pařbu do rána v mých slovech neviděl. A možná je to dobře. Nebo vše ignoroval. Haha. Ještě stále nemám potvrzeno, jestli hraje stejnou hru, nebo o ničem neví a jeho trefné odpovědi a obratné odezvy jsou pouze výsledkem jeho charakteru, jenž se dokáže všemu přizpůsobit. Ostatně, jako se přizpůsobil mému dřívějšímu nevrlému já.

Nedávám si naděje, sakra to vůbec. Ale řízen Ondrovým kodexem a nakopnut Marošovým zjevením, něco málo nad rámec profesionality vybalit můžu, ne? Včera večer do bylo dobrý, takže nějaké námitky?

Očividně žádné. A žádné nenaskočily ani následujících patnáct minut chůze, než jsme vkročili do nějakého baru, pro mě absolutně neznámého. Zásobu chlastu však měli a nic jiného mě vlastně nezajímalo. Řada různorodých alkoholových lahví byla prozářena jak ranní východ slunce, tisíce odstínů zlaté už na dálku dráždila můj jazyk, a to jsem sotva vkročil dovnitř! Poočku jsem zkontroloval situaci po mé ruce, jestli se nevymyká kontrole, avšak Henri ani nemrkl, i když se na něj okamžitě sletělo množství pohledů hladových koček. No, jako jediný měl na sobě oblek, a už jen z toho důvodu mu to slušelo tak desetinásobně, v porovnání s ostatními. I mnou.

Avšak, měl jsem přeci jednu výhodu. Promiň, Henri, ale moji výšku nepřekonáš.

Usadili jsme se někam do kouta, doufal jsem, že takhle zůstaneme nepovšimnutí právě před konkurentkami brousícími si podpatky, aby jej mohly do mne snadno zabodnout a obsadit mé místo.

Obsluha byla všímavá, v mžiku jsme měli nápojový lístek i seznam pochutin, který slintání z mých úst ještě akceleroval.

Vydržím to ještě, než mi udělají ta žebírka a naaranžují přílohu?

Pan Kolbe se rozhodl nebýt čuně jako já a zvolil si spíše sofistikovanější jídlo. Přestože jsem ho nutil do utopenců, hermelínů a podobných dobrůtek; jemu stačila zapečená bageta se všehomixem. Bude litovat, to mu říkám už teď.

„Ale řekněte mi, poradil jsem vám snad někdy špatně?"

„V jaké oblasti?" nevinně se rozhlížel po okolí.

„Samozřejmě, že jídla! A... A vlastně v každé, já mám vždy pravdu."

„Určitě," odbyl mě s úsměvem. Má ústa se slabě nafukovala. „Ale, jednou jste se přeci jen mýlil."

„Hm? Kdy?"

„Diplomático, Theo. Diplomático."

„Tsk," odvrátil jsem pohled a sledoval, jak lítají vzduchem kapky sirupů a naředěného etanolu a nakonec to všechno skončí v koktejlu barevném jak duha, s paraplíčkem a v likéru naloženou třešinkou.

„A dáte si?"

„Nechcete nejprve večeři?" zvědavě na mne pohlédl, zatímco se můj obličej skrýval v polovičním stínu a občas se přes něj mihly odstíny fialové z blízkého světla.

Jsem si jist, že jsem u něj zapsaný jako nenapravitelný jedlík. Nyní jsem svůj status povýšil na nenapravitelného jedlíka a alkoholika.

„Pravda, do té doby to zteplá," udělal jsem krok zpět a poslušně vyčkával na maso do mého vyprahlého žaludka.

„Přijde mi, Henri, že s tím případem vůbec nehneme. Víme, co ten chlápek dělal, ale ne co přesně. Víme, kdo s ním byl, ale ne proč. Známe jeho časový harmonogram, ale furt ho neznáme dostatečně. Upřímně, ani se mi nechce zasahovat do jeho života, i když už je po něm, ale zase mě deptá, jak se to s námi táhne," čímž jsem naznačil, že ten případ chci z krku co nejrychleji. A vsadím se, že Tonda by na tom byl stejně.

„Tento případ padá na naše ramena. Jedná se o našeho člověka, naše lidi. Ale stalo se to u vás, a jen vy dokážete komunikovat s lidmi a zajišťovat důkazy. Bohužel," díky za nějakou empatii. Naštěstí i náš šváb za ten měsíc dospěl, asi mu došlo spoustu detailů, a tak po chvíli dodal něco, čímž chtěl upokojit mou dušičku. „Chápu, že jsem se zprvu mýlil a vaše oddělení není zvyklé řešit tyto záležitosti. Budu se vám snažit pomoci, jak jen to půjde."

Překlad do češtiny – jste neschopní, takže to beze mě nevyřešíte. Ale už jsem se s tím smířil, a proto mě poslali.

Odvrátil jsem hlavu, moje chuť na panáka se ztrojnásobila. Šváb však nevypozoroval nic neobvyklého, nebo si toho nevšímal. Brzo před něj navíc hodili jeho objednávku, takže o to více důvodů bylo k mlčení. Než se však zakousl, tiše na mě koukl, naprosto bezdůvodně. Než jsem stačil zareagovat, už se pustil do jídla.

No dobrá, nakonec ta bageta nevypadala úplně špatně. S mými citlivými smysly, o to více jsem vnímal vůni paprikového dresingu, kvalitní šunku, kousky prosciutta, a to vše zaobalené v křupavé zapečené bagetě, jejíž teplo sálalo až k mým dlaním.

Důkaz, jak moc křupavá je, mi nabízel pan Kolbe s každým zakousnutím, kdy mě zahltil přímo tatrankový zvuk, doznívající v ústech s každým přežvýkáním čerstvého salátu.

Hladově jsem se na něj díval, aniž bych si to uvědomoval, v žaludku mi začalo kručet a já konečně pochopil, co měl ten jeho pohled znamenat.

Přece jen si vybral dobře on.

Tche!

Jakmile jsem rozluštil jeho kód chování, ještě více mě to namíchlo, takže jsem začal nervózně podupávat nohou a čichem vyhledávat známky po mých pečených žebírcích.

Už téměř dojídal, když jsem se dočkal! Velký tác s porcí pro dva přistál pod můj nos. Mlel jsem akorát z posledního. S ignorací mého společníka, jemuž jsem chtěl původně nabídnout na ochutnávku, jsem vzal jeden kousek, k tomu nabral omáčku a dobrou chuť, Theo.

„A jak se vůbec daří pátrání po tom švábovi?"

Na to Henri jen zavrtěl hlavou. Takže neúspěšně.

„No, zítra to doklepeme, to bychom už měli dorazit vše. Lucka natáhla rezervaci až do soboty, takže nemusíme vůbec spěchat. Plánujete se zdržet v Praze ještě přes víkend?" snad poprvé jsem se ptal s menší nadějí v hlase, než plný tužeb, aby odpověděl ne, jako tomu bylo minule. Místo vyšetřování tu máme adaptační kurz jen pro nás dva, a to velice úspěšný, řekl bych.

„Ano, především musíme pokračovat v pátrání a prodiskutovat výsledky s vaším nadřízeným."

„Když bude co," doplnil jsem a zasvinil své rty mastí z žebírek.

„Měl byste zítra zavolat panu Křepelkovi, jestli už něco zjistili z Nejvyššího soudu."

„Nebojte, mám to v plánu."

„Kamery, případy, všechno..."

„Ano," zvýšil jsem hlas, i přes kusisko bílkovin a lipidů v hubě. Šváb jen krátce nadzvedl obočí než trhl hlavou a věnoval se svému okolí. Dobrá, ne zas tak úspěšný.

Napjatou atmosféru asi vycítil jeden z číšníků. Přiskočil jako zajíček, ještě se trochu zapohupoval před naším stolem, a už se s vytaseným úsměvem vyptával, co na máme chuť.

Henri okamžitě vyplivnul ten svůj rumík, než se na mě dlouze zadíval, aby mi naznačil, že je řada na mně. Odložil jsem žebírko, schválně pomalu, ještě jsem přežvýkával a mlaskal, nepříjemně natahoval čas. Nepříjemně pro kolegu a přihlížejícího. Já si to užíval. Konečně jsem si utřel ruce do ubrousku a pohodil hlavou, ať mi krátké prameny vlasů skočí zpět do správné polohy.

„Já bych prosil... Tequillu. Dejte mi tequillu. Zlatou."

Objednávka vyřčena, tudíž nebyl žádný další důvod k řeči, a tak jsem cpal tu porci do sebe, jako bych tu byl sám.

Když panáčky pak přistály na dřevěný povrch stolu, beze slova si každý vzal, co mu bylo přiděleno, jen jsme si zvednutím sklenky dali najevo, že jdeme pít, a šup, trochu ovoce a skořice.

Zajímavá kombinace, obzvlášť na to těžké maso, ale ne úplně špatná. Jako dezert po večeři. Něco sladkého, svěžího, kořeněného.

Hleděl jsem na zbytky prášku na hřbetě mé ruky a vzpomínal na útržky z noci, kdy mi do postele přistála octomilka. Pardon, Lukáš. Není na to vhodná doba, já vím, ale vlna lítosti mě přeci zalila. Lítosti, že všechno, cokoliv, je jen beznadějný prach, který se tu válí všude kolem, který vdechuji a mám ho plné plíce. A že nedokážu najít smysl – ne, on tam prostě není – ničeho, co udělám. A tak to všechno propadá mýma rukama, a já jdu dál po té zaprášené cestě, někam do mlhy, šíleného smogu.

Kam mě zavede další tequilla? Už jsem mávl na číšníka, mlčky, beze slova, jsem si přivolal další dávku.

Asi si Henri bude opravdu myslet, že jsem jen alkoholik. Ale co na tom záleží.

Když jsem ani nečekal na švábovu reakci a hodil to do sebe, to už se stalo něco neobvyklého a ten muž naproti otevřel dveře své zvědavosti.

„Myslel jsem, že chcete na skleničku, ne na celou lahev."

„Hm?" překvapen, že promluvil, položil jsem prázdnou sklenku na stůl a třením palce o hřbet se snažil očistit ho od nalepené skořice. „Byl náročný den."

„Jsou i horší dny," oponoval bez mrknutí.

„Souhlasíte se mnou vůbec s něčím?"

„Prosím?"

„Nic," odsekl jsem a cítil v sobě pumpovat sílu alkoholu.

„Jestli s vámi s něčím souhlasím?" zopakoval, jestli slyšel dobře. Já koukal na svoji dlaň svírající pozůstatek tequilly.

„Snažím se vám vyjít vstříc, jak jen to jde. Nejste můj nadřízený, Theo. Uvědomte si to," dopíjel svůj rum, který mu zbyl, jelikož já byl příliš rychlý. „A navíc, většinou se snažíte přijít s něčím jiným vy."

Doufám, že si nevšiml, že jsem zakroutil očima.

„Dobrá, opravuju se – pro mě náročný den. Nemusíte se tu zdržovat, můžete jít zpět na hotel."

Henri na mě dlouze koukal, až mě to znervózňovalo. Byl jak černá kočka ve stínu, jíž jen občas zajiskří oči v té tmě, čímž dá najevo svou přítomnost. Jinak je tichá, pozoruje, drží si odstup a přichází jen k těm, kterým věří. Sebevědomá, elegantní, ale ve skrytu duše plaché zvíře. Ale on není kočka. Je to šváb. Drsný šváb, který bude stát na místě, i když vybouchnou Dukovany.

„Jestli nehodláte jít pryč, musíte si se mnou dát další," to měla být výhružka. Přímo mapka k venkovním dveřím, k samotnému hotelu, na patro jeho pokoje. Řekl jsem to i dostatečně ostře, myslím. Přesto se ten chlápek naproti ani nepohnul, místo toho zvedl ruku, aby vyřkl za mě, co si ráčíme přát.

„Minule jste měl dvě osobní otázky, je tomu tak?"

„Cože?"

„A já vám je odpověděl, že?"

„No, ano," váhal jsem, co tím chce naznačit, ale lhát jsem nemohl. Pokývl jsem hlavou, a zmatení bylo slabé slovo na vyjádření toho, co zrovna křižovalo moji mysl.

„Nemyslíte, že je řada na mně?"

O co se to pokouší? Měl jsem za to, že jsem mu v tomto ohledu celkem u prdele. Ještě nezaznělo od něj nic, kromě záležitostí týkající se mé práce, co by se dotýkalo mého osobního života.

„Co teda chcete vědět?" akorát včas, do třetice všeho dobrého i zlého, před nás usedl destilát, u nějž jsem dvakrát neváhal a už byl ve mně, i s přídatnými ingrediencemi. Henri jenom upil svého pitíčka.

Alkohol smýval ten prach, plnil moji hlavu barvičkami. Barvy byly divoké, a já asi taky. A můj předešlý záchvěv vzteku se podivem stahoval na menší území.

„Opravdu máte stále něco proti mně, nebo máte něco sám se sebou?

„Cože?"

„Rozuměl jste mi?"

„Jo, ale..."

„Tak mi odpovězte," pobídl mě, nebo spíše provokoval, soudě podle jeho úpěnlivého pohledu. Snažil se mě nakopnout, využít chvilky, než přijde číšník, abych mu mohl zadat objednávku.

Přesto ten čas byl nedostačující. Ne, byl, bylo ho až příliš, jelikož odpověď byla zasraně jednoduchá.

„Nemám problém s ničím," odsekl jsem a předvedl svůj vítězný úsměv.

Pan Kolbe se naklonil přes stůl a zapřel se loktem o desku, smyl tak mokré kruhy od ledových drinků a zanechal pouze šmouhy, které mizely přímo před očima.

„Je očividné, že lžete. Včera jste se mi dokonce omluvil, a teď hledáte důvody, kterými vyvolat hádku. Můžete říct, že to není váš dobrý den, ale nepostřehl jsem z mé strany nic, co by vás mělo popudit. Normálně bych nic takového neřešil, avšak stále jsme spolupracovníci, Theo, a osobní věci jdou stranou."

Byl jsem v šoku, jak přímočarý byl. Ostatně, on stále je. Upřímný až na kost. A po dvou rumech v rekordně krátkém čase jeho upřímnost nabírá nového levelu.

„Opravdu nic proti vám nemám," stál jsem si chabě za svým, moje předchozí sebevědomí mi bylo sraženo jeho ostrými slovy.

Henri si na to jen povzdychl, zakroutil hlavou a zapřel se do opěradla.

Počkat, je tohle jeho způsob, jak vyplnit formulář na stížnosti? Dal mi zrovna jeho tiskopis přímo pod nos? Tak já to tedy využiju, to se nemusí bát!

„Dobrá, tak tedy, když to chcete slyšet. Jste nechutný. Jakože vážně nechutný. A fakt je nepříjemný, když po mně lezete. Chtěl jsem brečet, a to jsem chlap," vybalil jsem na něj a pozoroval jeho kamenný obličej, jak nejprve chytl známky zděšení, pak se však jeho víčka trochu sevřela a zvýraznila se mu vráska tvaru egyptské oční linky. Vysmíval se mi. Ale jelikož neotevřel hubu, nechal jsem to být a pokračoval.

„Pak, ke všemu máte poznámky. Uvědomte si, že žijete ve společnosti, ve které přes devadesát procent lidí nemá hodnotu vašeho IQ. A – sice mě bolí srdce to přiznat, ale je to důkaz mé upřímnosti – já mezi těch devadesát procent patřím také. Něco dokážu brát s humorem, ale to humor není. Vy to berete vážně. Tak se pak nedivte."

Co však bral jako humor, byl můj krásný proslov. Naprosto ho okouzlil, že ani nemrkl, když mu výhled zaclonil číšník s chlastem.

„A ještě, jo, lítáme tu jako dva blbečci, snažíme se něco vyřešit, ale proč tu sakra zbytečně ztrácíme čas? Není to moje věc, že ta kočka chcípla. Je to vaše věc. Váš člověk, váš člověk číslo dva, jen se bohužel rozhodli vyřešit si účty na našem území. Tak nás přestaňte honit jak nějaké otroky."

Pan Kolbe si zkřížil ruce a bylo mu jedno, že k jeho skleničce usedá muška. Já bych to teda nepil.

„A do toho, Brno fakt nemám rád. Teda, nikdy jsem proti němu nic neměl, ale teď ho opravdu nemám rád. Jsou tu divní lidi, a další se sem hrnou. Jo, všichni se sem hrnou. Už abychom odsud vypadli."

Popadl jsem plátek pomeranče solničku, akorát že naplněnou druhem indického koření. Henri mě následoval, ačkoliv jeho pobavení ustávalo. Byl jak zmrazený obraz filmu v létě, kdy všude řádí bouřka a rázem nastane problém s anténou.

Přikládal jsem si plátek k ústům, ale ještě se zarazil. Jakmile jsem totiž vypustil páru, hnul se ve mně brouček svědomí a začal mě škrabkat na pozadí, a to dost nepříjemně. Nedokázal jsem tedy bezstarostně pokračovat. S pomerančem vytvářejícím mi falešný úsměv bylo nutné, abych něco zamumlal, abych tu zásilku s pevným a tvrdým obsahem obalil nějakou bublinkovou fólií, vatou, něčím; takže kdybych ji pak po někom hodil, aby ta rána byla nějak zmírněna.

Takže, sice mi oči utíkaly pryč od stolu, bylo jasné, komu ta slova směřují.

„Alespoň jste nekritizoval jídlo. A nemluvil mi do řízení. Takže za to díky," nato jsem se vrhl na to kombo pití tequilly a ještě chvíli vychutnával tu souhru všemožných chutí, která se na jazyku odehrávala. Žaludek mě neobvykle hřál a to teplo proudilo až do konečků prstů, do mých nohou, do špiček mých uší. Nejenže s alkoholem starosti odplouvaly, já sám je vyplivl na talíř a podstrčil švábovi jako hlavní chod.

Asi ještě něco dodám.

„A taky díky, že jste dneska otevřel to okýnko. Ráno v autě."

„Jsem host, měl bych se chovat zdvořile."

Sevření mé skleničky zesílilo. No nevrazili byste mu?

„Jestli vám je moje podoba nepříjemná, stačilo říci. Ale jak tak vidím, zřejmě jsou vám nepříjemné obě mé podoby."

Co? Počkat, jaké dvě podoby?

„Nicméně se budu více snažit vyhýbat se vašemu zraku. A také se držet na místech, které vám nebudou vadit, přestože jsou více viditelné a hrozí tak prozrazení. Snad vám tohle bude stačit," ušklíbl se a měl jsem dokonce dojem, že si mě dobírá. Až jsem byl ohromen, na okamžik, na opravdu malý okamžik. Musel jsem totiž reagovat.

„Jen ocením, když mi nebudete česat chlupy na nohou. Na vnitřním lemu kalhot se snad udržíte, ne?"

„Vynasnažím se."

„Snažte se, a já vás na oplátku na něco pozvu."

Až teď, po takové dlouhé době a vyřčených slov, jeho pobavení konečně opadlo. Řekl jsem něco špatně? Není to dostatečná odměna? Pravda, to, co u nás stojí majlant, pro Němce může stát stejně jako rohlík.

„Nebo, přejete si něco speciálně?"

Pan Kolbe si opět založil ruce a polemizoval nad mým návrhem.

„Ještě předtím chci dodat, že zbylé požadavky nejsem schopen nějak ovlivnit. Brno jsem nevybral já, ani jsem nás sem nezavezl. A také jsem pouhým zaměstnancem DAMMu, takže poznatky tímto směrem spíše směrujte na vedení organizace."

Kýval jsem hlavou jak na pružině.

„To stačí, to bohatě stačí," utlumoval jsem vzniklý oheň, přímo požár, a já byl tím žhářem.

„Dobře."

„A co si tedy dáte?"

Asi, aby si mě udobřil, nebo jednoduše nepopichoval tento křehký vztah, zhluboka se nadechl, než sebejistě zavelel svůj požadavek.

„Vyberte mi něco vy."

Velice, velice strategický krok, také velice průhledný. Ale co, využiju toho co nejvíce, jindy se mi příležitost nenaskytne. Jeho monotónní výraz mi byl rázem nějak povědomý, připomínal mi chvíli tehdy v hospodě, kdy před něj šéf postavil Bechera. Jisté očekávání, nabité o strach z neznáma. A zatímco předtím to maskoval tak perfektně, jelikož jeho hostitelem byl Tonda; nyní, s nevyzpytatelnou maličkostí za zády, se mu to tolik nedařilo.

Vyskočil jsem na nohy, trochu kolísavě, a ještě více jsem trupem zakroužil ve vzduchu, když jsem se na něj otočil a svůdně mrkl.

„Máte se na co těšit!"