Opíral jsem se tentokrát o parapet okna a vyhlížel ven, do dvora okolních domů. Dole se nacházela horda odpadků v kontejnerech všemožného typu, které byly využívané nejen domácnostmi, ale také zdejšími prodejnami, a ty je přezásobovali složenými kartony a plastovými obaly poletujícími kolem jako holubi na náměstí.

Přemítal jsem nad včerejšími událostmi, konečně s trochu čistější hlavou. A nemohl jsem si pomoct, ale pociťovat dvě lítosti. První, že jsem nevzal nohy na ramena hned při spatření toho nevyžádaného barmana. A druhá, že jsem pana Kolbeho, tedy Henriho, naprosto špatně odhadl. Nabyt předsudky kolegů i vlastní šílené mysli jsem pak skončil, jak jsem skončil. Nesnažil jsem se ani zatřít tu falešnou upřímnost, kterou jsem před ním předváděl. Divím se, že se téměř stále choval profesionálně. Opominu jeho výbuch na ubytovně. Ten mu neodpustím.

A jak jsem si zpětně promítal všechny naše společné chvíle, lítost bodu dvě se stupňovala, přestože bylo někdy jasné, že na vině je on a jeho přímočarý přístup.

Není divu, že jsem si v mém stavu zasněnosti nevšimnul cupitání šesti nožek po kachlích, ani měkkých nášlapů chodidel. Až když mi v periferii mihlo něco velkého, oranžového a nahého, podskočil jsem, div se nepraštil do hlavy, a vykřikl výstižné „Ježíši!"

Zády ke mně se natočil coby dup, jelikož zalezl do kabinky, kde měl odložené věci, a nechal mi tak chvíli na rozdýchání.

„Henri, nemůžete se prosím nedávat tak nějak najevo?" už jsem nevydržel a vyhlásil to po záchodech.

„Co tím máte na mysli?" vyletěla odpověď z kabinky.

„Že nejsem zvyklý na vaše náhlé zjevy."

„A kde se tedy podle vás mám zjevovat?"

„V kabince, třeba. Zalezte do kabinky a tam si dělejte, co chcete."

Na to Henri neřekl ani ň. Zrovna procházel procesem zkulturnění, aby nadále nevypadal jak domorodec v Austrálii. Podle šustění jsem si mohl domyslet, kterou část oblečení zrovna hází na sebe. Nepoddajné zvuky doplněné o občasný cinkot, jak hra na cello, při níž nějaké dítko občas ťuklo do trianglu, patřily kalhotům. Lehce draplavý zvuk, způsobený třením chodidla v ponožce, připomínal vrnící strunu roztančenou pod vedením smyčce, a do toho cinkala spřežka pásku, kmitající ze strany na stranu.

Navlékání do košile pak bylo charakteristické jistým odhodláním a spolehlivostí. Takový ten pevný tón v příjemné tónině, o který se celá melodie opírá a jíž je vyjádřena, ne příliš nahlas ani ne potichu. Typické housle, nejlépe v nějakém soundtracku.

Náhle někdo na ty housle zaskřípal, až mi naskočila hustí kůže – ne, to si pan Kolbe zazipoval poklopec.

Soustředit se na tohle přirovnání a ne na to, co se za symfonií děje, mě uklidnilo dostatečně, že jsem nemusel krotit žádná divoká zvířata a bez problému pak mohl nasadit přirozený úsměv, když se z kabinky vynořil již oháknutý německý agent.

„Lepší, mnohem lepší," ukázal jsem palec nahoru a chystal se vykročit ven. Čekala nás ještě práce.

„Copak vám naháním strach?"

„Ne, jen preventivně předcházím pocitům méněcennosti," odvětil jsem a zrovna měl smůlu, že byl můj pohled zachycen danou osobou, jež na mě zvědavě pozvedla obočí. Jak se z toho vykroutíš, Theo?

Jak? Řeknu pravdu!

„Nemusíte mi připomínat, že jsem dlouho nebyl v posilce a že na ni ani nemám čas."

Opustili jsme hotel a vklouzli do auta jedna báseň. Motor jsem však nestartoval.

„Našel jste něco?"

„V jeho pokoji? Nic. Žádné stopy po švábech, nebo alespoň tom jednom, nejsou. Zato kočičí chlupy byly nepřehlédnutelné. Měli by vyměnit uklízecí službu –"

„No to ne, ta paní je skvělá, kdo jiný by nám dal informace? Musíte se na věci dívat z více stránek. Jste kruci agent, mělo by to být pro vás samozřejmostí."

„Theodore, vy jste neviděl to, co já. Generální úklid je na místě."

„Jak myslíte. Ale kdo ho udělá? Kdo bude mít peníze ho udělat? Nechte žít hotel vlastním životem a povídejte, co dál."

„Nenašel jsem žádné papírky, žádné zapadlé věci. Všechny skříně jsou prázdné, naplněné pouze oblečením nového hosta. Nelze ani očekávat, že by tam zůstalo něco původního, po takové době."

„Ano, pravda. Zaměstnanci také nic. Ale volal jsem šéfovi. Zařídí to na tom soudě, takže cesta volná pro nás, abychom vyslechli pár osob. Teda já. A vy... Vy se nenechte sníst holuby," píchl jsem si do Henriho, ten však úspěšně moji jehlu ignoroval, naladěn na pracovní notu.

„Budu vám krýt záda. Mnozí neukážou na první pohled, že něco tají. Ale jakmile se zavřou dveře –"

„Nasadí úsměv Grinche. Je mi to jasné. Vzhůru do toho!"

Ohlásit se na vrátnici, spojovat se s vedením, volat zpět do Prahy, pak zase vyčkávat na vedení, zadávat mé kontaktní údaje, od jména, příjemní, bydliště, barvu vlasů, značky kalhot a mobilního operátora... Přišla mi to jako celá věčnost, než jsem konečně prošel detektorem kovů, pro jistotu, jestli u sebe nedržím nějakou pistol, jinou než přirozeně srostlou s tělem. Do toho mi naskakovala po celém těle husí kůže, a to jsem se opravdu snažil nepředstavovat si toho švába, lezoucího po mém krku, na rozhraní límce trika a bundy. Bohužel, ani pokus představit si mamku, která mi prostě hladí zátylek při čtení pohádky na dobrou noc, ani například spadlý podzimní list, jehož trajektorie si mne vyhlídla jako cíl – nic z toho nebylo účinné. A můj obličej tak svíjela křeč, dost podezřelá pro ochranku, řekl bych. Ale jelikož po veškerém prohledání byl mojí největší zbraní jazyk a síla slov, nemohli dělat nic, než mě předat nějaké zástupkyni či co a pouze na mě skrytě zamávat.

„Adriana Vlašská," podala mi ruku, než se začala vyptávat na podrobnosti mé návštěvy. Zřejmě byl Tonda ve svých instrukcích dost stručný.

„Ano, hledá – ám... ehm," pročistil jsem si hrdlo a zhluboka se nadechl, nadzemskou silou potlačoval nával slz v očích. Šváb se totiž rozhodl, že půjde na procházku, a to zrovna po mých zádech, hezky podél páteře. Lechtal mě jak... ne, nemám ani slov pro přirovnání, reflexem jsem stáhl půlky a napnul tonus v zádech, přesto každý zápich malé nožky do mého trika bylo utrpení. A to nejhorší mělo přijít, jak sklouzl po údolí mých beder! Deformovaný úsměv řval o pomoc a zároveň se pokoušel vypadat normálně. Byla to ubohá situace.

Vysvobodil mě až přechod na kalhoty. Pevná džínsovina již zajišťovala lepší bariéru a já si tak mohl v klidu opět odkašlat a navázat ten žádaný rozhovor.

„Omlouvám se, něco na mě lezlo a šimralo v nose," kéž by tu narážku mohl slyšet, hajzl.

„Nic se neděje. Takže, koho že to hledáte?"

„Friedrich Donnerstag. Mohl použít pseudonymy, je původem z Německa, ale angličtinu také ovládá. Zde je fotka," vyndával jsem snímek, vyfocen ještě za jeho bijícího srdce, a předložil ho zástupkyni. „Viděla jste ho někdy?"

Paní Vlašská si převzala potištěný fotopapír zrovna ve chvíli, kdy s tichým hups seskočil šváb z mé boty a dopadl na starý kámen. Už nikdy, povídám nikdy, nenechám toho švába lézt po mé maličkosti, alespoň od trupu a výš.

„Ne, neviděla jsem ho."

„Je možné že se tu pohyboval okolo, s kapucí nebo čepicí, na začátku března."

„Omlouvám se, ale nic mi jeho fotka neříká. Každopádně, nejsem jediný zaměstnanec. Tudy, povedu vás."

Jak řekla, tak také udělala. Příjemná paní s bezrámečkovými brýlemi, avšak se silným charakterem, který prosakoval skrze veškerou zdvořilost, až bych si ji dokázal představit někde na vysokém postě jako ministryni, třeba. Někdy potkáte lidi, u kterých to cítíte. Jindy potkáte lidi, které byste rovnou navedli do blázince. Problém je, že z nepochopitelného důvodu ti druzí lidé na cestě zabloudí a rázem se ocitnou tam, kde byste očekávali ty lidi první.

Aby mi mohla nechat při vyšetřování trochu soukromí, hbitě a srozumitelně popsala, kde se kdo nachází, že i takový tupec jako já si to zapsal do krátkodobé paměti. Nedala mi však volnou ruku úplně hned. Co by to bylo, abych zaklepal na dveře Nejvyššího soudce jen tak, v džínách a bez ohlášení.

Byla tedy jakousi mojí vstupní kartičkou. A já tak mohl otevřít dveře a ocitnout se v jedné místnosti s jednou z nejrespektovanějších osob v České republice.

„Dobrý den. Theodor Šapík, těší mě," podal jsem předsedkyni ruku. Paní Wagnerová mi ji na oplátku pevně sevřela.

„Tak, co potřebujete? Ten telefonát od pana Křepelky byl opravdu naléhavý. Máte štěstí, že dnes momentálně nemám naplánovaný žádný soud."

„Moc se omlouvám, že vás ruším při práci, ale vyšetřujeme smrt jednoho muže."

„Vy však nejste od policie. Jak že to bylo? Jste z Úřadu pro monitoring –"

„Speciálních událostí a osob," přerušil jsem ji, ať si neláme jazyk a neháže nás do nepříjemné situace, kdy ona nebude vědět přesně náš název a já se zas nebudu muset trapně culit, že pracuji pro tak nevýznamný miniaturní úřadek ve státním sektoru. „Zasahuje to celkem citlivé údaje, které vám nemohu v této chvíli prozradit. Ale byl potvrzen jeho pohyb v okolí budovy, takže bych se vás rád jen zeptal, jestli ho náhodou nepoznáte."

A tak fotografie, na které se ještě nestihly rozmazat otisky prstů paní zástupkyně, byla předána do dlaní předsedkyně Nejvyššího soudu, která ji váhavě uchopila a chvíli na ni bezduše hleděla.

„Ne, neviděla," odvrátila oči a již s nataženou rukou mi fotku cpala pod nos. Koukal jsem jí do očí, jestli náhodou něco nevyčtu. Ona sama, s přísným výrazem, který rozsoudí i ďábla a boha, mi pohled oplácela, a neuhnula ani na moment, když jsem jí pokládal doplňující otázky.

„Jste si jistá? V první půlce března, před budovou, nebo dokonce v budově, nebo kočky jste si nevšimla?"

„Ne," bylo pokaždé odpovědí na můj dotaz. A jako rozjetý vlak, dojel dokonce. Až potom zamrkala očima a svraštila obočí.

„Kočky?"

„Ano, tento muž má v zálibě upevňovat kamery na vycvičené kočky," vymyslel jsem si narychlo největší kravinu a předložil ji předsedkyni Nejvyššího soudu České republiky. Theo, ty idiote.

„Ne, ani kočky ne," odvětila a mnou projel mráz nad chladností toho vycvičeného hlasu.

„Dobrá, tedy děkuji za váš čas. Kdybyste si na něco vzpomněla, dejte vědět," otočil jsem se a odcházel. Když jsem za sebou zavíral dveře, všiml jsem si svými koňským zrakem hýbajícího se předmětu v pozadí, tedy tancujícího švába na koberečku.

Je to dobrý nápad nechávat dámu o samotě s mužem?

Paní Vlašská na mě čekala, a ještě mě představila dalším lidem, avšak výsledek byl stejný. Muže si nevšiml nikdo. Zato mé pokusy s kočkou úspěch měli. Párkrát se chlupatý ocas mihl, přestože to většina svalila na pouhé představy, a ne na speciální špionážní kočky.

Bylo však potvrzené jedno. Friedrich Donnerstag tu byl. Byl tu a hlídal to tu. A nám se nedaří dopátrat, co tu pohledával. A seznam procesů, které se zrovna odehrávaly, přijde do Prahy až kdo ví kdy.

Nemají nic.

Paní Vlašská pak požadovala, abych na ni před odchodem opět zaklepal. Přivítala mě s úsměvem a zeptala se na pokrok ve vyšetřování. Ostuda mě trefila jako šíp, když jsem musel přiznat, že zatím jsem žádné přelomové informace nezískal.

„Snad se vám bude dařit více a něco ve spisech najdete," vyjádřila naději a zahnula ke schodišti.

„Ano, je to naše jediná – AU!"

„Jste v pořádku, pane Šapíku?" pomohla mi stabilizovat svou polohu, jinak bych už dávno letěl přes schodiště, a se švábem navíc. Přimáčkl bych ho během pádu ke chladném kameni a je jedno, kolik grayů dokáží přežít, tohle by byla jeho smrt.

Vytřásal jsem nohou, kopal jí do vzduchu, v duchu toužil setřepat švába z mých kalhot, ale jeho šikovné nožky byly jako suchý zip, nalepeny na moje chlupy. Jelikož ano – ten hajzl posunul laťku výše. Asi si usmyslil, že když mi tímto způsobem přes triko osahával záda, nyní může jít přímo na kůži, vlézt pod lem nohavic, vyškrábat se po ponožkách nahoru a držet se lanka z mých chlupů!

„Ano, jen moje nemotornost," falešný úsměv už nemohl být falešnější a sestoupil jsem po schodišti dolů. Stejně, jako při vstupu do budovy, i nyní jsem musel projít bezpečnostní prohlídkou, samozřejmě úplně zbytečnou. Jediný kov na mém těle po položení klíčů a mobilu na tácek byl tak zip na poklopci a kovové obroubení dírek na tkaničky.

Šváb byl holý jako dítě v děloze, pokud teda nesnědl někde náhodou zrnka zlata nebo tak. To bych mu pak prominul jeho dovolování si na moji osobu. Zřejmě pro něj nazývání vlastními jmény znamená obří krok kupředu a zároveň deklarace našeho pevného přátelství. Ale promiň, chlape, nevím o tobě nic, jen pár povrchních faktů a zvláštní lhostejný přístup k těm, který přirozeně nepatří na stejnou lavičku, na které zrovna sedí on.

Takže mi řekni, proč mě takhle lechtáš? Proč ti husí kůže a naskočené chloupky nejsou dostatečným důkazem, že mi to není úplně příjemný?

A co hůře, neseběhl hned za dveřmi, on se nechal jak největší pán nést až k autu! Ano, těžko by sednul dovnitř v tomto stavu. Takže šupky dolů z vnitřního vyhřátého prostředí, otočka a po džínech opět vynést se až na kolena.

Sahat na něj nebudu, přitisknul jsem koleno k sedačce a v momentě, kdy se mě nedotýkala ani jedna z těch šesti nožek jsem hlasitě bouchl dveřmi, div to auto přežilo a švába neodfoukla tlaková vlna.

Opřel jsem se zády o přední dvířka a vyhlížel kolem, nechal Němcovi osobní prostor pro oblečení a zároveň ho chránil před zraky náhodných kolemjdoucích. I přes uzavřený prostor jsem zaslechl občas zvuky, podobně se nedalo opomenout pohupování auta jak na přehlídce amerických gangsterů. Pokoušel jsem se rozptýlit se pohledem na okýnko v dáli, kde vysedávala stará dáma prodávající hotdogy, kafe a horkou čokoládu. V hlavě mi jak na závodě míhala slova a věty z výslechů, nemohl jsem si pomoct cítit se docela bezradně.

Rázem jsem nadskočil, jak Henri opustil interiér auta a postával celý nový, urovnával si košili do pasu a ze zvyku mu hlava točila do všech směrů.

„Ta paní lhala," bylo první, co vyslovil.

„Paní?" mrkl jsem na kolegu, zatímco si ještě dorovnával límeček a pohazoval krkem.

„Ta s německy znějícím příjmením."

„Aha, myslíte Wagnerovou. Víte ale o tom, že mluvíte o předsedkyni Nejvyššího soudu České republiky? Ta si nemůže dovolit lhát."

„Pochybujete o mně, Theodore?" pán se zamračil a já cítil, že se nad ním obloha zatahuje a začíná se blýskat. Musím zatáhnout drápky. Schovat kopyta. Cokoliv.

„Ne, to ne. Jen mi přijde zvláštní, proč by zrovna ona, tak vysoce postavená osoba, nám měla lhát," zamazával jsem tmelem tu prasklinu, kterou má neopatrná slova vytvořila. Hele, a proč si mám sakra dávat pozor na jazyk? Zrovna po mně lezl brouk, mám právo být nasraný!

Ptáš se proč, Theo? Možná proto, že spolu budete v kontaktu ještě pár dní. Pohádej se s ním před odjezdem. To můžeš řvát jakkoliv.

„To je váš úkol to zjistit," už byl s úpravami hotový, ale při pohledu na můj přiblblý výraz si povzdechl, usoudil, že bude vhodné mi situaci osvětlit více. Ostatně, doteď u mě jen s polo-informacemi nepochodil. Dokud jsem nevěděl celé složení produktu, byl jsem jak nabručený důchodce.

Řekl bych, že toto uvědomění na obou stranách byl největší pokrok za celé dny. Teda, s výjimkou jeho tykání. Nazývání jmény, jak chcete.

„Jakmile jste odešel, měl jste vidět, jak zbledla a složila si hlavu do dlaní."

„Tomu říkám stopa," zamumlal jsem, ale jen proto, že jsem si jednoduše musel rýpnout. Poté jsem jeho poznatek vzal velice profesionálně. „A co myslíte? Znala naši oběť? Měla s ní důvěrný vztah? Nebo dokonce byl její figurkou?"

„Nedovoluji si nic říci přesně. Nemůžeme ji vyslýchat bez žádných důkazů. O to důkladněji by měl váš úřad projít všechny případy, na kterých v té době pracovala."

„Souhlasím. Jinak, ostatní neviděli nic, teda. Možná ano, ale je to již doba a ochrankou mohl proklouznout jakoby nic. Záznamy z kamer budou poslány, takže o to je už postaráno... No, vypadá to, jestli je to teda pravda, že máme stopu. Sice nevíme jakou, ale jo."

Pan Kolbe přikývl.

„Co teď? Dáme oběd?" zamrkal jsem sugestivně, snad má taky tak prázdný žaludek jak já. Ani jsme nic pořádně ze seznamu neoběhli a rázem bylo celé dopoledne za námi. Cítil jsem prázdnou dutinu ve svém nitru, a dokonce slyšel zvuky ozvěny, když náhodou zrovna žaludeční stěna zasténala.

„Vy opravdu jíte jak –" zarazil se.

„Jak kůň?" nadzvedl jsem obočí a vyčkával, co z něj vypadne.

„Nemyslím to ve zlém, Theodore. Ale opravdu jste snad bezedný."

„Co já vím, jestli jste v nějakém kanclu nejedl náhodou nějaké drobky!"

Agent z Německa jen zakroutil hlavou a vrhl se zpět ke dveřím spolujezdce.

„Nesedejte, najdeme něco poblíž," zvolal jsem a pak jen zamknul auto. Co bych opravdu nechtěl, je najít prázdné parkovací místo a vysvětlovat tomu perfekcionistovi moji neschopnost.

„Jo a prosím, Theodore zní opravdu strašně. Když už, tak Theo. Theodore mi neříká ani můj otec."

Pan Kolbe pokývl naznačuje srozumění a následoval mé kroky na cestě za hospodou s meníčkem.