„Tak co? Myslíte, že mu jde o případ? Chtělo by to zjistit, co se zde v té době vyšetřovalo."

„To budou desítky a desítky případů, pane Šapíku."

„Že to říkáte zrovna vy. Copak to není výzva? Nakonec to stejně padne na nás, tak co."

S tím šváb nemohl nesouhlasit. Napil se drinku.

„Je jen pár důvodů, proč tu dva týdny sledoval soud - pokud sledoval. O budovu samotnou mu jít nemohlo. Takže. Buď mu šlo o konkrétní případ, konkrétní lidi. O obžalovaného nebo oběť. Druhá možnost, je, že mu šlo o konkrétní pracovníky. Buď se zde v tomto období nacházel někdo, kdo ho zajímal - možná ho sledoval z Prahy, nebo ta doba byla čistě náhodná. Třetí - nešlo o lidi v budově, ale o lidi kolem. Nachází se zde velké množství bytovek. Možná sledoval určitou domácnost. Podobně, jako v Praze."

„Kdyby někdo v tom seznamu lidí byl zrovna přítomen v budově soudu nebo v okolí v daném období..."

„Pokud však nebyl v podobě kočky a nikdo ho tak nepoznal."

„Jedl pravidelně párek v rohlíku. Musel být v lidské podobě."

„Nevíme, co měl na sobě. Ani ta paní prodavačka," neodvážil se vyslovit její jméno, už tak bojoval s těmi našimi, obzvlášť s Tondovým, „si nevybavovala. Ale co můžeme odvodit, a čeho jste si možná všiml - ta žena se na něj dívala zespodu, stejně jako na vás. Ta by mu viděla do tváře za jakýchkoliv okolností. Takže můžeme předpokládat, že takový muž, který se schovává a spíše se pohybuje ve své zvířecí podobě, se nebude veřejně ukazovat. Musel mít pokrývku hlavy, čepici nebo kapuci, aby na sebe vrhnul co největší stín. A aby mu procházející nevěnovali žádnou větší pozornost."

„Takže s tím nemám tedy počítat."

„Je to velice nepravděpodobné."

„Když už jsme u té pravděpodobnosti, jak velká je... nebo radši ne," proč si radši neukousnu jazyk, ha? „Víte co, na zdraví!"

Opět jsem pozvedl panáka a sjel ho na jeden zátah.

„Zajímavé, že ty lidi, co on vysleduje, tak se s nimi nic neděje. Nejsou mrtví, nebyli otrávení, podpálení - a že k podpálení domů měl spoustu příležitostí!"

„Stále je třeba mít je pod dohledem."

„To máme, nebojte. Šéf nad nimi pravidelně dělá okružní jízdu, to ano, a hlídají je i včely."

„Je dobré, že máte zastoupení i ve vzdušné sféře," kýval uznale hlavou a popil svého čůča.

„Ano, často se to hodí. Obzvlášť, když šéf nestíhá do práce. Proto má neustále ve skříni nachystané náhradní oblečení. A nikdy nezavírá před odchodem okno."

Aniž bych se snažil, protože jsem vyslovil čistou pravdu, opět jsem pana Kolbeho trochu donutil vytasit řadu zubů a procvičit to naše dědictví od opic - mimické svaly.

„Je opravdu vhodné mi toto říkat?"

„Pro dnešek mi to snad prominete," naklonil jsem se k němu a šeptal, aby bylo jasné, že jsem náš rozhovor právě zařadil do škatulky „důvěrné". „Vy nějaké pikantnosti z pracoviště nemáte? Kolik vás tam vůbec je?"

Asi jsem se neměl ptát, protože ho to hodilo ještě do vážnějšího módu, než když povídal o našem kočičákovi.

„Jenom v Berlíně, něco málo přes stovku. Pak máme různé pobočky po zemi, kde se kolem třiceti až padesáti zaměstnanců může nacházet."

„To je vás opravdu hodně," zatlačoval jsem zpět do důlků své vytřeštěné oči.

„Věnujeme se hodně prevenci, řešení, ale i výcviku; pak zde hodně lidí spadá pod trasovací oddělení, mezi něž patřil i pan Donnerstag, a také oddělení zločinů."

„A vy, pane Kolbe, patříte kam?"

„Na oddělení zločinů," odvětil a ignoroval nesmyslnost mojí otázky. Mám dlouhé vedení, takže mi teď nějak nedošlo, že pan Donnerstag byl zavražděn a kvůli tomuto byl pak pan Kolbe poslán k nám. „Ale snažím se vypomáhat i na jiných oddělení, s úkoly, které jsou jim... neušité na míru."

„Neušité na míru? Snad tam nejsou žádní koni nebo kozy!"

„Nejsme u vás doma, pane Šapíku."

„No dovolte!" otevřel jsem ústa a předstíral uraženého, než se ta ústa zkroutila do úsměvu. Vyhlédl jsem z okna. Začínal jsem chápat podstatu pana Kolbeho.

„Možná... možná bych měl otázku. Jestli vám to nebude vadit."

„Povídejte," šváb povzbudil svým obočím.

„Chápejte. A nesmějte se. Jsem vyučený elektrikář. Mé znalosti biologie se týkají tak plodin v obchodě a mužských pohlavních orgánů. Takže, co je to ta alela?"

Otázaný si nejprve promnul rty, rozmazal tak rumovou pachuť po celém jejich povrchu a vetřel je do všech brázd kůže; poté velice výrazně polkl, že jsem to slyšel i skrze ruch popíjejících a bavících se lidí. Byl to trapný moment ticha mezi námi, ale po dvou panácích jsem nějaký ostych a trapnost nevnímal, nacpal jsem je do kapes na kalhotách.

„Věřte nebo ne, ale jednu chvíli jsem si opravdu myslel, že mému výkladu rozumíte."

„Jako, ano, alespoň té mytologii. Jen mi unikaly některé pojmy, žádná věda," snažil jsem se trochu se obhájit.

Pan Kolbe naklonil hlavu na stranu, a netuším proč, ale velice mi tento jeho pohyb připomněl zasněné koukání na přítelkyni, která se právě raduje z prstýnku v šampaňském, nebo taky na vlastní dítě, které si rozmazalo čokoládu po celém obličeji. Lampy vrhající intimní světlo mu vnášely jiskry do očí.

Rázem však zmizely, jak změnil svoji polohu a naklonil se opět nad stůl. Pití na kuráž mi pomohlo v zachování si sebevědomého výrazu, jinak bych dávno recitoval typy elektrických zapojení a představoval si vztah pro proud a jeho různé odvozené varianty, abych vypadal normálně.

To je tak, když se před vámi objeví váš ideální typ ze středoškolských let. To je jak první láska. Nebo první idol. Jako Karel Gott nebo Freddie Mercury, tak něco takového.

„Je to opravdu jednoduché. Budu se snažit vám to vysvětlit co nejjednodušeji," sklopil oči, protože se soustředil na stůl, kde už pohyboval prstem po povrchu a imaginárně kreslil schémata na podporu jeho výkladu.

Odrazil jsem se tedy od opěradla také, a povzbuzen alkoholem, věrně jsem naslouchal jeho simplifikacím a přirovnáním, jak mi odhaloval tajemno oboru genetiky a molekulární biologie. Mezitím jsem poprosil o ještě dva pitíčka, ačkoliv tentokrát jsem to do sebe nehrkl jak ty dva předtím, ale rozdělil si to na třetinky. Poslední díl byl už teplý jak moje dlaň, když jsem ho do sebe dostal.

Kýval jsem hlavou jak hlava klauna na pružině, mnohdy neubránil českému „aha", což si chytrý Němec asi sám přeložil do jejich varianty „ach so". Vysvětlil mi již zmíněné alely, zákony dědičnosti našeho rodáka Mendela, pak z vysrážených kapiček vody nakreslil strukturu genu a jeho části, a ke konci opět představil způsoby zapínání a vypínání genů a souvislost s metamorfy. Mluvil hodně zapáleně, ačkoliv se to v jeho hlubokém hlasu vytrácelo. Avšak z tempa a plně soustředěných očí to bylo snadné vyčíst. Očividně ho toto téma baví a zajímá, přestože se mu nevěnuje více. Na konci jeho přednášky jsem se cítil chytřejší než Einstein.

„Jak jste vysvětloval to splňování podmínek, aby se zapnula ta exprese genu, trochu mi to přišlo jak elektrický obvod. Taky máte spínač, třeba teplotní nebo závislý na napětí, jako je tomu u ledek."

„Zajímavé přirovnání, pane Šapíku, a rozhodně ne úplně nesprávné."

Zdvižením ramen jsem naznačil, že jsem skrytý génius, načež pan zakroutil hlavou.

Oba jsme se odmlčeli. Šváb uchytil prázdnou skleničku, jen aby si měl s čím hrát.

„Tak, tahle záhada je mi osvětlená. Pokud dovolíte, pokračoval bych v dotazech, možná více osobních."

Jakmile jsem vyslovil osobních, okamžitě jsem spatřil změnu v jeho přístupu, a mezi námi vznikla bariéra z vrstvy ledu. Že by bylo stále brzy na personální dotazník? Ale když už jsem to načal...

„Víte, tohle mě vždy zajímalo! Především z osobních důvodů. Samozřejmě nemusíte odpovídat, pokud nechcete, ale... jaké to je, když se proměníte do té titěrné velikosti?"

Pan Kolbe se uchechtl. Očividně jsem ho překvapil. Pohlédl na mě, jeho oči mírně sevřené, hravé, z vnějších koutků se táhla krátká čára, známka přicházejícího stáří.

„Pokud něco chcete, měl byste předtím něco nabídnout."

„Co je pro vás lepší? Panák nebo peníze?" ty další varianty jsem si nechal pro sebe.

„Staří jen říci, jaké to je být koněm," usmál se a tím mě uzemnil. Vyčistil jsem si hrdlo.

„Jste velký a... jste jednoduše velký. Zabíráte více prostoru, koukáte se z větší výšky. Musíte uvažovat nad tím, kterými dveřmi projdete a kterými ne, pokud zrovna chcete vlézt do domu nebo do garáže. A každý krok je tak těžký, jak kráčení prázdnou halou na podpatcích."

„Promiňte mi, pane Šapíku, ale proč byste chodil jako kůň do domů?"

„Pardon, tak si dávat pozor na stromy. Do domu jsem chodil, ale je pravda, že spíš jako hříbátko než dospělý," a vzhledem k tomu, že jako dospělý jsem se doteď plně přeměnil jen jednou nebo dvakrát, mé veškeré vzpomínky na kopyta a hřívu jsou z dětství.

„Krást jablka?" utáhl si ze mě, naprosto neočekávaně.

„Hele, pane Kolbe! Jabloní jsme měli spoustu, nepotřeboval jsem krást jablka z domu."

„Ale vsadím se, že ve své hříběcí velikosti jste na ně nedosáhl."

Kruci. Nikdy nesmím podceňovat jeho inteligenci, jeho schopnost odvozovat a předvídat. Protože ano, já na ně opravdu nedosáhl a brát ze stáje, ty napůl nahnilé, to jsem opravdu neměl zájem. Ale ze supermarketu koupené goldenky, ty já rád.

„A co vy?" odvedl jsem téma na nechutnou podobu tohoto muže.

Zásadní rozdíl mezi námi. Zatímco on pobral veškerou krásu a přitažlivost, že na jeho zvířecí formu nic nezbylo, já jsem neodolatelný v obou variantách!

„Abych byl upřímný, nic zvláštního to není. Možná byste si připadal v určitých chvílích jako malé dítě. Chodíte po čtyřech a vyhýbáte se nábytku - v tomto případě velkým kusům smetí. Jindy to připomíná práci speleologa. Nacházíte různé díry, které je potřeba prozkoumat, plně do nich proniknout."

Jsem tu jediný, kdo nevidí muže v helmách, ale trochu jinačí formy děr? Theo, měl by sis předepsat něco uklidňujícího!

Znovu jsem si pročistil hrdlo, abych se ze své vlastní šlamastiky dostal do reality a jen kývl uznale hlavou.

„A ty páry končetin navíc vám nevadí?"

„Když vyrůstáte jako metamorf, berete je za své. Neexistuje žádné čtyři nebo šest končetin. Prostě jsou to všechno vaše končetiny, plně napojené na nervový systém, který je pro tento případ plně vybaven. Stejně jako ocas. Jako pohyb uší. Jako křídla. Takže žádný rozdíl opravdu není."

„A tykadla?" pokračoval jsem, jako malé dítě vyzvídající tajemství kouzelné víly. A myslím, že podobné přirovnání napadlo i pana Kolbeho, proto se zdál rázem ještě pobavenější, a dokonce i jeho tón byl takový přívětivější a více gestikuloval. Nabídni mi ještě lízátko a... nebo radši nenabízej. Ne.

„Tykadla jsou opravdu výborným nástrojem, který lituji, že lidé nemají. Jejich sensitivita je famózní. Navíc výrazně slouží, při té rychlosti pohybu, jako takový airbag, který mě zadrží vždy, když se přede mnou ocitá překážka, jíž jsem si nevšiml."

„A lítat umíte?"

„Ne, neumím."

„Škoda," pokrčil jsem rameny, že s tím už nic nenaděláme.

„Opravdu jsem neměl v úmyslu panu Křepelkovi nějak uškodit," náhle promluvil, v návaznosti na letecké schopnosti vedoucího útvaru ČUMSUO. A mé dlouhé vedení se táhlo z Aše až do Karviné. Místo toho, abych si vybavit určitou situaci u piva, ihned mě napadlo něco naprosto jiného.

„Vy jste na nás něco bonzl?!" téměř jsem vyskočil, jak jsem to vyslovil. Setkal jsem se se zmateným švábem.

„Prosím?"

„Tak ne?" zalezl jsem pomalu do křesla, jak šnek do ulity.

„Vážně jsem neměl ponětí o problémech, které se s určitými typy metamorfů spojují."

Jak jsem zmínil, že přicházím tomuto muži na kloub, už jsem dokázal rozeznat ty náznaky opravdové lítosti, které se však lehce spletou s čímkoliv jiným. Řekl bych však, že díky rumu byly pěkně čitelné i pro takového blbečka jako jsem já. Ne, počkat. Já nejsem blbeček, to rozhodně ne.

„V DAMMu nezaměstnáváme metamorfy, co trpí vrozenou indispozicí danou právě kvůli jejich podstatě."

„Ono jich je více?"

Pan Kolbe se na mě důležitě podíval.

„Třeba zásadní rozdíl je mezi teplokrevnými a studenokrevnými. Naštěstí se nejedná o rozdíl evokující otázku přežití, ačkoliv menší odolnost ke chladu u těchto lidí zasahuje nějakým způsobem do jejich života," v rámci toho jsem si ihned vzpomněl, že se jedná o naprosto všeobecnou věc, a jen já na to opět zapomněl, „další je například vázanost na vodu obojživelníků a hlavně ryb. Spolupracujeme s jedním externistou, línem, který nám podává reporty ze sladkovodních prostředí z celého Německa. Jinak je nebezpečné mít rybu nebo mořského živočicha jako pracovníka. Příliš drobný hmyz také nenabíráme."

Už jsem otevřel pusu a chtěl vyhrknout tu naši historku o broukovi, ale mlčel jsem.

„Pak samozřejmě je nebezpečné pro metamorfy, aby se pohybovali v prostředí, kde se šíří onemocnění ohrožující jejich zvířecí formy. A poté se zde nacházejí určité výjimky, nějaké inklinace druhu k vrozeným problémům. Například druhy se schopností regenerace po odvržení končetiny nebo ocasu zažívají velké bolesti a velice se to podepisuje na jejich psychice."

„Až tak?"

Pan Kolbe mlčky kývl hlavou a zahleděl se na noční Brno. Tisíce světýlek z bytů místních obyvatel se mu odráželo v očích, dodávaly mu život, dokonce i jakousi radost.

Téměř jsem natáhl ruku, abych jí obalil tu jeho držící prázdnou sklínku. Realita se ale prodrala skrze alkoholový závoj dostatečně brzo, a zastavila mě těsně předtím, než jsem s ní stihl zamávat. Cuknutí jsem však nezabránil, a vysloužil si zpět švábovu pozornost.

„Ehm. Pane Kolbe... minule jste se mi omluvil. Teď jsem na řadě já, abych se omluvil vám."

Němec se natáhl na stůl a vyhlížel na mě se zmatením.

„Za co přesně?"

Odkašlal jsem si, abych setřásl svůj ostych a naopak přivolal slečnu odvahu. Nadopovaná Bechery, přiskočila ihned na pomoc a kopla mě do zadku.

„Nebyl jsem úplně přívětivý, vaši minulou návštěvu," zamumlal jsem, i přes ten imaginární kopanec jsem nebyl schopný být ten odvážný Theo. Kdo kdy odvážně přiznal svoji chybu? Já ani nepamatuji. On je pokrok si ji vůbec přiznat v duchu, natož pak veřejně. Takže tohle by mělo stačit, ne? I tak jsem se ihned spustil do zakecávání a sebe-vysvětlování situace.

„Ale opravdu mi jde jen o bezpečí našeho pracoviště. O naše zvyky, o naše kolegy. Zním jako nácek? No, i kdybych zněl, své vlasy mám příliš rád, abych se jich vzdal."

Pan Kolbe asi ihned nepochopil moje narážky, ale nenechal se tím vyvést z míry. Pousmál se, křivým úsměvem, skrývající nějaké postranní úmysly. Pobavit jsem ho, to jsem si byl jistý, ale co na mé upřímné omluvě bylo vtipné, to jsem absolutně neměl tušení.

Však on také neodolal, hned odhalil to, co za tím svým úšklebkem schovával.

„Překvapil jste mě, pane Šapíku. Už jsem byl smířen s vaší povahou, a vy přijdete s něčím takovým."

„P - počkat! Jak jako, smířen s mojí povahou?" povyskočil jsem v křesle a už se natahoval přes stůl, avšak pan Kolbe jen rozšířil svůj úsměv v tichý výsměch a stáhl se na svou stranu.

„Příště vás nikam nezvu," uraženě jsem koukl doleva - tam zrovna Maroš vyhazoval do výše shake a chytal ho za svými zády. Tak to ne! Tam se dívat nechci! Už tak se mi žluč nahnala až do krku. Trhl jsem hlavou doprava - zrovna problikávala záchranka, její houkání však do této výšky slyšet nebylo.

A teď jsem navíc slyšel pobavené odfrknutí? V tu chvíli jsem si přál, abych byl jak sova, a mohl hlavou koukat za sebe a ne na toho arogantního hajzla.

Tak já se omluvím a on -!

Tak to u mě skončil. Zrovna, když konečně začal!

„To ani nepotřebuji."

Už jsem se chtěl zvednout.

„Pozvu vás já."

Jak jsem měl nachystané dlaně na opěradlech, a jak ho už pevně svíraly, abych se mohl vyhoupnout nahoru, při zaslechnutí jeho slov okamžitě povolily.

„Pokud pozvání přijmete."

Chvíli jsem mlčel a hleděl, jak spadlý z švestky. Chlap naproti se usmíval, sledoval mě zpoza řas, pohledem stíněným obočím. Přímo mě nabádal k tomu, abych kývl hlavou. Cítil jsem se jako jeho poslušný pejsek. Brada mi cukala směrem dolů.

„Ještě si to rozmyslím," zachoval jsem si poslední špetku hrdosti, abych jen chladně odvětil, a pak se pomalu zvedal k odchodu, už opravdově. Vykládáním nejen o genetice jsme tu strávili pěkných pár hodin, a zítra nás přeci čeká vyšetřování. Slíbil jsem, že budu fit, takže to musím i nějak dodržet.

Že jsem nezavrávoral, jakmile jsem těžiště přemístil ze zadku na nohy, byla výhra, které jsem ihned využil, abych působil střízlivě a rozumně.

„Měli bychom jít," promluvil jsem chladně, z vrchu, na sedícího švába; a ten, aniž by mu ten úsměv zmizel z obličeje, souhlasně kývl hlavou.

Jak jsem se tak moc snažil působit důležitě, ani jsem si nevšiml barového koutku, kolem nějž jsme prošli cestou ven. Myšlenky na mého bývalého už dávno nevelely mé mysli. Zato Becher a pošklebek švába mě strašili celou cestu výtahem až do známého cinknutí, že se nacházíme na vytouženém patře, kde mě měl náš host opustit.

„Tak tedy zítra u snídaně, pane Kolbe," zněl jsem už klidně, když jsem tímto naznačil očekávání ze zítřejší spolupráce.

„Ano, pane Šapíku," zahřměl jeho hlas, než vykročil ven z této kovové krabice, noční můry klaustrofobiků. Avšak v okamžiku, kdy do sebe měly pojízdné dveře narazit a zapadnout jak klíček do zámku dveří, otočil se a rukou zapřel kovový plech, který do něj najel jak auto do stromu. Nebo spíše jeho ruka byla tím autem, objímaje úzký profil stromu.

„Můžete mi říkat Henri."

Poté už definitivně výtah opustil a zanechal mě tak v transu takovém, že jsem sjel omylem až do suterénu, odkud jsem se rozhodl vyškrábat si cestu na pokoj pěcha po schodech, abych mohl pravidelně zakopávat o každý stupínek. Hlavou v oblacích, nebo alespoň stále v baru pod kupolí, usínal jsem s vyhlídkou guláše celého dne a pěkně peprných snů jako bonus.

Proč se na mě musel pan Kolbe - Henri - tak usmívat?

Nechápal jsem. A ani sny mi k nalezení odpovědi nepomohly.