Zrovna jsme procházeli kolem recepce. Naše společné kroky se měly rozdělit už jen o pár metrů dál, na schodišti. Ale zas tak pozdě ještě nebylo, a já se nechtěl nudit. Rázem mi přišlo, že všechno bude lepší než být zavřený v malém pokojíčku a poslouchat walkmana. A to, představte si, i společný večer s arogantním švábem.

Jak hluboko jsem klesl!

„Pane Kolbe!" zvolal jsem na něj zrovna, když se otočil a chtěl mířit k výtahu.

Beze slova se otočil a vyčkával, co jsem si vymyslel, abych ho zdržel od teplé sprchy a já nevím čeho všeho.

„Nechcete na skleničku?"

Obočí mu cuklo k sobě v tom dlouhém, tichém a trapném momentě, kdy ho najednou někam zvu, přestože jsem minule... no, nebyl jsem zrovna přívětivý. Pravda, z mého chování bych byl i já naprosto blbý. Ale opravdu, s Večerníčkem jít spát nehodlám.

„Pochopím, když jste unavený z cesty a –"

„Ne, je to v pořádku."

Vážně? Slyším dobře? Teďka nastal další trapný moment, kdy jsem se na něj trochu zabitě usmíval a vstřebával jeho souhlas.

Nechápejte špatně, moje nadšení nevyplývá z možnosti strávit večer po boku velice kontroverzní osoby, nad kterou jsem si párkrát honil. To ne. Ale čistě z toho, že dnešní Večerníček dobrovolně zameškám a nejspíš i hlavní televizní zprávy a pořad, co následuje potom.

Ze snového rozpoložení mě probudil až pan Kolbe, který mi nadále nenabízel pohled na vypnutost jeho prsou z profilu, ale nyní představil svůj druhý rozměr, šíři ramen a pasu.

„Tak já jen odložím ty dokumenty a budu hned tu," zazubil jsem se a trtal do svého pokoje, kde jsem ty spisy odhodil jako kus hadru, že se málem rozletěly po celé místnosti; stříkl na sebe jednou deo a zabouchl dveře, že se roztřásl snad celý hotel. No co, mám koňskou sílu. A zrovna mi vypadlo z hlavy se pokusit ji ovládat.

Pan Kolbe postával u tabule a pravděpodobně se snažil rozluštit česká slova na letáčcích. Nebo se díval na zítřejší meníčko. Nevím. Po oslovení se jen letmo otočil. Měl můj respekt za to, že se nevylekal nebo nenadskočil. Nebo co takové to vyrušení z hlubokého soustředění dělá.

„Můžeme."

Rázem nastal první problém. A byl jsem rád, že na mě dokonce nečekal někde u baru. Protože v celém hotelu jsou hned dvě místa, kde si posedět nad skleničkou. A zatímco já chtěl jít hezky nahoru, s výhledem na celé Brno, on se otočil do jídelny, kde shodou okolností nějaký bar také existoval.

„Ehm, pane Kolbe," palcem jsem naznačil, že půjdeme hezky pod střechu. Trochu se zamračil, ale hádám, že jen zmatením. Však jsem mu to hezky ve výtahu vysvětlil. A měl to štěstí, že se v něm dokonce nacházel i prospekt s tím podnikem. Takže neměl důvod mi nevěřit.

Celé patro bylo prostorné, avšak ponořené v útulném tlumeném světle. Hned při vstupu se nacházel bar, černý jak noc, schovaný za párem vysokých židliček. Dále na vyvýšeném schůdku a červeném koberci vínová křesla a stoly, některé už zaplněné obchodníky a ženami vystavující své chanelky. Mě však zaujala sada oken, lemující celý prostor, poskytující panorama celého města, sahající i nad naše hlavy. Taková prosklená rotunda. Chrám. Co já vím.

Usmál jsem se. Vůbec to není špatný. Teda, až na zavírací dobu, po které mi šlehly oči již ve výtahu.

Sebevědomě jsem vykročil a zároveň se ohlížel po mém doprovodu.

„Co si dáte? Zvu vás," jen si nevyberte nějaké příliš drahé pití, prosím!

„Ještě jsem neviděl nabídku," zahlížel za mě, poté koukal všude kolem, jestli uvidí nápojový lístek. Jo, ten lenošil snad na každém stole. A tak místo odpovědi šel přímo k místu, kde stráví tento večer, ladně si sundal sako a přehodil ho přes křeslo, a nakonec se pohodlně usadil, zapřed do opěradla a popadl zalaminovaný papír.

Abych jako blbec nestál, už jsem odsunul křesílko naproti a položil na ni můj zadek. Jen jeho zadní půlku, připraven okamžitě vystartovat. Aspoň jsem mohl koukat na toho chlapa a pokračovat v mých načatých úvahách, co je vůbec zač a co s ním mám ksakru co do činění.

„Pro mě Diplomático," podal mi nápojový lístek a já, jakmile ho uchytil, tak si ihned povšiml kategorie, ze které vybral. Hele. Rum. Takže Igor zas tak daleko od pravdy nebyl.

Jak to, že ho má přečteného více než já?

Sebevědomě jsem se zvednul a kráčel k baru, abych zanechal jen ten nejlepší dojem. Oči zaměřené na bod kdesi v dáli, ani nevím na co, hlavně, že jsem předváděl svoji hrdou chůzi před potenciálními... Theo. Rozhlídni se. Tady nejsi v klubu, ty blbečku.

I přesto jsem už automaticky aplikoval své pohyby, které jsem měl zažité jako zapínání poklopce, a kterými jsem také kdysi sbalil Maroše – podle toho, co mi později řekl. Těsně u baru jsem se hbitě otočil, abych pohlédnul na můj cíl, loket opřel o pult a pak jen z profilu, aniž bych mrkl na barmana, vyřkl svoji objednávku.

„Hneď to bude," zazněl za mnou hlas o vyšší tónině a nato se barman vzdálil.

A já cítil, že se z mého uvolněného postoje stala rázem ledová socha, tvrdá, ztuhlá, pokrytá kapičkami vody, které z ní stékaly pod vlivem horka. No, u mě spíše pod vlivem strachu. Ne, smutku. A vzpomínek, s nimiž jsem se už úspěšně rozloučil. Očividně ne dostatečně.

Možná jen zní tak povědomě, přeci to nemůže být taková náhoda, že jo. Náhody neexistují. V České republice je navíc deset milionů obyvatel, v Brně necelých čtyři sta tisíc. Takže pokud si dobře pamatuji, pravděpodobnost, že se setkám zrovna s ním, je tak jedna čtyřistatisícina. Ale na matematiku jsem nikdy dobrý nebyl, a myslím, že dnešek je toho důkazem.

Pomalu jsem se otočil za zvukem skleněných skleniček a lahví plných alkoholu. Stačil mi jediný pohled na obličej skrytý ve stínu tlumeného světla a jako bych viděl ducha, prudkým trhnutím hlavy jsem se opět podíval zpříma. Pan Kolbe hleděl z okna na osvětlené ulice a pohybující světla projíždějících aut.

Proč jsme nešli dolů? Proč jsme nešli jinam? Proč jsem si nejprve nezjistil seznam zaměstnanců, obzvlášť potom, co mi Ondra cosi zmínil o nové práci mého ex!

Co teď? Můžu mu hodit pětistovku na pult a obdařit ho velkým dýškem, abych jen rychle popadl skleničky a odkráčel ke stolu. Ale za ty peníze bych klidně koupil švábovi další Diploma-cosi, nebo co to pije, a za druhé: Marošovi dýško v žádným případě nedám!

Zaplatit mu a ignorovat, to je možnost druhá. Ale i tak na sebe budeme koukat jak dvě spadlé švestky. A zatímco on se bude snažit vykoktat, co tu dělám, já budu v duchu potláčet nadávky a otázky, kterých mám na jazyku docela dost.

A třetí možnost je jen pro odvážlivce. A to – hodit se s ním přátelsky do řeči. A zároveň tlačit bolest z rozchodu zpátky do toho sklepa, kde byla zamčená a odkud se teďka snaží vyškrábat na holý vzduch.

„Tu máte. Dvestopäťdesiat," už hlásil svým pracovním tónem a já nadával, jelikož jsem neměl dostatek času na rozmyšlení si své strategie. Mohl jsem akorát natáhnout čas hrabáním se v zadní kapse svých kalhot, stále otočen na pracovníka zády. Prsty mě svrběly, jak se natahovaly pro pětistovku, stále v možnosti mu přenechat to dýško a utéct.

Pan Kolbe stále vyhlížel z okna, pohodlně si natáhl nohy a ruce držel v sobě, možná s nimi mlel mlýnek. Kdo ví.

Zhluboka jsem se nadechl. No a co. Ukončil to, to on odešel. Nebude tím člověkem, kdo se ke mně bude cpát pět. Kdo by něco chtěl. To já mohu něco požadovat. Jen já mám na to právo.

Takže business úsměv zapnut, papírek v ruce šustí, svůdně jsem se otočil a položil jej vedle sklínek.

„Tady," usmíval jsem se, vůbec se mnou neotřásl plný pohled na jeho obličej, na jeho překvapení a vyděšení. Ačkoliv nemohu lhát, měl jsem co dělat, abych si ten poker face zachoval. Protože ta jeho široká zářivá očka byla jak světelný meč do srdce.

Jeden pohled na něj a já ho ihned viděl stát u linky, chystat nám nějakou divnou čínu na oběd, zatímco jsem seděl na židličce a neustále ho otravoval, šťoural bosou nohou do zadku vždy, když se dostatečně přiblížil. Viděl jsem, jak se tvářil poté, co na mě vylil celé pivo, aby mě na festivalu probudil ze šlofíka na sluníčku. Abych si ten vitamín D doplnil i o B-komplex.

Viděl jsem ho i brečet. Když se pode mnou svíjel z té rozkoši, kterou jsem mu vyvolával. A také, když mě vyhazoval z bytu. Když zahazoval náš vztah, který prý nikdy neměl budoucnost.

Viděl jsem, že přestože mu byl Lukáš v mnohém podobný, v ještě větším množstvím se lišil. I kdybych mu napsal, nikdy bychom nemohli fungovat. Protože podoba nepodoba, nedokázal bych od něj oddělit stín minulosti, obzvlášť, když kopie nikdy plně nedosáhne originálu. A ten rozdíl, ten byl teď velký jako propast Macocha.

Byl jsem trpělivý. Chápal jsem jeho šok, vždyť já taky jen nutil své nohy, aby byly pevné, že jsem dokonce pociťoval rohovatění chodidel! Ale to, že mi nevrátil spropitné, to mě začínalo štvát.

„Ahoj Maroši," ušklíbl jsem se a doufal, že ho to nějak probudí.

„Theo..." veškerý profesionalismus v jeho hlase byl ta tam, a to stačilo, aby viděl svého dávného přítele.

Přestože nejlepší fráze, kterou říct, by bylo: „Rád tě vidím", já rád nebyl a lhát se mi nechtělo. Tak jsem pouze kývl hlavou, že ano, jsem to já, a je super, že si pamatuje moje jméno.

„Čo ty tu..." už si bral k sobě peníze a začal hrabat na vrácení.

Ohlédl jsem se po Němcovi a otevřel pusu. Slova se mi však zasekla v krku. Mám lhát, nemám? Mám ho donutit žárlit, naposledy? Pokud bude?

Nebuď blbý Theo, s tou kamenností, s jakou tady pan Kolbe hází všude kolem, buď rád, když na tebe vůbec promluví, natož aby se usmíval jak na svého milence. Takže nejenže tvá lež nebude důvěryhodná, nebude ani podpořena ze strany fiktivního partnera.

Zavřel jsem ústa a znovu je otevřel, na chvíli jsem byl jak kapr na Vánoce, lapající po vzduchu.

„Pracovní záležitosti. A co ty? Myslel jsem, že studuješ."

Maroš se už z velké části oklepal z šoku a podal mi přesnou půlku z položeného papíru.

„Študujem, akurát som prešiel tu na Masárnu. Mám to bližšie domov."

„Blíž o kolik? Dvě hodiny max? Velká změna," odsekl jsem, zatímco jsem převzal peníze a zakládal do peněženky.

„Sú lepšie spoje," namítl, ale byly to pouhé poslední výkřiky kuřata před porážkou.

„Nepochybuji."

„Vyzeráš dobre," vyhrkl, aby nějak zmírnil to náhlé napětí.

„Vypadám stále stejně."

Pohlédl jsem na něj, hluboko do očí, které tím stejným způsobem zakotvily v mých. Koukal na mě s lítostí, s posledními zbytky lásky, která mezi námi kdysi byla, a která mu očividně nepřišla dostatečná. Jak polkl, celý jeho krk zavlnil. Rozpaky položil ruce na pult.

Chtěl jsem mu je chytnout, jako kdysi. Znovu je obhmatat, políbit. Byl to čirý reflex, získaný z doby strávené spolu. Ale ksakru, vždyť už spolu přes rok nejsme!

Popadl jsem skleničky a jen ztěžka vydechl.

„Musím jít. Parťák na mě čeká."

Ani netuším, jak jsem se tvářil, když jsem se usadil zpět do křesla. Také netuším, jak jsem rozpoznal rum od Bechera a položil ho před pana Kolbeho, bez jediného pohledu na skleničky v mých rukou. Viděl jsem nejprve podlahu, rudou všude kolem, vzor stolu a pak světlou plochu švábovy košile, napnuté na jeho prsu.

Teprve pak jsem vzhlédl na jeho zamračený obličej a jen zvedl koutky úst.

„Jedno Dominikáno pro vás!"

„Diplomático," opravil mě a sevřel moji skleničku.

Chtěl jsem se mu omluvit, že jsem se zdržel, ale s jeho přístupem si to vzácné zdvořilostní slovíčko raději nechám pro sebe.

„Trochu jsem se zdržel, barman byl nějak mimo."

Pan Kolbe jemně zakroužil se sklínkou, až led zacinkal jak zvonečky o Vánocích. Co mám s těmi Vánocemi? Nestrašte, je ještě jaro!

„Znáte se?" zvedl svůj pohled od sklínky a já byl pro dnešek hotov. Nejprve ta jiskřivá očka Maroše, teďka zase jeho temná, v tlumeném světle mysteriózní a sugestivní, pana Kolbeho. Že já radši neseděl na pokoji sám!

Nadechl jsem se asi tak třikrát, zatímco on ještě ani nestihnul vydechnout. Musel jsem potlačit to nečekané setkání, musel jsem potlačit své lítostivé já, stát se tím Theem, který je veselý nebo naštvaný, ale nikdy smutný.

Sice mi připomněl tu neblahou událost, zároveň ve mně vzbudil jakousi jiskru zvědavosti. To mě sledoval? Vždyť celou dobu koukal jinam! Jak si teda stihl všimnout takové maličkosti, nepodstatné věci, z takové dálky... Že by žárlil?

Theo, uklidni své hormony.

To je dobrý nápad.

Popadl jsem panáka a zvedl ho do roviny očí. Tvář švába byla skrze tu zlatou tekutinu podivně deformovaná. Zato jeho brázda mezi obočím byla vyhlazená, vyretušovaná jak fotografie v magazínech.

„Na mezinárodní vztahy," vyslovil jsem nakonec, po přehrátí všech různých variant „na případ", „na přátelství", „na nové vztahy". Tato mi přišla nejvíce neutrální. Nečekal jsem příliš na svého partnera v pití, ihned jsem do sebe chrstl celou sklínku, zatímco pan Kolbe usrkl pouze třetinu. Jo vlastně, takové rumíky se myslím mají vychutnávat!

„Bylo to moc nápadné?" promluvil jsem tiše poté, co jsem položil prázdné sklo na stůl.

„Takže se znáte?"

„Ano. Je to trochu komplikované," letmo jsem pohlédl k baru, kde se nacházel zaneprázdněný barman, a pak se již věnoval svému doprovodu.

„Pijete radši rum?" načal jsem jedno z vděčných témat – alkohol.

Pan Kolbe opět zakroužil sklínkou, zahleděl se hluboko na kostky ledu schované v tom moku.

„Je to rozhodně lepší."

„Lepší než co? Becher? To vám tolik nechutnal? Ale nebyl zas tak špatný, ne?"

Němec si povzdychl, jako kdyby se hádal s malým děckem. Počkat, já nejsem malé děcko!

„Nebyl nejhorší. Ale rumy, sladší drinky..."

„A co pivo? Neříkejte, že vám tu to naše nešmakuje!" odrazil jsem se od opěradla a vyčkával netrpělivě na odpověď.

„Není špatné."

Co to jsou sakra za odpovědi?

„Dneska jste si ho dal. Klidně si ho dávejte, nealko tu mají všude. Nealko dělá velkou část piv, které vypiji."

„Měl jsem chuť," odpověděl prostě. Přehodil si dlaně svírající skleničku rumu, takže mi odhalil hřbet levé ruky, stejně pevné a opracované, jako jeho pravé. Opět jsem se pod jeho drobnohledem cítil jako malé děcko před učitelem. „Ale to vaše je takové hutné, syté."

„My tomu říkáme plné."

„Abych pravdu řekl, když jsem sem jel poprvé, tak jsem si jedno nealko na osvěžení koupil. Ale bylo příliš silné."

„A co vás tedy donutilo si ho dneska dát?"

Kolbe chvíli vrtěl s rumem, poté se opět napil, a zakončil to ušklíbnutím.

„Byl to reflex."

Vypadá to, že jsem to nepochopil. Anebo se příliš zasekl nad jeho úsměvem, sice částečným. Theo, hele, Maroš tě tam pozoruje, drž se na uzdě!

Parťák sebral odvahu, chápejte, on! A vzhlédl, stále trochu rozpačitě cukal koutky úst. „Řekl jsem automaticky pivo, jelikož jsem si v tom momentě neuvědomil, že nejsem u nás."

V tom momentě jsem nevydržel a musel se zasmát.

„Tak i mistr tesař se někdy utne," trochu kostrbatě jsem přeložil naše přísloví a vysloužil si tak od našeho Němce velice, velice komplikovaný pohled, přímo ztracený; snažil se pochopit, co jsem tím chtěl říct.

„Jednoduše, všichni děláme chyby. Akorát u vás bych si to nemyslel."

„Nedělám je běžně," odvětil a já se opět rozesmál. Parťák vyžadoval vysvětlení mé reakce, ale mohl jsem jen zakroutit hlavou. To mu nevysvětlím. Ne, aby skromně odvětil na můj kompliment „Však jsem také člověk", on to ještě potvrdí! Dlouho jsem nenašel takového člověka. A přestože bych z té arogance běžně skoro zvracel, potemnělé prostředí, uhrančivý pohled a příjemné posezení u pití po dlouhém dni mi donutilo nad tím jen mávnou rukou a pokračovat dál.

„Neměl byste takhle dávat najevo svoji nadřazenost," ujelo mi z úst, přestože to nevyznělo nijak špatně, použil jsme spíše pobavený tón hlasu. Kdyby však bylo ještě odpoledne, nedejbůh minulý měsíc, zavrčel bych to jak Igor.

„Promiňte?"

„Omluva se přijímá," zazubil jsem se a pana Kolbeho naprosto odzbrojil. Někdy jsou mi všechny balící taktiky a rychlé slovní přestřelky k něčemu dobré, jako třeba teď. Zbavil jsem Němce slov. Bod pro mě.

Zrovna kolem procházel číšník, který měl na starost snad celý tento prostor, a samozřejmě nestíhal obíhat v dostatečném tempu. Nevadí. Jakmile se skláněl pro moji prázdnou skleničku, okamžitě jsem doobjednal od každého jedno a strčil mu do ruky vyhrabané penízky z peněženky. Tak ne jeden drink, ale hned dva. A to stačilo nedat dotyčné osobě dýško!

„Nejdete na to příliš rychle?"

„Na co?" okamžitě jsem vyhrkl, snad mě neprokoukl.

„Sotva jste dopil tamto," šlehl pohledem po baru.

„Ach, tohle. Tak co, byl náročný den," a kvůli jeho otázce o to náročnější.

„Budete zítra v pořádku?"

„Mám koňskou výdrž, copak to nevíte? Navíc, je to teprve druhý..." co mi takový jeden dva panáčky udělají, mně, králi tanečních parketů a světel diskoték! Setřásl jsem tedy z rukávu jeho obavy, které se samozřejmě netýkaly mě, ale našeho případu, a jen se trochu rozpaky usmál. Abych odvedl téma jinam, tak, no, odvedl jsem téma jinam.

„Jinak, co myslíte, že bude, pokud se potvrdí přítomnost té kočky u budovy soudu?"

„Ještě to není potvrzené."

„To ano, ale vysoce pravděpodobné."

„Pane Šapíku. Málem bychom na to ani nepřišli," překlonil se a opřel lokty o stůl, aby mě mohl ještě jednou řádně pokárat.

„Nejsem Brňák, nedošlo mi to ihned. A co vy, víte, kde je třeba v Bavorsku budova soudu?"

Mám pocit, že jsem ho trochu pobavil, jelikož mu cukly koutky úst, a nato svůj smích spolkl a zachoval si chladný obličej. Zapřel se zpět do křesla.

„To ne. Ale umím číst, co mám před sebou."

„Já také. Proto jsem vás pozval sem," poukázal jsem na výhled z okna, přímo na natažení ruky, až se mi později – v lehce napilém stavu – zdálo, že padám skrze okno dolů na chladný beton.

Pan Kolbe jen vrtěl hlavou, s úšklebkem na rtech. Měl jsem dojem, že jeho odmítavý přístup hned ten první den v březnu dávno vymizel. Nebo změkl stejně jako já v této brněnské noci.

„Nejsem členem vaší organizace, abych se za vás musel učit česky."

„To není třeba, vždyť česky umím! A stejně, na češtinu bohužel nemáte kapacitu, pane Kolbe," lítostivě jsem mu sdělil, načež na náš stůl přilétla nová dávka skleniček.

Šváb ihned uchytl její obvod a pevně ji sevřel, znovu s ní pravidelně kroužil, občas prstem pomalým tahem přejel po její stěně a setřel tak sražené vodní kapičky. Pozvedl obočí, jestli si jako troufám ho takhle podceňovat, a dál tomu nepřidával větší váhu.

Naše nesmyslná konverzace mě naštěstí pohltila rychle, a z muže za barem se rázem stal cizinec. A tak tomu už bude napořád.