Na to, že byl pan Kolbe Němec, fungoval jak švýcarské hodinky. Už vysedával a popíjel – a to se držte – pivo, a pravděpodobně vyčkával na přinesení pokrmu. Také vystřídal košili za světlejší odstín modré, bez kravaty, s uvolněným knoflíčkem u krku a sakem přehozeným přes židli; věnoval mi jeden dlouhý pohled, jak jsem se k němu blížil. Poté krátce mrkl na židli, těsně předtím, než jsem s ní pohnul a usadil se. Nemohl jsem si pomoci. Ačkoliv jsem se pokoušel tvářit neutrálně, jak jen to šlo, trochu zvýšený tep a horký dech z jeho očekávání jsem jen tak nesetřel ze stolu, neoklepal se z něj jak mokrý pes. Proto jsem rychle popadl jídelní lístek a zahrabal se do něj tak hluboko, jak jen to šlo, moje plná pozornost věnovaná sbírce dietních salátů s kuřecím masem či nivou. Moje ego, které jsem se tolik snažil za jeho nepřítomnosti nahnat – a to neúspěšně, pokleslo ještě níže. Návrat do středoškolských let.

„Co jste si dal?" abych byl přesvědčivý, zeptal jsem se. Pan Kolbe zrovna upíjel piva. Trochu pěny mu ulpělo na vousech, pouhé minimum, jen pár desítek bílých bublinek. Leskly se a třpytily, jako vločky sněhu na kabátě, že vypadal hned živější a svěžejší. Odvrátil jsem zrak zpět na meníčko. Bylo to nevyhnutné, jelikož v mojí mysli začal divoce houkat alarm, jak se do ní promítly představy různých věcí, které bych byl schopen udělat.

Ale protože jsem normální, alespoň v rámci možností, navíc znám trochu osobnost tohoto švába, a nejsem žádný pervert, který útočí na každého chlapíka na ulici, tak jsem se držel podivuhodně dobře.

„Rumpsteak a smažené tolárky s jarní cibulkou."

„To zní dobře," usmál jsem se, už byl naprosto v klidu, jakmile jsem zapnul byznys tlačítko v mé hlavě a nechal přehodit pár mozkových synapsí.

Během chvíle už přišla servírka, vyzpovídat mě z mých chuťových tužeb. Myslím tím potravinového charakteru. Nechtělo se mi vymýšlet něco nového, obzvlášť, když jsem už slintal z představy měkkého šťavnatého masíčka s růžovým průřezem, z něhož ještě vytéká šťávička na talíř a míchá se se sádlem, v němž se smažily ty tolárky... Ano, chápete. Takže takhle rychle jsem zazdil objednávku a už se opřel lokty o stůl.

„Tak vidím, že jste objevil nealko pivo. Nebo je to klasické?"

Pan Kolbe mě jen káravě sjel pohledem.

„To první," odvětil chladně, očividně ukřivděn, že bych ho tady obviňuji z dávkování etanolu do krve ještě během pracovního úkonu.

„Však říkám," zamumlal jsem, přestože jsem očima sledoval ruku servírky, která již pokládala přede mě tácek a zlatou tekutinu plnou bublinek jako malých drahokamů.

„Kam půjdeme prvně? Sakra, papíry jsem nechal nahoře."

„Začal bych nejvíce informativní návštěvou, nebo tím, co je lépe udělat z nějakého důvodu odpoledne."

„Ano, lidi chodí do práce, máte pravdu," to máte pravdu jsem vyslovil bezmyšlenkovitě, ale ihned jsem se nad svými slovy pozastavil a všiml si uvolněného obličeje švába. Ten má nejspíš opravdu rád chleba. Tedy, pochlebování. A pořádné.

„Plánujete poté navštívit wellness?" vzpomněl jsem si rázem na brožurky, které nám recepční strčila spolu s klíčkem od pokoje do ruky.

Pan Kolbe jen krátce zavrtěl hlavou.

„Ale nemuselo by to být špatný, obzvlášť, pokud narazíme na nepříjemné lidičky, trochu se uklidnit..."

Odpovědi se pán vyhnul tak, že popadl pivo a natočen na bar se napil, čímž vystavil svůj profil a vlnící se kůži napnutou na čelistním oblouku. Trochu mi to připomínalo parazitického červa, plovoucího škárou. Jo, přesně takhle na to jdi. Jen taková přirovnání házej, a budeš žít dlouze a blaze, Theo, to mi věř. Alespoň se ti nebude takhle suše polykat.

Po čas naší večeře jsem zaregistroval velice zajímavý fakt. Moje vyvolávání konverzací se už nesetkávalo s utínáním a bezeslovnými odpověďmi. A pokud ano, sám společník na to po pauze navázal něčím primitivním. A tak mezi námi vzniklo nějaké vlákno, sice pavoučí, lehce roztržitelné, ale existovalo. Bylo pak na mně hlídat si, abych nešťoural do příliš i méně osobních témat, abych švába nezalekl a on neutekl schovat se za skříň. V tomto jsem se rychle dokázal orientovat.

A jako mimořádná odměna, dáreček za moji trpělivost a přímo monstrózní snahu, pan Kolbe se už pravidelně usmíval. Na každou z dvaceti vtipných poznámek. Ale přeci.

Pak jsem si jen odskočil pro ten náš drahocenný seznam a šup do víru velkoměsta, Moravské metropole, Brna.

„Je tu pár zmínek z okolí, ehm, Brno-venkov," zadržoval jsem poznámku, že jako venkov mi přijde i jeho střed. A to jsem studoval v Pardubicích, takové malé vesničce. Stačí pár let v Praze a díváte se na svět úplně jinýma očima. „To bych nechal na jindy. Možná by stálo za to navštívit hotel, v němž možná pobýval. Kdo ví, jací zaměstnanci tam budou zítra, tak ať pokryjeme co nejvíce směn, nebo se třeba informujeme."

Šváb souhlasně pokýval hlavou a už jsem opět startoval naše vozidlo, abych nás dostal na místo určení.

Hotýlek schovaný mezi budovami z dvacátých let minulého století, kdy toto město naprosto zachvátila horečka funkcionalismu; tlačil se a soupeřil o trochu volného místa, které by pak nabídl hostům k ubytování. V některých oknech se pomalu začínalo svítit, ačkoliv slunce ještě nezapadlo. Ještě stále.

U recepce nějaká dívčina hrála na mobilu věže. Po krátkém odkašlání poskočila na židli jak žába a mobil panicky schovala do přihrádky.

„Dobrý den, s čím vám mohu pomoci?" ihned vybalila úsměv, veškerou vyplašenost skryla za měsíční zkušenosti.

Letmo jsem pohlédl na pana Kolbeho, než jsem vytáhl svoji průkazku a předložil ji na pult.

„Pracujeme pro ministerstvo a řešíme jeden závažný případ. Asi před měsícem nám volal jistý pan Mraveneček, že má pro nás důležité informace. Je zde přítomen?"

„Ah, ne, bohužel odešel, akorát před půl hodinou," dívka z části mluvila, z části se dívala na pult a zkoumala pravost mého průkazu, stejně tak oddělení, z něhož jsem přihupsnul. Předal jsem svému kolegovi signál, že asi nic, ale přesto se nevzdával a vytáhl fotku kočičáka, kterou jsem vyměnil za můj osobní doklad.

„Nevadí. I vy byste nám mohla pomoct. Jestli dovolíte, měl bych na vás pár otázek. Neviděla jste někdy tohoto muže? Je možné, že tu byl ubytován, ale pod jiným jménem," zatímco jsem se vyptával, holka našpulila rty, jak uchopila fotografii a koukala se na ni ze strany na stranu. „...jestli byste nenašla ve svých záznamech jméno Friedrich Donnerstag, nebo také Michael Altman, nebo kdokoliv německého původu..."

„Já nevím," stiskla si bradu a ještě jednou se na fotku řádně koukla. „Lidi se tu točí a já nemám zrovna paměť na tváře."

„A v záznamech?" pobízel jsem ji, ale ona stále zamyšleně koukala na obličej toho muže. Možná se ho snažila opravdu vyvolat ze svých vzpomínek, možná se ho jen snažila napasovat na někoho jiného. Možná přemýšlela, jestli by stálo za to ho pozvat na rande, nebo ho nechat být. Každopádně k činu se neměla. Musel jsem dodat falešně zdvořilé: „Prosím?"

„Jo, mrknu," položila ji zpět a už se přesunula k monitoru a ťukala hlasitě do klávesnice – ani nevím co.

„Jakže se jmenuje?"

„Donnerstag," povzdychl jsem si. A pak ještě jednou, jelikož jsem jí ho musel hláskovat. Když se mě zeptala na to druhé jméno, chtěl jsem praštit hlavou o ten pult. Pan Kolbe stál se zkříženýma rukama a jen mě tiše pozoroval, a čím více jsem se blížil šílenství, tím více se jeho koutky napínaly do úsměvu. Alespoň v mých představách.

„No já nevím," řekla už poněkolikáté, když jsem jí navrhl vyhledání německých hostů, v období, které předběžně nadiktoval pan Mraveneček ve svém telefonátu. Už jsem chtěl za ní vlítnout a vytrhnout jí myš z ruky.

„A další zaměstnanci, jsou přítomni? Můžete nám nadiktovat jejich směny, ať se můžeme vyptat všech?"

„Aha, jo..." koukala na mě nejprve tupě, poté vzala do ruky propisku a začala opisovat jejich rozpis, že by i koala byla rychlejší, „tady máte."

Ani jsem se neobtěžoval říct díky, jen jsem se otočil, šváb pobral fotku a opustili jsme tohle zbytečné místo. Čerstvý venkovní vzduch byl pro můj stres medicínou. Medicínou, kterou jsem si ani nestačil užít.

„Co jste zjistil?"

„Co jsem zjistil? Nic. Ta holka ani neví, jak se jmenuje. Ale máme směny zaměstnanců, když se sem zítra opět zastavíme, můžeme je všechny pak hezky obejít a poptat se na toho našeho mrtvého. A vlastně i pana Gebauera, to by šlo."

Pan Kolbe se sám pro sebe zamračil. Kam se poděl jeho úsměv nad mým tápáním?

„Co se děje?"

Jeho panenky nejprve malovaly ve vzduchu čínské znaky, než se na mě podíval a semkl rty pevně k sobě.

„Určitě vám, stejně jako mně, nesedí motiv pana Gebauera. Ti dva neměli nic společného, sotva se mohli znát, byli na úplně odlišném oddělení. A přesto spolu vyšli do toho parku. Proč?"

„Spolu vyšli?" opakoval jsem, abych si nabral pár sekund přemýšlení navíc, než mi došlo, že kdyby se za ním šváb plížil jako had za myší, tak by rozhodně nikoho nemohl pobodat, protože by neměl čím. Musel být samozřejmě oblečen. Musel ho donutit, vylákat ho z cestičky ke křáku. Nějaký kontakt tam mezi nimi určitě byl. „Aha, jasně."

„Proč by sem po tolika měsících Gebauer jezdil, jen za jedním úkolem?"

„Zabít pana Donnerstaga."

„Přesně."

Pokyvoval jsem hlavou a vyčkával, co za další teorie vyřkne a já mu je s radostí potvrdím stylem, že přesně tohle jsem si myslel taky. Bohužel, k tomuto šťastnému okamžiku výjimečně nedošlo, a tak jsem musel zapojit veškeré ATP vzniklé z právě zkonzumovaného rumpsteaku a vymyslet nějakou inteligentní větu. Nakonec jsem polovinu energie ušetřil tím, že jsem vymyslel otázku a donutil pana Kolbeho rozmluvit své teorie.

„Myslíte si, že naše práce tady je zbytečná?"

Na to šváb jen prudce zavrtěl hlavou a zadíval se na davy lidí přebíhající na ulici. Vždy jen vystřelí zpoza zdi, vlají zvonovými kalhoty a holou prdelí, která jim leze z těch bokovek, a zmizí za dalším rohem. Podobně jak kapky deště v okně. Nebo sněhové vločky. Nevýznamné, jedny z mnoha. Jedním z mnoha je i náš podezřelý. A my ho nemůžeme najít.

„Ne," promluvil tiše, zapadající slunce čarovalo s hnědými odstíny v jeho očích, až jsem musel držet spodní čelist pevně stisklou, jinak by mi spadla a ven by vytekly hektolitry slin.

Theo, no tak!

„Právě naopak. Musíme zjistit, co tu pan Donnerstag dělal. A proč ho zabili."

Mlčky jsme se přesunuli k autu, kde jsem zanechal náš důležitý seznam. Podal jsem ho spolujezdci, aby se na to mrkl a dal další návrh, dokud to má ještě smysl. Potlačil jsem zívnutí a už si představoval, jak piju šálek kávy. Nebo panáka Bechera. Něco z toho.

Prst pana Kolbeho přistál na řádku, nějaká paní, zaměstnankyně v okýnkovém prodeji. Má pravdu, ta by měla být v práci nonstop, tu si snad odchytíme. Rozjel jsem auto a už se plahočil těmi jednosměrkami a zákazy vjezdů, kolem mě secesní budovy protkané funkcionalismem a prvorepublikovými činžáky, občas nějaká novější budova. Byl to nekonečný labyrint, obzvlášť, když jsem se snažil udržet klidnou hlavu a nahlas před Němcem nenadávat. Nakonec jsme se dostali do obklopení především obytných prostor v centru Brna, dokonce jsem v dálce spatřil park Lužánky, za nímž sídlí náš hotel. Auto jsem odstavil u budovy Nejvyššího soudu, přeci spadáme pod státní zaměstnance, ne?

Najít paní prodavačku bylo už jednoduché. Vzal jsem si to napříč ulici bez přechodu k osvětlenému okýnku, přímo na úrovni s ulicí, kde se nacházela malá světnička a skrčená teta obklopená potravinami všeho druhu. Dokonce jsem viděl nějaké termosky na teplé nápoje, v nabídce měla i horkou čokoládu a kafe, ale také nějaké zmrzliny a hotdogovač.

Poslouchala Český rozhlas a luštila u toho křížovku v posledním vydání Rytmusu života. Zas tak se zdejší obyvatelé od Pražáků neliší, řekl bych.

Můj úšklebek jsem ihned skryl za milý úsměv. Pročistil jsem si hrdlo a vyčkával, až se na mě obrátí robustní vínové rámečky brýlí.

„Kafe jednou?" odložila svoji dávku bulváru a už se nakláněla pro kelímek.

„Dvakrát?" nadzvedla obočí, když spatřila další postavu těsně za mými zády, a už se chystala vzít do ruky druhý.

„Ne. Kafe ne."

„Tak čaj? Nebo mentosky?" Ach jo. Paní, ne, opravdu ne, já nejsem nemocný.

„Také ne. Ehm. Jsme z ministerstva a – "

„To jsou soudy ještě v takovém čase? Tak povídejte kolik, a co k tomu."

„My nechceme nic," snažil jsem se jí nějak vnutit, „máme jen pár otázek."

„Ahá, vy nejste z Brna, jo? Zastávka šaliny je hned za rohem, stačí se dostat po této ulici dozadu, k parku, a pak jděte doleva, je to blíž."

Hodil jsem po panu Kolbemu zoufalý pohled, ale jelikož nerozuměl ani slovu, které mezi mnou a paní prodavačkou padlo, mohl na mě jen tupě zírat, trochu povýšeně, jelikož on by to určitě zvládl lépe.

První den a už poněkolikáté svolávám veškeré bohy, egyptské či řecké, ať mě osvobodí od tohoto trápení!

„Ne, paní, jmenujete se Alžběta Macháčková?"

Potřeboval jsem ji zarazit, ať nepředvádí veškerý svůj sortiment a konečně mě poslouchá.

A hele, povedlo se. Pořádně se usadila a přiblížila se k okýnku.

„Ano, jsem," kývla s mírným rozpakem, není úplně ve zvyku, že ji cizí muži oslovují celým jménem.

„Vy jste nám volala kvůli panu Donnerstagovi. Tomu pohřešovanému cizinci, před měsícem," každým slovem se jí rozsvěcovalo v mysli, nepřítomně kývala hlavou a prsty si nervózně třela palce.

„Ano, a co se děje?"

„Pamatujete si ho, že ano? Vypadal opravdu takto?" naznačil jsem panu Kolbemu, aby vytáhl ze saka jeho fotku, kterou zabavil v hotelu, a představil cizince této milé paní.

„Ano, přesně takto. Pamatuji si ho, to totiž celé dva týdny tady chodil každý den na párek v rohlíku. Ne, přímo dva. Každý den!"

„A kdy to bylo?"

„Kdo to bylo? No, byla ještě celkem zima, chodil v černém kabátě. No já nevím, to muselo být někdy v březnu, ale vůbec nevím kdy."

„Chodil sám? A mluvil někdy? S vámi, nebo s někým jiným? A jak vypadal ten druhý? A v kolik hodin většinou chodil pro hotdog?"

„Pane, pane, všechno popořadě, takhle vám neodpovím absolutně na nic."

„Prosím, vzpomeňte si na něj," takhle jsem shrnul tu moji změť otázek do jedné věty. Můj zoufalý povzdych snad dostatečně ukázal, jak moc po těch informacích lačním a ne a ne je získat. Snad to vytvoří na ni nějaký psychický tlak, donutí ji zapátrat ve zmatených vzpomínkách a dodat mi co nejvíce faktů.

Jenže milá paní to okamžitě zabila.

Kroutila hlavou a špulila své rty.

„Kromě toho, co jsem řekla... nic."

Prosil jsem, přemýšlel, jestli se mi tohle jen zdá, ale očividně ne. Zasekl jsem se na obyčejném rozhovoru. Zajímalo by mě, jak by sis s tím poradil takový Igor, naprostý antisociál. Vytasil by špičáky a vrčel? Anebo má nějakou příjemnou stránku, o které nevím?

Znovu jsem si vyčistil hrdlo a byl připraven odpovědět okamžité „Ne" při další otázce na mentosky, teprve po ujištění, že k ničemu takovému nedošlo, jsem se nadechl a pokusil se o úsměv.

„Paní Macháčková, je to opravdu důležité. Nevzpomenete si, v kolik hodin většinou chodíval?"

„Tak, někdy v osm, někdy v devět..."

„A třeba jakým směrem šel?"

Paní se zahleděla na střechu baráku naproti, jako by zrovna tam visela odpověď na moji otázku.

„Jednou z vrchu, jednou zespodu..." proč já se vůbec snažím, „ale možná častěji zespodu. Jo, častěji tak. A šel nahoru."

Alespoň někam jsme se dostávali. Bohužel, to byl také vrchol jejího i mého snažení. Nakonec jsem si přeci od ní koupil kafe, přestože ručičky na hodinkách ukazovali pěkně pozdní hodinu, a vydali jsme se se švábem k autu.

Ruce mi hřál kelímek, probouzel mě opět k životu. Mrkl jsem na jeho dlaň, jak se pevně uchytila dveří a všechny šlachy pod kůží se zavlnily jak hadi v hnízdě. Alespoň, co jsem viděl v těch dokumentech, když jsme s Ondrem pili pivo a jen tak lelkovali u televize.

Kelímek nebyl klasicky plastový, který většinou vydávají automaty, ale polystyrenový. Tudíž mě nepálily prsty, zato kafe nechtělo vychladnout, ať jsem na něj foukal jakkoliv.

„Podržíte mi to, než dojedeme na hotel?" už jsem mu podával zakoupené zboží, ale nějak jsem zůstal viset s rukou ve vzduchu. Pan Kolbe neprojevil ani trochu zájem mi pomoct.

„Proč jste si to vůbec kupoval?" slyšel jsem jeho nedořečené „když stejně budete řídit auto". Takže teď bude trucovat, protože jsem si koupil kafe?

„Několik důvodů," odsekl jsem a stáhl ruku k sobě. Začal se ohlížet po místě, kam bych kelímek mohl položit, aniž bych ho po cestě převrhl. Asi si ho strčím do rozkroku, ale jestli mě to kafe opaří, plastiku mi bude platit on!

„Nespěchejte, vypijte to," promluvil klidně a složil si ruce do kříže. Koukl jsem na něj, sice měl vyrytý řádek mezi obočím, nijak se nevychylovalo z průměru. Naštvaný nebyl. Netrucoval.

„Hm?" slyšel jsem dobře?

„Jen to vypijte, času máme dost."

„Ale to potrvá, je horké."

„Foukat snad umíte, ne?"

Zastavte mě, jinak skončí opařen on, a to brzy!

Ale překvapivě, dokázal jsem zchladnout poměrně rychle, což se o té kávě říct nedá. Trochu spálená vůně se linula autem a celý jej naplnila, až bych řekl, že i sedačky voněli po kávovém lógru.

Mé rty zavanul horký vzduch pokaždé, když jsem je přiložil ke kelímku a opar rozfoukl. Rukou jsem se opřel o opěradlo ve dveřích a jen hleděl před sebe, na budovu Nejvyššího soudu. Téměř všechna okna toho hranatého funkcionalistického baráku byla temná jak smuteční vlajka, kromě dvou v nejvyšším patře, kde asi někdo dělal přesčasy. Bylo ticho, až trapné. Pan Kolbe však nijak nervózně neťukal, ani rukou, ani nohou. Sledoval ve zpětném zrcátku projíždějící auta i děcka vycházející ven se bavit.

Jeho obličej byl jen ojediněle ozářen právě zboku světly aut, jemný film na něj vrhala i pouliční lampa.

Položil jsem si kelímek do klína a chvíli na něj koukal.

Hlavou mi probleskla jedna zvláštní myšlenka. Kdo ty jsi, chlape?

Než jsem se dokázal hlouběji zabrat do této otázky a filosoficky ji v mém podvědomí probrat, ten chlap se na mě podíval a vůbec nedal najevo nějaké podráždění z toho, že mě načapal při činu.

„Co jste se teda dozvěděl?"

Usrkl jsem kávy, stále ještě téměř vroucí, takže jsem si akorát šikovně vyřadil z provozu jazyk. Oči, momentálně vypadající jak dva černé kamínky dámy, upíral na mně; ale všiml jsem si, jak krátce bleskly na mé rty, když nasály ten přepálený kofeinový mok.

Položil jsem kafčo opět do klína a přetlumočil veškerou moji frustraci nad paní prodavačkou, nad jejím Alzheimerem, nad nejasnými odpověďmi, se kterými se nedostaneme absolutně nikam, a nakonec i nechtěně vyzradil, že mě z té frustrace rozbolela hlava a kafe je jediný lék, jak se uklidnit.

„A vy jste si něco nechtěl koupit?"

„Já?" nadzvedl obočí.

„Že mi závidíte kafe," pozdvihl jsem kelímek.

„Nezávidím," řekl krátce, natož vyhlédl opět z okna, „to kafe páchne jak spálený olej."

Rozpačitě jsem se zasmál. Tak nejsem jediný, komu to tak přijde. No jo, nemá smysl podceňovat smysly metamorfa.

„Není nejideálnější. Ale pokud nemám alespoň dva šálky denně, nedokážu normálně fungovat."

„Neměl byste mít takovýto zvyk."

„Tady v Česku je to normální. Naopak, kdo kafe nepije, ten neexistuje," opět jsem usrkl a zjistil, že se to konečně dá pít normálně. Tak jsem překousl tu hořkost, která v chladnějším stavu více vynikla, a urychlil své popíjení.

„Ale očividně, možná už je jen staré. Podle toho, co říkala, tak tady ze soudu na ni chodí často."

„Soudu?"

„Jo, tady to je budova Nejvyššího –" zasekl jsem se, jak se ve mně rozsvítilo. Kofein začal působit.

„Pane Šapíku," jako by mě káral za moji idiocii, ale další urážlivá slova spolknul a místo toho se jen ujistil, „tohle je budova Nejvyššího soudu?"

„Ano. A naše oběť si tu pravidelně kupovala žrádlo, ačkoliv to bylo úplně mimo oblast hotelu," rozhodl jsem se rychle hrát chytrého, než klesnu v jeho vědomí ještě více.

„Zítra se sem musíme stavit a získat záběry z kamer. Nejlépe z celé ulice," už rozkazoval rozhodným tónem.

„Ještěže jsem tu zaparkoval a koupil si to kafe, že?"

Na to pan Kolbe jen zakroutil hlavou. Já už dopil ten zbytek, až na to černé bahno, které se usadilo na dně, a startoval káru, abych nás dostal do našeho dočasného příbytku.