„Existence metamorfů je utajována po celá staletí, dokonce tisíciletí. Je tedy nemožné s jistotou říci, kde jsme se vzali. Neexistuje žádný dokument, ani žádný historický záznam, který by vysvětloval, co stojí za našimi schopnostmi. Co se ale dochovalo a o co se můžeme částečně opírat, jsou legendy. Dokonce takové, které jsou základem celého lidstva."

„Například?"

„Začnu s něčím, co definitivně znáte, pane Šapíku, a má to dokonce původ ve vaší zemi. Kafkova Proměna."

„Hm? Co to s tím má co společného?" to jsem četl jednou, kvůli maturitě, a rychle to také zapomněl. Už tak se stačí projít po Praze a suvenýry s jeho portrétem nebo brouky jsou hojné jako holubi na náměstí.

Moje otrávenost mi zastřela mysl a nyní jsem byl ještě více iritován, že jsem se před ním ukázal jako naprostý pitomec. Brouk. No sakra!

„Aha," rychle jsem dodal, lepší pozdě nežli vůbec, „takže Kafka byl měnič?"

„Nebo někoho takového znal. Ačkoliv první možnost je pravděpodobnější. Co však z toho plyne, spousta příběhů je založena na naší existenci, a ty jsou nevědomky předávány z generace na generaci. Příkladem mohou být pohádky, zakletí princové nebo princezny, mluvící přechytralá zvířata; labutí jezero nebo malá mořská víla. Cokoliv, co vás napadne."

Pokyvoval jsem hlavou, která mi začínala i chladnout, stejně jak auto zpomalovalo na optimální rychlost.

„To jsou však jen záznamy, nevypovídají o vzniku, o stvoření. Je nutné zabloudit více do historie, mezi nejstarší prameny lidstva, hledat v naprostých počátcích lidské rasy. Existuje hned několik teorií. Jednou hodně populární je vznik lidí z hlíny. Například čínská bohyně Nüwa, nebo sumerský bůh Enki. V jedné z verzí egyptské kosmologie lidstvo stvořily slzy Atumova oka, ale vemte si, že slzy jsou tekuté a nic nevytvoří. Ale teoreticky, když se spojí s hlínou, tak jsme zase u toho samého. Na hrnčířském kruhu tvoří lidské jedince i bůh Chnum. To jsme u lidí, obyčejných lidí. O zvířatech tu není nic psáno, že?"

„Jestli jsou lidi z hlíny, tak zoofilie není tak nereálná, ne?"

Pan Kolbe ignoroval moji poznámku a pokračoval ve svém výkladu.

„Jiná čínská mytologie povídá o obrovi jménem Pangu, který oddělil nebe od země. Po jeho smrti se z částí jeho těla stali různé útvary, vítr, hory, cokoliv vás napadne. Avšak zajímavé na této teorii je právě vznik lidí. Ti totiž vznikají z hmyzu požírající jeho tělo."

„Fuj," ujelo mi české slovíčko. Ale z tónu bylo jasné, jaký význam asi nese.

„Jiné příběhy povídají o vzniku příšer, například babylonská bohyně Tiamat porodila jedenáct příšer, odvozených od zvířat. Nebo existující příšery v řecké mytologii, jako je slavná medúza nebo kentaur."

„Jedno lepší než druhé. Takže jsme takový nechtěný výplodek přírody?"

Pan Kolbe si pobaveně odfrkl, asi se už zase dostal do nálady, dokonce se pousmál.

„Jedna z možností, pane Šapíku. Teď to teprve začne být zábavné."

„Vzniknout z housenky moc zábavné není," odvětil jsem nechápavě.

„Pokud odložíme stranou, že jsme vznikli jako příšery světa, a také, že jsme nevznikli jako obyčejní lidé, můžeme se posunout trochu výš. Bohové."

„Hm?" svraštil jsem obočí, dokonce na něj pokoukl, než se opět věnoval řízení. „To chcete jako říci, že jsme potomci bohů?"

Moje otázka byla asi vtip, o kterém jsem nevěděl, ale každopádně pana Kolbeho rozesmál a mě to navrátilo do pochmurného stavu.

„Máte alespoň základní přehled o bozích, egyptských, případně o severské mytologii?"

Další otázka? Cožpak jsem vážně u maturity? Tak jsem si dovolil odpovědět jako u matury. Už mi je vážně všechno jedno. Svou tvář prostě nezachráním.

„No, byli tam faraoni," začal jsem přemýšlet nahlas. Pan Kolbe na mě upřeně hleděl, dokonce se jeho koutky nenápadně povytahovaly, pomalu, ale jistě. „Nějaký Poseidon, Titáni, co já vím," blekotal jsem nesmysly, jak mě čím dál víc zaujatě pozoroval a naprosto rozptyloval.

„To byla řecká mytologie. Ale jak budu mluvit, určitě si vzpomenete a něco vybavíte. Nejprve vás ale musím opravit. Je samozřejmě nemožné, abychom byli potomci bohů. Jde spíše o to, že lidstvo si ty nejvýznamnější metamorfy pobožtilo."

„Dobrá. A dál?"

„Jsou považovány takové dvě cesty, které vedli k nám v dnešní podobě. První se opírá o skandinávskou mytologii a bohy. Nemluví o tom, že bychom byli přímými potomky, zato se zde vyskytuje množství zvířat doprovázející jejich božstvo. Odin a jeho vrány, Thorovi kozli nebo Freya a kočky. Spekuluje se, jestli tito společníci přeci nezískali od bohů určitá privilegia, jestli nenabyli svoji lidskou podobu a nedali tak za vznik metamorfům."

„Takže pan Donnerstag je potomek Freyiny kočky?" utrousil jsem posměšně.

„Jedna z možností."

To tak, kdyby byl potomek tak slavné kočičky, neskončil by raz dva s kudlou v zadku.

„A ty další?"

„Určitě si vybavíte alespoň vyobrazení některých egyptských bohů, z různých fotografií, fresek v egyptských chrámech a pomnících, nebo z filmů. Mnohdy se zde právě nacházeli bohové se zvířecími podobami, obsahovali části těla v podobě zvířete. Z nich to byl například Horus, Thovt, Ra, Anubis, Sobek, Sekhmet, Bastet, Sutech, Eset a další, mohl bych takhle pokračovat do nekonečna. Hlava, rohy, křídla... Zajímavá je rozmanitost zvířat. Nejznámější je asi Horus a Re a jejich sokolí hlava. Když se ale podíváme dál, tak Sobek je zase vyobrazován s hlavou krokodýlí. U Sutecha není jednoznačně řečeno, čí zvířecí hlavu to nese, pravděpodobně se jedná o nějakou psovitou šelmu, vlka či šakala však nese podle egyptských reliéfů a soch bůh Anubis. Thovt zase nese hlavu ibise. Bastet a Sachmet jsou ženy s hlavou lvice. Je to velice bohaté a inspirativní."

„Takže jsme potomci bohů," pokrčil jsem rameny. Měl jsem pravdu.

„Ne, to nejsme," opět mi vyvrátil tvrzení s pobaveným úsměvem, jako kdyby už po několikáté vysvětloval dítěti, že země je opravdu kulatá a není to placka. „Kromě vzniku lidstva z hmyzu, o vzniku metamorfů se nemluví. Zato se mluví o skutcích, které provedli ve své božské podobě. Jenže jak tito bohové vznikli? Jak vůbec bohové vznikli? Různě. Nevíme. Někteří vznikli jen tak. Jako teorie velkého třesku. Jiní, velká většina, se však narodila. Vždyť známe jejich komplikovaný rodokmen, který se diskutuje napříč historií, takže museli jednu dobu žít. Proto můžu bezpečně tvrdit, že stejně, jako se pobožťovali egypští faraoni, tak slavní a významní metamorfové ukotvili v lidských myslích natolik, že začali být uctíváni jako bohové. Z mého pohledu. Jen tito metamorfové byli uctívání daleko před faraony."

„Jak myslíte," hádat se s ním nebudu, má můj respekt už jen za naučení se množství cizích jmen, které považuji za zbytečný guláš v hlavě.

„Není to ale jen o egyptské mytologii. Indiáni mnohdy věří v duši zvířat, uctívají zvířata, vyobrazují je na totemech. Lakotové uctívají zvířecí bohy; Šajeni mají také svá posvátná zvířata, podobně kmen Cherokee staví již zmíněné totemy. Podíváme-li se jinam, tak Korjaci, původní obyvatelé na Kamčatce, zase uctívají Velkého havrana. Je otázkou, jestli je jejich náboženství čistě náhodné a prostě věří v sílu přírody, nebo tento původ je zakotven v množství metamorfů a jejich odkaz byl pak předáván na další generace. Aboridžinci věří v ducha, v přírodu, v rostliny a zvířata. V to, že každé zvíře či rostlina byla předtím člověkem. A nemluvě o náhorní plošině v Peru, Nazca, pokryté geoglyfy neuvěřitelným množství zvířat a jiných tvorů. Dosahovala jejich úcta k metamorfům takových měřítek, že pro ně vytvářeli obrazce? A jak to vůbec dokázali, sami? Jestli jim právě také nepomáhal nějaký lítající metamorf a nekorigoval jejich práci na zemi."

O plošině Nazca jsem samozřejmě slyšel, kdo by taky ne, ale množství informací a konspiračních teorií, které vyšlo z úst jindy tichého agenta, mě naprosto ohromilo, až nakonec sebralo veškerá slova a vyhodilo je z okna. Tam se nejprve poválela na asfaltce, a než se vzpamatovala, skončila pod koly jiného auta.

„Neuvěřitelným spojovníkem všech mytologií, od severských, řeckých, starověké Mezopotámie i východní Asie, jako je Čína nebo Japonsko, je existence hada, nebo hadích bohů a bohyní. Opět můžeme mluvit o potenciálních metamorfech. Některé africké kmeny uctívají Mami Wata, tedy nádhernou ženu, často vyobrazovanou s dolní polovinou těla rybí nebo hadí. A když už jsme u toho hada, tak zastavíme v křesťanské bibli, ve Starém zákoně. I tam se nachází had, který svedl Evu na scestí, zajímavý je však jiný okamžik. Okamžik také vyskytující se v různých mytologiích."

Na chvíli se odmlčel. Zrovna jsem byl napnutý jak struna na houslích. Pravda nepravda, ten šváb si mě umí svým vyprávěním získat. Obzvlášť tímto zajímavým tématem.

„Potopa světa. Noemova archa. Pane Šapíku, jen si představte loď, na kterou byste musel dostat všechny zvířata světa, a to k tomu po páru. Hmyz je hračka, ale co takoví sloni, zebry, žirafy, medvědi, nebo další? A co jejich neukojitelná chuť k jídlu, jejich predátorské instinkty, obzvlášť u šelem? Pojedli by nechráněné tvory na palubě mrknutím oka. A naopak, co lidé? Pokud se nacházejí na lodi, je nutné je nakrmit. Budou v bezpečí malí hlodavci, kteří by upečení sloužili jako dobrý pokrm? A tak, podle některých teorií, se každé zvíře proměnilo na palubě lodi v člověka, protože lidé se navzájem jíst nebudou. Zároveň si pomáhali – kozy darovaly mléko, slepice vejce, včely opylily rostliny, které měly plodit; ptáci lítali a podávali hlášení. Nakonec se všichni dostali na pevninu. Z Noemovy rodiny vzniklo čisté lidstvo, ze zvířat poté buď čistí lidé, metamorfové, nebo pravá zvířata."

Vrtěl jsem nechápavě hlavou, stále ponořen v historii, vedle mě Noe, odstrkuje jiného člověka, aby nešlápl na proměněného švába na palubě. Pan Kolbe byl ale nekompromisní, nenechal mě ani pořádně rozdýchat jeho balíček příběhů.

„A tímto se vracím zpět k molekulární biologii a genetice. Teď to bude komplikované, ale snad to pochopíte. Z předběžných testů se nenachází nějaká velká oblast genů, která by byla u metamorfů navíc. Můžeme předpokládat, že tedy tu sadu metamorfních genů má každý v nás, třeba v jiné alele, která může být dominantní nebo recesivní, projevovat se v různých podobách zvířete. Ale kdyby každý gen byl zodpovědný za nějaký znak, zapínaly by se nezávisle na sobě, projev metamorfa by byl velice nejednotný. Vědci se předběžně domnívají, že existuje transkripční faktor, který spouští transkripci všech genů této sady a vede ke vzniku metamorfů. Tento transkripční faktor mají všechna původní zvířata z Noemovy archy.

Potomci Noema pak mají navíc nějaký dominantní gen kódující protein, jakýsi „killing faktor", který váže transkripční faktor a vzniklý produkt se nemůže vázat a spouštět transkripci a translaci genů. Navíc, v důsledku konformační změny, také kromě zabránění navázání tento produkt nese úplně novou úlohu. A to aktivovat kaspázy a spustit apoptózu buněk plodu. To je teorie, která vysvětluje časté potraty a nesnadné otěhotnění některých nekompatibilních párů. Možná měl tento faktor zabránit přemnožení metamorfů a podpořit množení čistých lidí.

Pokud se těmto lidem podaří zplodit potomka, je to často člověk. A s nejvyšší pravděpodobností je to dáno mutací v transkripčním faktoru, který se pak stává nefunkční a nespouští transkripci genů, ale také není vyvazován killing faktorem a nedochází k apoptóze plodu. Zřídka dochází k mutaci killing faktoru, z nějakého důvodu je tento gen více konzervován než transkripční faktor.

Existuje však třetí možnosti, že se narodí hybridi, potomci s vylepšenými smysly, ale bez schopnosti se měnit. V takovém případě neobsahují killing faktor, nebo mají jeho nefunkční alelu, ale zároveň nesou mutaci v transkripčním faktoru, jehož vazba na metamorfní geny je velice nízká až nulová.

Tohle je zatím modelace vytvořená naším týmem vědců a z mého pohledu dost věrná skutečnosti. Bohužel, žádný z genů ještě nebyl přesně určen, k čemuž nám snad pomůže projekt Human Genome Project."

Kýval jsem hlavou jak takoví ti sametoví psi, co si lidi pokládají na palubovku auta, a snažil se zakrýt své ohromení a taky zmatení, jelikož jsem mu v té poslední části nerozuměl ani slovo. Obzvlášť v cizím jazyce. Ale ani česky bych nepobral prd, vzhledem k problematice, která, soudě podle jeho projevu, je na úrovni vysoké školy. Zato já si po celou dobu zapojoval tiše drátky. Tak jak mám chápat jeho výklad?

„A to o té historii, to jste na to přišel sám, nebo..." nedořekl jsem, jelikož pan Kolbe už zase nebyl ochotný zakrýt svůj posměch. Zmlkl jsem a hleděl před sebe.

„Rozhodně ne. Základní studie vznikla už dávno, někdy v období založení DAMM. Máme pár výtisků, něco jsme poslali i do okolních zemí. Části pak připsali i jiní metamorfové, zaměřující se na jejich vlastní kulturu. Všechna tato díla jsou u nás archivována, ačkoliv ne, není úplně běžné každému zaměstnanci přednést božský rodokmen."

„No vidíte, je normální o ničem takovém nevědět," obhajoval jsem se. Němec se k tomu nevyjadřoval. „A co vás to donutilo si to takhle nastudovat?"

„Čistý zájem," pronesl stroze.

Služební Fábka nějak zvláštně chrčela, jakmile jsem ji dostal na vysoké otáčky. A to není zas tak stará, ne? Zajímalo by mě, co s ní kdo naposledy dělal.

„Upřímně, očekával jsem spíše nějaké otázky k principům molekulární biologie. Nevěděl jsem, že jste tak znalý, pane Šapíku."

Znalý, moje prdel. Jak jsem říkal. Schválně na mě vybalí tohle odborné kombo, aby si nad chudým státním zaměstnancem nahonil ego. Neodpovídal jsem, načež si pan Kolbe povzdychl a překřížil si ruce. Pravděpodobně mu došlo, co se honí mojí neposednou hlavou.

„Nebojte, klidně se ptejte."

„Myslím, že není třeba."

„Jak myslíte," pokrčil rameny a shlížel auta, která jsme nechávali za sebou v ocasu. Ještě stále zbývalo dost kilometrů, ale mohu říct, že naprosté soustředění na řízení v nehodovém úseku mi dalo takové alibi, že jsem nemusel už ani mňouknout.

Trochu to se mnou házelo horem dolem, i s mým sousedem po boku, až jsem se obával o chuděry tlumiče na naší služebce.

„Existuje ve vaší zemi nějaké státní zařízení na správu silnic a dálnic?"

„Ano, řídí ho jakýsi Peltrám," krátce jsem se na hosta usmál a schválně příjmení vyslovil s co největším německým přízvukem, jaký se mi jen podařilo vyplodit. A vzhledem k mým základům němčiny ještě z mládí, nebylo to úplně špatné.

Na to pán neodpověděl. Haha, setřel jsem ho.

Jenže jak jsem míjel stromy a náklaďáky a staré Favoritky a Stodvacítky, kouř vzteku byl z mé hlavy také odnesen a zanechán někde na vysočině, strašíc houbaře a jiné potulné párečky, které utekly si užít trochu svobody a mládí. A když jsem si navíc hluboce vzdychl, vyfoukl jsem i poslední nešvary z plic a byl zas jako nový.

Pokoukl jsem vedle. Nějak jsem čekal, že pán bude spát. Nespal. Jednou rukou se opíral o dveře, druhou měl položenou v klínu, hleděl na naše přesmrkované lesíky a v duchu počítal kilometry do cíle.

Theo, on není jako ty.

„Jak jsem říkal, klidně si odpočiňte a pospěte, máme ještě čas."

Pan Kolbe byl možná mírně v šoku, že mě slyšel promluvit. Čekal, že budu mlčet déle, možná celou cestu. Asi mi trochu zrudly uši, když jsem si uvědomil, že moje povaha začíná být opravdu průhledná, a že i takový týpek, co mě vidí podruhé v životě, mě má naprosto přečteného.

„To je v pořádku," zavrtěl hlavou a vyhlédl z okna.

„A co vy? Byl jste v Hannoveru, nebo se zdržoval jen v Berlíně?" konverzace nadále jela.

„Stavil jsem se. Jen krátce. Měl jsem tam nějaké věci, které jsem potřeboval vyzvednout."

„A teď jste odtamtud ještě dál. No jo, kvůli tomuto případu jste se stal bezdomovcem."

„To ani ne, trvalé bydliště mám stále napsané v občance."

„Však víte, jak to myslím. Nikde nezakotvíte, pendlujete z bytu do bytu a pak na hotel, máte štěstí, že jste nenarazil ještě na štěnice."

Opět staré známé dobré ticho. Pan Kolbe hleděl před sebe na silnici a absolutně se nesnažil vyvrátit tvrzení o štěnicích.

„Nic mě nedrží."

„Hm?" nadzvedl jsem obočí a chtěl si ověřit, jestli tento sentimentální tón, s jakým vyslovil tuto sentimentální větu, je opravdu pravdivý. Nemohl jsem však, protože jsem musel přeběhnout toho extrémně pomalého kamioňáka.

„Byty jsou jen místa, kde přespíme, abychom mohli druhý den opět do práce. Nic víc."

„Asi jste se musel brzo odstěhovat od rodiny," zamumlal jsem poznámku, jen pro sebe. Samozřejmě, že jsem žádnou odezvu nečekal, ještě aby mi vykládal o osobním životě, když nedokázal ani popsat svůj výlet v Anglii!

„Ani ne," tentokrát jsem už měl možnost si ho přeměřit pohledem, ale neúspěšně. Tvářil se naprosto obyčejně, rýha mezi obočím vrhala stín na jeho čelo, a co teprve černé obočí, dotýkající se vějíře jeho řas.

„Tak to se svojí rodinou nesdílíte dobré vztahy. No, plácl bych si s vámi, kdybych neřídil."

„Vy nemáte dobré vztahy se svojí rodinou?" navázal na to okamžitě a cítil jsem na sobě jeho upřený pohled.

„Eh, jakože to ani ne, ale... Ne, že by byli špatní, nepříjemní nebo tak. Jen si úplně nerozumíme. Nemám problém tam být, ale..."

„Není to úplně komfortní," přečetl mé myšlenky a pohlédl před sebe.

„Asi tak," pokýval jsem hlavou a teprve pak si uvědomil, že se toto téma opět zakecalo převedením na mě. A přestože jsem měl pocit, že mi odpověděl sám svým chováním, chtěl jsem z něj dostat pár slov navíc. „A vy se taky necítíte úplně komfortně?"

Na to šváb nic neříkal. Pravda, pokud ani jeho bratránek není ničím víc jak obyčejnou osobou, kterou neváhá strčit na doživotí do vězení, tak jeho rodinka je asi hodně podařená. Vidím to na velkou vilu, otce v obleku věčně na služebních cestách a matku v pouzdrové sukni s brýlemi a rákoskou, kterou malého švábíka mrskne přes prsty, přečte-li jen jednu slabiku špatně. K tomu rozvrh od nevidím do nevidím i v létě, špatnou imunitu danou přehnanou domácí čistotou a Vánoce bez Popelky. Mýlím se v něčem?

Po zbytek cesty padlo ještě pár krátkých slovních přestřelek, při nichž se panu Kolbemu překvapivě podařilo mě znovu nenaštvat, a již jsme najeli na odbočku Brno-centrum a zasekli se v koloně, formující se na semaforu Vídeňské ulice. A to jsem si naivně myslel, že dopravní špičku nějak přejdeme.

Na přední sklo mi čoudila stará Škodovka, za mnou byl na Fiatovi nalepený děda na volantu, aby dobře viděl na cestu v té jeho malinké krabici. Už jsem se viděl, jak vytáčím číslo na pojišťovnu. Tady se opravdu vždy bojím o své bezpečí. A nyní mimořádně, musím být ukázkový řidič a nechci naší návštěvě představit českou spodinu – promiňte, Brňáci.

Nastavil jsem GPS, aby mě v tomto Šalingradu navedla na náš hotel. Nejprve se asi trochu zabydlíme, než vytasím seznam našich podezřelých a uděláme první návštěvu. Pan Kolbe jen tiše souhlasil kývnutím hlavy a už jsem to házel pod obří sadu vlajek na soukromé parkoviště u vysoké budovy, obklopené rychlostní silnicí, trávou a starým plaveckým areálem.

Nebudu lhát, na okamžik se mi pootevřela pusa, když jsem zjistil, že místo nejlevnějšího hotelu v Brně před námi stálo tohle. Lucie překvapila navýšením laťky, a kvůli neočekávané návštěvě úplně zrušila původní rezervaci. Pod záminkou navození správné mezinárodní spolupráce nás bez zaváhání hodila do hotelu Cosmopolitan Bobycentrum. No, mohla ji navýšit ještě výš a přímo nás poslat do hotelu Slavia, ale bohužel GPS ukazovala sem, a tak jsem jen vypnul motor a rozhlédl se pochybovačně kolem. I tak jsem stále nevěřil, že jsem na správné adrese.

Vzhlédl jsem na svítící nápis a zaoblenou budovu sahající na Brněnské poměry celkem do výše, následován i panem Kolbem, který jí však nevěnoval tu zaslouženou pozornost a už se sunul ke kufru pro svá zavazadla.

Tak jo, kochat se můžeme poté, teď nás čeká práce.

„Myslím, že akorát stíháme večeři. Setkáme se tedy v jídelně?" plánoval jsem, zatímco jsem táhl svůj kufřík, jehož kolečka drncaly po parkovišti jak sbíječka v plném provozu.

Pán jen kývl a přisunul si k sobě zavazadlo, aby ho dostal na červený kobereček a utlumil ty drsné zvuky, že jsem si rázem připadal jak někde na louce v trávě.

Klíčky od mého pokoje byl ten střípek štěstí, které jsem v tomto životě potřeboval. Nedával jsem to najevo, ale už se těšil, až si položím zadek na tu měkkou hotelovou postel a budu si užívat toho několikadenního luxusu.

Chtěl bych říci, že jako v romantických filmech jsme dostali pokoje hned vedle sebe. Nebo naproti. Ale bohužel, protože to bylo na poslední chvíli, dokonce jsme nesídlili ani na stejném podlaží.

A možná to bylo dobře. Ano, nemůžu popřít, že moje psychicky vyčerpaná polovina přímo vyskakovala radostí z této uspokojující zprávy.

A ta druhá seděla a trucovala v koutu, protože se těšila, až uslyší zvuky sprchy toho posvátného pokoje a využije je ke své ztřeštěné fantazii.

Využil jsem té volné chvilky, že jsem se převlíkl do něčeho stále voňavého, ještě to podpořil nějakým parfémem, který jsem narychlo chňapl z koupelny a jen doufám, že není Ondrův; a už mířil do jídelny posilnit se něčím energeticky bohatým.

___________

Pozn. autorky:

Trochu toho molekulárně biologického schémátka, pro pochopení vysvětlování pana Kolbeho.