Dveře od řidiče se otevřely a já zadržel dech, co to za dalšího divného návštěvníka vyleze. Bude to pan Kolbe? To je nejpravděpodobnější. Nebo to může být nějaký jiný agent. Přeci jen, pan Kolbe je šváb, a náš podezřelý je taky šváb. Nejedná se náhodou o střet zájmů? Moje vnitřní diskuze a dohady měly zásadní dopad na moji stabilitu, a z mého klidného já se najednou stalo nedočkavé dítě, sedící najpatě u finálního souboje prince a Mrakomora, který ne a ne zemřít, ať do něj princ píchnul kolikrát.

Švagřík Slunce ozářil meč. Z auta vystoupila široká ramena v tmavě šedém obleku protkaném proužky.

A teď nevím, jestli z Mrakomora začala vytékat voda, nebo se mi začal chechtat do ksichtu.

Každopádně se osoba obrátila a lehce pozdvihla koutek úst v přátelském uvítání.

„Zdravím vás, pane Šapíku."

Takže tak.

„Zdravím," i já jsem nasadil profi úsměv a už za ním kráčel a natahoval ruku. Sevření našich hrubých dlaní mně opět na okamžik sebralo dech.

Co to se mnou je? Že já si dovolil tehdy upustit moji fantazii! A teď budu nést doživotní následky! Pane Kolbe, tohle si musíme spolu vyřídit!

„Chystáte se?" pravil, když obhlídnul kufr mého podřadného služebního auta.

„Ano. Jestli chcete, můžete si sem hodit věci. Byl jste obeznámen, že pojedeme do Brna?"

Ještě stále ve mně tkvěla malá naděje, že se rozhodl nikam nejet, vyšetřovat v Praze a já bych jel s Igorem. Ale tento muž s věčnou vráskou mezi obočím a pronikavýma očima tu moji malinkou naději totálně zabil. Rázně kývl hlavou a už otevíral kufr jeho báva a vytahoval své cestovní zavazadlo, aby ho přesunul o metr doprava. Ke mně.

„Náš tým zrovna šel na oběd, a vy musíte také být po dlouhé cestě hladový. Pojďte se mnou."

Pan Kolbe opět krátce pozdvihl koutek úst, přijde mi, že se snaží usmívat mnohem častěji než dříve. Asi za to může už familiární prostředí čumsa, které ho určitě minule naprosto odrovnalo. Mezitím jsem udržoval konverzaci těmi slušnými otázkami, jež na něj vyprdne i náš šéf, jakmile si vedle něj tento šváb posadí zadek. No a co, jen ať odpoví vícekrát. Já kvůli tomu v trapném tichu nebudu.

„Jé, pane Kolbe!" zvolal Tonda od stolu. Vypadalo to, že zrovna zvedl lžíci a chtěl se vrhnout na polévku, když nás zahlídnul. Nato všichni postávali jak v kostele, aby mu podali ruku z očí do očí. Dokonce i Igor, ačkoliv jeho vlčí oči byly obzvlášť na pozoru. Opravdu mi připomínal toho nehybného psa, u něhož stačil jeden špatný pohyb a máte po končetině.

Ať máme s Německou jednotkou jakýkoliv vztah, takhle nenávist mi přišla až přehnaná. A to je co říci.

Doprovodil jsem pana Kolbeho k výdejnímu okénku, přeložil a doporučil, co si může dát, a dostal typických krátkých odpovědí, které sčítaly kývání hlavou a občasné ano. Opravdu mi hodně chyběl. Ironicky.

„Tak jaká byla cesta?"

Ušklíbl jsem se a snažil se najít odpověď na lesklé hladině polívky, dneska čočkové s párkem.

Už automaticky jsem se opřel o parapet okna a nechal návštěvníka sednout na moji oblíbenou židli. Za tohle přímo ukázkové chování by mi měl Tonda dát prémie. Náš návštěvník, vyčerpaný z dlouhé jízdy, si neváhal sednout na něco s jiným ergonomickým tvarem než jaké mají kožená sedadla bavoráka. Přesto mě překvapilo, že během procesu pokrčení kolen a přenesení těžiště na zadek, na mě velice krátce pohlédl, než se usadil a spokojeně zavrtěl zády.

Než jsem se stihl vzpamatovat, už po mně Lucie házela svým ostřížím zrakem, cukala hlavou a snažila se mi naznačit, že já rozhodně odpočívat ještě nemůžu.

Naštěstí neviděla, jak jsem v kuchyňce koulel očima, když jsem servíroval kávu do specifických šálků každého člena čumsa. A panu Kolbemu. Pak jsem jen lítal sem a tam, aby Igor dostal ten svůj vlčí hrnek, Martin s logem Universal Studios a Lucie zas nejlepší maminku. Jediný Tonda nebyl ohledně hrnků náročný. Stačilo mu cokoliv, co mělo objem minimálně 0,2 l a ouško, do něhož se vešly alespoň dva prsty.

„Tak, co nového? Přišli jste na něco ohledně případu?" usrkl Tonda moku, zatímco se Martin vžil do role tlumočníka.

„Co se týče pana Donnerstaga, bohužel jsme žádné nové informace nezjistili. Co se týče výpisu jeho hovorů, pokud neměl náhradní kreditní kartu na cizí jméno, tak jsme nic podezřelého nenašli. Od jeho zmizení nebyl v Německa nijak aktivní, kromě jeho pracovního poměru. Doteď jsme nepřišli na to, proč mu výplata přicházela i přes jeho absenci, pravděpodobně je mezi zaměstnanci jeho spolupracovník, nebo jiný metamorf, a ten ho stále zapisoval. Avšak našli jsme stopy, které se týkají cizího švába na vašem území," odmlčel se a přišlo mi, že jeho pohled směřoval mně. Aniž bych mu ho přestal oplácet, upil jsem kávu a byl plně soustředěn na to, co se mi chystal říci. Vynořil se mi náš rozhovor o rodinných příslušnících. Nevím proč, ale při vybavení si mé rodiny, cítil jsem stopy po lítosti směřované jeho věčně zamračené osobě, která pravděpodobně trpí, přestože to nedává najevo.

„A?" Tonda už nevydržel tu odmlku, dokonce si šálek položil na stůl, aby s ním případně neflákl nebo ho z šoku neupustil na zem. Pan Kolbe si povzdychl a pohlédl na něj.

„Marcus Gebauer," sklonil se, aby z příručního kufříku vytáhl nějaký spis, a podal ho okamžitě našemu šéfovi, „třicet pět let, svobodný, adresa trvalého bydliště, Engeldamm 64, Berlín."

„Jak jste na něj přišli?" vyhrkl jsem otázku, ačkoliv jsem se poté ihned kousl do rtu, snad jsem nebyl příliš akční. Ale podle příjmení by se nemělo jednat o jeho bratříčka.

„Provedli jsme screening všech zaznamenaných švábů a kontrolu jejich aktuální pozice, a pana Gebauera jsme nemohli kontaktovat. Byl také zaměstnancem DAMMu, v centrále v Berlíně. Ukončil pracovní poměr na konci února."

„Cože?" Tonda dusil své nadávky, všechny myšlenky, které už jednou nahlas vyslovil, ale nebyly hostovi přeloženy. Pan Kolbe pokračoval.

„Při bližší inspekci jsme nalezli pouze jeho prázdný byt a pach odpovídající tomu, který jsem cítil v bytě pana Donnerstaga."

„Vypařil se, stejně jako pan Donnerstag. Jak dlouho je pryč?" vyzvídala Lucie.

„Naposledy byl spatřen asi dva týdny před vraždou pana Donnerstaga."

„Že bychom našli vraha? Ale stejně, musíme toho Gebauera chytit, jestli máme případ uzavřít," což se nikomu z nás nelíbilo, jak jsme se v tom hrabali poslední měsíc snad nonstop.

„Nějaké stopy po něm?"

Na tuto otázku už pan Kolbe zakroutil hlavou.

„Právě proto jsem opět přišel. Už nepátráme pouze po tom, co dělal pan Donnerstag, ale také po živé osobě, panu Gebauerovi."

„Bude to komplikovanější, jestli je šváb a může se volně pohybovat po městě," přemítala Lucie a už teď se jí přes obličej honily mraky. A nejen jí, celému našemu týmu.

„Kamery ho rozhodně nebudou schopny zachytit. Ale zase, budou snad záběry z Brna, které by mohly trasovat Donnerstaga," Martin se už sám zaměstnal. Nato navázal Igor. A přestože to u něj nebylo zvykem, sám od sebe promluvil na naši návštěvu ze západu.

„Máte něco od toho Gebauera?"

Panu Kolbemu se mírně nazdvihly koutky úst, pravděpodobně potěšen, že se naši členové tak nenuceně zapojují. Vytáhl další položku z kufříku, a to v pytlíku zabalený kus látky a kartáček na zuby. Podal jej ihned Igorovi, který jej pootevřel a třikrát načuchl pach nakumulovaný v plynné fázi. Pak jak nějaký fet, Lucka si taky natáhla, až pětkrát. Pro Tondu to bylo zbytečné, on je letec, ne čmuchač. Zato já mírně váhal, jestli to má u mě smysl nebo ne. Jsem kůň, mám možná dobrý čich, ale nechci být zaškatulkován mezi stopaře, když se nemohu předvést v plné kráse. Opět, představa koně na pražských ulicích nezní moc reálně, ať se to budu snažit opodstatnit jakkoliv.

A tak mě absolutně překvapilo a probralo ze snění, když Lucie natáhla ruku a balíček mi podala. Její hluboké modré oči neváhaly ani na moment, absolutně mi věřily. Až mě to dojalo, po tom pouhém společném roku v jednom kanclu.

Převzal jsem tu srandu a párkrát se nadechl, až se plastový pytlík scvrkával a sbaloval do kuličky, jak silně jsem natáhl tu vůni. Hrála povědomými tóny, trochu zemité, trochu i té sladké, a já si nechtě opět vybavil postavu našeho návštěvníka, nahého, uprostřed pokoje na ubytovně. Ne, že by mi to připomnělo pana Kolbeho, jednoduše ty pachy v tom pokoji byly, slabé, ale přeci. A přebyté osobitým parfémem, ve kterém se Němec asi denně koupe.

Rozpačitě jsem mu podal důkaz zpět a zalezl do svého koutku, tiše se káral za moji bujnou fantazii. Dnes obzvlášť.

„Beru si na sever Prahy. Lucie?"

„Jih," okamžitě dodala, plna sebevědomí, aby dokázala svému dlouholetému rivalovi, zač jsou toho veverky.

„Hlavně se nenechte nikým chytit. Mám nad někým držet dohled?"

„Dohled?" zvedla Lucka zvědavě obočí, špetka jí zbývala, aby propukla v hlasitý smích. „Ty radši dělej Igorovi páníčka, Tondo, jinak začne žrát odpadky jako toulavý pes."

„Jen někomu neukradni Toffifee," Igor zamumlal od hrnku, a těmito slovy spustil tlačítko Luciina vzteku. To není dobrý, to rozhodně není. Naštěstí velký šéf jen zakroutil hlavou.

„Lucko... Igore," bohužel, více říci nedokázal. A tak radši odvrátil pozornost na něco jiného. „V Brně máme docela dost reportů, které je nutné osobně ověřit. Asi to zabere déle než tři dny, ale není třeba se stresovat, pobyt na hotelu lze prodloužit. Jak dlouho tu míníte zůstat?"

To by mne také zajímalo.

„Pár dnů, jak dlouho bude třeba."

Aha.

„Dobrá. No, pojede tady s vámi Theo, doufám, že budete spolu vycházet," promluvil rudý šéf, nabitý nevídanou radostí z naší spolupráce, protože neslyšel obsah naší konverzace při minulé chlastačce. Jen jsem se usmál, snažil se skrýt provinilé pocity, jež se po měsíci draly opět na povrch.

Pan Kolbe se usmál a zapřel do opěradla.

„To já také."

Odolával jsem chuti se zazubit. Zachránil mě náš šéf, který ihned přeskočil opět do dalšího tématu a já si jen oddechl a mentálně se připravoval na nadcházející výlet. A po hodince diskutování a odpočinku, mával jsem na všechny, zatímco mi ukazovali sevřené pěsti, a následoval záda pana Kolbeho ke služebnímu autu.

„Do Brna to je takové dvě hodinky autem, ne-li více. Kolony a bouračky jsou na denním pořádku," informoval jsem švába, zatímco jsem se usazoval na řidičské políčko a zacvakával pás, „musíte být hodně unaven z jízdy, klidně si po čas toho zdřímněte."

„Už jste v Brně byl?" nadhodil otázku, čímž mě překvapil. To rozhodně. Bál jsem se, že na veškeré mé mávání a tlachání bude reagovat čistou ignorací.

„Ano, párkrát. Většinou se jednalo o nezletilé metamorfy, vždy za nimi jezdíme kvůli poučení."

„Minule jste také jel?" pokračoval, když jsem nastartoval a koukal dozadu, ať hezky vycouvám. Jeho otázka mě zaskočila, že jsem musel na okamžik kouknout na toho souseda. Kamenný výraz jak hráče pokeru, tázavě na mě koukal, skoro jsem se dotknul jeho ramena.

„Do Tábora. Čerstvá patnáctka. Snad nebude dělat problémy," usmál jsem se a pokračoval v couvání a vykrucování, než jsem se konečně dostal na pražské silnice, a zároveň se tak vymanil z nebezpeční blízkosti jeho obličeje. „Někdy jsou ty děcka bezproblémoví, no jindy se chtějí přede všemi jen předvádět, a to za nimi lítáme každou chvíli."

„Jak to potom řešíte?"

„Hm?" letmo jsem mrkl na jeho profil, než jsem odbočil a snažil se nějakým způsobem opustit tuto džungli betonu a železa a dostat nás někam do soukromí – myslím tím na dálnici. „Máme speciální tablety, nějaký druh drog či co. To vy snad také, nebo využíváte něčeho jiného?"

„Ne," odvětil krátce, co asi více říct.

„Ono to asi ani jinak řešit nejde," zamumlal jsem a hodil blinkr, zatímco jsem zpomaloval a řadil se do odbočovacího pruhu. Červená na mě svítila jak kapka krve na tváři při holení.

„Naše výzkumné oddělení se snažilo přijít na něco jiného, založené spíš na fyzikálních principech než chemii, obzvlášť u lidí narkomanů, na něž drogy nepůsobí, jak by měli."

„A úspěšně? Hádám, že ne," anebo jo a snaží se teď dělat machra? Nevědomky jsem zpomalil auto, jak jsem pečlivě naslouchal.

„Bohužel ne," moje noha opět přitlačila na plyn.

„A vy máte jako výzkumné oddělení, jo?" tak chtěl machrovat s jejich vědci pod záštitou DAMMu?

„Spíše financujeme výzkumy našeho zájmu. Založit špičkovou laboratoř není jen tak."

„A co ještě financujete? Pokud se můžu zeptat a není to extra tajné."

Pan Kolbe se odmlčel. Buď to bylo dáno mojí kurážnou otázkou, nebo dopravní situací, jelikož jsem se definitivně vymotal z uliček a najel na hlavní tah, krůček od dálnice. Když jsem už bezpečně zrychlil na stovečku s tou naší služební řachotinou, návštěvník povolil svůj zatvrdnutý výraz, pravděpodobně ve své hlavičce odfiltroval, co říct nemůže, a rozhodl se mi plně odpovědět.

„Moc toho není. Především se nyní několik výzkumů zaměřuje na geny, které nás určují. Vědecké skupiny po celém světě se právě účastní na projektu sekvenování celého lidského genomu, což po osekvenování genomu metamorfa pomůže srovnat přítomné geny, případně jejich formy, a určit, co za našimi přeměnami a formami stojí."

„Wow," stačil jsem jen vyjádřit. Sice tomu moc nerozumím, ale zní to velice odborně, obzvlášť, když v tom jsou zapojeny geny.

„Snaha je pak pomoci párům, kterým se nedaří zplodit potomka. Možná zjistíme, co stojí za nekompatibilitou partnerů."

„To... To se hodí. Něco takového tedy jde? A není to nějak utajováno před normálními lidmi?"

„Jsou vázáni mlčenlivostí."

„Aha, no jasně," přitakal jsem a objel zrovna nějakého šneka ve Fordu. „A není to nebezpečné? Jak zjistí, jaké geny to jsou, nebudou se pak vytvářet třeba mutanti metamorfové a tak?"

Pan Kolbe si posměšně odfrkl, než mi odpověděl arogantním tónem, stylem „na jaké sci-fi se to díváte". Dokonce si dal práci zahrnout do své odpovědi co nejvíce odborných pojmů a všechno, jen, aby opět poukázal na svoji nadřazenost. A moje dobrá nálada byla ta tam.

„Vytvořit mutagenního jedince je velice obtížná záležitost, jelikož je nutné vložit gen na to správné místo, což s lidskými třemi miliardami páry bazí jde obtížně. Zmutovat živého člověka je pak téměř nemožné, zmanipulovat každou buňku v jeho těle. Většinou se experimentuje s embryonálními kmenovými buňkami a embryi. Může se vnést gen na vektoru přímo do prvojádra, a tam se buď uchytí či ne. Toto embryo se pak implantuje do náhradní matky a výsledný jedinec je mutant. Úspěšnost je však velmi nízká, pod jedno procento. Další metoda se týká přímého nahrazení prvojádra embrya jádrem upravené buňky a následná implantace do dělohy.

Také se mohou geneticky upravit embryonální kmenové buňky, jež se vloží do blastocysty a opět implantují do náhradní matky. Protože jedinec nevznikl z jedné mutantní buňky jako v případě první metody, ale z množství buněk, z čehož pouze jedna obsahuje mutantní gen, nebudou všechny buňky v organismu nést stejnou genetickou informaci, ale pouze ty vzniklé dělením upravené buňky. Takoví jedinci se nazývají chimérami. Dále se sleduje, jestli se daný gen exprimuje nebo ne.

Jestli z vložené buňky poté vznikají v průběhu embryogeneze také buňky gametické a vzniklá chiméra bude mít potomky, je veliká šance, že mezi potomky bude čistě geneticky upravený jedinec. Ale opět, je nutné, aby se gen začlenil na místo, které bude aktivně exprimováno. V lidském genomu je velké množství genů, které jsou utlumeny, poškozeny nebo jsou tu holá místa repeticí, jednoduše genetický odpad. Takže stručně řečeno, mutantní metamorfové rozhodně nevzniknou."

Nestačilo to říct jednou větou? Ale co, alespoň prokecal čtyři ujeté kilometry, ještě nám zbývá čistých dvě stě.

„Zdá se, že o tom víte hodně," aneb jak nepřímo vyjádřit, že v tom plave jako ryba ve vodě, zatímco já jsem chudák pokusná myšička naložená v etanolu. Tak co, jsem elektrikář, ne tady nějaký biolog. A slovo geny znám jen z televize.

„Zajímám se o to. Cožpak vy nechcete vědět, kde jsme se tu vzali?"

„Jo, z matčiny dělohy," odvětil jsem ironicky, naprosto bez nálady se tu nechat zkoušet jak u maturity. Mám však pocit, že jsem pana Němce docela pobavil, alespoň podle jeho úšklebku.

Než jsem se jím stačil pořádně pokochat, už jsem se musel podívat do zpětného zrcátka a hodit blinkr, jelikož jsem narazil na dalšího šneka. Soudě podle aktuálního času a množství vozidel na silnici, možná bych se nemusel zařazovat zpět alespoň nějakých pár kilometrů, než se zbavím těch prdítek z okolí Prahy.

„Vás to ani trochu neláká?"

Nechápal jsem, co tím sleduje. Na okamžik jsem se na něj otočil, jen abych se střetl s jeho hlubokýma očima. Propichovaly mě, sžehaly. Sekýrovaly mě za moji lhostejnost a zároveň ve mně evokovaly zájem o tuto problematiku, přímo mi ji vsugerovávaly. Sluneční paprsky do nich vsázely odstíny hnědé, připomínaly mi oblázek karneolu, který mi děda Giorgos koupil kdysi na trzích.

Než jsem se stačil ztratit ve svých myšlenkách, radši jsem odvrátil zrak a opět se soustředil na cestu. Ještě stále jsem čerstvý z šoku, že ho zde opět vidím. Tyto pohledy ať si schová pro někoho jinýho, alespoň pro dnešek.

Nebo je tak aktivní, protože...?

Haha. Theo, jsi opravdu, ale opravdu ztracený případ.

„Co je vaše teorie?"

„A co si myslíte vy?" odpověděl na otázku otázkou. Jak originální. Jsem naštvaný a on mě nutí přemýšlet. Tento výlet nepřežije jeden z nás. To je jisté.

„Zoofilie," vyflusl jsem cokoliv, co mě napadlo jako první. To se už pan Kolbe opravdu rozesmál. A já zrovna musel řídit. O to více mě všechno iritovalo. K sakru!

„Pane Šapíku. Vaše teorie je sice velice originální, ale v žádném případě realistická."

„Snažil jsem se," procedil jsem skrze zuby.

„Je zázrak, že existují taková zvířata, jako jsou mezci a muly, i přes odlišný počet chromozomů jejich rodičů. Ale člověk a zvířata?"

„Jak to, že o tom víte tolik? Co jste studoval?" musel jsem nechat náš původ původem a zaměřit se na původ toho švába. Zahleděl se před sebe na silnici, takovým tím rozmlženým pohledem. Očividně jsem zamířil na citlivé téma, nebo alespoň téma týkající se jeho, a to už jsem zjistil, že jim se vyhýbá jak čert kříže.

„Měl jsem pár kurzů v rámci univerzity, zaměřujících se na genetiku a molekulární biologii. Občas čtu odborné publikace."

„Aha," překvapila mě odměřenost jeho odpovědi. Ještě před měsícem by mi neřekl ani ň. Dneska naopak válí jak sud z kopce. A k tomu jsem se také vyjádřil. „Dneska jste nějak výřečný."

Naštěstí jsem zrovna musel přibrzdit, jinak bych nabral Favoritku, která se snažila vměstnat mezi mě a ještě jeden auťák, aby nemusela trčet kamionu za zadkem.

Takže švábovo umlčení, v němž zpytoval své dnešní akce, šlo absolutně mimo mě. Přiřadil jsem to jeho soustředění na dění na silnici a ne žádným mentálním problémům. Když však nepokračoval ani poté, co se krémová favoritka opět zařadila mezi pomalejší vozy, moje sangvinická povaha se projevila.

„A jak to tedy je? No, s tím původem. To se to v DAMMu nějak všichni učíte?"

Mluvil jsem čistě ze zvyku. Až teď jsem si všiml jeho odmlky, a tak jsem na něj na okamžik pohlédl. Zamračeně koukal před sebe. Jak zamračeně, to já se mám mračit!

A taky jsem se zamračil, když nadále neodpovídal. Instinktivně jsem šlápl na plyn, nejradši bych prokličkoval mezi těmi vraky jak had. Mohl bych si pořídit motorku, alespoň bych se vyhnul všem ranním kolonám. Ale když bude pršet, tak to bude k ničemu.

Jestli se mnou nehodlá mluvit a bude potřebovat vykonat potřebu, jak to mám k sakru vědět? Přečíst mu myšlenky? Nejsem profesor Xavier, dej si to dohromady!

Možná, že on je profesor Xavier. Zhluboka se nadechl a opět načal svůj odborný vysokoškolský výklad, ostatně úplně špatným profesorem by nebyl, to jsem musel i přes veškerou nechuť uznat.

____________

Pozn. autorky:

Projekt sekvenování lidského genomu, neboli Human Genome Project:

Trval 15 let, cílem bylo osekvenovat celý lidský genom (tedy všechnu DNA, všechny chromozomy, co máme) a zanalyzovat je. Zjistit, jak velký je lidský genom, kolik genů se nachází v lidské DNA a v jakém pořadí, pochytit genetické mutace způsobující onemocnění, genetické změny v genomech jednotlivců.

V roce 2001 byly zveřejněny první výsledky ve špičkových časopisech jako je Nature a Science, jejich covery jsou doteď známé a ikonické.

Zajímavosti: 

Původně se očekávalo, že člověk má kolem 50 000 genů, avšak na základě tohoto projektu toto číslo bylo zredukováno na nějakých 20 000 genů. Stále se vědci dohadují, jaké přesné číslo to je. 

Zatímco dříve takovéto obří sekvenování trvalo strašně, strašně dlouhou dobu, a účastnilo se na něm spousty týmů, dneska pomocí nových postupů, přístrojů a rozvojem informatiky se to dá zvládnout asi za 24 - 48 hodin a cena také rapidně klesla na nějakých 1000 dolarů.

Izolace a osekvenování celého genomu viru Covid-19 bylo průlomové v dalších postupech a vývoji vakcíny.