Návrat do práce byl naprosto zničující. Zničující, asi jako každý návrat po víkendu nebo po dovolené. Všichni seděli na svých místech v tiché, nevyslovené depresi, doháněli, co před prodlouženým víkendem ošmelili. A sotva jsem stihl svou židli pod sebou pořádně vyhřát, když v tu vtrhl šéf a po dlouhé době nasadil opravdu vážný výraz.

Ajej. Co máme očekávat?

„Je na čase, aby někdo jel do toho Brna ověřit stopy. Zatím tu nic nemáme, ani ň," hlesl, jeho hlas přesně odrážel pocity naší party. Opravdu se nepodařilo přijít absolutně na cokoliv. Ani s pomocí Alice a jejích včeliček. Náš metamorf a jeho návštěvník – parťák jsou pouhými duchy, kteří se z nějakého důvodu ocitli v Praze a jeden si dovolil zemřít.

„Přinejhorším to prostě hodíme na přepadení a – " zamumlal jsem své nejjednodušší řešení našeho dilema, ale to po mně Tonda vrhl hodně ošklivý pohled.

„Je do toho zapleten DAMM, nemůžeme to hodit na přepadení. Nyní ne."

„No jo," obkroužil jsem očima strop, než si zkousl ret a tím i další nejapné poznámky.

„Kdo půjde? Na jeden den, dva?" Lucka byla jako vždy profesionální a rychle se chytala. Už najížděla na stránky s hotely, aby si vybrala ze státních peněz ten nejluxusnější. Haha. Bohužel, poté překlikla filtr na „od nejlevněších", jelikož více jak tři hvězdičky rozpočet čumsa nedovoluje.

Martin se ani neobtěžoval věnovat nám pozornost. Drží už nějakou dobu bobříka mlčení. Navíc, zde je nejužitečnější, tahat ho pryč nemá smysl.

„Bylo by nejlepší, kdybys šla ty, Lucko, s Theem, ale doma máš děti, tak pojede Igor. Snaž se vyděsit co nejméně lidí, Igore," otočil se na tichého vagabunda Antonín Křepelka, který výjimečně nebyl rudý jak lahev kečupu, ale bledý strachem, k čemu všemu by mohlo v Brně s takovým vlkem dojít. A já se zhluboka nadechl. Dobrá, služební jízda, na pár dní, s Igorem, to snad zvládneme. Pokud teda nebude očůrávat památky. A mít po ruce zkušenějšího mě aspoň přiučí nějakým vychytávkám, které si Lucka nechala pro sebe. Tím ale odpadá naše hodinka v tělocvičně, co mi slíbila!

„Na kolik dní? Tři by měly stačit, ne?" sama si odpověděla a přepisovala telefonní číslo, aby to co nejrychleji vyřídila.

„Díky Lucko. Jeďte autem, seznam lidí máte. Ještě nám přibylo pár komentářů, Martin to přidal k seznamu. A snažte se něco vydolovat, jinak jsme na hraně."

To chápu, šéfe, ale nemám kouzelné schopnosti, abych ovládal lidskou mysl a donutil ji říct nám vše. Největší vrchol mé manipulátorské schopnosti je pilulka na ztrátu paměti a přemluvení Ondry, aby něco uvařil i přes můj týden. Přesto nemohu nic namítat, jen přijmout otráveně úkol.

Kývl jsem na Igora, který mi taky věnoval zlomek pohledu, a každý se opět zabral do svého.

Igorova výhoda, jedna z mála, je, že je to extrémně tichý a introvertní člověk. Není plachý nebo stydlivý, to ani náhodou, a tvrdě si stojí za svými názory. Možná až příliš tvrdě. Nemá však zapotřebí vyplnit každou sekundou nějakým slovem. Což je plus. Přesto se obávám až přehnaného ticha. Veškeré naše výjezdy doteď byly na pár hodin, a to jsem se vždy postaral o pár slov konverzace k dobru. A teď budeme tři dny v tom zapadákově, spát ve společném pokoji. Možná mi to pomůže toho psa více poznat, přestože o to úplně nestojím.

Nevědomky jsem pozoroval jeho záda, překrytá kusem sepraného béžového trička, které už nebylo schopné si udržovat nějaký stálý tvar, a tak věrně obepínalo jeho skryté svaly. U límce měl dokonce dírku. Když už jsme u toho, rovnou ho vezmu nakupovat, alespoň to z části umlčí Lucčiny poznámky.

Zrovna jsem přemítal, jestli se vůbec v Brně nacházejí nějaké obchůdky, když mě z rozjímání přerušila naše nejschopnější kolegyně.

„Takže, máte to domluvené. Jeden pokoj, dvě postele, je to v centru, do pátku. Adresu ti hned pošlu," promluvila od monitoru Lucie, jakmile položila mobil vedle svého sukulentu.

Jenže, její Nokia ještě nestihla ani ochladnout, co se zpoza dřevěné zdi mezi námi a naším nadřízeným ozval řev, který by probudil i toho mrtvého v márnici.

„Martine! Honem!"

Tázavé pohledy toho říkaly víc než ticho, které rázem nastalo mezi námi. Igor svraštil obočí, ještě více než obvykle, Lucie sešpulila rty, než je pevně semkla a hluboce se zamyslela, a Martin jen kroutil hlavou, zatímco se zvedal, čímž naznačoval, že opravdu neví, proč jde k šéfovi na kobereček.

Kdyby to bylo možné, už se moji kolegové mění ve své zvířecí polovičky a tisknou se na zeď, aby odposlechly alespoň něco z tajemného předvolání. Naštěstí, nemuseli jsme čekat dlouho. Mrtvolný výraz Tondy, jakmile vyšel ze dveří, už předem oznamoval, že buď ministerstvu došly peníze a rozpouští nás, nebo umřela jeho manželka.

Trhl jsem ramenem, jak jsem chtěl vstát a popřát upřímnou soustrast.

Jenže jeho následovná slova můj plán potopila.

„Theo, nikam nejedeš. Němci k nám zase někoho posílají na výpomoc. Tak půjde s Igorem, ať ten tým nějak vypadá."

To nebyla dobře zvolená slova, šéfe. S Igorem nebude vypadat nijak, dokud na sebe nehodí něco civilizovaného. Ale ano, chápu, bude rozhodně profesionálnější, než s mojí sekretářskou maličkostí.

Nebudu ale lhát, že s tou zprávou mi lehce poskočilo srdce. A vůbec netuším proč. Že by strachem a odporem, že se opět setkám s nějakým z jejich arogantních zástupců? Anebo očekáváním, jak se moje oči těší, až se budou moci znovu kochat tou jednou osobou – pokud nás navštíví právě ona? Budu se vůbec moci na něj podívat s čistým svědomím, po tom všem? Pochybuji.

Ještě dobře, že s ním – pokud přijde on – nemusím jet do Brna já. Dvě hodiny v autě, v jeho přítomnosti, v absolutním tichu, jen ve zvuku hučení motoru; to je nepředstavitelné, mnohem více nepředstavitelnější, než s Igorem. Jsem rád, že jsem zvládl všechno doteď, a to na jedničku s hvězdičkou.

Nebo bez hvězdičky, když zahrnu moje občasně ublížené ego, které rádo kňučí.

„Já s nimi nepůjdu," zavrčel Igor a otočil svojí židlí před monitor. Tudíž to byla jeho poslední slova a přes to nejede vlak.

„Igore, nebuď takový. Potřebuji tě tam poslat, oni budou umět jen hovno a Theo... No, Theo teďka byl jen jako nouzová situace, není na to zvyklý."

Přesně tak! Asi bych se měl nafouknout jak žába, že mě podceňuje, stejně tak i mé schopnosti, ale víte co, vůbec mi to nevadilo!

„Já s nimi nepůjdu, Tondo," zopakoval, tentokrát se na šéfa ani nepodíval. Ten otevřel ústa, jak chtěl něco namítnout. Nebylo mu to dovoleno. „Nesnaž se mě přemlouvat."

Antonín zavřel hubu. Na okamžik. Poté ho něco napadlo a už chtěl zase zkoušet další nápady na svého zaměstnance, ale Igor ho opět předběhnul.

„A strhnout mi plat můžeš, jak chceš."

Bylo mi líto našeho šéfa, přeci byl jen v pokročilém věku a s tlakem v žilách větším, než při výbuchu atomovky. Ale na toho psa neplatí pamlsky. Igor je velice neochočený tvor, není to žádný Bílý tesák, jak si asi šéf myslel, když ho přijal. Nebo Igor nastoupil ještě dříve? Co je mi do toho.

Jelikož jsem se už nabažil Igorova odmlouvání, došla mi krutá realita. Počkat. Takže to já toho návštěvníka budu mít opět na starost?

„Igore... Opravdu nepojedeš? Jak řekl šéf, já vyšetřovat neumím..." opatrně jsem se vložil do rozhovoru, ale vlkův přístup zůstal stejný.

Aniž by pohnul křeslem, ozval se jeho klidný hlas.

„Zvládls to skvěle předtím, zvládneš to i teď."

„Kdo řekl, že skvěle..." zamumlal jsem zdrceně a jen si vyměnil s šéfem pohled plný obav.

„Je pravda, že jestli přijede pan Kolbe, tak s ním jsi už vyšetřoval. Znáte se, alespoň trochu. To bude dobrý, Theo," Lucie se pokoušela mě uklidnit, dokonce do takové míry, že se posunula s židlí až ke mně, aby provedla jedno vlídné gesto, položení dlaně na tu moji. V očích neskonalá empatie, semknula rty a poté se opět vzdálila. Díky.

„A dojde k nějakým změnám?" vzhlédla následně na šéfa, který si jen povzdychl, jak otec nad bandou neposedných děcek.

„Přijedou, přijede, vůbec nevím, zítra. Asi jak minule. Uděláme tu nějakou schůzi, do Brna pak můžou odjet k večeru. Je zbytečný spát každou noc v jiném hotelu."

Pro tebe, Tondo. Pro tebe. Zato já bych se ho rád na jednu noc zbavil, to je pravda.

„Prosím ale dva pokoje," vyhrkl jsem, jako poslední výkřik vzdoru.

„Hm?"

„Ať má svoje soukromí," a já taky.

„Tak to rovnou dej až do soboty. A já ti, Theo, zařídím jeden den dovolené navíc. Co tomu říkáš?"

Co tomu můžu říkat? Zrada? Tyranie? Nevím. Ale ať se budu snažit jakkoliv, přede mnou je jen jedna cesta. Rovná, úzká, a na jejím konci postává pan Kolbe, s posměšně zvednutým koutkem úst, a za mnou do mě strkají mí kolegové, aby se zbavili hmotného břemena.

„Ale vysvětlete někdo Ondrovi, že mu nebudu moci vařit!" odsekl jsem a věnoval se monitoru, moje veškerá trpělivost a tolerance vyčerpaná do konce týdne.

Když jsem přišel domů, míra mé nasranosti byla tak velká, že se sotva dala změřit na stupnici vzteku. Mlčel jsem, když jsem fláknul dveřmi, mlčel, když jsem odhazoval oblečení široko daleko, mlčel, i když mě Ondra sledoval kočičím zrakem, jako ducha, nebo projekci z dob minulých. Po chvilce se s pobaveným úsměvem zapřel do gauče a poškrábal na obličeji.

„Co tě žere?"

A mlčel jsem, i když se zeptal. Vrhnul jsem se do kuchyně, stále v džínech a v novém triku, a začal vytahovat suroviny ze skříně.

„Tak jak myslíš," odfrkl si, úsměv ho neopustil, a jen překřížil své vyložené nožky na stole.

Až když jsem hodil nudle do vroucí vody a otevřel si k tomu pivko, opřel jsem se vyčerpaně o rám dveří a promluvil do dialogu postav kriminálky.

„Zítra jdu na služebku. Do soboty."

„Aha," jen pokýval hlavou Ondra, „a s kým, že tak vrčíš? S Lucií, a bojíš se, že si tě bude stále dobírat?"

Neodpověděl jsem. Napil jsem se piva. Hodně jsem se napil. Do půlky lahve. A ještě chvíli po polknutí těžkal skleněnou flašku v ruce.

„Nebo s Igorem?" dodal po mé minutě ticha.

„To neřeš. Budou ti na zítra stačit smažené nudle s masem?"

Ondra se odrazil od opěradla a zapřel si lokty do stehen. Kouknul na mě zpod obočí soudivým pohledem.

„Zůstaň tam rovnou do neděle. Aspoň nebudu muset jíst ty blafy od tebe."

„Buď rád, že máš aspoň něco," odsekl jsem a přešel zpět do kuchyně, jelikož poslouchat nadále Ondru by nevedlo k ničemu dobrýmu. A moje poškozená nálada by to nesla ještě hůře než obvykle.

Sbalen do malého kufříka, který byl sotva vybalen z mé návštěvy doma, povzdychl jsem si při pohledu na tu hromádku oblečení a při představě, co mě čeká. No nic, zatnout zuby jako vždy, a jestli opravdu přijde pan Kolbe, tak se snažit navázat vztah. Čistě profesionální, samozřejmě. Aspoň na úroveň, s níž už ticho nebude trapné, ale prostě jen tichem.

Porozhlídnul jsem se naposledy po bordelu v našem bytě, než jsem definitivně odešel, kam jinam, než do čumsa.

Když jsem přišel, byl ještě klid. Relativní klid. Kromě psa, který popíjel kafe a poslouchal výkřiky v jeho muzice, bylo prázdno. Odložil jsem kufr ke zdi, třikrát se zhluboka nadechl. Sedí tu, na můj dosah, nevědomky pohupuje hlavou. Stačí jen natáhnout ruku, natáhnout prsty a dotknout se pramenů jeho vlasů, cítit tu hrubou hlínu na mé pokožce, prolévat jednotlivá vlákna skrze články prstů, zatáhnout za ně a vyrvat mu je, vyškubnout, ať to nejvíce bolí!

Mám mu vyhrožovat? Vidíte, vyhrožovat jsem nezkusil! Mám v rukávu jeho chvilku s pornem, bohužel ten obraz nemohu vymazat z hlavy. Kdybych to proti němu použil, jel by místo mě?

Strategie nikdy nebyla moje silná stránka, a bohužel to tak i dopadlo. Stačil jen závan větříku, v mém případě vzpomínka na absolutní spolupráci při útoku Kudrnovy bandy a pohled na práci, kterou mě stálo balení kufru, a ihned jsem beze slova usedl do křesla a mlčel. Vybalovat podruhé v rámci jednoho týdne je nad veškeré mé schopnosti.

A tak jsem si užíval krásného a klidného jarního rána, dokud nepřišla bomba, přímo atomová. Sotva Lucie strčila špičku své lodičky do kanclu, už lapala po vzduchu a já instinktivně zvedal ruce k uším.

„Co to má kruci znamenat? Igore! Theo! To snad nemyslíte vážně?"

Nemám tušení, o čem mluvíš, Lucko, ale raději budu mlčet, než ti odporovat.

„Tak zvedněte svý zadky, ten bordel tu nemůžeme nechat! Honem, rychle!"

Alespoň jsme našli zábavu na celé dopoledne. S hadrem v ruce vůně Cifu a Sava ihned přebila pach Luciina drahého a jistě luxusního parfému, a mě naprosto rozleptala veškeré čichové buňky v nose. Ani otevřené okno a poletující pyl nedokázal přemoct čistou chemii a směs syntetických aromatických uhlovodíků s dávkou rozkládajícího se chlornanu sodného.

Ale co jsme mohli nadělat. Igor si neztěžoval, což byla záruka, že na tom nejsme tak strašně; a pro Lucii, jakožto mámě na plný úvazek, to byl jen další uklízecí den z mnoha, při nichž peskuje své děti – dneska pro změnu naši posádku – aby nic neflákaly. Ještě zbylo drahé kafe od minula, jakmile odbyla dvanáctá, spustil jsem překapávač a ještě přejel hadříkem letmo kuchyňskou linku. Fleky od zaschlého oleje se mi však smýt nepodařilo. Snad před nimi Němec ze strachu neuteče, no.

Jakmile jsme všichni po náročném dopoledni hupsnuli na své sedačky, asi každý v apatii hleděl před sebe, uklidňoval roztančené tělo a nechával vyhladit četné beránky na prstech.

„Opravdu to zvládneš, Theo?" natočila se na mě Lucie a po dlouhé době na mě hleděla s upřímně starostlivým výrazem. Já se nezmohl na více, než do polovičního, naprosto falešného, úsměvu. Moc jí to neuklidnilo.

„Nic jinýho mi nezbývá. Ale tak kolik to je, tři dny? To je jak minule."

„Kdybys potřeboval pomoc ohledně vyšetřování, ihned mi zavolej. Už sis nachystal odběrovou sadu?"

„Ještě ne. Není ve skříni?"

„Jo, ale zkontroluj, jestli máš všeho dostatek," už mě zase začala kárat, ale to jsem vypouštěl druhým uchem ven. Zvedal jsem své bolavé tělo, aby vyplnilo úkol v co nejkratším časovém intervalu, ať se vyhnu jejímu dalšímu brebtání.

To abych rovnou šoupl do auta i můj kufr, ať se s ním netrmácím a vznešeného návštěvníka nezdržuji. Nebo hůře, ať ho s tím omylem netrefím.

Takže zatímco parta metamorfů, v čele s narudlým panem Křepelkou, mířila za zdrojem těch cenných pachů pečeného masa a směsi koření, já je doprovázel s dvěma břemeny navíc, než jsem se od nich na prvním patře oddělil a hledal naši služební Fábku. Zaparkovaná hezky na krajíčku placu, který naprosto postrádal nějaké namalované pruhy a pouze se tvářil jako parkoviště díky rezervačním cedulím, čekala, až ji pohladím a ona se mi otevře jak nadržená baba. Haha.

Šum a troubení aut na blízkém hlavním tahu bylo přerušeno hrčením motoru, jak nějaké auto přijíždělo k této staromódní budově. Nevěnoval jsem tomu pozornost, možná je to klient nebo pracovník nějaké z firem, které tu spolu s námi sídlí; takže jsem jen koutkem oka zaznamenal černé lesklé fáro, vytáčející volant na doraz, aby to ten týpek hodil přímo vedle mě.

Někdo jede k nám? Lucie se nezmiňovala o žádné další kontrole osmnáctiletých.

Šoupl jsem kufr více dozadu, abych mohl bez problému zavřít zadní prostory, a teprve poté vzhlédl na značku toho vozu.

Bavorák? Německý? Aha. Tomu říkám štěstí, Theo. A ty ho máš na rozdávání.

Je pozdě na to, otočit se a utíkat na oběd za zbytkem týmu?

Myslím, že jo.