„Cože?" reakce náš všech byla stejná, jako velkého šéfa před pár momenty.

„A kde?" Lucka si zachovala chladnou hlavu a jako jediná házela celkem inteligentní dotazy.

„U Branických skal. Potřebuju, aby tam někdo šel, ještě, než to sklidí."

Tonda se poškrábal na bradě a prohlížel si naši uboze vyhlížející čtyřku.

„Igore – Ne, Igore ne. Ještě kontaminuješ místo činu. Jdi se radši osprchovat. Půjde Lucka. Vem mladýho."

Povolaná nemohla nic jiného než odkývnout. Hodinky konečně ukazovaly dvě nuly vedle sebe. Ale dnešní pracovní doba ještě neskončila!

Takže zatímco se Martin skrytě pod bradou usmíval a Tonda si pobrukával Karla Gotta, já si jen vyměnil s Luckou otrávený pohled a s hlubokým nádechem jsme se zvedali a chystali si nejnutnější věci. Boss nám předal adresu a kontakty na policisty, kteří mají být na místě činu přítomní, a dvě minuty po čtvrté už nebyl v kanclu snad nikdo.

„Jak velkou máš tašku?" nadhodila Lucie a zakukovala za mě, hledala očima, kde mám kabelu. Moc jsem ji nepotěšil, sice ten kožený obdélník je pár čísel dlouhý, ale bude se tam cítit jako v sauně. A i tak budu muset vzít tašku navíc.

„Můžu tě ještě schovat pod bundu," mrkl jsem na ni a riskoval pěknou pálku do huby.

„Idiote. Počkej před záchody. Nachystám ti oblečení," a zmizela za chodbičkou až ven, ve společných prostorech. Následoval jsem ji, dopředu jsem vzal igelitku, do které jí ty věci nahážu. Nevím, jak to, že jí pouhé vysvlékání trvá celu věčnost. Do té doby se i ta mrtvola postaví na nohy a uteče domů. Nakonec jsem se však dočkal. Jakési pisklavé zvuky mě přesvědčily o tom, že dílo je dokonáno, a pootevřel jsem dveře na dámské záchody.

Uprostřed na kachličkách ležely hezky poskládané hadry, ještě stále vonící po parfému, ačkoliv uplynul už celý den od prvotního nastříkání; a u nich postávalo malé zvířátko, trochu jak větší krysa, s ocasem, kterým by se dal utírat prach z žaluzií, pankáčem chlupů na hlavě, načervenalým jako kůra borovice.

„Nechytnu od tebe blechy?" skláněl jsem se pro Lucii i pro poskládané věci, a než jsem se nadál, už vyběhla a zakousla se mi jejími pidi zoubky do prstu.

„AU! Sakra!" vyskočil jsem opět na nohy a jen setřásával bolest z ruky. Koza jedna! Jako by se mi vysmívala, jak se jí rázem nafoukla líčka.

„Dělej, lez," nastavil jsem jí ruku, ale ona odmítala. Místo toho vystřelila ven a už se doprošovala zpět do kanclu. Musel jsem jí otevřít dveře a nechal se vést tou malou smrští, kam ona chtěla. Aha, kabát a kabelku. Stáhl jsem ho z háčku a složil k věcem do tašky. Nakonec jsem k tomu přihodil její boty, oddělené od zbytku novinami, jelikož tolik sáčků opravdu nemám. Popadl jsem své věci, veverka zatím vylezla po mé noze až na rameno, odkud sklouzla na rukáv a vpadla do igelitky s oblečením.

Když chceš být tam, tak si tam i zůstaň. Ulehla do otvoru boty, kde se schovala před případným nakukováním obecenstva. Zato já si připadal jak nějaký zloděj, s dámskou kabelečkou v dlani. Co už nadělám. Zamkl jsem kancl a vydal se na místo činu.

Sice v čumsu působím pouhý rok, bohužel jsem se s touto situací už několikrát potkal. Možná až moc často. Nejsme žádná kriminálka Komisaře Rexe, ačkoliv si tak občas připadám. Jde jen o dohlížení, kontrolu a výpomoc, nic víc. Přeci jen, měniči, teda metamorfové, jsou zvířata, a ti mají prostě lepší smysly než člověk, to si tu nebudeme nic nalhávat. A tak, když si policajti nevědí rady, nebo prostě chtějí mít lepší zprávu k odevzdání, zavolají nám. A my jim trtáme na pomoc. Nic extra.

Dokonce někteří metamorfové pracují běžně u policie. Nebo také u hasičů, v dalších rizikových povoláních, kde je nutný postřeh a preciznost a skvělé smysly. Ačkoliv více se lze v těchto zaměstnáních setkat s neúplnými; s lidmi, u kterých došlo ke ztrátě schopnosti se přeměňovat, přestože nějaké zvířecí geny jim zůstaly. Hybridy. Úplně nevím, jak to funguje. No jo, celá ta věc s metamorfy a jak si zakládají rodiny je na dlouhé povídání, není divu, že ta brožurka pro lidi je tak tlustá. Nechci dělat chytrého, ale postřehl jsem, že docela velké procento dětí metamorfů muselo být z naší databáze vyškrtnuto, protože špatná spermie narazila na špatné vajíčko. Výsledkem je dítě, které sice umí dobře čuchat, ale maximálně svým nosem. Ani nevnímá, že by bylo nějak odlišné. A tak žijí svůj život dál, v klidu, a tyto lepší schopnosti se v populaci postupně vyřeďují.

Praví úplní metamorfové se rizikovým povoláním snaží vyhýbat. Nebo spíše, je jim to doporučeno. Nechceme, aby se plavčík proměnil v delfína po čas záchrany tonoucího. Nebo, aby jelen uhořel při požáru vzplanutím srsti na těle, jen protože si chudák usmyslel, že rohama prorazí zátarasu a vynese dusícího ven. Většinou tyto dva příklady stačí jako dostatečný strašák a lidi od toho dávají ruce pryč. Většinou.

Čumso je však organizace, kde jsme oficiální a pomáháme oficiálně. A to slůvko oficiální hraje důležitou roli. Takže bereme na sebe oficiálně risk a souhlasíme s jeho následky. Ale naštěstí, ani ti, kteří slyšeli celý název naší organizace, vůbec nevědí, co je pod pokličkou. Jen ví, že jsme v něčem lepší, a mnohokrát si mezi sebou šeptají, jak od nás ukrást ty supr přístroje, které podle nich vlastníme a používáme.

Co se jednou teda stalo vážného, do čeho jsme byli zapletení více než obvykle, bylo, že zmizel jeden brouček. To jsme teda řešili intenzivně. Bohužel, bez výsledků. Nakonec jsme byli nuceni do zprávy napsat „sražen za letu jedoucím vozidlem". Protože i to se může stát nezkušeným, když si nedají pozor, jak jsem už dříve předeslal. A z tohoto důvodu také ten nejdrobnější hmyz v České republice snad ani není. Možná bude zázrak najít mušku v celé Evropě.

Ještě před nástupem do služební Fábky jsem využil svou Nokii, abych zavolal na policii a domluvil si srázek s nějakým jejich strážným, nebudu přece po parku bloudit jak blbec. Ještěže už přestalo pršet.

Lucka zatím vyčkávala, možná až moc nehybně. Snad se neudusila pachem vlastní boty.

Konečně jsem zaparkoval na místě. Našel jsem si místečko a doufal, že mě z něj neodtáhnou, že si všimnou speciální nálepky na skle, protože jinak by Lucka musela jít domů asi nahá. Ocitli jsme se na celkem frekventované silnici, nacházející se pod skalnatým svahem. Kolem zeleň a beton, ideální kombinace. Vyměnil jsem si s paní veverkou dlouhé pohledy, což bylo docela vtipné a z pohledu externisty až na návštěvu psychiatrické léčebny. Mluvit s kočkou nebo se psem jakožto rovnocenným stvořením se ještě dá pochopit, v dnešní době. Ale mluvit s krysami, potkany a veverkami? Prosím vás. Kdybych nebyl už zvyklý, tak bych se při pohledu na malinká černá očka připomínající dvojici korálků z galanterky rozesmál. A že jsem se smál pár dobrých minut, kdysi poprvé.

Teď to však stačilo, abychom se nějak povzbudili a připravili se na tu nadílku.

Policista již netrpělivě vyčkával na našem předem smluveném místě. Lucka mě pošimrala po břiše, jak slezla bleskově dolů a už se ztratila v houští křoví a pádila to na nejbližší strom, odkud mě bude bezpečně pozorovat a blížit se k místu činu.

Policista byl asi stejně mladý, jako já. Pacholek, který nedávno nastoupil, a kterého poslali dělat tu otravnou zbytečnou práci, zatímco staříci zajišťují věci kolem těla a vykuřují cigárka.

Trvalo to pěknou čtvrthodinku, než jsme se spojili se zbytkem policistů. Letmo jsem se ohlídl – Lucka už byla na stromě a prudkými pohyby hlavy obkoukávala okolí. Super. Tak teď si jen zahrát na intelekta a práce je hotová.

Zhluboka jsem se nadechl. Opravdu se jedná o mrtvé tělo. Napůl v houští keřů, napůl na louce. Červenobílá páska plachtila ve větru a padala na zem. V hlavě mi zněla Tondova slova. Prý patří nám. Možná to nebude jen jednoduché okouknutí místa činu. Ale co já zvládnu udělat? Moje maximální hodnost byla pouhý vojín. Jak říkám, budu jen hrát na intelektuála. Nic víc. Takže zakryj ten svůj věčně pitomý výraz a dělej, že jsi chytrý, Theo!

„Tady je, pane!" vystřel záda do pozoru a pobídl mě kupředu. Pousmál jsem se.

„Dobrý den, jsem Theodor Šapík, z útvaru pro monitoring speciálních událostí a osob," přikračoval jsem kupředu a podával pomalu ruku, čekaje na nejvyššího nadřízeného, který zareaguje a na místě činu mě přivítá. Samozřejmě, jedna z osob v černém, ačkoliv místo plné policejní výbavy měla pouhou lehkou bundu s výšivkou a hvězdičkami, pod níž vyčuhovala pomněnková košile, už vykročila a ruku mi uchytla.

„Těší mě, komisař Malý," no malý rozhodně nebyl, „jsem rád, že jste přišel."

Kýval jsem hlavou a užíval si, že tato o x řádů výš postavená osoba s letitou praxí v terénu ráda poznává kluka, který sotva vyšel školu a vojnu a v čumse je něco kolem roku.

„Tak, o co to jde? S čím je třeba pomoci?" nevědomky jsem mrkl po těle a po zádech mi přejel chladný mráz. Potlač ho, šup, nesmíš na sobě nechat nic znát. Jsi profesionál, pamatuješ?

„Dnes, kolem třetí hodiny byl nahlášen na policejní linku objev mrtvého těla. Podle koronera je mrtvý přibližně více jak den, ačkoliv kvůli dnešnímu chladnému počasí může být doba smrti zkreslená a umřít mohl později. Po primárním ohledání těla byla nalezena bodná rána do zad, která způsobila silné krvácení a následné úmrtí oběti."

„Takže smrt cizím zaviněním?" vyhrkl jsem s mlžným pohledem na zem. U vraždy jsem teda nebyl, to ještě ne. Ačkoliv Igor a Lucka jich mají za tento rok celkem velké množství. Ale i tak, hraj na intelektuála a bude to dobrý.

„Ano," potvrdil s povzdechem komisař a sklonil se k tělu, ukazuje jednotlivé stopy a indicie. Já měl aspoň chvíli zadívat se na obličej oběti, týpka kolem čtyřicítky, prostě ten nejvyzrálejší věk. Rozhodně to nebyl žádný pivař, nebo to pivo vycvičil v posilce. Obličej běžný, rozhodně ale ne k zahození. Oblečen v širokých khaki kalhotách a běžném tričku s proužky, zapadající slunce odrážel odlesk jeho kožené bundy. Celkem škoda. Vypadal sympaticky.

Komisař dovyprávěl svoje a vyskočil opět do stoje.

„Takže jeho identita se neví a žádné doklady také u sebe neměl? Ale to stále není v naší jurisdikci. Dejte ho do telky a hned se najdou lidé, kteří ho poznají. Co teda přesně od nás potřebujete?"

Komisař zavrtěl nervózně nosem a za dvě vteřiny přeblikl snad stokrát z těla na mě a pak zas na tělo.

„Narazili jsme na něco počas ohledávání a... Došlo mi, že bychom se měli s vámi spojit a kontaktovat vás."

„A co přesně?"

Komisař mlčel. Neustále se na mě díval, docela rozpolceně, jelikož nevěděl, jestli mi věřit nebo ne. Hodně lidí mimo si myslí, že čumso je naprosto zbytečný úřad plný neschopných pracovníků. Bodejž by ne, když kvůli tomu osekali rozpočet čumsa tak moc.

„Pane Šapíku, pojďte sem, ukážu vám."

Co? Problesklo mi hlavou, než jsem potlačil své ironické a perverzní já a naprosto se věnoval své práci.

Komisař opatrně, pouze před mými zraky, sundával koženou bundu z ramena oběti. Odhaloval tak červené tričko s černým a bílým proužkem a rukáv, který se táhnul až pěkný decimetr pod rameno, než se konečně zjevil černý plandající lem. Zatajil se mi dech.

„Koukejte," odmlčel se. Ostatně já taky. Zvedl jsem ruku a pohladil chlupatý porost na jeho levačce.

„Je druhá ruka stejná?"

„Ano," přikývl komisař.

„Jo, tak to opravdu patří nám," pokýval jsem hlavou a doufal, že mě ta veverka slyšela. „Našli jste nějaké stopy v okolí? Nějaké záběry z bezpečnostních kamer zde a v okolí parku?"

„Na všem se již pracuje, náš tým vám vše zítra donese."

„Dobrá," opět jsem pokýval hlavou a hleděl na spícího zavražděného.

Tomu říkám smůla. Zrovna to padlo na mě, kdo absolutně nemá žádné lepší schopnosti k ohledání místa činu, a už tu máme vraždu, a ještě k tomu vraždu metamorfa. To bude mít oddělení zítra radost. Hodně velkou radost. Proč zrovna s Igorem musí otřásat hormony? Proč?

Udělal jsem pár fotek, abychom se měli o co dopředu opřít; s komisařem jsme pak ještě prohodili pár slov, které se z případu přenesly na otázky jeho ženy, dětí a jaký typ Škodovky má jako auto. Samozřejmě jsem si kvůli tomu nevšiml roztřeseného ocásku na stromě, kterým na mě mávala Lucie a připomínala mi tak, že bych se měl zabalit a odejít. Jenže já si už nějakou dobu aktivně šetřím s cílem koupit si vozidlo. Kdyby nebylo Ondřeje a jeho nekonečných pařeb, tak bych to už na silnicích rozjížděl, alespoň ve starší Felicii. Stále však sháním tipy ohledně aut, a zkušený komisař byl ochotný mi nějaké dát.

Takže to Lucka vzala jinak. Slezla ze stromy a prosvištěla kolem mrtvého těla jak kulový blesk, až mi naskočily všechny chlupy na těle.

No jo, málem bych zapomněl, někdo ji musí pustit do auta.

Rozloučil jsem se teda s komisařem a vrátil se k služebnímu vozu. Samozřejmě ji nemůžu nechat proměnit se uvnitř bendy s okny, kudy každý kolemjdoucí může pozorovat nahou ženu uvnitř. Popadl jsem tedy tašky s oblečením páchnoucím po květinovém parfému a propašoval se do nejbližší restaurace, a to přímo na dámské záchodky. Sklouzla mi opět zpod bundy po končetinách až na zem a ihned zacouvala ke zdi, abych na ni případně nešlápl. Neboj, zas tak nešikovný nejsem.

„Tady máš," položil jsem zboží s oblečením a boty na zem a už utíkal ven, abych nebyl za perverzního návštěvníka. Než se však Lucie plně obleče, rozhodně to nebude lusknutím prstů.

Usadil jsem se tedy ke stolku a objednal kávu. Rovnou dvě. Neuplynula dlouhá doba a již se ty šálky českého turka nesly. Pousmál jsem se na servírku a rozpustil dvě lžičky cukru v tmavém a ostrém moku. Aspoň se mi do veverčího příchodu usadí lógr.

Anebo mi ta káva naprosto vystydne. I její.

Myslel jsem, že po tom měla jet domů, ne na rande. Proč jí to trvá tedy tak dlouho? To si dělá nový make-up, nebo co? Nebo jí někdo vyhodil oblečení? Možná bych ji měl zkontrolovat. Ať pro ni případně stihnu nenápadně ukrást převlečení číšníků. Ale popravdě, vůbec se mi do toho nechce. Tak ať si pohne. Ještě musím nakoupit jídlo a navařit. Špagetka bude opravdu rychlá záchrana mé pověsti i ubytování.

Ach jo, ženy. Naštěstí, zrovna v momentě, kdy jsem se už opravdu chtěl zvednout, otrávený jak po požití vraního oka čtyřlistého, dveře od toalet se otevřely a Lucka už hrdě vykračovala na plac. Usedla si vedle mě a bez poděkování hned usrkla již vlažné kávy.

Trochu páchla jako zatuchlé ubrousky. Ani parfém to nedokázal zakrýt. Zapřela se lokty o stůl.

„Slyšelas všechno?"

„Myslíš tvůj rozhovor á la benzin versus nafta?"

„Takže všechno."

„Tche," odfrkla si blondýna, až rozvířila hladinu kávy, které se chtěla napít.

„Co si myslíš?"

„Co si mám myslet? Počkáme na důkazy a rozbory a uvidíme. Ještě ani nevíme, kdo to je. A co to je."

„Tys to nepoznala," konstatoval jsem, odpověď jsem předem očekával.

„Ne, nebyla jsem dostatečně blízko. Možná bych měla dát Alici vědět, ať pošle na márnici včely."

„To je dobrý nápad." Musíme toho dneska ještě nabrat, co dokážeme, ať zítra podáme přesný výklad případu a snad s tím i pohneme.

Přestože nikdo z nás, teda kromě Lucky, nemá policejní školu za sebou; ostatní prošli alespoň školením a co jsem slyšel, tak dost drsným. A ještě pak povinnou vojnou. Jsou připraveni a nastaveni na to, aby dokázali interpretovat důkazy a dělat vlastní kroky, a léta praxe jim jen nahrávají. Samozřejmě, když je nejhůře, stále můžeme požádat o pomoc kriminalisty. Jenže mně se školení vyhnulo. Tonda nechtěl utrácet peníze za jedinou osobu. Asi čeká, jestli Lucka také nepůjde znovu na mateřskou, a vyškolí mě pak dohromady s náhradou. Ale abych nebyl úplně za debila, tak mi proplatil dvoudenní individuální posezení s kriminalistou, doporučil mi několik přednášek, kam jsem měl volný vstup, a ještě někde doma mi leží skripta, která jsem dostal jako bonus. Takže minimálními základy se chlubit můžu. Opravdu jen minimálními. Více mi toho daly občasné výlety, při nichž jsem dělal doprovod, nebo hrál intelektuála, jako zrovna dnes.

Myšlenkami stále u těla, z ničeho nic jsem promluvil.

„Připadal mi jako kočka. Byl tak cítit."

„Kočka?" zvedla obočí Lucka překvapeně. „Vítr foukal špatným směrem, vůbec jsem ho necítila. Ale ano, ruce měl poněkud mourovaté."

„A nehty," dodal jsem a moje kolegyně se rozzářila.

„A kdo tu má pak lepší zrak a čich," drcla do mě, napůl vesele, napůl vážně.

„Zítra bychom mohli ověřit databázi, kolik koček, lasiček a dalších potvor tu v česku máme. A možná nám policie dodá do té doby i identitu osoby," pokračoval jsem.

„Skočím do kanclu ještě dnes," zamíchala Lucka nepřítomně kávu a bohužel rozvířila usedlý lógr do vodního sloupce.

„Jak myslíš, aspoň ti dám klíčky od auta. Ale nemá smysl nikam spěchat. Kartu nám ještě také nepředali. A kdo ví, kdy to udělají."

„Máš pravdu," položila skleničku a dovolila namletým kávovým zrnkům, aby opět posedaly ke dnu. „Je to divné, s případem takového rázu jsem se nesetkala... No, už hodně dlouho."

„A všimla sis něčeho?"

„Ani ne, abych řekla pravdu. Místo je náhodné, prostě tak akorát daleko od cestičky, ale ne moc. Místo s keřem, tam schováš vše. Prolezla jsem ho naskrz, ale zbraň nenašla. Ani v nejbližším okolí. Všechny pachy byly smyté deštěm. Ale nemá doklady, tipuji to na loupežné přepadení. Neznámý se chtěl pravděpodobně bránit. Ale nestihl to."

Moje nadřízená zněla téměř jak robot. Nato si však povzdychla a vráska mezi obočím se jí prohloubila.

„Co se děje?"

„Jen... Něco se mi nezdá. A tobě možná taky. Oběť zemřela na místě, nebyla dotažená z cestičky do skrýše. Takže otázka, co by dělala tak daleko od vyšlapaného trávníku. A pak, jestli je to kočka, nebo obecně, nějaký metamorf, tak..."

„Měl by mít sluch a smysly přeci jen vyostřenější než běžný člověk," doplnil jsem ji a v hlavě se mi projasnilo. Lucka přikývla.

„Jestli tu máme vraždu a Igor je zrovna celý bez sebe z hárajících fenek, tak jsme opravdu v čudu."

Začal mi zvonit mobil. A nebyl to nikdo jiný než hladový Ondřej.

„Jo, to jsme," ukázal jsem Lucii pana volajícího a zhluboka se nadechl, než zmáčknul tlačítko se zeleným telefonem.

„Čau Ondro, hele, už jsem na cestě, jídlo přinesu, neboj," nedovolil jsem mu se ani nadechnout.

„A kde sakra jsi? Čekám už hodinu," Ondra sice zvyšoval hlas, ale do stavu absolutního naštvání to mělo ještě daleko.

„Práce, vole. Říkám, zkus nesníst kuchyň a donesu ti i nějaké chipsy," ignoroval jsem intonaci volajícího a naopak, bral všechno v klidu.

„Opovaž se donýst gyros a –"

„Neboj, gyros nebude."

„A kup pivo," dodal. Budu muset, jinak si to u něj nevyžehlím.

„Jasný."

Položil jsem hovor a probodával Lucku otráveným pohledem.

„Proč se neodstěhuješ? Stále jen slyším vaše hádky," kroutila hlavou. Plat mám, dospělý jsem, a stále trvám na spolubydlícím.

„Kdo mi pak bude vařit?" odvětil jsem, než jsem do sebe hodil zbytek kávy a odešel pryč. Ještě mě čeká pěkná pouť po Praze.