Zatímco jsem se vybaloval ve svém pokoji, a vzpomínal na pubertální chvíle při pohledu na staré vyblednuté plakáty Arnolda Schwarzeneggera a Brada Pitta, odešli ti dva dodělávat, co načali, a z čeho jsem je já, napůl zvaný návštěvník, vyrušil.

Haha.

Nevadí. Převlékl jsem se do pohodlnějších džínů, triko s dlouhým rukávem jsem si musel nechat, abych zakryl neprozrazená tetování, a jen si je pohodlně vyhrnul. Bezpečné.

Začal jsem se procházet po domě. Ne, že by byla možnost, že se tu něco drastického změnilo, spíše jsem vdechoval vůni nostalgie. Znáte to. Přijdete na místo, kde jste nebyly tak dlouho, a najednou je ta dlouhá doba vygumovaná a stává se z toho chvilka o lusknutí prstů, jako byste ani neodešli. Ani já jsem asi neodešel, říkal jsem si, jak vrzot dřevěných schodů přivolal mé věčné dupání nahoru dolů, a já se stal opět tím puberťákem, ne o moc starším jako tady Adámek.

Ale pak mě drsná pěst reality udeřila tak silně, že jsem se zastavil na předposledním schůdku a hleděl na zem, hleděl na dveře, a uvědomil si, že ani můj útěk do města mě nezbavil té úzkosti. Že stále hledám svůj domov, po kterém marně lapám, ačkoliv se to s mým přístupem k životu nezdá, a který jsem nenalezl ani u takového svévolného člověka, jako je Ondřej.

Co vlastně sakra chci?

Procházel jsem kolem kuchyně, kvůli pootevřenému oknu se dovnitř nastěhovalo celé hejno much. Lítaly a bzučely jak hnízdo sršní, přesto jsem ani nehnul prstem, abych je pozabíjel. Moje kroky mířily ven.

Podle hlasů se pracovitá dvojka nacházela zrovna v dílně, takže jsem je mlčky obešel a vykračoval po pozemku, viděl na udupané trávě pobíhat malé dítko, které ještě netušilo, jaké překážky ho to čekají. Překážky dospělce. Sice věděl, že není tak úplně normální, ještě netušil, do jaké míry.

Po Marošově rozchodu jsem chvíli pobýval tady, asi týden. Našim stačilo vědět, že mi holka dala kopačky, protože se jí zalíbili hokejisti. A že žádné fotky spolu nemáme, protože jsem je již spálil a ještě si upekl klobásu. O to více se mi matka věnovala a otec přehlížel moji nezaujatost do dění na statku. A já toho poprvé nevyužíval, ale cenil si toho.

Chodil jsem kolem vysázených jabloní, které se minulý podzim sestříhaly. I tak nádherně kvetly, letos bude dobrá úroda. Pěknou várku let zpět jsem ve své druhé podobě klusal na plné pecky a kličkoval mezi kmeny jak olympici na slalomu. Není divu, že mě otec furt upozorňoval, jak moc výrazný jsem. Viděl by to někdo, už by mě posílali na závody. Mě, malé hříbátko.

Nevědomky mě mé nohy zavedly až do stájí. Tentokrát bez přítomnosti lidí navíc. Kráčel jsem, šoural se kolem jednotlivých boxů, hleděl zpříma do očí každému jedinci zde. Nebudu lhát. I přes to všechno, asi mě s nimi přeci něco spojovalo. Když zde člověk vyrůstá a stará se o ně, má to v krvi, metamorf nemetamorf. Jen mě to jednoduše nebavilo, abych tomu zasvětil celý život, honil se za něčím, co sám nemůžu mít.

Velkou část zdejší posádky tvořili angličtí plnokrevníci. Další část pak klasičtí starokladrubští, frýsáka jsem již zmiňoval. Akorát se opravuji, za ním se schovávali další tři. Asi se ten chovatel, kterému vyhořely stáje, věnoval především tažným koním, zařizuje vyhlídkové jízdy s kočáry a tak. Ale jestli je využívá především v sezóně, je na čase si je odvést.

A myslím, že jsem viděl i Huculské koníky, až mě to překvapilo, že si chovatel vybral zrovna je.

Co se týče našeho rodu, je to něco mezi berberem a anglickým plnokrevníkem. Angličáni stejně vznikli z berberů, a my jsme tak někde na půl cestě. Asi jsme se vyšlechtili sami, stejně k tomu moc prostoru ani není. Až by mě zajímalo, jestli jsou nějaké pozůstatky našeho rodu v jiných zemích, jestli tam mají koně a jaké. Po nástupu do čumsa mě to více a více vrtá hlavou, ale udělat s tím nemohu nic.

Zrovna se po mé straně nacházela Helča. Pěkně stará klisnička, kterou tu otec nechává jen dožít. Na jedno oko už nevidí, přesto je stále čilá a zaujatě sleduje dění kolem jak babka na vesnici. Rád jsem ji bral na procházky, držel ji za uzdu a jen tak s ní křížil pozemkem až k lesu. Teď jen pokaždé doufám, že si mě ještě pamatuje, že tu bude stále přítomna v tom stejném boxu. Ale s časem se bojovat nedá.

„Nemám pro tebe nic," poplácal jsem ji po pysku, kterým hledala jablko v mé ruce. „Příště. Teď jsem sotva přijel, neměl jsem možnost."

Helča, chytrá holka, jen radostně zafrkala, jako by mi rozuměla. Vidíte, tenhle kůň je inteligentnější než celé čumso a půlka Prahy k tomu.

Ještě chvíli jsem s ní duševně komunikoval, než jsem ji opustil a mrkal na ty krásky v dalším úseku.

„Tak přece tě to láká," ozval se otcův hlas ze vstupu do stájí. Zrovna jsem se mazlil s jedním kladrubákem.

„Neláká. Spíš navrací vzpomínky."

„Dobré vzpomínky," dodal otec a vykročil ke mně, přestože ve vzdálenosti mezi námi mohl být postaven celý dům.

Po něčem se natáhl a rázem vykouzlil pěkné zlatavé jablko.

„Na," hodil mi ho, díky jeho síle letělo až ke mně, a naopak, mé reflexy jej uchytly jak baseballista do rukavice.

„Dík," krátce jsem se usmál a už musel ten kus ovoce bránit svým tělem, jak se pro něj kůň začal natahovat. Rychlým krokem jsem mířil zpět – ven, jen, abych se zastavil u Helči a splatil jí svůj dluh. Ta nadšeně natáhla krk a rázem kulatý Newtonův předmět pohltila, že mi zbyla jen poslintaná ruka a její spokojené pomlaskávání.

„Stále si tě pamatuje," táta se usmál a přidal se ke mně při mém kochání se starou kamarádkou.

„Když myslíš," neměl jsem náladu jej vyvracet, ale souhlasit s ním nemám ve zvyku.

„Můžeš ji provést," přehodil ruku zezadu na mé rameno a stále hleděl na tu klisnu.

„Ne. Půjdu navštívit Giorga," padlo rozhodnutí a přes něj nejel vlak. Mým vykročením jsem setřásl i otcovu ruku, nechtěně. Abych to nějak napravil, urychleně jsem dodal, „pak, jak se vrátím, tak možná."

Myslím, že to málo stačilo tátovi ke štěstí, a jeho výraz dopoledního sluníčka nad posekanou travičkou byl k nezaplacení.

„A to půjdeš teď?"

„Nemám nic jiného na práci. A ty pomocníka už máš," pokrčil jsem rameny, a dal se na pomalou cestu ze stáje, z pozemku, do středu vesnice, až k tomu polorozpadlému domku se zarostlou předzahrádkou.

Giorgos bydlel celkem blízko středu vesnice. Pořídil si tehdy dům, z části mu přispěli soudruzi z komunistické vlády, z části pak splácel poté, co si našel práci jako pomocný dělník. Vím, že se časem naučil svářet, a splácení šlo hned lépe. Jeho žena zase vypomáhala v kuchyni v místní škole. Asi byl ten domek párkrát přemalován, každopádně posledních třicet let na něj nikdo nehrábnul, což se nyní projevuje fleky od stékající vody z proděravěného okapu, prasklinami malující vzory hrůzostrašných blesků, a pomalu se mu sesouvají tašky ze střechy, odhaluje tak dřevěné trámy, na níž seděly.

Na druhou stranu, díky tomu nebylo obtížné ho najít, pokud ho chtěl člověk navštívit. Jen pokud měl štěstí, že ho doma zastihl. Jelikož stejně, jako za mého mládí, i přes doporučení doktorů, seděl v zahrádce vyhlášené – a jediné – hospody u nás na vesnici.

Ještěže jsem se díval, když jsem kráčel kolem. Síla zvyku. Jinak bych ho minul a on, se svým slábnoucím zrakem, by mě vůbec nezaregistroval. Prohmátnul jsem si kapsu kalhot, jestli v ní mám peněženku, a s radostí se hnal za ním.

„Dědo!" toto oslovení je pozůstatkem mého mládí, kdy jsem mu říkal dědečku, kvůli jeho šedivým vlasům, stejně jako všem okolo strejdo nebo teto. Jenže jeho popelavé vlasy jsou nyní téměř bílé, ani jeho řecké kořeny ho nezachránily před sílou stáří.

„Theo!" zvolal s úsměvem, před ním napůl vypité pivo. Naznačil jsem moment, protože jsem si sám šel pro čerstvě načepovaný podmírák, a už se k němu připásl. Nebyl u stolu sám, ještě dva chlapi ho doprovázeli a vyprávěli ohrané historky ze života.

„Kdys přišel?"

„Asi před hodinou?" automaticky jsem se podíval na hodinky, ačkoliv jsem se k tomu blíže nevyjadřoval. „A co nejsi doma? Neměl bys tu být."

„Nikdo mi nemůže zakázat dát si pivo."

„Ani já?"

Tvrdohlavý dědek zavrtěl hlavou.

„Aby tě pak do té nemocnice vzali," srandoval jsem, přestože jsem podvědomě věděl, že Giorgovi je nějaká operace ukradená. A on mi moji domněnku ihned potvrdil svým výrazem a pokrčením ramen.

„Tak co, jestli dožiju tady nebo tam, co na tom sejde."

Na to jsem mu nemohl odpovědět.

„Mně na tom sejde. Našim na tom sejde," nakonec jsem něco promluvil.

„Tvoji rodiče pro mě udělali až až. Nemůžu je víc otravovat."

„Jestli je nechceš otravovat, tak nepij to pivo a lež doma."

„Ach, Theo Theo. Jsi ještě tak mladý..." jen zamumlal s nostalgickým úsměvem a upil piva. „V tvým věku jsem taky nevěděl, co všechno mě čeká."

„A nakonec jsi skončil úplně někde jinde."

Vřelý úsměv starce mě ani trochu neuklidnil.

„Měl jsem přijít dříve, už jak se ti udělalo těžko poprvé."

„Co bys tady zbytečně jezdil? Kvůli mně? Haha! Stejně bys nic nezmohl, Theo! Jen se šetři," napil se piva, pomalu se dostával ke dnu korbelu. „A kočku sis už našel? Nějakou hodnou? Ne tu jak minule?"

Můj rozpačitý úsměv mluvil za vše. „Ehm, ne." A ani žádná nebude. Ale kocourů jsem ti mohl dovést už tolik, že bys je přestal počítat.

„Však jsi ještě mladý, nějaká holka se pro tebe najde. Ty jsi takový slušný hoch, kdo by tě nechtěl!"

Třeba Maroš. Nebo ten Němec. Proč jsem si na něj sakra vzpomněl?

„Nějak je pro mě důležitá práce a tak. Víš, že nejsem rodinný typ," ušklíbl jsem se, což Giorga jen rozesmálo.

„Jsi jen roztěkaný, však času dost!"

„A kde že to pracuješ, Theo?" ozval se Giorgův soused, který doteď naslouchal jen půl uchem a nyní se v něm vzbudila zvědavost, kde ten malý darebák od Šapíků zakotvil. Giorgos postavil škopek, lehkou napilostí až příliš silně, že otřásl celým stolem. Až se roztancovala hladina toho mého.

„Na úřadě. Je to pohodová práce, dokumenty, občas vyjížďky. Dovolené mám spoustu, stálý plat, kolegové... No, každý je sice nějak zvláštní, ale celkem spolu vycházíme."

„Úřad, jo?" uznale pokyvoval hlavou, nejspíš si myslel, kdo ví jak velký politik jsem.

„A co přesně?" navázal druhý přísedící.

„Ehm. Databáze, osobní údaje, takové kraviny," zazubil jsem se, abych to zakecal a už více nerozváděl. „Ty zbytečné věci, které na úřadech dělají."

Usrkl jsem piva a ještě se naposledy slušně usmál, abych definitivně uzavřel debatu.

„A jak se ti to stalo?" obrátil jsem se znovu a Giorga. „Kdo ti na zastávce pomohl?"

„Ále, ta bába od Franty," zamlouval to s pohledem do stola.

„Největší ostuda, že, Giorgu?" šťouchl do něj spolusedící.

„Huš!"

Muži se rozesmáli, a já s nimi.

„Ale hlavně, že ti to zjistili. Neměl by ses teď přepínat. Dej mi vědět, jak ti dovezou dřevo, pomůžu ti s ním."

Stařec se zasmál.

„Doma nechceš zvednout ani jablko ze země, a tady bys mi poskládat a naroubal dříví?"

„Doma je otec. A teď tam má navíc pomocníka."

„Jo, Adámek. Vyrostl, chlapec."

„Ty ho znáš?"

„Ještě aby ne! Chodili na hody, sice ne každý rok, ale chodili. Teď se ale vytáhnul!"

„Já si ho pamatuji jako malý škvrně," sešpulil jsem rty a zahleděl se do zlatých odlesků piva. Giorgos se zasmál.

„Každý jednou vyroste, můj syn byl taky takový prcek, když vylezl z matky. A jak to brebtalo a mumlalo, jednou řecky, jednou česky, pak ho ten z Bavorska naučil německy! A jak se sunul po zemi, co chtěl chodit! No a nakonec takový statný holomek z něj vyrostl!" Giorgos vyprávěl s nadšením, ale v něm se překrýval smutek, a oči mu jiskřily, jako by právě krájel cibuli.

Nikdo z nás ani nedutal. Všichni jsme věděli, co se s jeho synem stalo. Jak si s ním režim hrubě pohrál.

„To už bylo dávno, Giorgu," snažil se ho uchlácholit napilý přítel, poplácal ho krátce po rameni, a pak se napil, aby spláchl trpkost života.

„Vždy jsem mu vyprávěl, vyprávěl jsem mu ty příběhy, Theo. Jako tobě. Ty naše příběhy, a on je tak rád poslouchal."

„Já taky," usmál jsem se, při vzpomínce na Řecké báje a všechny Illiady a Odysseje a další, někdy poměrně drastické příběhy, které jsem tak hltal.

Po chvilce ticha a vzpomínání na dávné časy, Giorgos se na mě podíval, hluboce, svýma očima barvy oliv, z nichž se vylisovaný olej rozlívá po bělmu jak po plátku mozzarelly.

„Theo, ty si musíš dát pozor, jo? Dávej si pozor, buď opatrný."

Kýval jsem automaticky hlavou, tyhle věty neslyším poprvé. Ale dědo, my nežijeme v socialistické zemi, ale demokratickém Česku. Není čeho se obávat.

Přesto mě těšilo, že o mě má starost, ačkoliv se jednalo jen o stařičké řeči, které v Praze ihned vypustím z hlavy. Jednoduše jen ten pocit, že přeci někomu na tobě záleží. A ten jsem v posledních letech potřeboval více než kdy dříve.

Nadále jsem s nimi popíjel, slova opouštěla ústa raz dva. Nové i staré věci z vesnice, vše se nashromáždilo v těchto dvou hodinách na našem stole, k němuž se připojili ještě jeden pán a bába, zdejší drbna a největší chytrolínka.

Trochu zvláštní společnost, přiznávám. Mladí se však schází k večeru, takže o důvod se tu stavit ještě později. Poslední roky jsem nacházel řeč ztracenou během mého dospívání, a už mi nedělá problém sedět v kolektivu lidí a nepohřbívat myšlenky na moje ztracené a rozpadlé já.

Nakonec jsem seděl tak dlouho, až se před námi převalil autobus a z něho vykročila vysoká paní s natočenými vlasy, v krepovaném béžovém kostýmku. Matka.

Vyhrabal jsem z peněženky papírovou padesátku, kterou jsem plácl o stůl, a hodil po společnících úsměv na rozlučku. Zato mě vítala milá a přívětivá tvář jediné ženy, která kdy v mém životě byla důležitá.

Netušila, že jsem tu. Sevřela si ručku na kabelce a na nízkých, ale ostrých podpatcích střevíců se špičkou jak ústa kačera Donalda se obrátila směrem k našemu statku, úplně na samotný konec vesnice.

Chvilku mi trvalo, než jsem ji doběhl, ale nakonec jsem zvládl srovnat tempo a zároveň z jejího boku ji oslovit a hezky ji tím také vystrašit.

„Ježiš, Theo! Já jsem se lekla! Co tu děláš?"

„Přijel jsem."

„Myslela jsem, že přijedeš k večeru! Vzal sis dovolenou?"

„Ano," kývl jsem hlavou, oči fixované na její rozčarovaný úsměv. Ruka jí sklouzla z kabelky, aby mě mohla obhmatat rameno, tvář a nakonec stisknout paži, možná měřila, kolik jsem stihl přibrat.

„Vypadáš dobře. Vůbec jsi se od Vánoc nezměnil."

„Ty taky ne, stále kočka," svůdně jsem na ni mrkl, až se začervenala a kroutila hlavou.

„Prosím tě, Theo, já jsem na tyhle věci stará," smála se a chůzí klepala po zalátované asfaltce.

„Hele, věk je jen číslo, a i kdyby, ty na ten svůj vypadáš opravdu dobře," kráčel jsem po jejím boku, vzhůru za slunkem na obzoru.

„Lichotit bys měl své přítelkyni, ne matce."

„Přítelkyni nemám, mám jen tebe," odvětil jsem bezstarostně, ačkoliv nebudu lhát. Každé zmínění mé druhé neexistující polovičky ženského pohlaví ve mně píchlo jak trn maliníku. Dneska to bylo obzvlášť jak obírání okurek, měl jsem celou dlaň popíchanou drobnými jehličkami. Další z důvodů, proč se Pardubickému kraji vyhýbám, jak jen to jde.

„V kolik jsi přijel?"

„Něco kolem dvanácté?"

„Byl jsi ve stájích?"

„Jen krátce. Pak jsem šel navštívit Giorga."

Matka si odfrkla, ale s hřejivým úsměvem.

„Vsadím se, že byl opět v hospodě. Ten dědek nepoučitelný."

„Byl. Jinak bych tě neviděl vystupovat z autobusu."

„Ne aby na sebe dal pozor... Tak si radši ještě nalije. My mu s Pepou říkali, ať vydrží, alespoň do operace! Ale co mu chceš říci... Znáš ho. Slyšels ho."

„Slyšel. Stačí mu, co měl, a nechce nic víc."

„No právě. Jenže kdyby umřel – " matka se odmlčela, kárala se za to, že to vyslovil nahlas. Samozřejmě nikdo nechce, aby umřel, to ne. Ale hledět na všechny situace člověk jednoduše musí.

„Já vím. Ale on je silný, co všechno už přežil, i operace pro něj bude jen mávnutí rukou," pokoušel jsem se uklidnit nás oba, což bylo celkem úspěšné, jelikož se matka usmála a její rázem váhavý krok se navrátil do původního tempa.

„A co v práci? Jak ti to tam jde?" Moji rodiče, jelikož mají ponětí o metamorfech, ví i o přesné náplni práce našeho úřadu. Není třeba nic před nimi tajit. Na druhou stranu, rozebírat zrovna vraždu, nebo přeměnu jednoho kluka v octomilku během sexu, to pro ně asi nebude úplně ideální. Proto jsem jen naplácal pár formálních frází, završil to profi úsměvem a už se opět zaměřil na domov, na její práci, na dění na vesnici. I když byla konverzace mezi námi nic nedávající, ty hřejivé pocity vycházející z ní byly tím největším dárkem, tou nejlepší výslužkou.

„Víš, jak se tvůj táta lekl, když mu začal kulhat kůň? Celé dny pak strašil, že to je kulhavka a že se to určitě už rozšířilo i na další koně, no prostě tvůj táta, znáš ho. Dokonce začal být hypochondr, že to určitě chytl taky, protože je na to náchylnější... Já už jsem ztrácela trpělivost, ani netušíš, jaký nutkání jsem měla mu kopnout do kolene, aby taky začal kulhat..." naslouchal jsem s úsměvem drbům od mámy, ještě předtím, než se dostaneme domů.

„...a ta prodavaččina sestra, Agáta, tak chytila tu, jak se tomu říká, víš, z klíšťat. Boreliózu! Řekla nám to Helča. Byla dost smutná, ale naštěstí Agátina léčba probíhá dobře, zaplať pánbůh."

„A co ten majitel prodejny? Nebyl v krachu?" navázal jsem ihned a doplňoval své selské vzdělání.

„Víš ty co? Nějak se z toho vyhrabal. Prý mu pomohl bratr a rodina a že si vzal ještě nějakou půjčku nebo co, takže se drží. Miluše mi o tom moc povídat nechtěla, což je pochopitelné."

„Kdyby nechodila každý týden na nákupy, žádný problémy by neměl," utrousil jsem jen tak do vzduchu, přesto to matka slyšela a jen se skromně pousmála. Musela přiznat, že mám pravdu, ale nechtěla si dovolit bavit se na neštěstí ostatních.

„Ačkoliv poslední týdny jsem ji v ničem novém neviděla, když jsi mi to tak připomněl."

Jen jsem vychytrale nadzvedl obočí a otevřel branku ke statku.

Vypadá to, že už i stateční a tvrdí muži vzdali své roboty a nyní jen vysedávali na terase, v ruce pivo a puštěné rádiu s mainstream hity. Když se k nim přichomýtla nová dvojice, jen líně zvolali „Ahoj" s přidaným odpovídajícím oslovením.

„Giorgos byl zase v hospodě?" dovtípil se otec situace, a tak jsem jen pokývl hlavou a šel si do lednice pro něco na zub. Zahlédl jsem periferně jeho mlčenlivý výraz.

„Vyčkej, Theo, uvařím párky," zvolala na mě, sotva jsem se dotknul úchytky, a tak jsem ji pouze letmo pohladil a přidal se k odpočívající bandě venku.

„A jak se jinak daří v práci?" ano, můj otec se na to ještě nezeptal, ačkoliv jeho otázka byla vyřčena jaksi nezáživně.

„Normálka, jak jinak," usekl jsem to téma co nejrychleji a v duchu otce proklínal, že opět vyvolal vzpomínky na mrtvou kočku, nahého muže uprostřed opuštěného domu a octomilku v mé náruči. Nechci ani vědět, jak se tyto zážitky prolinuly do mého výrazu právě teď a tady, což mi bylo ihned jasné, že nějakým způsobem ano. Táta na mě pár sekund zvědavě hleděl, ale jelikož on sám položil otázku z čistě řečnického důvodu bez špetky zvědavosti, více se odpovědi nedobýval.

Adam vypadal, že má na jazyku typické „a kde to pracuješ?", ale nakonec tato slova jen polkl a veškerý svůj zájem pohřbil hluboko do země.

Párky jsem zhltl jedním dechem, k tomu půl flašky kečupu a chleba nad rámec, tudíž bylo jasné, že někomu zítra zazvoní budík dříve, aby skočil do vesnice koupit nové pečivo. Čas akorát hezky uplynul, začínalo se stmívat. Opět jsem změnil svůj ohoz doplněný o džínovou bundu, a zároveň v tom všem hrabání v kufru objevil pečlivě uloženou flašku tvrdého a nějaký dezert.

„Málem bych zapomněl," scházel jsem schody, jejichž vrzot téměř přehlušil má slova. „Tady taková malá pozornost ode mě."

„Ale tos nemusel, Theo," políbila mě matka na tvář, když přebírala sladkosti a flašku destilátu. „Co s tím pak máme dělat?"

„Jednoduše. Když tě bude táta otravovat, slij ho do němoty, pusť si film a vychutnávej čokoládu."

„Theo!" kroutil hlavou otec, určitě přemýšlel nad tím, co jen udělali špatně, že vychovali takového blbečka.

„Kam to jdeš?" až teď přivolal pozornost můj kompletní outfit na večerní potulky, kterého si matka ihned všimla.

„Na pivko."

„Pořád chodíš sem a tam, trochu si odpočiň," přejela mi rukou po paži, celá bezdůvodně starostlivá.

„Lepší chodit sem a tam, než sedět jak pecka."

„Tak to můžeš chodit sem a tam po stájích," namítl otec a usrkl piva. Jen jsem se na něj zazubil, a poté definitivně vyrazil.

Kdybych porovnal dnešní večer s jinými večery v mé paměti, rozdíl byl znatelný. Čas běží, všichni dospívají, a výrazně prořídly řady lidí, s nimiž jsem se zde běžně stýkal. Mnoho lidí hlídá své potomky, jiní jsou v zahraničí, pracují. Trochu se mi zachvělo srdce, když jsem spatřil, dá se říct, moji první platonickou lásku, jak si bere pivo od výčepní a z dálky na mě kýve. Kývl. Z dřívějších sympatií a okouzlení je nyní pouze hřejivý pocit dávných časů, jako vzpomínání nad Vánočním dárkem z dětství.

Doma jsme si ještě otevřeli můj dárek, aby ho každý – kromě nezletilého Adama – okoštoval, a nakonec jsem usínal ve známé vůni mého povlečení, pod hvězdným nebem nalepeným všude možně na nábytku.

Druhý den jsem vyvedl Helču na vzduch. Nevím, jak se cítila ona, ale já rozhodně vnímal ty ošklivé a závistivé pohledy ostatních hřebců a klisen, které jen uraženě odfrkovali, že jsem si nevybral je. Sorry jako, od toho tu máte tátu a Adama.

Neustále o mě otírala pysk, přestože jsem jí už všechny možná jablka dal. Začal jsem přemítat, jak koni vyjadřují svoji náklonnost a výběr partnera, a jak ji co nejtaktněji odmítnout. Nemusel jsem však přemýšlet dlouho, jakmile jsem vyskočil do sedla, už měla jenom trávu a stromy před sebou, a žádný po koních páchnoucí pacholek, metamorf, ji nerozptyloval.

Vítr se mi otíral o uši a cuchal můj účes, zatímco jsem vzpomínal, jak v mém úplném mládí za mnou vlála hříva a ocasem jsem se zamotal do větve keře. A pak jsem se lekl náhlého zvolání, otočil se a uslyšel jen ženský výkřik, píchající do bubínků jak ostré břitvy. Moje kopyto se zabořilo do jemné nožky mladé ženy.

Nyní, když jsem se otočil za zvoláním, na mě jen mával otec, v rukách otěže hřebce a za ním Adam vypouští koně z boxu.

„Co se děje?" přiklusal jsem k němu.

„Dáme závod?" nadhodil, v očích jiskra adrenalinu, až mě na moment oslepila.

„S Helčou? Nebo jen my dva?"

„Ještě je fit. Tak ano?"

Co myslíš, holka? Cítíš se na to? Poplácal jsem jí po tváři a jako by slyšela mou výzvu, že ihned vesele zařehotala.

„Kudy?"

„Bez zbytečných zatáček, dáme to rovně kolem rybníka."

„Dobrá."

A tak ten vítr, který mě předtím pouze lechtal, nyní hučel a šustil, zatímco pode mnou dupala kopyta a prášila po cestičce, na níž se z respektu tráva neodvažovala růst. Cítil jsem, jak ten kůň, na němž jsem se nosil, radostně poskakuje. Jak si užívá, že vyběhl dál než jen na náš pozemek; jak stejně jako já, vnímá vlhkou vůni od vody, plaší všechny žáby v okolí. Asi jsme byli oba zavření v krabici, čekající na vypuštění na svobodu. A pravděpodobně o to šlo i mému otci. Žádný závod. Vypustil mě ven.

Ale já venku jsem! Jsem pryč, jsem v Praze, pod žádnou kontrolou, hezky na vlastních nohách!

Objeli jsme rybník a vraceli se zpět. Otec schválně držel toho svého na uzdě, aby příliš nezvětšil náskok, který ta jeho mladá krev vytvořila.

„Vidíš? Já ti říkal, že to Helča zvládne," usmál se otec a vlídně se podíval na tu starou klisničku.

„Co by pro mne neudělala, že? No neboj, v mém srdci jsi stejně jednička," zasmál jsem se, ačkoliv pochybuji, že vůbec věděla, o čem se tu bavíme. „Myslíš, že už bude oběd hotový?"

„Tebe zajímá vždy jenom jídlo," už odevzdaný mému charakteru, ani neměl žádné další nejapné poznámky. Se mnou po boku, klusali jsme mlčky do stájí.

„Není to pro tebe příliš namáhavé?" promluvil z ničeho nic, když sundával ze hřebečka sedlo. Koukl jsem se na sebe, sotva jsem odepnul popruhy.

„Tohle? Proč by mělo?"

„Myslím tím, tvá práce."

Úplně jsem asi netušil, co tím myslí. Ví něco o případech? Nebo, co? Proč se rázem ptá na něco takového?

Ať jsem se zamýšlel jakkoliv, vzhledem k tomu, že předmětem mé práce je sezení na prdeli a ťukání do klávesnice, tak jsem jen zavrtěl hlavou. Až poté se mi dovtípilo, co tím pravděpodobně měl na mysli.

„Myslíš jako, že se tam přeměňuji, nebo co?"

Na to otec neodpověděl. Však co, stejně měl určitě, jako já, před očima svíčkovou, kterou mamka zrovna dělala. Trochu brusinek, trochu šlehačky, vypustil jsem vše z hlavy a mířil za svým nosem.

Dobrá jídla se táhla celý víkend. V neděli husa a zelí, že my tři, banda nenažraných chlapů, měli jen boule za ušima. Adam ihned ztratil tu špetku ostýchavosti, přestože většinou diskutoval jen koně, starost o ně, starost o kozy a ovce a kdo ví co všechno. A celý víkend zběhl jak voda, malý Adámek přišel z šibačky mírně nakloněný na stranu a já se nakláněl na stranu druhou, jak jsem tahal krátkou ručku kufru na zastávku, směr Praha.