V hrnci bublala voda, v níž se kutálely párky. Převalovaly se ze strany na stranu, jak opalující se ženy, tuk unikal do okolí a zakaloval vodu, vytvářel blánu na rozhraní se vzduchem. Párky tenoučké jak moje prsty, snad nás zasytí. Když ne, chleba jsem koupil dostatek, můžeme se nacpat moukou a bude klid. Zkontroloval jsem kečup, v totálně zasrané tubě, a hořčice na tom nebyla o nic líp. Neprošlo to však lhůtou, takže nesuď potravinu podle obalu, Ondrovi určitě bude chutnat.

Mimo to také přicházelo období Velikonoc. Nejenže mám zvířat v práci dost, nyní jsou všude ještě čokoládová zvířata! Králíci, slepice, nafoukaní kohouti, a dokonce jsem viděl i koně. Ne že by mě to potěšilo.

Přišlo mi, že jsem zažíval jedno fiasko za druhým. Událost s octomilkou ještě nebyla zahrabaná pod postel – počkat, jeho oblečení ano – a už mě Ondra zatáhl na další kolo najít svou spřízněnou duši. Nebo alespoň se dočkat sexu, jak má být.

Jenže, když ke mně z ničeho nic přikročil chlap, hruď široká jak dveře a na rukou připevněné fotbaláky, a dost nešikovně se mě snažil na záchodech nabudit; už jsem to nadobro vzdal, opustil klub a Ondrovi věnoval jediné. Prostředníčka.

Po tomto incidentu mě bral maximálně s partou na pivo, ale do pochybných podniků mě už nezatahoval, ačkoliv zbytečných poznámek měl na celé prázdniny. A já uvažoval o vstupu do kláštera.

On to nechápal. On je asi pansexuál. Ale já, já už nechtěl být jen noční známostí. Stárnu, chtěl jsem něco víc. Nebo nějakou naději na něco víc, pokud jsem nebyl až příliš zoufalý. A jak se blížily svátky, moje zoufalost dosahovala takových hranic, že jsem si napsal do mobilu Lukášovo číslo z databáze v práci a každých pět hodin řešil dilema, jestli tomu holomkovi zavolat, nebo ho nechat si žít svůj dospívající život.

Jednou jsem v mém adresáři sjel o pár jmen níže. Rodiče.

Měl bych přijet. Když už nikdy, tak alespoň teď. Měl bych.

A tak celí šťastní, že jsem se jim ozval, že se konečně vracím domů, očekávali příchod jediného syna.

Není to tak, že bych se za celou dobu neobjevil, ale nejezdím zrovna každý víkend. A Velikonoční svátky jsou hezký důvod se objevit, přejíst se beránka, šunky a salátu, a přivést pár klobás i Ondrovi.

On už z Prahy vyjíždí jen na služební cesty. Jeho rodinu téměř neznám, párkrát zmínil bratra v zahraničí a rodiče kdesi v pohraničí. Co jsem pochopil, a jak znám svého spolubydlícího, nechtěl zkysnout v chudé krajince, když si může ve městě vydělat majlant. A taky, že vydělává.

Sebral jsem se na autobus, protože stále ještě nemám auto, a do pár hodinek už postával s kufrem před branou statku, prkna deštěm zšedivělá, někde se pevné trámy už rozpadaly na prach.

Hádal jsem, že alespoň otec by mohl být doma. Staral se o koně a k tomu stolařil. Takže někde na pozemku by se nacházet měl. Matka mu vždy aktivně vypomáhala, přestože byla obyčejná, ačkoliv v posledních letech si musela nabrat práci a aktivně dojíždět do Pardubic.

Jen jsem si povzdychl a zmáčkl kliku. Už je to dlouhá doba, co jsem naposledy chodil po této půdě, co jsem poběhával jako malý škvrně, utíkal k blízké bytovce, přestože jsem to měl mnohdy zakázané – protože zaracha. Hrál pogy a pak si vyslýchal dlouhá kázání o tom, jak bych se měl držet na pozemku, že je to nebezpečné. Vedl koně za otěže ze stáje, pomáhal je krmit, proháněl se po louce.

Můj zákaz se přeměňovat byl jediný zákaz od táty, který jsem dodržoval. Možná to bylo tím, že jsem s tím sám souhlasil. Už si přesně nevybavuji, ale cítím to tak. Přeměnu nemám rád doteď. Kdo by se chtěl přeměnit v takovou krávu, respektive koně? Ve městě? Haha.

Jednou jsem omylem dupl matce na nohu, jindy zas uhnal psa, že se nevrátil. Jeden můj kamarád to schytal kopytem, kdy jsem se jako děcko naštval a omylem přeměnil svou ruku. Nemluvě o častých návštěvách kupců a opravdu nepříjemnému pocitu, když je člověk v té velké a těžké kůži. A ten svinčík, co zanechává. Otce dokonce jednu dobu nařknuli z toho, že týrá zvířata, když objevili moje chuchvalce srsti kdesi u plotu. A trávy nejsem moc fanoušek. A tak, když jednoho dne otec s vážným obličejem přišel ke mně, sedl si na postel a pohladil mě po vlasech, necítil jsem vztek ani bolest z jeho zákazu. Ne. Dospěl jsem. A to daleko před pubertou.

„Moc svítíš, Theo. A rosteš. Jsi moc nápadný. Bude lepší, když budeš žít jako člověk, a ne jako kůň. Co myslíš?"

Něco takového jsem od něj čekal, po tom všem, takže jsem jen pokýval hlavou. Měl by být rád, že jsme měli alespoň jeden rozumný rozhovor v našem životě. Pak to šlo od desíti k pěti. Práce s koňmi mě nebavila, vůbec jsem nesdílel jejich nadšení, nemluvě o dalších pracích na pozemku. Lákala mě svoboda. Lákal mě ruch. A obzvlášť po mém zjištění, že jim za žádnou cenu nemohu dovést milou dívenku, která by případně porodila dědice statku, protože mě přitahuje plochá hruď a špalek mezi nohama... Kdyby se dozvěděli toto, tak by mi v životě už ani nezdvihli telefonát. Takže, abych nepřivolal podezření, pod neustálým rodičovským drobnohledem, a vypustil tygra z klece, sbalil jsem si saky paky a dal sbohem zdejším nížinám.

Typickým otázkám se však nevyhnu, ale když je uslyším jen třikrát do roka a ne každý den, mohu si vesele vískat.

„Posuň to tam. Jo, Přesně," hlas mého tatíka zněl na kilometry daleko, takže nebyl problém ho najít ve stájích. V obklopení hřebců, s nějakým pacholkem na výpomoc, stěhovaly kovovou konstrukci z jednoho rohu stáje na druhou. Hnědáci i strakatí pohazovali hlavou, když spatřili ztraceného druha. Byl jsem rád, že, podle očka, se zdejší nájemníci nějak nezměnili. Možná tam vzadu přibylo pár cizích koňů, mezi nimi dokonce frýsák.

„Co to děláte?" promluvil jsem od zárubně a opřel se bokem o trám.

Můj otec vzhlédl od rozdělané práce, celý napjatý, rozčarován z hlasu, který zaslechl. Jsem to opravdu já? Ano, jsem. Jestli čekal Karla Gotta, tak to se omlouvám, že jsem z Prahy přijel jenom já.

„Theo?"

„V celé své kráse," usmál jsem se a poukázal na své tělíčko, které už dostalo od Lucky pár lekcí slíbené sebeobrany.

„To je skvělé. Jdeš akorát včas, pojď nám pomoct," ukázal na konstrukci a totálně mě tím dostal.

Tak já přijedu, ještě nevybalený, páchnoucí jak pes, a on chce, abych mu pomohl?

Chci kafe, chci teplé jídlo, nechci mu pomoct!

S otráveným povzdechem jsem docupkal a chytl stroj, tlačil ho na předem domluvené místo. Nakonec jsem si jen otřel zarosené čelo a kroutil očima po celé střeše.

„Takhle vítáš hosty?" nakonec jsem si neodpustil poznámku.

„Neodmítnu ruce navíc. Hrneš se do práce stejně jako vždy," odfrkl si nad mojí proslulou nechutí se ve statku nějak angažovat. Ten pacholek vedle blikal pohledem z jedné strany na druhou.

„Nechci si zašpinit svoje kalhoty," zazubil jsem se a oprášil si ruce. „Máma?"

„Ještě v práci."

„A něco k jídlu je?" okamžitě jsem zareagoval. Otec jen kroutil hlavou, už dávno to se mnou vzdal.

„A že by sis něco uvařil?"

„Na to mám spolubydlícího. Tak je, nebo ne?"

„Pojď se mnou," rezignoval a zamával na toho kluka, který ještě na poslední chvíli udělal nějaké úpravy, než nás následoval.

„A to je...?" naznačil jsem, že mluvím o jeho pomocníkovi. Čím více jsem se na něj koukal, tím povědomější mi přišel.

„Adam," odpověděl stručně otec, avšak když viděl, že se absolutně nechytám a že mi tohle jméno akorát vyvolává představu rajské zahrady a Vánoc, musel dodal, „Terezin syn."

„Cože?" Tereza byla otcova sestřenice, a co jsme u ní byli naposledy, nějaké děcko tam opravdu lezlo po čtyřech a hrálo si s autíčkem. Jo, to jo. Akorát mu každý říkal Adámek, rozhodně ne Adam a nenutil ho pracovat za dva.

„A je taky...?" šeptal jsem, aby mě náhodou neslyšel. Už jsem zapomněl, však léta uběhla a lidí mám kolem sebe taky habaděj. Babička z otcovy strany měla štěstí, a s dědem si nadělali docela dost dětí. Štěstí otcových sourozenců je už jiná pohádka. Já sám jsem jedináček, protože prostě genetika nebo co, a měl bych být rád, že žiji, po tolika potratech mé matky.

„Jo," kývl hlavou, ale že by to bylo nějaké šťastné a hrdé kývnutí, to bych neřekl.

„A kolik mu je? Nepamatuji si výjezd..." ačkoliv je pravda, že jestli je ze strany sestřenice, může mít jiné příjmení.

„Nedávno mu bylo šestnáct... Tereza ho ke mně poslala, protože, no, není jak ty. A u nich by nemohl, víš co."

„Já taky nemohl. Tady," obratem jsem po něm střelil. Jen tak, samozřejmě, možné výčitky byly dávno pohřbené. Ale nemohl jsem si odpustit.

„Theo... S tebou to bylo jiné," nečekal jsem, že se otec chytí na neexistující naviják.

„Jiné? Jak jiné?"

„Ach..." povzdychl si a promnul čelo.

„Co přesně bylo jiné?"

„Jsi moc výrazný. Viděl by tě někdo a už by tě chtěl odkoupit na drezuru."

„Kecy," odsekl jsem.

„Vážně. Zato Adam je... poněkud neohrabaný, když se změní."

V duchu jsem se musel smát. Vidět rozpačitý výraz mého otce, asi to musela být hezká podívaná, jak se ten hřebeček nedokáže udržet rovně na nohách a elegantně poklusávat. Asi se rád proběhne, ale háže jednu hubu za druhou. Nevědomky jsem se za ním ohlédnul. Pravda. Měl trochu modřin na odhalených loktech i nohách. Zadržel jsem vyprsknutí.

Když si všiml mého pohledu, který ho měřil od paty až po vlasy, nadhodil jsem svůj falešný profi úsměv a za chůze mu podal ruku.

„Theo, zbloudilý syn, co našel cestu domů," ještě jsem vytasil své zuby a vše bylo perfektní. Adam mi nedůvěřivě sevřel dlaň, hrabal ve své paměti, jestli mě náhodou nezná, podobně jako já před chvílí.

„Adam mi je skvělým pomocníkem. Už mám taky věk, Theo, a záda zlobí každým dnem více."

„Kdyby sis je častěji provětral..."

Otec po mně hodil otrávený výraz a jen zakroutil hlavou.

Konečně jsme se dostali do domu. Když ho naši koupili, co jsem se sotva narodil, celá vesnice se sjela pomáhat s rekonstrukcí. Co však soudruzi nedomysleli, je zateplení, které se provedlo až po mém návratu z vojny. Aspoň ta stavba, která sčítá celkem velké a prostorné rodinné obydlí a přistavěnou stodolu sloužící jako dílna, chytla novou a moderní barvu.

„Jak dlouho tu už jsi, Adame?" nadhodil jsem řeč, zatímco jsem se soukal z bot.

„Od Nového roku."

Málem jsem si zakuckal. To je pěkné, na večírku se dohodli a na druhý den přijel. Táta úplně vyčetl moje myšlenky, ihned začal vysvětlovat.

„Přišla mi zakázka. V sousední vesnici jim shořely stáje, takže než postaví nové, poslali mi sem koně. A pak ještě hledali ustájení další dva soukromníci, pomoc se mi jednoduše hodila. Tak si nestěžuj."

„Já si nestěžuji," zavrtěl jsem hlavou a opřel kufr o stěnu chodby. Dveře do kuchyně už byly otevřené dokořán, skrze ně prosvítaly agresivní barvy, kterými mý retro rodiče vymalovaly jejich domov. Silná oranžová jako při západu slunka obsadila kuchařský koutek. Lesklé linky, vypadající jako z plastu, ladily máslovým povrchem, doplněné o lavice, jejichž původní kůže už byla přečalouněná kytičkovým vzorem.

Jak jsem řekl. Kromě fasády se toho domu nikdo od mého narození nedotknul.

„Dáš si něco po příjezdu? Pivko?"

Ani jsem neodpověděl a už natahoval ruku. Jedno skončilo u mě, jedno skončilo u toho puberťáka. Zvídavě jsem nadzvedl obočí.

„No co. Nedělej, že ty jsi nepil."

„Ne před tebou," zamumlal jsem a posadil se na lavičku. To jsem zřejmě neměl dělat. Jen, co se moje zadnice rozplácla po čalounění a těžká dřevotříska zavrzala, otec se už otočil a nevěřícně na mě koukal.

„Co to děláš? Chtěl jsi jíst, tak si nalož."

„A vy už jste jedli?"

„To s tebou nemá nic společného," odvětil s úšklebkem.

Měl jsem přijet později. To by byla all-inclusive obsluha. Nyní tu jsem pod tyranií vlastního otce, který ještě přitvrdil, když získal nového a poslušnějšího poskoka ke hraní. Jako by mě bolelo celé tělo, pomalu jsem se vytáhl zpoza stolu a okukával, co kde je. Nakonec jsem strčil svou porci rýže a masa do mikrovlnky a pohodlně se usadil na svoje původní místečko. Zdálo se mi, ale možná ten Adam či jak tam také rád vysedává; když však viděl moji energii, s jakou jsem se tam hnal, vzdal to hned napoprvé a posadil se na tu druhou, menší lavici, která lemovala kratší stranu stolu.

Pustil jsem se do jídla jak nenažraný vlk. Ani Igor takhle nežere své obědy. Na snídani jsem si dal narychlo rohlík, protože jsem nestíhal, a takhle pak doplácím.

„A komuže vyhořela stáje? Kdy se to stalo?"

„Někdy mezi svátky? My se to dozvěděli akorát, jak jsi odjel. Někomu se tam narodilo dítě, tak jak slavili, špatně umístili ohňostroj nebo jim to omylem střelilo do sena – už nevím."

„Jak na nový rok, tak po celý rok," zamumlal jsem sklesle pořekadlo, než do sebe narval další várku rýže. „No a ti soukromníci? Snad to nebude jako vždy – málo peněz, žádné procházky, a nakonec nám je za hubičku prodají."

„Uvidíme. Ale co jiného nám zbývá? Peníze potřebujeme. A šampiony nemáme žádné."

„A co já?" se srandy jsem nadhodil. To už mě otec sjel vražedně pohledem, zato ten klučina na mě podiveně pokoukl. Zavrtěl jsem hlavou, stále úsměv na tváři. Ten však přešel do čisté nostalgie. „Však víš, že seno mi nechutná a dietu taky nechci držet. Vidíš? Někdo musel mít rozum jít vydělávat pořádné peníze. Ze statku už nic nebude."

„To říká tvoje huba, mladá bláznivá."

„Uvidíme, kdo je bláznivý," utrousil jsem nakonec a pak už zaručeně zmlkl, jinak se nenajím. Adam vypadal, že chce něco říct, ale naštěstí byl rozumný a držel tlamu pevně sevřenou.

„A co jinak nového?"

Otec si konečně sedl naproti mně, pivo v ruce.

„O Giorgovi jsme ti před měsícem říkali, že?" Pokyvoval jsem hlavou, až málem namočil čelo do šťávy.

„Jo. A nějaký pokrok? On měl ty cévy, že?" matně jsem si vybavoval jeden z telefonních rozhovorů.

„Ano. Nedávno ho zase chytlo špatné dýchání. Připravuje se na operaci," naklonil se otec nad stůl a já na okamžik přestal přežvykovat maso v ústech. Operace. Bude.

„Kdy?" spolknul jsem to, co mi zůstalo v hubě, a víc tam nepřidával.

„Asi za týden? Adame, pamatuješ kdy?"

„Ve čtvrtek," zamumlal od pivka. Můj otec jen přikývl.

„Ano, ve čtvrtek."

„A je doma? Zvete ho na svátky?"

Táta na mě hleděl, mlčky, nic neříkal. Nevěděl jsem, jak si vyložit toto gesto, ale když z něj nic nevypadlo, pustil jsem se opět do jídla, abych se té porce už nadobro zbavil.