To jsem sice řekl, ale jak všichni víme, realita je často poněkud odlišná.

Můj nástup v pondělí byl roven usednutí na zadek, přičemž Martin přede mě pohodil spis fotek, ke kterým jsem měl vytvořit doprovodný dokument, a to mě zaneprázdnilo na celé dopoledne. K tomu jsem musel vymýšlet jídelníček na celý týden – včera jsem to vyřešil gyrosem, ale dnes mi to už neprojde. A nakonec, Lucka, po vyslechnutí si historky s Kudrnovým gangem, už plánovala, kdy mě zatáhnout do posilky. Došlo jí, že jsem se neptal čistě ze důvodu mého vzhledu, ale opravdu potřebuji trénovat, a toho se ihned chopila.

Ale já opravdu chtěl pouze ze důvodu mého vzhledu... Alespoň se mi dále nesměje. Na rozdíl od Ondry.

Takže, po trapném pátečním večeru už zbylo jen poskládané prádlo, které jsem hodil pod postel, aby Ondřej neměl zbytečné podezření. Až bude v práci, pošlu jej do sběru.

Přestože jsme stále pracovali na případu, jakmile jsme nebyli pod švábím zrakem pana Kolbeho, morálka postupně opadala, a tak jsem už nesledoval záběry s nalepeným nosem na monitoru, ale zkoumal jsem přitom nehty, vyložil si nohy a popíjel kafíčko jak největší labužník.

Postupně v týdnu nám docházely výsledky z analýz, které v podstatě nic neříkaly, a z výpovědí jsme také nemohli nic usoudit. Zbývala ještě pojítka v Brně, ale tam jsme se zdráhali jít, dokud nebudeme mít více informací jak od nás, tak z Německa.

Igor byl už sto procent v normálu. Hned se s ním dá normálně bavit a ani Lucka tolik neštěká. Zde je vidět, jak velký účinek má aromaterapie na náladu a rozpoložení člověka. V našem případě je však prokázán negativní dopad, daný hormonální změnou a produkcí nechtěných látek.

Alice jeden den volala. Měla nějaké typy na neregistrované metamorfy, kteří stále nejsou v databázi, jelikož za komunismu a po rozpadu Československa byl všude celkem bordel; a že její včeličky zachytily pach našeho kocourka kdesi ve vesničce u Prahy. Bylo by vhodné tam udělat návštěvu, kde přesně a komu ten barák patří. Jediné, co vždy od ní získáme, jsou souřadnice, které jí ty včelky svým vrtěním a třesotem a dalšími formami jejich jazyka sdělí. Občas je ta zpráva komplikovanější, samozřejmě, že v tom se nevyznám. Ale rozhodně jména nebo adresy říkat neumí, to je jasné.

Antonín neváhal vyslat tam naše přední vyšetřovatele, přestože riskoval, že se jeden nemusí vrátit vcelku. Jednoduše, dvojka Lucie a Igor, je jak černá a bílá, jako jing a jang. Ale jejich schopnosti a zkušenosti s případy jsou nepřekonatelné, tak jsem mohl jen tiše závidět a opět nadávat na skutečnost, že pocházím z tak blbého rodu, který je opravdu dobrý jen na opravování počítačů.

Martin zprovoznil svůj nový program, ale zdá se, že stále není stoprocentní, a tak mojí prací pak bylo třídění a kontrola fotografií, které ten software vyprdne.

Prostě, práce šlapala, výplata chodila, a aniž bychom si to uvědomili, týdny utekly jak voda. Teplota se už běžně udržovala nad dvacítkou, a já odhodil svoji džínovku do skříně, že si ji vytáhnu až v krajním případě. Mám rád teplo, nemám rád zimu, ale jsem přeci teplokrevník a s horkem se špatně vypořádávám. I Igor vyměnil tepláky za khaki kraťase, nohy rozvalené, aby mu vše dobře větralo, vytahané triko plandalo v sebevětším záchvěvu vzduchu. A Lucie nasadila do práce sukně.

Byl klasický den, jako každý jiný. Jediná žena našeho pracovního kolektivu zalívala obří monsteru v zadní části kanceláře a já jen ze zvyku očima prolítával na poslední soupis případu. Ze získané lokality, luxusní uličky plné vil u Prahy, se podařilo pouze vymámit z lidí jejich jména, a kdo nebyl doma, tak se jméno opsalo ze schránky. Naše jediná a klíčová stopa, kočka, zde zapadla mezi další toulavé kočky. Někteří dokonce nepostřehli, že by se jednalo o nějaké cizí zvíře, jelikož takového mourka kdosi vlastní, takže si spojili hrušky a jablka do přesnídávky. A to dělat neměli. Co se týče kamer, pořádně vybavené nejsou ani města, natož nějaké vesničky. A soukromé kamery mají mnoho slepých úhlů, jimiž se pan Donnerstag úspěšně vyhýbal – pokud byl přítomen na místě.

Hele, mrzí mě, že někdo přišel o život, že byl zavražděn, ale proč se tak snažil zmizet z povrchu zemského a tolik nám přitížit, to nepochopím.

Upil jsem kávy, když se rázem ozval klepot na dveře.

Moje kolegyně po pravici už nadšeně vyskočila, hned si vzpomněla, jakého návštěvníka to vlastně očekává.

Jenže nato se její úsměv proměnil do ošklivého šklebu, a mně bylo ihned jasné, co to znamená. Nemusel jsem počítat do tří, co na mě pohlédla, celá na pokraji hraného zoufalství, imaginární slzy na obličeji.

„Theo..."

„Hm?" ozval jsem se otráveně, bylo mi jasné, o co jí jde. Ale já tu mám taky kruci práci!

„Prosím tě... Má přijít jeden kluk na školení, po osmnáctce. Uděláš to za mě? Focení a tak? Teď jsem se zabrala do vypisování a zrovna to mám v hlavě, nechci to zapomenout. Tak jo?"

„Hm..." zhluboka jsem se nadechl, musím tu nechuť vyjádřit co nejvíc, ať si toho váží.

„Pak ke konci týdne tě vezmu do tělocvičny, dáme si zápas, ano?"

„Hm," furt jsem se mračil a zkřížil ruce. Lucie však neztrácela naději, až moc dobře mě znala. Musela jen přihodit cenu.

„A to každý pátek, do začátku prázdnin. Co tomu říkáš?"

Vyhoupnul jsem se na nohy a bez výrazu mířil ke dveřím. Lucie v duchu jásala, vyhrála. A já taky. Nebo si to alespoň myslel. Do okamžiku, než jsem otevřel dveře.

„Dobrý de – " zůstal jsem stát, s hubou otevřenou, že by si v ní vosy mohly udělat hnízdo.

Stejně jako mladík za dveřmi.

Rozevřel své dětské oči, a už tak rozjasněný obličej se natáhnul ještě více. Zdá se, že karma funguje. A i když já si toho kluka nevyhledal, kolo osudu jej zavedlo ke mně.

No nic, nemůžu tu stát jak tvrdé Y. Obzvlášť s celou posádkou kanclu za mými zády. A tak jsem udělal to, co umím nejlépe. Nasadil falešný pracovní úsměv a podal mu ruku.

„Theodor Šapík, těší mě."

Moje jednodenní známost se tímto gestem vzpamatovala, a už mi ruku uchopila, aby stisk opětovala. Nebudu lhát, ale stačil jeden dotek, jedno teplé přiložení dlaní k sobě, a ihned jsem si vzpomněl na naše chvilky, na šířku jeho pasu, hladká stehna a horkost jeho půlek. Než můj kámoš tam dole stačil zareagovat, vybavil jsem si také na obrázek křehké octomilky a můj rozum se navrátil.

Buď profesionální, Theo!

„Lukáš Krejčí."

„Pojďte dál," pobídl jsem ho. Jakmile se ke mně otočil zády, můj úsměv opadl a nahradilo ho zděšení. Co jsem to sakra dělal? A co ten kluk dělá tady? A proč jsem to opět schytal? Být zelenáčem je opravdu největší utrpení. Žádná pozice referenta, sekretářky, opraváře, ne. Moje pozice je zelenáč. A tak to bylo, tak to je a bude, protože v nejbližší době nikdo nový nabírán nebude.

Jen doufám, že měl osmnáct už tehdy, obviněn za nalívání nezletilým fakt být nechci. Plánuju si budoucnost, šetřím na auto, nemůžu si dovolit platit pokuty a trávit měsíce, roky ve vězení!

Přitáhl jsem křeslo ke svému stolku a pokynul mu, aby si sedl.

„Takže, pane Krejčí," spolu s mými slovy jsem si otevíral databázi a vyhledával jeho záznam. Naštěstí už byl zadaný elektronicky, stačí doplnit pár údajů a chlapce poučit, že nesmí chrápat s každým neznámým borcem, a obzvlášť ve formě mušky.

Kámen mi spadl ze srdce, když jsem se dozvěděl, že slavil svou dospělost týden před našim osudným střetnutím. Aspoň že tak, chvála bohu.

„Takže, vy jste nabyl osmnácti let již před měsícem. Již tu máme informace o vás, v patnácti vás navštívil náš kolega a poučil vás, vyplnili jste dotazník... Nějaká změna v kontaktních informacích?"

Kluk vrtěl hlavou. Teda, omlouvám se. Pan Krejčí.

„Nestěhovali jste se? Změna pojišťovny? Telefonní číslo?"

„Ne," stále nepřestal kroutit hlavou. Tak to vypadá, že ho budu moci odbýt rychle.

„Ehm, dobrá. Jak jste si musel přečíst v pozvánce, potřebujeme dokumentaci vaší podoby. Jen rychle pár fotek vás a... octomilky," schválně jsem se mrkl do počítače, kdybych to vyhrkl bez pauzy, byl bych příliš nápadný.

Vstal jsem, abych popadl foťák z brašny, a bezmyšlenkovitě u toho vykládal různé poučky a jiné blbosti, které prostě musí zaznít.

„Brožurku u sebe stále máte? Kdyby ne, mohu vám ji dát znovu. V podstatě jde o to samé, dávat si pozor, držet metamorfy v utajení. Nepřeměňovat se před nikým, za žádných okolností," musel jsem si rýpnout, „pokud by se něco takového stalo, zavolat nám, kontakt je na zadní straně brožurky, dám vám i vizitku, my se o to postaráme. Teď nově vedeme mobilní telefony, kdybyste se nedovolal na pevnou, zkuste dodatečná čísla."

Konečně jsem vyhrabal foťák a sundával kryt z objektivu.

„Jinak, jaké plánujete povolání? Jaké je vaše vyučení? Postavte se prosím."

Krejčí kluk se zvedl z křesla a já si ho letmo natočil hezky do světla. Snažil jsem se omezit kontakt na minimum, přesto jsem se špičkami prstů dotkl jeho tváře. Měl jsem dojem, že trochu sebou cukl. Nebo já příliš rychle odtáhnul svou ruku.

„Koukejte se do objektivu," zamumlal jsem a hned nato cvakl. „Ještě z profilu."

„Jdete na vysokou, nebo rovnou do služby?" nedíval jsem se mu do očí, ihned jsem složil foťák a posadil se zpět.

„Na vysokou. Chtěl bych. Zrovna se chystám na příjmačky."

„Aha, aha," dělal jsem ze sebe naprosto nezúčastněného člověka a myslím, že se mi to dařilo. Na druhou stranu, co jsem si povšiml, ten klučina ze mě naopak zrak nespustil a nevím, jestli se nepřekopal přes prvotní šok, že mě tu na potvoru potkal, nebo co se to děje.

„Obor?" otočil jsem se k jeho záznamu a očima ho projížděl.

„Architektura," promluvil zřetelně a sebevědomě. Celkem na mě udělal dojem.

„Takže, pane Krejčí. Doporučujeme zaměstnání, které není příliš fyzicky náročné, což u vás nehrozí. Buďte ale opatrný poté, jak nastoupíte na službu, aby se vám nestala nějaká nehoda," necítím v tom dvojsmysl? „Při zakládání rodiny se páry občas potýkají s nekompatibilitou partnera, což může vést k problémům s početím nebo četným potratům. Pokud se však zadaří, a potomek bude také metamorf, je potřeba to nahlásit. Za porušení hrozí pokuta a věřte, že my na to přijdeme."

Poslední odstavec byl celkem zbytečný, vzhledem k tomu, že stejně jako já, vyhledává spíše pánskou společnost.

„Všechno je v brožurce. Tak, teď potřebuji zdokumentovat vaši přeměněnou formu. Poprosím vás vysvléct se na toaletě, já budu čekat před a poté vás doprovodím sem, kde je dobré světlo."

Trochu jsem se obával této části, jelikož budeme sami, na chodbě, mimo dosah spolupracovníků, a tak jsem raději nechal dveře do kanclu otevřené dokořán. Přesto z jeho kradmých ale dost intenzivních pohledů mi došlo, že nějaký normální rozhovor mezi námi je zapotřebí. Ale jak říkají soudruzi komunisti – bez práce nejsou koláče. Nejprve tohle, pak si můžeme naplánovat rande. Třeba.

Chápu, že octomilka nebo jiná zvířata si neumí otevřít klikou dveře, takže jsem dal ultimátum pěti minut, během kterých dojde ke kouzelnickému triku a místo vymetače klubů se za dveřmi objeví vymetačka přezrálých banánů. Sám jsem nepostřehl, jestli v té místnosti něco poletuje nebo ne, jednoduše jsem se obrátil a ukázal na svůj stůl, kde jsem téměř přikázal, aby si ten kluk sedl. A hle, drobné smetí jako drobek z rohlíku se najednou objevilo na dřevě, tak roztomilé a nechutné zároveň, až jsem neubránil úsměvu.

„Dej si tam makro objektiv," zvolala Lucie od stolu, čímž mi setřela úsměv z obličeje. Tak jsem jen otráveně hrabal mezi příslušenstvím, abych něco vylovil, a nakonec to podal kolegyni, jelikož brouky jsem tu za ten rok ještě nefotil a vystačil jsem si zatím s objektivem jedním.

Spokojený, že mohu bez problému přiblížit až na červená očka té létající svině, udělal jsem pár snímků, než pokynul hochovi, ať letí hezky zpět, že za ním zavřu dveře.

Sotva jsem namontoval objektivy zpět, co se objevil opět u mě a posadil se poslušně do křesla.

Položil jsem foťák a naklonil se dopředu, lokty zapřené o stehna. Srandičky stranou, vážná témata na stůl.

„Pane Krejčí... Je tu něco, co mě trápí a na co byste si obzvlášť měl dát pozor. Jiná zvířata tohle řešit nemusí, avšak vy jste octomilka. To je velice drobný hmyz, a taky velice citlivý. Zákaz proměňování není jen z důvodu paniky mezi lidmi a zatajení naší identity, ale je to také z důvodu naší ochrany. Možná jste to již slyšel, ale nechtějte vědět, kolik pohřešovaných brouků a dalšího hmyzu musíme evidovat jakožto mrtvé, přilepené na SPZ aut, nebo snězené jinými zvířaty. Ano, máte lepší zrak a reflexy, ale nebyli jste takto narození a nejste tak zkušení jako originální jedinci. V databázi máme poslední linie několika druhů hmyzu, neradi bychom nedostatečnou opatrností přišli o další. Takže si dejte obzvlášť velký pozor."

Cítil jsem se drsně, jako profesor vysvětlující zákony fyziky bandě prváků.

I rozjasněná očka Lukáše pomalu vyhasínala, s každým mým slovem a důrazem na důležitost života.

„Možná se tohle naše přeměňování jeví jako dar, ale ve skutečnosti je to prokletím," završil jsem debatu. „Takže, máte nějaké otázky?"

„Jen..." chtěl nadhodit, ale to jsem mu očima naznačil, že kolem mě jsou přítomné další osoby, a dokonce jsem se pokusil ukázat mu, že ho hodlám vyprovodit ven. Možná něco přeci pochytil, jelikož okamžitě zavrtěl hlavou s pouhým, „Ne, asi nic."

„Dobrá. Tady je vizitka, jsou na ní i naše mobilní telefonní čísla pro nouzové případy. Vyprovodím vás ven," šel jsem za ním, přestože můj zrak důkladně analyzoval reakce mých spolupracovníků.

Čekal jsem, že spustí hned, jakmile zavřu dveře. Ale on ukecaný typ není. A já, přestože jsem chtěl promluvit už na patře čtvrtém, trvalo mi dlouhou dobu vymyslet, jak konverzaci zahájit, čím začít. A nepřišel jsem na to až do přízemí.

A nakonec se stejně chopil iniciativy on. Hádám, že měl mnohem více otázek než já.

„Nevěděl jsem, že jsi – jste –"

Povzdechl jsem si.

„Tykej mi. Theo."

„Dobrá," vypadalo to, že mu spadl pěkný kámen ze srdce. „Že jsi také jako já."

„Jasně. Ale to neznamená, že se... To je jedno. To, co jsem řekl v kanclu, to platí. Dej si pozor, nepřeměňuj se."

„Já za to nemůžu. Bylo toho... Moc," snad poprvé rozpaky odvrátil pohled, který doteď měl upřený jen na mně. Dokonce se trochu začervenal.

Áh, jsem prostě dobrý. Ihned mi zvýšil sebevědomí.

Na tohle bych v týhle chvíli myslet neměl!

„Chápu, že může být v některých situacích dost těžké se ovládnout, ale... Proč jsi nedal vědět? Máme různé způsoby, jak zakrýt stopy. Měl jsi obří štěstí, že jsem to byl já."

„Nevěděl jsem, co všechno bych měl nahlašovat... A taky jsem neznal vůbec tebe. Víš, jméno a tak..." najednou se ztišil. Aha, tohle já znám. Píchlo mě do srdce, ten pocit soucitu a empatie. Vím, jak se asi cítil, já na tom nebyl jinak.

„Bál ses své rodiny? Že když to nahlásíš, půjde to přes rodiče?"

„No, ano."

„Hej, v klidu. Jsi dospělý, nemají do tebe co kecat," sevřel jsem mu přátelsky rameno, přestože v jeho očích byla viditelně znát jakási naděje a očekávání. Měl bych krotit své reflexy. Stáhl jsem ruku zpět a tvářil se jakoby nic.

„Takže architektura, jo?" Maroš taky studoval vysokou...

„Ano. Chtěl bych, ačkoliv vím, že to nebude úplně jednoduché."

„Praha je drahé město. Pokud žiješ s rodiči, tak to je dobré, ale sám se bez brigády neobejdeš."

„Jsem ten první případ," usmál se, měl opravdu hezký mladistvý úsměv, s malým náznakem uličnictví. Ale ten náznak okamžitě opadl, jak zvážněl a skousl si ret. Začal jsem se obávat jeho následujících slov. Oprávněně.

„Mohli... Mohli bychom, někdy, spolu někam opět zajít?"

Ticho, které nastalo po tomto upřímném dotazu, jsem vyplnil hlubokým nádechem a výdechem. Měl jsem jen pár vteřin na vyslovení odpovědi, na vyjádření svého stavu, na shrnutí myšlenkového pochodu, který začal již po otevření dveří a jeho vpuštění do kanceláře čumsa.

Mám mu dát šanci? Mám po dlouhé pauze opět načít něco s budoucností delší než kvetení třesně? Ano, šlapalo nám to spolu celkem dobře, i přes jeho omezené zkušenosti – snad jsem nebyl jeho první, že ne? Myslím že ne. Soudě podle jeho některých pohybů, ne. Doufám.

Ehm. Každopádně se bojím. Jo, já, dospělý chlap, mám strach. Je tak příliš podobný mému ex, tomu největšímu ex ze všech, že bych byl jen tím typem nostalgického vdovce a neustále porovnával nováčka s pánem mé minulosti, a to by jen ublížilo nám oběma. Nemluvě o jeho věku, sotva ukončuje střední, ještě nepoznal život, nebyl ve službě, bydlí s rodiči.

Na jednu noc, dvě noci, možná. Ale jestli chce strávit s někým zbytek života, se mnou by o něj akorát přicházel.

Ondřej sice řekl, že bych si měl najít někoho, kdo si mě omotá kolem prstu, ale cítil jsem, že tady Lukáš není tou osobou. Přestože stoprocentně jistý jsem si taky nebyl.

Bylo rozhodnuto.

„Lukáši. Věř mi, když ti řeknu, že to nebude nejlepší nápad. Nechci ti nějak ublížit, ale nejsem na dlouhodobé úvazky. Bude lepší, když si každý půjde svojí cestou."

„Je to kvůli tomu, co se stalo? Odradil jsem tě nějak?"

Ne, nechci o tom mluvit, ale musím kluka nabudit, jinak bude mít teď ze sexu strach a deprese. Kvůli mně.

„Ne, to rozhodně ne. Bylo to skvělé, vážně. A rád bych se s tebou někdy viděl, ale nechci ti dávat falešné naděje, budit v tobě zbytečný zájem. To, co se stalo, s tím opravdu nemá nic společného. Jen se nechci vázat. A ty jsi ještě mladý na to, abys to pochopil."

„Ale!"

„Měl bys být rád. Říkám, že bych ti jen ublížil. Takhle tě ochraňuji. Tak, a teď jdi, šup, honem. Musím pracovat."

Lukáš jen váhavě zvedl dlaň, chtěl ji položit na moji tvář, ale v polovině pohybu se zastavil, pravděpodobně mu to přišlo nepatřičné. V duchu jsem prokroutil očima a otráveně si povzdechl nad tou citlivostí mladistvých, zatímco jsem uchytl jeho dlaň a přiložil si ji na líci. Nakonec jsem ji ještě políbil, než ji vrátil zpět původnímu majiteli, a na návštěvníka se usmál.

„Neboj, svět je velký, potkáš ještě mnoho mužů mimo mě. Já nejsem nic dobrýho."

„Mně to stačí," namítl ihned, plný entusiasmu.

„Nemělo by," odsekl jsem.

„Takže... tedy nic."

Pouze jsem kroutil hlavou. Slova nebyla třeba.

„I tak jsem tě rád poznal, Theo," semkl rty, ale tvářil se stále odhodlaně. Možná jsem ho podcenil, a je vyspělejší, než jsem si původně myslel!

„Já tebe taky," diplomaticky jsem odvětil a pokývl hlavou.

„Tak... Měj se," vykoktal a pomalu se otáčel, udržoval se mnou oční kontakt co nejdéle mohl. Když už to bylo nemožné, sklonil hlavu a sešel tři schůdky před ním.

„Ty taky. Opatruj se," odvětil jsem, zatímco prošel automatickými dveřmi.

Sleduje jeho siluetu zad, svědomí záletníka a sobeckého muže bylo aktivováno. Obzvlášť, když jsem místo jeho zad viděl záda moje, záda Marošova. My dva, splynutí v tuto jednu osobu. Musel jsem ještě vykřiknout do venku.

„Hele, kdybys potřeboval cokoliv, číslo na mě máš, tak brnkni!"

Lukáš se jen ohlídl, aby se na mě slabě usmál, natož pokračoval pryč z tohoto prokletého místa. Aspoň někdo se má. Já tu budu trčet ještě pár dobrých hodin.