Když už jsme stanuli před klubem, speciálně vybraným Ondrou, aby zde byla moje komunita zastoupena v dostačujícím množství, až jsem se otřásal, nedočkavý úsměv na rtech. Koukl jsem na svůj doprovod, o necelou píď nižší. Ondra se tvářil nezúčastněně, kontroloval SMS, jestli se mu neozvali další naši parťáci.

„Pojďme dovnitř, oni nás najdou," zamumlal nakonec a já nezaváhal ani na chvíli.

Z hudby jsem se už podvědomě pokyvoval do rytmu, rozhlížel se dokola jak v obchodě s oblečením. Nechtěl jsem si to přiznat, ale stejně, jako když nevidíte svůj vysněný kousek, i já byl najednou nesvůj, jako bych snad čekal určitou osobu.

Proč? Abych se mohl opět bezdůvodně pohádat?

Nechápal jsem svoje myšlenkové pochody. Přišel jsem si nemocný, celý týden. A nejlepší lék na takovou nemoc?

„Jägera nebo tequillu?"

„Jägera," pokynul mi Ondřej a hledal, na rozdíl ode mě, někoho, koho by znal.

„Tak rovnou dva," usmál jsem se na barmanku, která trpělivě čekala na naše rozhodnutí, aniž by to na sobě dala znát. Celkem změna, u jiných totiž člověk přímo vidí netrpělivé dupání do podlahy, přestože jsou schovaní za barovým pultem. Rozhodl jsem se jí dát tedy dýško, ačkoliv to možná vyznělo tak, že jsem ji nabaloval. Ale neboj, holka, mě nezajímá, co máš mezi nohama. Já tu jsem z jiného důvodu.

A proto, jakmile jsem obdržel drinky, otočil jsem se na Ondru a mířil k jednomu z několika stolečků, kde jsme si už cinkli a bez zaváhání celý drink spásali.

„Řekni mi něco o tvým kocourovi," Ondra pokoušel své štěstí.

„Co chceš vědět? Říkám, asi asexuál, nebo dysfunkční. Nebo možná ne, k Lucce se choval hezky, asi má opravdu rád velká prsa."

„S tou dysfunkčností nevidím u tebe problém. A prsa, vždyť ty máš taky," poznamenal Ondra s úšklebkem a já na okamžik ztratil slov.

„Idiote. V porovnání s ním ne, věř mi."

„Takže hodně vysportovaný typ," začal jej charakterizovat, přesto se na jeho tváři neobvykle dlouho držel jakýsi úsměv, takový, jakým se maminky dívají na své dítě, které poznává okolní svět.

„Jo. Učil se všemožným bojovým sportům, měl jsi ho vidět v akci."

„Tys ho viděl?" nadzvedl Ondra obočí a opřel si bradu o ruku. S jeho kočičím obličejem, plný zvídavosti, choval se svůdněji než většina chlapů zde. „A viděl jsi ho i bez oblečení?" chytil se hned mého výroku.

„Nastaly určité situace, však víš."

„No to právě nevím. Já myslel, že jsi spíše..." načal, ten zasranej úsměv mu ještě neopadl. A já neměl slov, jak se vysvětlit, vyjádřit ten mišmaš pocitů, které ani tisíce slov nemohou popsat.

Ve svém milostném životě jsem měl docela smůlu. To bylo ještě před Marošem. Ochutnával jsem první doušky života, nevěděl, co přesně chci. Co bylo jisté, velká prsa to nebyla. Zato u pohledu na pevné vysportované tělo muže, s něčím takovým si hrát, byl bych nejšťastnější na světě. Ale když jsem se náhodou dostal do rukou pár mužům, kteří si, podobně jako pan Kolbe, honili své ego všemi způsoby, poznačilo mě to dostatečně. Pochopil jsem, že tudy cesta nevede.

Takže přestože se mi jednu dobu líbily pevné křivky, spokojil jsem se pouze se svými. A Maroš mě naplnil psychicky dostatečně, že více nebylo potřeba. Ale to bylo dávno.

A nyní zas nevím, co chci. Zvyknutý jsem už na jedno, a měnit své zvyky se mi nechce.

„Hele, tam po tobě pokukuje nějaké kuře," mrkl Ondra směrem ke kóji, kde na kraji kožené sedačky vysedával nesmělý chlapec. Vypadal celkem vystrašeně, asi se necítil úplně příjemně v kolektivu, do něhož byl pravděpodobně zatáhnut svými přáteli. Hledal očima záchranu, hledal, stejně jako já, oblíbené zboží ve vitríně. A pravděpodobně ho našel, alespoň podle Ondry. A jak jsem se přesvědčil o okamžik později, kdy se naše oči setkaly a na moment v sobě ukotvily, asi jsem tím zbožím byl já sám.

Na druhou stranu, zdál se příliš mladý a nezvyklý na tyto situace, nebyl tím, kdo sebevědomě vykročí s koketním úsměvem a už nabaluje svoji oběť. Možná si také nebyl jist mojí orientací, ne všichni muži zde jsou stejný. Řádným příkladem může být Ondra a naši další parťáci, kteří sem chodí často se jednoduše bavit.

Nebudu lhát, pozdával se mi, přestože byl přímým opakem toho, co jsem hledal teď. A k tomu mi připomínal Maroše. Ty oči, rozjasněný obličej. Byl však jistotou, že se nespálím.

Můj doprovod uhodil hřebík do hlavičky. A že ten hřebík zabolel!

„Připomíná mi někoho," řekl po chvilce ticha, v němž jsem hodnotil svůj úlovek. Věděl jsem přesně, koho myslí, ale jeho taktnost, pokud se v něm nějaká našla, mu nedovolila vyslovit to jméno nahlas.

A co. S Marošem je to konec, už dlouho. A já jsem již v pohodě. Přesto nemůžu netvrdit, že připomínkou jeho a mé životní túry veškeré vzpomínky na švába uprostřed opuštěného domu zmizely, nahradily je pocity stresu, smutku a deprese, které následovaly náš rozchod.

„Hej, nechci tě už v bytě vidět s vystrčeným pérem, ani poslouchat tvoje trapné vzdychání. Jdi za ním a neštvi mě."

Ondřej sledoval mé myšlenkové pochody, úsměv spokojený, že se zbaví toho ukňučeného já a získá zpátky mé sebevědomé a drsné já, se kterým v mém prvním půlroku stráveném v Praze vymetal vše, co mělo podlahu. Je pravda, potřebuji napravit své sebevědomí, které utrpělo tou divnou osobou pěknou ránu pod pás.

„Nemám počkat...?" Než přijde zbytek party?

„Jdi už, jsi k nevydržení."

Jen jsem se ušklíbl a zmátořil své zvadlé ego, když jsem mířil k tomu klukovi a pokyvoval hlavou k baru. Očividně byl rád, překvapen, ale příjemně. Něco zakřičel svým kámošům, než vstal a následoval můj směr, cíl – trochu se nabudit.

Když už byl u mě, přišel mi ještě mladší. To bylo dáno strukturou jeho obličeje. Usmál se, výškou převyšoval německého švába, ale stále by mohl být řazen mezi lidi menšího vzrůstu.

Triko mu obepínalo hezky oblá ramena, volně se krčilo v oblasti štíhlého pasu. Čím více jsem se na něj díval, tím více jsem pohřbíval svůj původní záměr a těšil se z teplíčka toho hocha.

„Co si dáš?" naklonil jsem se těsně k jeho uchu, téměř se ho dotknul, a následně se usmál. Kluk se pokoušel skrýt své rozpaky, ale moc se mu to nedařilo, jak se vyhýbal očnímu kontaktu. Opět jsem se naklonil, schválně zahříval dechem jeho ouško, než jsem promluvil. „Pokud si chceš něco dát tady... Můžeme jít i jinam."

„Dám si... Tequillu. Zlatou," nakonec ze sebe dostal, a už nám to barmanka připravovala, už se zakousl do pomeranče a chrstl líh do sebe.

„Ještě jednou," nevzpamatoval se a už jsem objednával a platil další várku. Trochu vytřískl oči, ale vřelým úsměvem jsem ho uklidnil, že se nic neděje. Předem jsme si nasypali skořici na hřbet ruky, když v tu jsem zachytil jeho zápěstí a svůdně mu olízl všechen prášek z ruky. Dal jsem si záležet, aby můj jazyk měl co nejdelší kontakt s jeho pokožkou, aby nebyl agresivní, ale ani ne vyplašený. A myslím, že jsem účel splnil. Vypil jsem skleničku, a ten můj úlovek na mě stále hleděl jako na obrázek.

Mám ho ještě poškádlit? Alkohol mně už rozehříval tělo, opět jsem obejmul jeho zápěstí a skrčil se, abych mohl ukousnout z jeho pomeranče. Završil jsem to olíznutím rtu.

„Výborné," usmál jsem se a čekal, co udělá. Nasype si skořici zpět, nebo zopakuje můj husarský a ohraný kousek se mnou?

Nakonec se přiklonil k té druhé možnosti, lehounce uchytil mou ruku, pomalu se přibližoval, a jako dotyk vážky na hladině, skořice se obtiskla na jeho sliznici. I do pomeranče se pak zakusoval, jako by se jednalo o tenkou tabulku čokolády.

Cítil jsem, že je moje ego zpět. Že jsem skočil zpátky v čase do mých prvotních chvil po Ondrově boku. Zmocňoval se mě ten nezvladatelný chtíč, to vzrušení a touha po novém, po nepoznaném. A to kuře přede mnou se opravdu zdá hodně nepoznané.

Dotkl jsem se jeho paže, pomalu sunul dlaň nahoru. Hladil ho, konejšil, aby se mi poddal. Aby nebyl překvapený, odražený, vyplašený, až se k němu dostanu a naruším mu soukromí jeho úst. Postupoval jsem nadále rukou, až na vyhřátý zátylek, poté po krku dolů, zastavil se na hrudi, zrychlené a žhavé jak uhlíky, dále opět ke krku, sklouzl po čelisti až k líci. Moje ruka byla jednoduše cestovatel, objevitel nových končin. Třeba jeho jemné kůže.

Již jsem cítil žár alkoholu v mém žaludku, v konečcích mých prstů, v hlavě, která už viděla jenom toho kluka bez oblečení v mé náruči.

Políbil jsem ho, což si nechal líbit, dokonce bych řekl, že po těch dvou panácích taky hezky spolupracoval. Nakláněl hlavu, kam bylo třeba, bloudil dlaněmi po mých zádech, netrpělivě si mě začal tisknout k sobě. To mě samozřejmě také nastartovalo, to tření přes vrstvy oblečení, ty dotyky cizího těla, horko toho druhého. Avšak v líbání ani jeden z nás nepřestal. Čas byl rázem relativní pojem, v hlavně mi duněly pravidelné beaty, které protkávaly všechny možné melodie.

Zlehka jsem se dotknul jeho dolní části, abych naznačil, co se bude dít, když jsem položil následující otázku.

„Nechceš jít jinam?"

V opilosti je každá cesta, jakkoliv dlouhá, krátká pouze několik mrků. Ostré světlo dopravních prostředků mě mírně probudilo, ale jakmile jsme vystoupili a já si ho opět přitiskl k sobě, pod širým a temným nebem, cítil jsem jeho parfém a svěží vůni šamponu, byl jsem rázem ve stejné pozici jako v klubu.

Kluk mě poslušně následoval, rozhlížel se kolem, svíral moji dlaň, občas se na mě více nalepil. Zároveň jsme prohazovali různá slova, věty, jejichž obsah jsem rázem zapomněl, ačkoliv nebyly úplně od věci. Zdál se rozumný, nebyl tolik zavřený do sebe a vyplašený se opravdu jen zdál. Ale musím se omluvit. Ačkoliv jindy bych s ním rád pronesl dlouhou debatu, dnes mi záleželo jen na jediném. Možná jindy, možná, kdybych získal kontakt, tak bych s ním někdy opět někam zašel.

Ta podobnost s Marošem byla až neuvěřitelná. Zavrtěl jsem hlavou, abych ho setřásl pryč, a vedl kluka do našeho bytu.

Stačilo zavřít dveře, stále tma, vrhnul jsem se na jeho rty ještě agresivněji než předtím. Žádné zábrany, žádné zbytečné páry očí, mohl jsem mu rozepnout kalhoty, mohl jsem ho vložit do mých úst. Mohl jsem ho svalit na postel, uspokojovat tohle malé koťátko, slyšet jeho předení, zatímco jsem dělal svůj job. Předení koťátka se rázem překlopilo do předení tygra, když jsem do něj proniknul a odhazoval s každým pohybem tunu a tunu starostí, úzkosti a nervů a kdo ví čeho všeho z posledního týdne. Asi jsem byl prostě jen sexuálně frustrovaný, že jsem smýšlel nepatřičně o naší návštěvě. Chvíli o tom, jak si podává on mě, jindy zase, jak si podávám já jeho kulatý zadeček... A to jsem bojoval opravdu hodně. Sexuální frustrace. Nebezpečná věc totok.

Nyní však, jak říkám, všechno bylo dokonalé. Byl jsem tak bezstarostný! Dával jsem si pozor, abych nebyl hrubý, abych to tomu klukovi co nejvíce zpříjemnil. A myslím, že se mi to dařilo dobře. Bodoval jsem, jak můj už vytrénovaný pozorovací instinkt sledoval, kde se mu to líbí, jak se mu to líbí... Aby nezažil to, co já. Klučina pomalu nevnímal, co kde, z té přemíry rozkoši, před níž se nedokázal ubránit; a já pomalu nevnímal jeho, jenom ten úzký prostor, horký jak pec, kluzký díky lubrikantům jako ryba.

Chtěl jsem si hodit jeho nohy na ramena, klouzal jsem po jeho stehnech až na chodidla, ale nějak se mi zahákly za dlaně. Nedržel jsem je, přesto se ne a ne pustit. Jako připevněné pomocí suchého zipu. Chtěl jsem se podívat, co jsem to zas vzal do ruky, avšak nebylo třeba zbytečně kroutit hlavou.

Ruce, jimiž svíral polštář, nyní místo prstů měly do povlečení zabořené háčky, chloupky. A ty dětské rozjasněné oči se rázem zvětšovaly, vypadal jak charakter z japonských seriálů. Za jeho zády rostla blanitá kápě.

„Co to..." zpomalil jsem své pohyby, protože i otvor, do nějž jsem si s chutí razil cestu, byl užší a užší a já to už nevydržel a musel jej opustit. Na mé posteli, kde se ještě před chvílí válel naprosto vyždímaný kluk, teď vznikalo něco zdaleka odlišného. Žádný nahý sexy mladík. Ne. Jak se jeho tělo zmenšovalo a měnilo, já měl pocit, že nevidím nic jiného než trochu větší octomilku.

Promnul jsem si oči, jestli se mi to nezdá.

Nezdálo.

Octomilka už téměř nebyla spatřitelná.

Vzrušení ze mě rázem opadlo.

A než jsem se nadál, stál jsem v prázdném pokoji, všude cizí oblečení, značkové boty, které mi bohužel nepadly, ale po druhé osobě ani stopy.

Trvalo mi pěknou dobu, než jsem se dostal z toho rozčarování.

Vidíte? Nic mi není souzeno. Sedl jsem si na postel a povzdychl si, dole ještě nedodělaná práce.

Ondra se mi bude smát. A o to více, jelikož si musím vymyslet nějakou historku o tom, jak mi dal košem. Nemůžu na něj vybalit, že ze všech lidí na světě, kteří se zrovna tuhle náhodnou noc dostali do klubu, kde jsem hledal své spasení, narazím na dalšího metamorfa. A k tomu nezkušeného jak mimino. Přeměnil se pod mýma rukama z pouhé rozkoše, která tak ovládla jeho tělo, že nedokázal kontrolovat lidské funkce a samotnou přeměnu.

Já se nikdy nechtěl přeměňovat, bylo to nevýhodné a pro ostatní podezřelé. Vidět na statku dalšího koně, jenž za chvíli opět zmizí? A co teprve, pojede-li kolem nějaký kupec, sázkař, jemuž bych padl do oka? Už tak se našli lidé, kteří měli nějaké řeči. Nemohli jsme riskovat. A já ani nechtěl. Znechucen a odražen i svým otcem, naučil jsem se být člověkem, který má jenom tvrdší pěsti než obvykle, a který má takovou vůli, že se nepromění, ani kdyby to měla být ta poslední věc na světě. Natož při orgasmu. Prosím tě, kluku, kdes to vylezl?

Můžu si ho omrknout, další týden. Jestli náhodou není v naší databázi.

Při nástupu do čumsa jsem občas propadl zvědavosti, a vyhledával jednotlivé osoby, které znám.

Rodiče jsem tam překvapivě našel, jenom mě nenahlásili, a vsadím se, že kdybych nenastoupil do čumsa, tak by z nich vytáhli pěkný prachy za porušení zákonu a nezaregistrování metamorfního dítěte. Ale všichni v mém okruhu jsou čistí, kromě pár jedinců z rodiny, kteří se taky umí proměnit v pěkné koně.

Jen já tu trpím.

A ten kluk.

Proč mám takovou smůlu na hmyz? Snad Maroš nebyl skrytý ovád!

Na druhou stranu, stejně by to byla záležitost na jednu noc. A uprchl dříve, než jsem ho musel odhánět.

Však říkám. Vyhledám si ho. V pondělí.