Druhý den nebylo překvapením, že mě třeštila hlava jak šílená, a všechny moje svaly byly nějakým způsobem citlivé, jako bych měl za sebou celodenní maraton. Donutil jsem si dát sprchu, aby mě alespoň částečně probrala a dala dohromady, než vyrazím do práce. Ondru jsem nezastihl, asi přespal u nějaké známosti, řekl bych.

Žádné výrazné okno nemám, co tak vím. V pohodě jsem přijel domů, s úsměvem na tváři, který mi přetrval i do této chvíle, přestože jsem do sprchy kydlal ze strany na stranu jak tučňák. Po jeho omluvě bych řekl, že spadla jakási bariéra mnou vytvořená, a dokonce jsem se v průběhu večera párkrát zapojil do debaty.

Lucka měla pravdu, jsem vážně ztracený případ.

No, nebyl jsem jediný, kdo lamentoval nad ranním stavem. Kromě Igora, který jel pouze na pivě, jsme všichni měli hezounké kruhy pod očima, a šéf si dokonce dovolil přijít o pěknou hodinku později, než měl.

To i náš host ze sousední země byl, a teď mě to bolí přiznat, poctivější než ten holub; a přišel přesně, jako by byl chodícími hodinkami.

„Dobré ráno," usmála se Lucie od stolu. Martin se také zaklonil, aby zamával, a Igor jen zamumlal něco tichého, čemu jsem sám nerozuměl. Já, nabit nově pozitivní energií, u mě nezvyklou, jsem taky mávl s krátkým „Dobrý!"

Zatímco procházel uličkou, naťukal jsem pár slov do počítače a opět se na něj obrátil, „v kuchyňce je čerstvě uvařené kafe, dejte si!"

Šváb jen letmo nakoukl na místnost, o které se mluvilo, ale nevěnoval jí více pozornosti. Zato mně bylo věnováno pozornosti až až, jak Lucie nasadila svůj profesionální výraz získaný z vojenského výcviku a vybrala si mě za oběť.

„Theo, vstávej. Budeš sedět tam."

„Hm?" ohlédl jsem se, kam ukazovala - na prázdné křeslo v rožku.

„Pusť pana Kolbeho, okamžitě."

A tak se moje pozitivní nálada rázem vypařila a vyřčená omluva jakoby neexistovala, ačkoliv pan Němec za to očividně nemohl.

Na žádné výjezdy se dnes nešlo, protože Tonda chtěl svolat schůzi a shrnout poznatky případu zjištěné za tento týden. Což znamenalo spoustu kafe, sušenky, neustálé omývání dokola toho samého a vlastně mi to nevadilo, protože jsem nemusel dělat nějakou práci navíc. Haha.

„Pan Kolbe měl zajímavý poznatek," ušklíbl jsem se a věnoval mu krátký pohled. Naštěstí jeho černé oči většinou nic neříkají, a ani nechtěl jsem vědět, co říkaly v této chvíli. „že se náš Donnerstag přeměňoval."

„To je jasné," zakroutil hlavou Tonda, nechápal, na co narážím. Zato Martin se pravděpodobně chytal.

„Tím chci říct, že není jak já," pokračoval jsem, „nechtěl útočníka poškrábat drápy nebo co. A zase kočku asi někdo jen tak nebodne do zad, ne?"

„Myslel si, že uteče nebo co?"

„S tou ranou by daleko nepochodil, zasáhla dost citlivá místa," podotkla Lucie a uchytla si bradu mezi prsty. „Přehlídli jsme úplně to nejzřejmější."

Pan Kolbe souhlasně pokyvoval hlavou, avšak nic neříkal. Ach jo. Tak já udělám tlumočníka jeho myšlenek. Za tohle mě ale neplatí.

„Chtěl utéci. Aby ho nikdo nepoznal. Což je pochopitelný vzhledem k tomu, že tady žil jako duch."

„Někdo ho poslal?" reagoval ihned šéf.

„Pravděpodobně," ozval se uklidňující Igorův hlas, který, i přes svou nevýraznost, rozezněl celý kancl. A jelikož on často nepromlouvá, také na něj celý kancl pohlédl. Hele, to já přišel s tou myšlenkou! „Zametal stopy."

„To je pěkně smutný umřít jako kočka a nikomu o sobě nedat vědět," pokrčila rameny Lucka, přestože smutek její hlas vůbec nenaznačoval.

„Možná měl komplice. Buď tady, nebo v Německu, někde," vložil se do toho Martin. Ten by měl na rozdíl od nás přijít s něčím inteligentním. „Zkontroluji záznamy, jestli s někým nebyla ta kočka v kontaktu. A nemohl to být ten šváb?"

„Šváb?" nechytal se náš šéf.

„Ten z ubytovny, jak na něho upozornil pan Kolbe," Martin už automaticky lovil fotku broučích exkrementů.

„Aha, ano."

„Je to možné," nadzvedla povzbudivě obočí naše hlavní diplomantka, a šéf spokojeně zamručel.

„To budete mít za úkol zjistit, pane Kolbe," obrátil se již plně profesionální a vážný na naši návštěvu, která naštěstí neposlouchala naše české dohadování o tom, že šéf chytá mimo jiné Alzheimera.

A já, kdo se nepovažuje za přehnaně inteligentního člověka, a kromě vyřčení propůjčené myšlenky jsem dále mlčel, mě rázem něco napadlo. Nedovolil jsem si však říct něco nahlas, ne teď, ne před ním. Přesto jsem nezabránil svým očím, aby se podezřívavě zahleděly na našeho návštěvníka. Možná jsem se mýlil, možná to byla pravda. Možná bych to mohl zkonzultovat s Igorem, předním nacionalistou, jestli jsem se trefil. A zatímco jsem přemítal své možnosti, pan Kolbe postřehl mé upřené zírání. Jak jsem sám měl zrak rozostřený, trvalo mi pár dlouhých sekund, než jsem si uvědomil jeho opětování činu, a tak jsem mohl jen trapně mrknout pryč a rázem dělat, že jakože už něco dělám.

Po schůzce náš host opět usedl na mnou vysezené křeslo, doškrábané z nervových zhroucení předešlé majitelky, a každý si hleděl svého. A čas plynul, ve zvláštním tichu a v očekávání úspěšného zakončení dalšího pracovního týdne.

Nadešel čas oběda. Odložil jsem spisy, které mi strčila pod nos Lucka, ať je podoplním, čímž mi přidělila jeden z nejnudnějších úkonů.

Ale díky mému pomalému psaní jsem si hezky natáhl svou práci a zaplnil tak celé dopoledne v podstatě ničím. Jen mě už bolelo zápěstí, to zas jo. Pan Kolbe ještě komunikoval se svým vedením v DAMMu, jen občas jsem zpoza jeho ramen vzhlédl na mail plný přehláskovaných písmen a divných znaků, ale nic, na co přišli, nebylo významné. Alespoň na první pohled. Přeci jen má náš spojenec lepší rozhled v případu a možná mu něco trkne do nosu, nebo se přemění na svou zvířecí formu a bude čuchat všem švábům v DAMMu k zadku. Taky možnost.

Protože den předtím nebyl čas na složité vyvařování, všichni ví proč, jediná možnost jídla byla kantýna v přízemí.

Alespoň ten šváb měl nějaký cit pro detekování druhu situace. Došlo mu, že se neblíží žádná bouře, která v tomto období ani není obvyklá, ale to je jen banda kručících žaludků volajících po nějaké výplni, nejlépe pěkně vysmažené. Odentroval poslední zprávu, všechno povypínal, ještě pohlédl na své hodinky, které jsem mu v jednu chvíli záviděl, a pak se jeho široká záda náhle zvedla a vyčkávala na chvilku pozornosti.

„Obávám se, že nastal čas na můj odchod."

Lucie rázem vystřelila do vztyku a upravila si vlasy. I Martin se odtrhl od zběsilého klikání myši a bouchání do klávesnice a natočil se židlí dozadu. Jen pro Igora tento výrok znamenal pouze záchvěv větříku, jemuž věnoval pozornost až poté, co jeho jednotliví kolegové z kanclu svírali v slzách ruku opouštějícího druha. Trochu jsem vnitřně zaváhal, když přišla řada na mě. Podruhé jsem stiskl mohutnou dlaň toho švába, hledě přímo do jeho očí. Najednou mi přišly všechny mé výstupy naprosto zbytečné, bezvýznamné, dokonce jsem se mírně styděl. A možná to bylo jen tím, že zatímco já dbal na takové věci, já řešil každou prkotinu, jemu bylo pravděpodobně vše ukradené. A zatímco mě zahltily různorodé emoce, v jeho očích žádná nevraživost, ale ani cit srdečního charakteru nebyl. Stejný jako při přivítání, stejně chladné je i naše loučení.

„Tak doufám, že jste se u nás příliš nenudil, pane Kolbe," mrkl jsem na něj, než jsem si odkašlal a pokračoval vážněji. „Velice mě těšilo. Přeji šťastnou cestu, snad se opět potkáme." Čistá fráze.

„Nápodobně, pane Šapíku," cukl mu koutek úst do business úsměvu, který ještě rozšířil ten můj stávající, a poté mě pán opustil, jak mířil za naším šéfem s Martinem v patách.

Když po pár minutách definitivně odcházel, hleděl jsem na jeho oblek, na jeho záda, jak se ztrácejí ve stínu chodby, s vědomím, že s nejvyšší pravděpodobností tuto osobu už neuvidím. A možná to bude dobře. Neručím za to, že bychom se příště neporvali.

Aniž by se ohlédl, zmizel za dveřmi, zmizel z Prahy, z České republiky. A už se nevrátí.

A všechny snad jsou pouhé čisté fráze.

Přišel jsem na byt. Konečně jsem viděl svoji postel, Ondrův bordel, dřez plný nádobí, ale hlavně... Moji postel. Ano.

Odhodil jsem bundu na věšák a svalil se do ní jako do bavlnky. Celý týden byl vyčerpávající jak prase. A bojím se, že mi víkend vůbec v regeneraci nepomůže. Ale možná, možná trochu. Alespoň nebudu mít na očích toho hosta, který přišel, ukázal se mi ze všech úhlů jako na výstavě, a odešel.

Moje mysl byla ztracená v myšlenkách. Rekapitulovala vše, co bylo doteď, každý detail. Nakonec jsem se shodl, že nejvíce vystihující pro tento týden jsou dva slova. Jedna nadávka.

Zatracený Němčour.

Ano.

Myslí si, jak je nadřazený a kdo ví co, že mají více peněz a rozpočtu a lepší výcvik a lidi a všechno... Jak jsme pro ně pouze bezvýznamní zaměstnanci téhle malé prdele světa, neschopní ničeho velkého. Cítil jsem to z jeho slov, z jeho pohledů. Z jeho činů, kdy mě ignoroval, protože jsem nedosahoval jeho úrovně, nebyl pro něj dostatečně důležitý.

Sice, omluvil se. Ano. Ale i tak, nemůžu vystát jeho přístup, jak se tváří nezaujatě vůči všemu, přestože nás v duchu soudí a soudí a když mu přeteče hrnek... Nechutnal mu náš Becher! Tak to ne! To ne!

Typický německý ovčák. Prý šváb. Zasraný brouk. Zašlápnu ho levou zadní! Ten jeho arogantní pohled! Tsk!

...ten intenzivní drsný pohled, v němž málo kdo spatří náznak sladkého karamelu, jehož stačí jen ochutnat...

Tche, a ty jeho drahé parfémy, kterými smradil každý den koupelnu! Copak chce zakrýt ten svůj broučí smrad?

...ten maskulinní pach muže, který ho obklopil vždy, když se přeměnil zpět a začal se oblékat? Když na sebe navlékal upnuté spodky, do nichž se mu náhodou podařilo vměstnat i visícího přítele na telefonu?

Proč jsem nenatáhl ruku a nedotkl se jeho těla? Jeho pevného zadku, chvějícím se při každém stažení. Ten mohutný zádový sval, který před mýma očima přímo tančil, když si oblékal košili...

Jestli tě spíš neštvalo něco jiného, že, Theo?

Moje ruka automaticky zabloudila pod tričko. Před očima jsem měl jeho tónované břišní svaly a vlnovky žeber, ale místo německého zboží mé prsty hladily pouze moji zpocenou kůži. Pamatuji si, jak mi oči vždy zakotvily na jeho rudou bradavkou probodnutých prsech. Byla krásně oblá, naleštěná jak oblázek z trhu. Jenže moje ruka na mém prsu se spíš zadrhovala, přestože i já byl celkem obdařený. Ve srovnání s typickým průměrem.

Tak pevná a přirozeně formovaná stehna jsem ještě neviděl, většinou jsem narážel na kulturisty napíchaný steroidama. Jaký musí být pocit se jich dotknout, hladit je, mířit po sametové kůži až k rozkroku? Jak horká je jeho mužnost?

Ah...

Co to děláš, Theo?

Co asi? Však co, nikdo mě nevidí, tak proč se omezovat?

Moje vzdechy se linuly celým bytem.

Přece ten týden byl tak vyčerpávající. Je na čase se trochu uvolnit. Na hledání někoho nemám sílu. A mám pocit, že bych stejně z nějakého důvodu nebyl spokojený.

Zrovna se ozývaly klíčky v zámku a do bytu nekompromisně vtrhl Ondra.

„Čau, jseš už doma? Počítáš s tím, že příští týden vaříš ty?" sundával si boty a já zrychlil, drže rty pevně u sebe. Jenže ne a ne to pustit. A záhadné zvuky a moje urychlené vzdechy byly během chvilky zaregistrovány i příchozí osobou.

Ondra nakoukl do pokoje, stále ještě s bundou na sobě.

Snažil jsem se přes sebe hodit peřinu, ale můj zubožený stav, ztrápený obličej a fakt, že jinak jsem byl plně oblečen, mě prozradil.

„Pche," Ondřej potlačil smích a sundal si bundu. Nakročil do nebezpečné zóny a já měl už naprosto po svém klidu. Odhodil bundu a vysvlékal si mikinu, neustále po mě ohlížeje, pořád pobaven tím zjevem.

„Co, našel sis nějakou kočku a ta ti nedala," usmál se a sundával si tričko. Mlčel jsem. „Teda vlastně, spíš kocoura."

Nakonec se na patě otočil, naposledy se na mě ušklíbl, a zmizel v koupelně. Hele, to já bych si měl dát sprchu! Ale aspoň mi nějak umožnil se z této zapeklité situace dostat. Měl jsem co dělat, abych se dostal opět do módu, a tu pět dní udržovanou pálku ze sebe dostal. Během uskutečněné návštěvy jsem si to nemohl dovolit, jak bych se pak na našeho hosta mohl podívat?

Když Ondra vypadl, už jsem vysedával na sedačce a dělal, že jsem velice zaujat pořadem v telce. Kapky padaly z jeho bodlin na hlavě, mířil s ručníkem na balkón, a samozřejmě, že mě nesměl minout.

„To je to opravdu tak zlý? Kdo to prosím tě byl?"

„Nechtěj vědět."

„Potřebuješ si někoho najít. Někoho, koho pořádně ošukáš. Nebo si to chceš rozdat se mnou?" předklonil se nade mě, a sice se tvářil naprosto vážně, tenhle jeho vtípek mám už přečtený. Mohl jsem jen chňapnout po jeho ručníku a pořádně ho s ním praštit. „Idiote."

Odpověď padla až po chvilce, když otevíral dvířka. „Někdo z práce."

„Tak na co čekáš? Ohni ho přes stůl," zařval tak, že jsem ho neslyšel jen já, ale celé sídliště také.

„Není odsud. Už odjel."

Ondra se jen ušklíbl. Kdyby to byla baba, tak by ji dostal hned v pondělí.

Jenže já nejsem on. Já to mám trochu komplikovaný. Já nejsem baba, abych někoho svedla. Jsem chlap. A Henri Kolbe taky.

Říkám. Zasranej Němčour.

„Dlouho jsi nikde nebyl. Nechceš jít dnes večer se mnou a s partou? Možná se tam najde konečně někdo, kdo si tě omotá na prst a zbaví mě té otravy."

„Nevypadá to, že bys byl otráven," okomentoval jsem jeho obličej, který měl napsaný tučně na čele slovo „výsměch".

„Pomáhám ti jako správný kámoš. A moje nynější pomoc je, abys šel se mnou pařit. Slyšel jsem, že tvého ex už vykopli a prý odjel ukázat své schopnosti do Brna."

Zbystřil jsem, přestože jsem se snažil to na sobě nedát znát. Jenže Ondra je pěkná zmije, pozná všechno a udělá všechno. Opravdu nechápu, jak mohl být tak oblíbený naší partou. Vlastně ano. Ty jeho schopnosti zapadnout všude.

„A co ten chlápek, co tě tak dostal? Kam odjel?"

„Do Německa," pravil jsem stručně a tónem, který naznačoval, že už o tom nechci mluvit. Bohužel, tón to jen naznačoval, a proto se Ondra nenechal nijak odradit. Rád rejpá do mého života, a tak se vyptával dál.

„A jak daleko jste se dostali? Hádám, že ne moc..." opět si odfrkl, pobaveně, kvůli situaci, již byl před momentem svědkem.

„Sni dál. Je to Němec, arogantní a chladný jak šutr, asi asexuál nebo dysfunkční."

„Oh. Nejprve sis ulovil Slováka, teďka Němce. A Češi tě neberou?"

Mlčel jsem. Pokud nepočítám krátkodobé hrátky, které nikam nevedou, protože ta daná osoba si to prostě zkusila, absolutně nedbala na mé potřeby, nebo se rozhodla, že to vlastně nemá smysl, tak nejdéle jsem vydržel s Marošem. Vlastně skoro rok a půl. Po roce v armádě a mém přistěhování do Prahy jsem po nějaké době na ubytovně našel místečko zde. Bylo to nepřekvapivě na díze, kde si Ondra všiml ztracené ovečky s dvěma panáky vodky v sobě, ujal se jí, slil ji a nakonec nechal přespat u něj doma. Spolu s dalšími kámoši a kámoškami, se kterými celou noc zkoušeli polohy z kamasutry. Naštěstí si kromě pár zamlžených obrazů nepamatuji nic. Oblečení na mém těle druhý den ráno bylo dostačujícím důkazem, že jsem se toho ani neúčastnil. A přesně to ráno jsem mu zasral záchod a nakonec prozradil, že bych chtěl najít byt, kde koupelnu nesdílí celé patro, ale jen pár vybraných osob.

A hle, trefil jsem na správného člověka! Sbohem ubytovno, vítej bytečku v paneláku.

Začalo mé nejdivočejší období, kdy jsem byl rád, že jsem neztratil svoji práci jako ajťák. Bylo to ale zapotřebí, vnést do nepřehledného chaosu mého světa o duhové bublině trochu sebepoznání.

Ale Maroš byl jiný. Přestože se úplně odlišoval od mého ideálního typu, měl kouzelný jazyk a házel kouzelná slůvka. S Marošem jsme byli jak jedno tělo, jedna duše. A s ním jsem se poznal nejvíc. Dokonce jsem hledal garsonku, jen pro nás dva. Měl jsem jistou a stálou práci, on ještě studoval vysokou, přestože brigádoval jako barman. Mohl jsem ho plně finančně podporovat. To jsem ale ztrácel zbytečně čas, protože po roce a půl ho asi osvítilo a bůh mu ukázal jinou cestu. Že už ho nechápu, že mu nerozumím. Že takhle nemůže pokračovat, že tohle jeho rodině nemůže udělat. A bylo to.

Já se ožral, nabralo mě čumso a teďka jen občas vyhlížím někoho, kdo by na okamžik ve mně zaplnil... tu prázdnotu. A nikdo není. A teďka mě totálně dostal živý obraz sexy herce, kterého nenávidím, ale zároveň chci. To je jak ze špatný červený knihovny.

Ale je pryč. Za hranicemi. Hezky pije to svoje drahé německé pivo a tlačí do sebe bratwurst. Už se nevrátí, a já budu mít klid.

„Říkáš dneska?" začal jsem si pohrávat s myšlenkou, že teď to byla jenom předehra. Že to pravé, skutečné, sice ne s panem Kolbem, mě čeká hezky v noci.

„Jasně. Už jsem to domluvil s partou."

„Nepůjde ten... Víš, ten debil, co si mě furt dobírá."

„Ne, máš štěstí, že má směnu tam u nich."

Dobrá. Chtěl jsem jít včera, půjdu dneska. Zpoždění 24 hodin mě nijak netrápí. Aspoň se někdo postará o tento můj problém.

„To abych si dal taky sprchu."

Ondra jen zakroutil hlavou a šel si dát něco na zub. Já už viděl taneční parket, sklenku vodky a obrysy vrtících se lidí. Vzrušení se ke mně vrátilo, jen ten můj kámoš byl najednou poslušně dole a vyčkával na příležitost. Uf.