Před námi se rozléhala vysoká budova funkcionalistického stylu. Polední paprsky jarního slunce se odrážely zrovna tak šikovně, že jsem téměř oslepl. Přikryl jsem si oči a mířil se svým nedobrovolným ocáskem dovnitř.

Vsadím se, že svoji uvítací řeč si chystala Lucie celé dopoledne před svýma holkama, jinak si nedokážu představit, jak se ta otrávená žena najednou hodila do gala, upustila od své nevraživosti, kterou zprvu měla, a nasadila naprostý business úsměv, když se dveře do kanceláře otevřely a my vstoupili dovnitř.

„Dobrý den! Lucie Horní, těší mě! Omlouvám se, že jsem vám nemohla pomoct, rodinné záležitosti. Jak se vám u nás líbí?" jako energetická bomba, řítila se na návštěvu, až ji téměř vyděsila. Zpozoroval jsem mírné zaskočení v očích pana Kolbeho. Cítil jsem se hrdě, že jsem si dokázal všimnout této malé mimické změny v jeho kamenném obličeji.

Šváb se nakonec otřepal a profesionálně sdělil své jméno. Protože v posledních dvou dnech střídal své sezení podle chybějící osoby, tentokrát byl kancl v plném obsazení, a tak jsem mu, nedobrovolně, nabídl místo mé. Stejně odjíždím pryč, tak co. Mně prozatím stačila volná židle, abych mohl sepsat nasbíraný materiál, a poslat jej na analýzu.

Hlasitý a výrazný Lucčin hlas přivolal i našeho bosse, takže okamžitě přiskočil a naslouchal našemu hlášení.

„Kudrna? Miroslav Kudrna? Ten lobbista, majitel četných podniků?"

Mrkl jsem se na spis. Jo, to jméno souhlasí.

„Asi jo. Je nějak důležitý?"

Šéf vypadal, jako by mi chtěl dát pohlavek. Hele, my nic špatného neudělali, to on na nás poslal bouchače!

Jakmile se Tonda zhluboka nadechl, aby se uklidnil a snížil svůj vysoký krevní tlak, pokračoval, „je to celkem proslulé jméno. Bulvár si ho neustále dobírá, že má pletky s mafií."

„Nečekaně."

„Takže toho kocoura na něj poslal nějaký konkurent? Nebo novinář?" Lucka se rychle dostala do módu, pravděpodobně předem pročítala spis s tím, co se za ty dva dny událo.

„Možná," podrbal se Tonda na bradě. „Tady Martin našel další záznamy s kočkou."

Pan Kolbe se ihned natáhl pro fotky nabízené podsaditým kolegou a zamračeně si je procházel.

„Wonach hat er gesuchen?" zamumlal si pro sebe, neustále koukaje na jednu, pak na druhou, pak se vrátil a takhle dokolečka.

Mrkl jsem na hodinky. Super.

„No, nevím, co a jak, ale rozhodně já pro dnešek už mám dost. Musím jet do Tábora poučit to děcko, tak se zatím mějte!" naklonil jsem se v těsné blízkosti pana Kolbeho pro vytisknutou adresu, zamával klíčky a byl připravený odejít. Ještě jsem se ani nenadechl čerstvého vzduchu, dráždivý parfém švába stále okupoval moje nosní dírky, když v tom se Němec zamračil, ve střehu vyskočil z křesla a následoval mě. Ach ano, já mu nevysvětlil situaci a on si pravděpodobně myslí, že jdeme na další obchůzku. Ne, ten seznam má již Lucka na stole, mě se už netýká.

„Pane Kolbe, ehm, od teďka už budete spolupracovat tady s Lucií Horní. Já musím vyřídit určité záležitosti a navíc, paní Horní má četné zkušenosti s vyšetřováním, určitě všechno půjde rychleji. Omlouvám se za veškeré nepříjemnosti, které jsem vám způsobil. Snad to teď bude lepší," pokoušel jsem se tvářit a znít smutně, ale bylo to téměř stejné, jako když jsem se pokoušel soucítit s páchnoucím Igorem. Prostě naprosto falešné. Mimochodem, Igor dnes byl cítit mnohem méně než včera, když jsme u toho. Naštěstí ho to už opouští. Uf.

Ne, že bych čekal dojemné loučení nebo slzy, ale mohl naznačit alespoň nějaké zklamání nebo tak. Jenže ten vycvičený poker-face, který je pravděpodobně součástí výcviku v DAMMu, neprozradil absolutně nic. Až mě to naštvalo, nebo ublížilo mojí hrdosti, to minimálně.

Aby toho nebylo málo, Lucie si dala ruku v pas a zastavila mě svým káravým pohledem.

„Cos to v mé nepřítomnosti tropil? Proč ses mu omlouval?"

„Nic extra, neboj. Jo, a dej si pozor, je to exhibicionista, tak buď připravená na jeho časté vysvlékání a tak. Pochopíš, neboj. Já tedy frčím," přátelsky jsem ji poplácal po rameni, ale jen lehce, sotva se jí dotknul. Kdybych si totiž nedal pozor, s jejím už tak naostřeným výrazem, skončil bych na zemi s rozmláceným nosem.

Tak jsem se těšil! Jakože tak moc! Až si sednu do auta, budu sám, budu volný, nebude vedle mě nevrlá osoba, co štěká jednu poznámku přes druhou, a když nemá poznámky, tak mlčí! Těšil jsem se na čerstvý vzduch, na písničky puštěné na plné pecky, na vítr ve vlasech.

Proč se však ten jeho zasraný parfém nedal vyvětrat, ani když jsem už byl u Tábora? Stále jsem ho cítil, už mě z toho bolela hlava.

Poučení proběhlo rychle. To malé kuře sedělo naproti a třeštilo oči při každém mém slovu, užíval jsem si to. Nakonec, jak tohle ježdění a vykládání stále o tom samém nemám rád, jakmile je to možnost, jak prchnout před případem a před panem Kolbem, objížděl bych klidně i celou republiku!

Domů jsem se dostal až něco po šesté.

Lucka, nevědomky, udělala následující den to, co já předtím. Vyzvedla pana Kolbeho hned u hotelu, díky čemuž jsem se já ani on nemuseli setkat hned po ránu, a tak mi vůbec nevadilo vyložit si nohy na stůl, otevřít oříšky a flákat se celé dopoledne.

Jasně, mrkl jsem se na to, co včera ještě vypátrali, ale v podstatě jsme se opět ocitli na bodu mrazu. Víme, kde byl, kam šel, koho sledoval, ale sakra, který šváb navštívil jeho samotného, to nic. A z DAMMu se panu Kolbemu ještě neozvali. Tak jsem si otevřel pár záznamů z kamer, a zatímco Martin stále pracoval a tunil svůj program, já se věnoval staré známé technice koukání na jednotvárný obraz a občas zpozorněl, pokud se tam něco mihlo.

„Martine... Neříkej mi, že tohle budem dělat celý měsíc!" už jsem začal zoufat.

„Částečně," stručně odvětil s bláhovým úsměvem. „Ale není to tak strašný. Dej si k tomu kafe a půjde to lépe."

„To už mám," zdrceně jsem koukal na téměř dopitý šálek. Stisknul jsem myš na šipečce, čímž se mi spustilo video, ale neuběhlo ani pět sekund, co jsem ho opět pozastavil. „A včera... Neříkala Lucka něco?"

„Hm?" Martin se roztočil s křeslem a zastavil se o můj stůl.

„Něco ohledně toho švába?" opatrně jsem se dotýkal nebezpečného tématu. Ale vypadalo to, že Martinovi nic necvakalo, nebo alespoň byl nadále zmatený. Tak asi byl klid, hádám.

„No, Lucka se tu stavovala, až když jsem byl doma. Ale co mi volala, tak nic zvláštního. Proč?" natož se natáhl blíže ke mně. „Snažil se tě vyslýchat? Vyhrožoval? Nebo si myslíš, že Tondovi nahlásí tvoji lenost? Hm?"

„Hej!" Pšt!

Nečekaně, Igor se také natočil za mnou a jen pokrčil rameny.

„Jak jsem říkal. Němci jsou zvířata."

„Měl jsem brát tvoji poučku vážněji," zamumlal jsem. A vícekrát toto téma nenadhazoval. Nějakým způsobem jsem dokázal prosedět celých osm hodin, aniž bych si uvědomil, jak rychle to uteklo, a už jsem slyšel odemykání kanceláře a známý anglický jazyk. Lucka se zrovna zachichotala, když překročila práh a uvítala nás s velkou taškou v ruce. Uvnitř plno papírů, pytlíčků s materiálem a letmo hozený foťák, který nestihla strčit do obalu.

Já už byl nachystaný vystřelit domů, ale protože to vypadalo, že by k nám mohla mít pár slov, setrvával jsem na místě a jen házel falešný úsměv všude kolem. Igor už vypadal, že se také každou chvílí přemění ve vlka a odběhne si daleko do lesů na pravidelný maraton.

„Tak jsme to stihli! Dobrá," usmála se a položila náklad bokem. Poté upoutala naši pozornost, když si krátce pročistila hrdlo, než pokračovala. „Protože pan Kolbe již zítra odjíždí zpět, tak mě napadlo stmelit naše mezinárodní vztahy krátkým posezením, co vy na to?"

Lucko. Vážně? Fakt, vážně? Zrovna ty?

Hele, řeknu ti to takto. Nikdo z nás nechce posilovat naše vztahy, toho si snad jseš vědomá, ne?

Bohužel, zrovna v tom okamžiku vykoukl Tonda ze svého koutku, a pravděpodobně tato ambiciózní slova zachytl v plné parádě.

„To je skvělý nápad!" nejprve exklamoval, než pokračoval s jedinými anglickými slovy, která si pamatuje. „Gúd idea! Gúd idea!"

Žádné gúd idea! Jenže, co jsem mohl namítat. Bral jsem to však z té druhé stránky, aspoň si mám s kým dát dneska pivo.

Podnik, který Lucka vybrala, mi nebyl úplně neznámý. Přesně sem mě zatáhli, když jsem nastoupil do čumsa. To abych si ještě více znepříjemnil tu vzpomínku? Nebo už předem paní věděla, že bych se mohl slít, tak ať Ondřej ví, kam pro mě skočit?

Nemohl jsem si pomoct, ale zmocňovala se mě nějakým způsobem paranoia, a já se jí ne a ne zbavit. A nepomohl ani zasedací pořádek, při němž jsem svou koňskou zadnici musel položit na židli hned vedle pana Kolbeho, zatímco ostatní se poskládali na lavici, co nejdál od zdroje nebezpečí. Lucka byla mojí pravou rukou – doslova.

„A vy tedy zítra odjíždíte? Kdy přesně?" započal jsem v trapném tichu rozhovor. Samozřejmě, čím dříve, tím lépe. Jenže takovou radost by mi tento Němec neudělal, že?

„Po obědě," odvětil a já jen předstíral smutek z jeho odchodu.

„To kvůli účasti DAMMu na tomto případu? Jedete to prověřit?"

„Ano," suše, jako Martini s olivou.

„A dneska jste na něco přišli?"

Teď se zmocnila úkonu Lucka, a ihned popsala, kde co navštívili, koho vyslýchali a podobně. A že je nutné vyšetřování rozdělit nejen na českou a německou stránku, ale také na vyšetřování naší oběti a vyšetřování jeho cíle, tedy pana Kudrny.

Mezitím před nás přistála sada krýglů s pivem.

Ještěže máme tak ukecaného vedoucího, a Martina schopného dělat tlumočníka. Takže jsem si jen usrkával pěny a byl rád, že ti dva melou velkou většinu času, Lucka občas něco dodala, občas se začala hádat, pan Kolbe taky začínal tát, jak se pracovní týden chýlil ke konci, a Igor žil ve svém vlastním světě, řekl bych. Až jsem měl nutkání si za ním přisednout a přidat se k němu.

V půlce mého druhého piva jsem to nevydržel a když zrovna Martin opět něco překládal, využil jsem volné chvilky.

„Hej, Lucko, a všechno v pohodě? Rozuměli jste si?" naklonil jsem se ke kolegyni a zašeptal jí česky do ucha.

„Jo, a proč ne?"

„Možná to je v tom, že ty máš prsa a já ne."

Lucka se hlasitě zasmála, až jí zaskočila slina a málem se udusila. Nato mě jen poplácala po zádech.

„Víš, to je tak, když člověk diskutuje jen věcné připomínky a nemele kraviny jako ty. A hele, kromě práce jsme se opravdu o ničem nebavili."

„A nesvlékal se před tebou jak nějaký gigolo?"

„Co tě to popadlo? Ne, vždycky jsme se domluvili na podniku, no přece jak s tebou," nechápala a mé otázky jí zmátly. Spadl mi šutr ze srdce. Přeci jen má ten chlap špetku ohleduplnosti a úcty. Alespoň k vdaným ženám. Zato ke klukům, obzvlášť bezvýznamným a nedůležitým, se chová jak ke vzduchu v místnosti. Já mám o čem povídat, že?

Ať jsem se snažil na něj dívat za jakéhokoliv úhlu, prostě jsem ho nedokázal pochopit. Je tak přehnaně oddaný práci, nebo jenom arogantní? Opravdu mě považuje za vzduch, anebo za to může striktní německá výchova? Jaká budou jeho slova, až přijede zpět? Má vůbec moc nám, jako čumsu, něco udělat?

Očividně jo, jinak by se Tonda takhle nesnažil.

Chtěl jsem to ignorovat, všechno. Ale je to boj s větrnými mlýny. Prostě jsme si nesedli, no. Asi určitě. Ale já tomu taky moc nepomáhal.

No a co.

Popíjeli jsme každý svoje, když v tu Tonda rozjasněný zvolal na číšnici, že chce pro každého z nás Bechera.

Aha, oni se vlastně bavili o drincích a typických českých nápojích.

„Hele, šéfe, to není úplně pro vás dobrý," načal jsem opatrně, poukazujíc na jeho vysoký tlak a rudou tvář.

„Ále, nedělej si starosti! Tady pan Kolbe by měl ochutnat naše bohatství!"

„To už dělá," hlavou jsem ukázal na korbel piva na podtácku. Dneska byla na výčepu Polička.

„Theo, nedělej si žádné starosti. Co mi udělá jeden panák, v porovnání se stresem z práce!" to já nevím, šéfe, proto jednám preventivně. Nechci mít na krku vaši neschopenku ani nasranou manželku.

Ale tak jak myslí. Už před nás přistála malá štamprlata, už jsme každý do sebe lili ten zlatavý líh.

Sledoval jsem se zájmem obličej pana Kolbeho, který nejprve sledoval podezřívavě můj rozhovor s šéfem, poté se ještě více zamračil na skleničku, naprosto se ksichtil při jejím vypití a nějakou dobu rozdýchával její chuť. Rád bych pokračoval, ale potřeboval jsem to něčím zalít, takže jsem samozřejmě očima hledal pivo, abych ho náhodou slepým nahmatáváním nežďuchl ze stolu, s mojí šikovností.

„Tak, jak vám to šmakuje?" smál se Tonda a Martin už začínal být vyčerpaný ze své role překladače.

„Je to... zajímavé," sice řekl, ale naprosto krčil nos. Nemusím být nějaký chytrák a psycholog, abych pochopil, že se ze všech sil snaží zabránit totální kritice a nadávkám. Podobně, jako na ubytovně. Tam však hrnek přetekl. Před šéfem přetéct nemůže.

„Tak dáme ještě jednu?" Antonín už zvedal ruku, já se zvedal celý.

„Šéfe! Lucko, řekni něco Tondovi, takhle to nemůže jít dál – Eh?" koukal jsem na její půldecák, stále ještě z půlky plný. „Co to je?"

„Tomu se říká strategie, idiote. A nech ho. Jestli si chceš u něj šplhnout, tak mu vyčisti klávesnici, už mu nejde mačkat mezerník."

Pravda, nejsem jeho manželka, že? Tak jsem se jen zapřel do židle, užíval si pocitu odlehčených myšlenek, který přichází s opilostí, a vypil dalšího panáka. Tentokrát jsem nechal pití dojet na mém jazyku a hrdle, nesplachoval jsem ho pivem.

Co je za den? Čtvrtek? Co kdybych to protáhl, nějak zavolal i Ondru a zítra vybral indispozičko? Začíná se oteplovat a já mám poslední dny pocit, že nutně potřebuji někam vyrazit.

Zaznamenal jsem zoufalý pohled našeho švába, který vrhal na smějícího se šéfa. Asi odpočítával sekundy do třetí rundy. Je v Česku, co říci, jsme národ pijáků. A čím více člověk na východ půjde, tím je to jen a jen horší.

„Hele, pane Kolbe, když vám to nejede, tak to nepijte. Zrovna vy," zamumlal jsem bezmyšlenkovitě.

„Hm?" otočil se na mě kvůli něčemu, co jsem ani netušil, že mi vyjelo z úst.

„Lucka to stejně šidí, Igor už vůbec nepije, a Tondu brzo odvezeme do nemocnice, jestli bude ještě rudější. Pak to bude jen na nás dvou a já tak zlý nejsem, abych do vás tlačil takhle na sílu."

Pan Kolbe chvíli mlčel, přeblikával očima ze mě na šéfa.

„Co je s panem Křepelkou?" kromě toho, že mu naprosto zkomolil jméno?

Nějak jsem ztratil veškeré zábrany zachovat čumsu tvář, za což mohl z velké části právě náš šéf svými štědrými dary, a tak jsem neváhal s odpovědí.

„Vysoký tlak, častý problém u ptáků a holubů, že, Lucko?"

„Tsk, taky to nemusíš vytahovat všude, Theo," mírně do mě šťouchla.

„Stejně mě neslyší – nerozumí. A ne Martine, opovaž se mě překládat!"

Chlapík si jen smutně povzdechl, připomínal mi mírumilovného stařečka sledujícího peroucí se děti.

„Co si to tam šuškáte?" šéf už nevydržel svoji neinformovanost.

„Že bys měl příště objednat rum," pravil nezúčastněně Igor a já mu byl opět vděčný, že mi zachraňuje zadek.

„Aha, pane Kolbe, vy pijete radši rum?" to už jsem se plácl do hlavy a kroutil hlavou, zatímco Martin tlumočil šéfův postřeh.

Zdálo se, že v boji s naší stupiditou je i vycvičený Němec naprosto bezmocný.

„Každopádně, takhle to vypadá, když je úřad zastoupený těmi malými zvířaty, které tak opěvujete," dodal jsem poznámku, kterou se mi nepodařilo zadržet v ústech. Náš host asi ucítil jakousi hostilitu z mé strany a naklonil se mírně nad stůl, aby mi byl o pár centimetrů blíže. Já však nehodlal mu tento úkon usnadnit a stále jsem byl opřený dozadu, mezi námi prostor vyplněn hospodským ruchem, který každou chvílí sílil.

„Nikdo panu Křepelkovi nenařizoval, aby pracoval ve vašem úřadu," odvětil chladně, jako by s ním ten alkohol ani nezamával.

Lucka vycítila nevlídnou atmosféru a už chtěla něco říci, jenže já se narovnal až ke stolu a pokračoval v naší obhajobě.

„Nevím, jaké jsou statistiky u vás, pane Kolbe, ale určitě znáte všechny výhody nevýhody malých velikostí. Jejich životnost a citlivost v potravním řetězci, nemluvím o autech a lidech, kteří zašlápnou všechno nebo srazí a ani si nevšimnou. Každopádně, tady nemáme mnoho brouků, nedávno jsme museli řešit sraženého vrabce kamionem, který měl akorát sílu se přeměnit, aby ho rodina poznala. Nebudeme riskovat jejich životy tím, že je naverbujeme. Máme svoje hranice, které nepřekročíme. A to, že na vás nikdo nepoužil Biolit, tomu říkám jen štěstí."

Martinovi klesla brada a Lucka taky vypadala, že bouchne. Chvilkově házela omluvné úsměvy na švába, na mě zase vražedné. Chtěla mě zpacifikovat, ale nemohl najít pro to prostor.

„To není štěstím, ale výcvikem. A ten vám chybí," odsekl po krátké odmlce šváb, očividně iritován mojí maličkostí.

I náš šéf už začínal pociťovat jakousi nevraživost mezi námi a ptal se Igora, co se děje. Ten jen položil korbel piva a zamumlal: „Srovnávají kulturní rozdíly."

„Theo, nepotřebuješ náhodou zavolat Ondrovi?"

„Proč bych mu měl ksakru volat?"

Až poté mi došlo, že Lucka avizovala na můj odchod, nebo alespoň nějakou formu zklidnění. Zamračil jsem se.

„Nemá smysl porovnávat, co je lepší, co jak šlape. Přišel k nám na výpomoc, ber to tak. Taky je nemám ráda, ale koukej, beru to v pohodě. A ty bys měl taky," zašeptala a pak se jen usmála a nadhodila úplně jiné téma.

Koukl jsem na švába, na jeho kamenný výraz, který neprozradil absolutně nic. Asi jsem byl opět pouhým vzduchem, na který prdl a dále se věnuje ostatním.

Padli stejné řeči, které jsem vyzvěděl už v autě. Chlapík z Hannoveru, pendluje měsíc co měsíc, sociální život asi na nule. O svém pobytu v Anglii neřekl ani hovno. Přestože se tvářil celou dobu neutrálně, jako by mu nevadilo o tom mluvit, každý cítil tu zeď a zdráhal se otázek, které by do ní mohly narazit.

Co z něj ale vypadlo, je, že jeho rodinka je celá zapletená do DAMMu. Takže se vsadím, že tam ani žádné pohovory nemají, jak jsem si myslel. Maminka s tatínkem ti to místo dohodí, zlatíčko! Tche! Je to ten typ zlaté lžičky v hubě, a pravděpodobně podstupoval lekce už od mala, soudě podle jeho bojového výkonu. Lucka měla pravdu, s takovými lidmi se nemá smysl srovnávat.

Těžká realita na mě dopadla rázem, a o to víc po těch pivech a panácích, a tak jsem si už nedovolil vyslovit nic. Zbytečně bych na slova plýtval energii a ono by to stejně nedorazilo do cíle.

Už jsem začínal být unavený. Zato Lucie po mém boku se nahlas smála, a dokonce i náš šváb se ušklíbl, líce lehce růžové, jak se krev konečně dostala i přes opálenou pleť na povrch. Nějak jsem ani nevnímal, co říkali, jak jsem byl ponořen do svých myšlenek. Vím jen, že Martin začínal mít problémy se správným překladem, jak se mu motal jazyk, a šéf byl čím dál hlasitější.

Rázem jsem opět sebral odvahu. Nebo spíše to byl poslední výkřik ublíženého štěněte. Haha.

„Pane Kolbe, vy si mě furt dobíráte, že jsem kůň, že?"

Pan Kolbe, který zrovna naslouchal Martinově příhodě z Ameriky, se po mně poohlídl. Asi během večera úplně zapomněl, že vlastně celý tým posadil vedle něj tuhle trosku, která se nebála pro urážky sáhnout hluboko. A ta troska pokračovala.

„Ale víte co, koni jsou krásná a urozená zvířata! A navíc, já se nikoho neptal, abych byl tou velkou těžkou krávou, myslíte si, že chci? Vy jste taky jeden odporný šváb, tak co, a já vám na to nic neřekl," mumlal jsem, a sám si nepamatuji, jestli to bylo česky, anglicky, nebo opilecky. Ale z Lucčiny reakce, která mi ke konci cpala dlaň na ústa, jsem to dokázal říct celé ve společném jazyce.

Nastal okamžik ticha. Měl jsem dojem, že všichni u stolu právě svolávali všechny bohy a Buddhy a další nadpozemské bytosti, které by měli tu moc zvrátit tuhle vážnou a drásavou situaci v nějaký vtip, nad kterým by se všichni jen pousmáli a nic nadále neřešili.

Osoba ve středu pozornosti se zhluboka nadechla a uvolnila svůj obličej.

„Omlouvám se," huh? „jestli jsem se vás nějak dotknul, pane Šapíku."

Byl jsem jako v Jiříkově vidění, do pootevřené pusy mi mohlo zatím vletět tak deset much. Ohromen, že se mi omluvil, očarován jeho temným pohledem a obličejem schovaném v tlumeném světle hospodského podniku; myslím, že mi v tu chvíli bylo jedno, jestli ta omluva zněla upřímně nebo ne. Jen jsem semkl rty a jemně kývl, natož se on opět otočil na Martina a já usrkl piva.

„Theo, ty jsi vážně ztracený případ," zakroutila hlavou Lucie, avšak ke mně tato slova nedošla.

On se mi omluvil a mně to stačí.

Se rty na hraně sklenice, nevědomky jsem se usmíval.