„Ehm, pánové, co se to děje?" snažil jsem se o dvě věci. Promluvit k nim a vyvlíknout se zpoza švábových zad, kde jsem byl schovaný jak malé dítě za rodičem. Nikdo z nich neodpovídal. Asi mi nerozuměli, a to jsem na ně mluvil česky.

„Pánové?"

Nic.

„Provedli jsme něco? Je to váš dům?" poukázal jsem na tu hnědou zarostlou budovu. Mám na ně zkusit angličtinu? Němčinu? Ne, tu umí jen ten vedle mě. Už nás dělilo jen něco málo přes metr, možná dva. Chlapi se zastavili, a my automaticky taky.

„Můžete nám říct, co od nás chcete?"

„Někdo si stěžoval, že ho sledujete," promluvil konečně někdo, asi jejich boss.

„Cože?"

„A protože ho nenecháte na pokoji, asi je zapotřebí dát další lekci."

„Ale my - My nikoho nesledujeme! My se jen ptali!"

Někteří ze skupiny se pousmáli.

„Jo, slyšeli jsme. Nějakej čum-cosi? Větší kravinu jsem neslyšel!"

„Ale to existuje, hele, tady mám -" chtěl jsem vytáhnout svoji průkazku, ale místo toho se ke mně vrhl jeden vojínek, chmatl mě za triko, aby si mě přitáhl více na mušku, a už mi daroval pořádnou ránu. Fuj, až mi zuby prořízly stěnu úst a místo vysněného piva jsem se napil krve. Pan Kolbe vytušil, že žádné pořízení s nimi skrze domluvu nebude, přestože nerozuměl ani jedinému slovu, co padlo mezi námi. Z přirozeného instinktu zachránit si tvářičku daroval ránu tomu, co mě nenechal domluvit. Zaslechl jsem familiární zvuk křupnutí, takové, jako když hodíte kuřecí kost psovi. Nebo jsem jen citlivější na tyto zvuky díky své povaze metamorfa.

Nenechám našeho hosta bojovat samotného, přestože se mi do mlácení úplně nechtělo. Toho jsem si užil pod Ondrovými křídly až až. A i když jsem z formy, protože si Lucka na mě nemůže udělat čas, něco málo umím. Nemluvě o ztvrzení rukou, které nahradí jakýkoliv pěstní boxer. Vrhli jsme se na útočnou skupinku jak z akčního filmu. Sice jsem byl zaneprázdněný dostatečně svojí obranou, neunikly mi šikovné a přesné pohyby pana švába, který byl jako ryba ve vodě. Proplouval snadno každým útokem, aniž by se ho kdokoliv jen dotknul. Připomnělo mi to nějakou formu bojového umění - určitě to musel být nějaký bojový styl, jinak by se mu s pouhým štěstím a zkušenostmi z pouličních bojů nepodařilo takhle odrážet cizí rány.

No, měli jsme štěstí, že ta skupinka věděla, do jaké míry se nechat zmlátit a ještě přežít. O to rychleji jsme je všechny skolili k zemi, a na naších tělech to mělo pouze mírný dopad.

Nastal okamžik kladení otázek. Pan Kolbe vyvrátil jednomu hochovi ruku, až mu málem vykloubil rameno, a začal klást otázky. Měl však smůlu. Chlapík anglicky neuměl.

„Kdo vás poslal?" začal jsem překládat, zatímco jsem přišlápl jiného muže k zemi.

„Kdo?" odpovědi se mi nedostalo. Toho si všiml i můj kolega, a tak vyvrátil ruku o to více, až muž skučel bolestí na celou čtvrť.

„Tak kdo?"

Konečně se někdo rozpovídal.

„Pan..."

„Který?" stále to z něj lezlo jak z chlupaté deky.

„Pan Kudrna."

Kudrna... Ano, něco mi to říká. Musím mrknout do zápisníku. Zvedl jsem nohu z muže a i pan Kolbe pustil svého vězně. Kudrna. Máme štěstí. Zrovna pár baráků odtud. Asi ho opět potěšíme naší návštěvou a poděkujeme za dáreček, který za námi poslal.

Za sebou jsem zanechával drobky rohoviny; ruce přesto nadále sevřené v pěsti, nemohly se dočkat, až na toho chlápka narazí a hezky mu vše oplatí.

„Jste v pořádku?" až jsem nadskočil nad otázkou pana Kolbeho.

„Jo, celkem jo. A vy? Mám vás pak zavést k doktorovi na ošetření?" koukal jsem všude možně na jeho oblek, ale kromě krve na pěstech se zdál relativně dobrej.

„Není třeba," odvětil tiše.

„Jste si jistý? Infekce není žádná sranda," obzvlášť pak infekce našeho hosta ze sousední země! Snad mě Tonda nezaškrtí, až se to dozví!

„Opravdu to není třeba."

„Ale na druhou stranu, když si necháte vyplnit papír, tak vám pojišťovna může dát pěkný peníz. Být vámi, radši doktora navštívím," uvažoval jsem dál a už téměř necítil krvavou pachuť v hubě.

Na to mi věnoval jen typické zakroucení hlavy a já zmlkl, s úsměvem kráčel vstříc našemu společnému nepříteli.

„Tato domácnost na nás poslala ty muže?" už jsme se blížili zářivé vile. Jen jsem kývl hlavou. „Ten muž, po vašem odchodu, někomu telefonoval."

„Tak to vše vysvětluje," utrousil jsem otráveně, ještě naostřenější na toho chlápka než předtím.

Prošli jsme bohatě zdobenou brankou s kováním, která ani teď nebyla zamčená - pravděpodobně díky tomu, že ten zasraný majitel je stále doma, a elektrické zamykání si buď nenainstaloval, nebo se mu porouchalo.

„Schovejte se. Nebo stražte zadní vchod. Je možné, že prchne."

Nenamítal jsem nic a skrčený a plížící se jako zloděj zahradních skřítků se kroutil pod okny a snažil se nepošlapat kytky.

Zrovna jsem se dostal k zadním dveřím vedoucím k zahradní části, křiklavě zelenému anglickému trávníku, houpací lavičce a altánku s grilem. No jo, někdo tu má peníze, trpce jsem si odfrkl, přičemž jsem rázem poskočil nad zvukem zvonku, jenž se rozlehl všude kolem. I přes zavřená okna jsem slyšel tlumené oznámení, že majitel domu má někoho za dveřmi.

Tak co, otevře panu Kolbemu? Měl by, doma určitě je, předtím mi taky otevřel. Tak já nevím, co mu to tolik trvá. Je jednoduchý sejít po schodech a zmáčknout kliku, ne?

Zvonek ozvučil dům již podruhé. Vypadá to, že můj německý kolega nemá trpělivosti na rozdávání. Pane, být vámi, tak mu otevřu, jinak za něj neručím!

Do třetice všeho dobrého, řekl si asi můj tichý společník, a já už byl připraven se k němu brzo připojit, nebýt náhlého rozevření dveří dokořán a osoby, která vypadla z domu ven.

Reflektivně jsem jej chňapl za bundu, z níž se mi však vyvlíkal. Okamžitě jsem ho tedy popadl za límeček košile, čímž jsem ho zastavil, přímo zarazil, a nezbývalo mu nic jiného, než se kvůli ztrátě rovnováhy rozplácnout po té krásné travičce, se mnou jako těžítkem.

„Pane Kolbe!" volal jsem instinktivně, zatímco jsem mačkal svojí vahou osobu k zemi. Pravděpodobně musela mít hlíny plnou hubu, přesto síly dost, a neustále se ošívala a pokoušela se mě setřást. Nyní jsem si dovolil využít základů sebeobrany a okamžitě ho znehybnil, drže ruce násilím za jeho zády.

Dneska to je nezvykle všecko akční. Tolik akce jsem nezažil snad za celý rok! To abych si vzal dovolenou, nebo rovnou vstoupil do důchodu, abych z toho všeho zregeneroval!

Pan Kolbe se v mžiku objevil u mě, beze slova převzal otěže a už tlačil muže zpět do domu. Měl jsem mlhavý dojem, že na mě jemně kývl hlavou, možná uznale, kdo ví. A možná se mi to v tom shonu zdálo, jelikož jsem se ani nenadál a už jsem stál na vyleštěném mramoru, opíral se o barový stolek a naproti mně zběsile oddechoval zajatý vlastník domu. Zajatec ve svém vlastním domě, jak ironické.

Pan Kolbe, poté, co odhodil muže do křesla, ustoupil a pokynul mi ke kladení otázek. Odrazil jsem se od pultíku a přikročil ke křeslu.

„Pane... Kudrno. Před chvílí jsme měli tu čest s vašimi poskoky. Můžu vědět, proč?"

Chlap nepromluvil, jen nás ostře sledoval. Viděl jsem v jeho očích měsíce kumulované zášti, kterou na nás nyní vrhal jako nějaké prokletí.

„Tak jinak," marný to případ ten chlap, „znáte toho muže?"

S těmi slovy jsem před něj předhodil foto, s nímž jsem ještě před hodinou pobíhal jak toulavý pes s kostí. Chlap na něj jen nepostřehnutelně mihnul očima, než je upřel opět na mě.

„Pane Kolbe?" zvolal jsem na kolegu, který si zrovna prokřupl klouby, a tohle vyzývavé gesto donutilo zajatce hlasitě polknout.

„Tak znáte ho?"

„A vy snad ne?" konečně se chlapík ozval, ale místo odpovědi jen jedovatě vyprskl a opět se zapřel do křesla.

„Právě ne. Proto se ptáme. Přeci jste slyšel, ne? Jsem z Čumsa. Český útvar pro monitoring speciálních událostí a osob. Viděl jste moji průkazku, sakra. Toho chlápka momentálně hledáme, a vy takhle zatajujete informace?" trochu mi stoupal tlak.

„Ale o žádném čumsu jsem nesly-"

„To neznamená, že není! Máte internet, najděte si to! A teď nám řekněte, co víte o tom muži?" přerušil jsem ho, trochu zvýšil hlas. Musím udělat dojem drsného příslušníka státního úřadu, který mu může nasolit pokutu jen za prsknutí. Snad pak vyklopí všechno.

Kudrna přeblikával očima ze mě na pana Kolbeho a zase na mě. Veškerou předchozí zášť nahradilo vyděšení a váhání, jestli má říct, co tají, nebo si to nechat pro sebe a zajistit si tak vstupenku do vazby.

„Pane Kudrno, nezkoušejte mě!"

Kdo by řekl, že já, párty-man, milovník seriálů a piva, lamač citlivých srdcí, nyní budu sršet autoritou jako Arnold Schwarzenegger?

Ani takový čtyřicátník, jako je majitel domu, nedokázal bojovat proti mojí auře, a tak jen povzdechl a svěsil hlavu.

„Vy s ním tedy nepracujete?"

„Ne," odvětil jsem suše. „Řekněte nám, co všechno o něm víte."

Chlap se předklonil a zapřel lokty do stehen.

„Je tomu už pár měsíců. Ten muž... Sleduje mě. Víte, takový ten pocit, že na vás visí pár očí, neustále, ať se hnu kamkoliv, dokonce i v mém samotném domě!"

„Máte důkaz?" pitomá otázka, to jsem si uvědomil hned poté, co jsem ji vyslovil.

„Ne..." vzdychl zdrceně. „Ale... prostě to cítím. Občas jsem ho spatřil u toho opuštěného baráku, tam na konci ulice. Díval se na mě, pozoroval. A není sám."

„Není sám?" zopakoval jsem, jestli jsem slyšel dobře.

„Myslím, že má kočku. Ne, určitě. Má kočku, využívá ji. Posílá ji stále na můj pozemek, prochází se po betonovém oplocení, hraje si s mojí dcerou! Kolikrát jsem ji chtěl chytit, ale nikdy se nedala, utekla dříve, než se mi to podařilo. Určitě na ní má kameru, určitě!"

„A co když to je jen nějaká toulavá kočka?" musel jsem nějak odlišit chlapovu paranoiu od čistých faktů.

„Ta kočka... mířila vždy za ním, do toho baráku."

„Proč jste někoho nezavolal? Policii, mohla to vyřešit."

„Jasně, sleduje mě kočka, to jsem jim jako měl říct?" hodil po mně otrávený ksicht. Hele, to si vyprošuju!

„Pane Kudrno, možná jste jen přehnaně sensitivní."

„A vy s ním opravdu nespolupracujete?" začal mě podezírat kvůli mému opakovanému podkopávání názorů. Ale asi ano, asi to byl náš podezřelý.

„A máte nějaký tip, proč vás sledoval? Co děláte?"

„Netuším. Možná mi závidí byznys, možná je to jeden z těch otravných novinářů, co se mě snaží usvědčit. Vlastním pár restaurací a barů, možná to byl nějaký nespokojený zákazník. Nevím."

„Nespokojený zákazník, který vás sleduje měsíce a pošle na vás kočku?" nebudu lhát, chtělo se mi smát, ačkoliv tahle situace k smíchu nebyla. Je jasné, že náš cizinec rozhodně nespokojený zákazník nebyl. Neměl tady Kudrnu znát, nebylo jak. Obzvlášť, když ještě nedávno bydlel hezky v Německu. Prostě neexistovalo žádné spojení, žádné vodítko mezi těmi lidmi.

S povzdechem jsem se stáhl k panu Kolbemu a přetlumočil všechno, co se mezi Kudrnou a mnou odehrálo. Zároveň jsem se nemohl zbavit pocitu, že přeci mi jeho příjmení nebylo úplně neznámé, ale sotva jsem dokázal po této myšlence ve veškerém zmatku chňapnout a blíže specifikovat, kde jsem ho slyšel.

Kudrna zatím přemítal, kdo více by si na něm mohl dělat zálusk.

Pan Kolbe se spolu s mými slovy jen mračil, čím dál více. Nic však neříkal.

„Počkat, ti muži, které jste na nás poslal... Poslal jste je i na toho chlápka?" rázem jsem si vzpomněl na zvláštní formulaci, která při našem střetu padla.

Majitel restaurací a barů, přestože má určitě zkušenosti v zatajování veškerých faktů, byl rázem strnulejší, a dokonce jeho oči bleskově mrkly na bok. A já, člověk, který žije pod stejnou střechou s Ondrou, mužem padesáti tváří, byl ihned alarmován jeho gestem, které vykazovalo zatajování faktu.

„Takže ano. Kdy?"

Chlap po mě střelil očima, než svůj útok stáhnul zpět.

„Minulý měsíc."

„A jak to dopadlo?" nadzvedl jsem obočí.

„Jak to myslíte, jak to dopadlo? Snad nemyslíte, že -"

„No, bohužel jo, tak jestli nechcete být podezřelý z vraždy..."

„Cože?" muž málem vyskočil z křesla jak vyplašený zajíc.

„Pane Kudrno, ten muž na fotce je mrtvý," povzdechl jsem si.

„Ale... Ale! Ale já v tom nemám prsty, věřte mi! Poslal jsem je na něj, to ano! Našli ho, zmlátili, ale do týdne už zase očumoval můj barák!"

Neměl jsem důvod mu nevěřit. Tento cizí chlap měl sotva motiv zezadu bodnout kočku, k tomu na procházce lesíkem. Takže jsem ho více nemučil. Co však zůstávalo záhadou, proč se ta číča tolik motala kolem téhle vily.

Sepsali jsme ještě nějaké věci a pofotili celý vnitřek a vnějšek baráku, než jsme definitivně opustili tento prokletý dům. Nechal jsem i pana Kolbeho, jestli nechce položit pár otázek, ale z jeho soustředěného výrazu vyplynulo, že on je nyní ve svém paláci myšlenek kvůli sezónnímu úklidu, takže jsem to nechal být. Až když jsme se usadili na pohodlná sedadla, mohli jsme si konečně oddechnout.

Ani jsem ještě nestartoval, neměl jsem se k tomu natáhnout ruku a otočit klíčkem. Byl jsem naprosto vyčerpaný.

Nastalo trapné ticho. Nebo ne, trapné nebylo. Takové to ticho po velké zátěžové zkoušce, kdy se aktéři musí sebrat a utřídit myšlenky a zároveň nechat odpočinout své tělo.

Hruď se mi nadzvedala v pravidelných intervalech, můj výdech byl však pokaždé příliš rychlý. Zapřený hlavou do opěradla, chtělo se mi spát. A rázem se ozval pan žaludek.

Instinktivně jsem chňapl po mém břiše, ve snaze jeho zoufalé volání o pomoc utlumit, ale pan Kolbe byl už vyrušen, pozamykal všechny růžovoučké pokojíčky s jednorožci, zamával naposledy na Mickey Mouse a duhovou zahradou prošel až do skutečného světa.

„Na co máte chuť?" rovnou jsem na něj vybafl otázku.

„To je jedno," promnul si obličej, ačkoliv vrásku nerozmasíroval, a já teda mlčky nastartoval s cílem nejbližší hospody. Už jsem viděl tu velkou porci svíčkové. A hele, tady to vypadá dobře!

„Jinak, vážně nechcete po obědě zavést k doktorovi?" ujišťoval jsem se znovu, a zároveň se snažil navázat konverzaci - nevědomky. Asi se z toho stal už můj zvyk.

„Jsem v pořádku. A vy?"

Pokrčil jsem lhostejně rameny, že jsem v pohodě, zatímco se věnoval řízení.

„Musím přiznat, že jste mě překvapil."

„Já?" kdybych se neuměl ovládat, tak bych málem narazil do sloupku, jak jsem byl překvapený náhlými slovy švába.

„Ano," stroze odvětil, ale dále nerozváděl. No tak hele, když něco nakousneš, tak přece pokračuješ, ne?

„A... jak?" podaří se mi z něj vysekat kompliment? Nebo jsem ho překvapil naopak svojí neschopností? Začal jsem se obávat a křečovitě svíral volant.

„Ačkoliv vaše bojové techniky nestojí za nic, vaše ovládání přeměny je excelentní."

Počkat. Tak chtěl mě pochválit nebo ne?

„Co tím myslíte?"

„Snad jste si musel všimnout. Jen malá hrstka metamorfů dokáže udržet své tělo v částečné přeměně. Ale je pravda, že je to častější u větších tvorů."

Na základě jeho posledních slov, tak i ta částečná pochvala najednou z části padla.

„Jako ten kočičák."

„Ne."

„Prosím?"

„Pan Donnerstag zemřel v průběhu přeměny. To nebyla částečná přeměna," s pohledem vpřed, klidně odpověděl na můj dotaz jakoby nic.

„Proč jste to nezmínil dříve?" odolával jsem chuti pustit volant a přitáhnout si jeho límeček, abych ho mohl pořádně seřvat.

„Měl jsem za to, že si toho váš úřad určitě všiml."

To je...! To je takový...! Spolkl jsem žluč, co mi vzteky vylezla až do huby, a zaparkoval před vyhlídnutou restaurací. Až mě i přešla chuť na tu svíčkovou! Jenže můj žaludek opět zavřískal, takže chuť nechuť, vystoupil jsem z vozidla a nasupeně mířil k prázdnému stolu uvnitř tohoto běžného podniku.

Rovnou jsem před sebe hodil podtácek, pohrávaje si s myšlenkou, že si dám pivo alko, ať zklidním svoje nervy. S příchodem číšníka se moje nervy rozplynuly jako kouř z dýmky. Zůstal jsem u původní volby bez alkoholu a pro toho švába... No, asi tu nevyrábí nějaký toxický koktejl, co?

Po objednání jídel nastal prostor pro diskuzi. Avšak ani jeden z nás už diskutovat nechtěl. Přesto bylo nutné rozvést naše myšlenky, aspoň nějak. Ne že by můj mozek byl na vysoké úrovni, ale aspoň pochytím nějaké jeho postřehy, které by si jindy nechal pro sebe.

„Co si myslíte?"

„Hm?" zvedl hlavu od perlivé vody, která mu přistála pod nos.

„Ohledně celé té věci."

Pan Kolbe si opřel bradu o dlaně a hleděl do prázdna. Jak tak zůstal nehybně předkloněný nad stolem, mohl jsem poprvé přímo koukat na jeho ostré německérysy a zblízka je prozkoumávat. Především ty jeho temné oči schované pod hustým obočím, jež se ve tmě podniku zdály ještě tmavší než vějíř krátkých řas. V určitých úhlech, při určitých pohybech, se zaleskly a nabyly bohatých odstínů hnědé barvy, od cihlové až po okrovou. Tenké nitky vycházející ze zorničky, složitě protkané jak prasklina na monitoru. Také jsem zaznamenával nepatrné odlesky hnědé v jeho černých vlasech, připomínající roztopenou tabulku hořké čokolády. Jedna linie obočí mi přišla posazená níže, což mělo za následek přepadlejší oční víčko v porovnání s tím druhým. Trochu se mi oddechlo, vypadá to, že nikdo není dokonalý, a i jemu se nevyhnulo pravidlo asymetričnosti lidského obličeje. Naopak, dodávalo mu to šarm, tu jiskru navíc.

Ale jak se říká - nesuď knihu podle obalu. Takže ať vypadá jakkoliv pohledně, uvnitř se skrývá arogance a povrchnost. A takové lidi já u sebe nedržím.

Však v klidu, jakmile přijde Lucka, budu osvobozený od toho břemene.

Pán si konečně všiml, kam směřují moje očiska. Náhle se mu zvedla víčka a jeho panenky byly zaměřené na mě. A já měl tu čest být přímo vystavený jeho síle.

Trochu mě to vyděsilo, kam se najednou přesměroval ten jeho ošklivý soudivý pohled. Hned jsem si vzpomněl na všechny naše spory a hádky, i na můj pokus mu dát pěstí při návštěvně ubytovny. Zalila mě vlna studu a provinění, ačkoliv bezdůvodného. Ale byl jsem statečný, a místo rozpačitého mrknutí vedle jsem jen provokativně nadzvedl obočí a usmál se. Palec nahoru pro mě, uvnitř jsem se málem pochcal.

Pan Kolbe opustil pohodlí hřbetu dlaně a stáhl se, aby se mohl opřít do židle.

„Ten pan Kudrna. Už jste si o něm zjistil informace?"

„A jak? Až přijdeme do kanceláře, tak se na to podívám."

„Máte spolupracovníky," namítl, stále koukaje na mě z vrchu. No dobrá! Nasraně jsem vytáhnul mobil a už chtěl napsat sms, když v tom jsem se celý rozzářil jak sluníčko a veškerý stres byl ta tam. Ach, Bože, děkuji ti za tvoji štědrost, žes mě sice nechal trpět, ale nyní je moje mučednictví odměněno a já mohu odejít do ráje!

Z displeje na mě koukala krátká zpráva od Lucky.

Manžel přijel, jedu do práce.

Jak málo stačilo ke štěstí!

Můj příliš bláhový výraz nezůstal nepostřehnut švábem odnaproti, proto se opět předklonil nad stůl, lačnící po informacích.

„Nějaká zpráva ohledně případu?"

„Ach, ne, ehm, ne," i když, jakože jo, protože tímto přenechávám vyšetřování Lucce. Ale to pan šváb vědět nemusí. Pustil jsem se do psaní zprávy.

„Je jasné, že ti dva prostě spolu nejsou nijak spojeni," mumlal jsem při psaní sms.

„Zatím," dodal šváb. Ano, musel mě opravit. Protože kdyby nebyli spojení, tak proč by jeden druhého sledoval? Už mě z toho bolí hlava, fakt, případy nemusím. Raději bych papíroval, a pak se zbytek směny flákal. Třeba.

„Možná si pana Donnerstaga někdo najal," promluvil jsem, jakmile jsem odložil mobil zpět do kapsy.

„Je to jedna z možností. Ale musel to udělat už v Německu."

„Pravda... Ale to neznamená, že to nemohl být Čech," odmlčel jsem se. I pan Kolbe se zdál být hluboko v myšlenkách a jeho pohled mě už tolik nestrašil. „Nevím, ale přijde mi zas absurdní, aby ty měsíce sledoval jenom jeden barák. Myslíte, že jich mohlo být více?"

Šváb nevrtěl hlavou, ani nekrčil rameny. Pouze jsem opět přivolal na sebe jeho oči. Než jsem toho začal litovat, sklopil zrak. Sám neví, a nelze nic jen tak vyvozovat.

Jídlo se nám už neslo a ukončilo tak naši skromnou debatu.