Vyskočil jsem na nohy, ani si neuvědomil, že velký nákup jsem udělal už den předtím. Ale nakoupit s možností strčit tašku na zadní sedačku – ne, rovnou na sedačku spolujezdce, ta se mi nesmírně líbila.

Zároveň, když už tam budu, můžu kouknout na kontaktní informace toho Němce, nebo alespoň jeho hotelu, ať mu dám vědět, že bude mít ráno taxíka. A nebudu muset vdechovat ten odporný kouř, který mě, jakožto organismus s citlivým čichem, zabíjí. Jo, to zní jako plán.

Jak už dopravní špička pominula, množství lidí v přepravcích a i rychlost spojů byla rázem mnohem přijatelnější a celá cesta příjemnější. Dokonce jsem si stihl koupit zmrzlinu, první, co se začala prodávat, protože jsem měl jednoduše náladu. Ke kanclu jsem došel, Prahu osvěcovalo už jen pár posledních paprsků slunce a celou budovu zahalilo do žlutého filmu. Na to, jak divoký to den byl, tento podvečer je naprosto uklidňující. Připomínal mi večery strávené na terase hospůdky v doprovodu svých nejbližších přátel a konverzaci naprosto o ničem. A také ten vánek, stále vyhřátý, jenž se otíral o mé tváře a šeptal mi do ucha, že vše je v naprostém pořádku a tak to má být.

A pak přišly ty pády.

Haha.

Budova byla prázdná, ale ne úplně opuštěná. Někde by se měla nacházet uklízečka, která se vždy trochu vypromenáduje červeným kobercem na chodbách, a pak na mopu uletí opět domů. Což mi připomíná, jestli náhodou po mně Tonda zas nebude chtít úklid záchodů, kvůli naší návštěvě. Minule se o to postaral Igor, ale já nejsem zrovna čistotný typ, který by věděl, jaký je rozdíl mezi Sanytolem a Cifem.

Odemknul jsem do kanceláře, ačkoliv byl překvapený, že nebylo potřeba ani jednoho plného pootočení klíčku v zámku. Stručně řečeno, zamčeno nebylo. Asi Martin nepředal klíčky panu Kolbemu, nebo mu nedal náhradní, a ten musel jednoduše zabouchnout a o více se nestarat.

Anebo také ne.

Chodbička kanceláře, kvůli stmívajícímu se slunci zahalená do stínu, v němž málo kdo vidí na své nohy, byla osvětlená obrazovou počítače. Modrá zář elektroniky se mísila se zbytkovými oranžovými paprsky zvenčí. A ozářený tím nepříjemným světlem byl i chladný a soustředěný obličej pana Kolbeho.

Když si uvědomil, že někdo vešel dovnitř, natočil na mě hlavu a zíral jak potrefený. Nebo mně to přišlo, nutně si potřebuji asociovat cokoliv s každým jeho pohledem, aby mě ta jeho monotónnost nezabila.

„Pane Kolbe? Co vy tu? Stále pracujete?"

Otočil se zpět na obrazovku, než mi rozumně odpověděl.

„Sleduji záběry z kamer."

„To mi došlo, ale není nějak moc pozdě? Hej, a měl jste vůbec večeři, nebo se už chystáte na hotel? Asi bych umřel hlady, kdybych měl tak dlouho trčet u práce, a k tomu dobrovolně," pokračoval jsem dovnitř a zabočil ke skříňkám, v nichž je schovaná krabička s klíčkem od fabie.

„A co vy tu děláte? Něco jste zapomněl?" otočil se s židlí, aby čelil mým zádům, které vyhrabávaly lesklý poklad a zapisovaly se do deníku.

„Ano. Vlastně jo," prudce jsem se obrátil, přímo v neurčitou tvář švába rozvaleného v křesle, s černou přímkou mezi jeho obočím. „Zítra sem nemusíte chodit, vyzvednu vás u hotelu, ať můžeme rovnou jet zkontrolovat ten hotel ze seznamu a taky tu luxusní čtvrť."

Šváb kývl hlavou. Super.

„A přišel jste na něco?" bradou jsem naznačil, že ukazuji na monitor za ním. Židle se opět roztočila a já se přesunul těsně za jeho záda, zatímco mi ukazoval jednotlivé snímky, které po čas těch pár hodin udělal.

„Není to nic určitého. Jen náznaky. Ale vypadá to, že se pan Donnerstag v té oblasti zdržoval. Pokud je to však on," poukazoval na černé fleky tvaru zvířete v různých koutech uličky na záběrech kamery. Nemohl jsem si pomoct, ale občas jsem mrkl i mimo monitor, na profesionálně sestříhané prameny na jeho zátylku. Opravdu profesionálně, musel být u holiče nedávno. Pak jsem se však věnoval opět kočkám na fotkách.

„To zjistíme zítra."

Opět mlčky kývl.

„Jak dlouho tu teda plánujete být? V lednici je ještě pivo, nabídněte si. Klíček vám klidně propůjčím, stejně se sem nestavím. Jo, a taky by se hodilo mi dát telefonní číslo na vás, abych vás zítra kontaktoval," najednou se ze mě řeči sypaly jak sůl z natrhnutého balení, a to jsem měl jen lok piva, který se už beztak vstřebal. Spíš bych to svalil na zapadající slunce, jakýsi večerní poklid a vůni již vyprchaného parfému, jež nyní pouze plachtil na molekulách kyslíku zvenčí a rozhodně nebyl tak agresivní, jako po ránu. A já nebyl tak unavený, jako bývám ráno. Nějaký štěkot a hádky byly ta tam. Až mi přišlo, že se to událo dávno, včera, nebo klidně minulý týden. Když je den dlouhý, člověk dokáže za den zestárnout i o deset let.

Nastavil ruku do vzduchu, aniž by pohnul hlavou. Z jeho úst vyšlo krátké chladné „Mobil."

Trochu jsem měl problém ho vyhrabat, jestli se nachází v mé levé nebo pravé kapsy kalhot, ale nakonec, celý vyhřátý od koňského zadku, padl na tác z lidské dlaně.

Pár zvuků klávesnice a už jsem měl číslo uložené pod jménem Henri Kolbe. Až budu mít chvilku času, musím to přejmenovat. Rozhodně to nenechám tak formální. I Ondru mám uloženého jako opilého šmejda. A šéfa jako Šéfa. Takže tak.

Zastrčil jsem si mobil zpět do kapsy. Pan Kolbe nevypadal, že by plánoval odejít, a já, přestože jsem tu byl na skok, jsem také nespěchal. Buď mi bylo blbé po pár slovech vypadnout, nebo jsem měl prostě nutkání dělat tu osamělému cizinci společnost. Ať nastalo ticho trapné jakkoliv.

Myslím, nebo mám spíš představu, až přeskočí ten limit dovolené trapnosti, tak poté odejdu. To znělo jako dobrý plán.

Opřel jsem se o můj stůl a chvíli na pracujícího agenta hleděl. Nejprve mu to bylo ukradené, nebo se tak tvářil. Přišlo mi však, že ta zamračená rýha byla tmavší, a netuším, jestli nedostatkem světla nebo čím. Každopádně video si nestopnul a nedělal screenshoty, takže to prací nebylo určitě.

Znervózňuji ho? Otravuji? Asi.

„Byl jste vůbec někdy předtím v Praze?"

Myška v jeho ruce vyklouzla a on se zapřel o stůl, jeho temné oči zaváněly mírným otrávením.

„Ne."

„Abyste se nenudil, Praha je fakt hezký město, a znám pár míst, které stojí za to navštívit. Co byste rád, bary? Dobré restaurace? Znám pár hospod a mají tam skvělé pivo," zatím ani nemrkl, ani nepřimhouřil oči, nebo je naopak nerozevřel. Nic. „Musíte se nudit."

„Mám práci," poznamenal.

„To tu chcete přespat?" málem jsem nezadržel smích, ale přesto si mé zakuckání vysloužilo jeho pozornost.

„Ne," odvětil hrubě. As ho začínám štvát, řekl bych.

„Tak vidíte. Zajděte si na večeři, doporučuji restauraci U čápa, je to nedaleko tady kanceláře, a můžu doporučit drinky. Vím, že koktejly jsou spíše záležitost žen, ale takový tvrdší a přitom stále jemný je Trhoun. Zkuste to vyslovit, ať pak nezníte blbě."

Ani jsem neočekával, že by vůbec něco říkal, takže mě to nezklamalo.

„Hezký je Karlův most, když není zahlcen turisty. Nad ránem se tam dělá hezká mlha, naprostý skvost pro fotografy. Fotíte?"

To už pan Kolbe uznal, že mu nesděluji nic důležitého, a tak se rozhodl trávit svůj čas něčím smysluplnějším – vzal do ruky myšku a pokračoval v přehrávání videa.

„Jak dlouho jste byl v Anglii?" další otázka, pravděpodobně bez odpovědi.

Omyl.

„Dva roky," řekl nakonec tiše a hlubokým hlasem, že jsem pochyboval, jestli mi opravdu odpověděl. Ale dále nic nezmínil. Například kde, proč, kdy, a tak. Možná se o tom nechtěl bavit. Ale on se nerad baví o všem.

Koukl jsem na okno, veškeré dívčí odstíny z oblohy zmizely, nahrazené pouze modrým ombré.

On otekl do Anglie, já utekl do Prahy. Asi by bylo fajn utéci za hranice, navždy z toho dusného místa, od lidí, kteří neustále něco žádají.

Sni dál, Theo.

Neslyšel jsem to dnes už?

Připomíná mi to však, že už dlouho jsem nezavolal našim. Asi je na čase to napravit, obzvlášť, když chytám jaksi nostalgickou náladu. Připadám si opravdu jak na horské dráze, s mojí náladou. Kdybych byl baba, určitě by na mě přicházela měsíční událost. Protože jsem chlap, tak pro sebe nemám vysvětlení. Ale obviňoval jsem svůj sen, kvůli němuž jsem byl celý dopoledne zahrabán v únavě. A to jsem se ještě před chvílí usmíval, když jsem lízal tu zmrzlinu!

Nyní chci zase utéct. A ani do obchodu se nestavím.

„Dobrá tedy. Jak jsem řekl, nabídněte si, možná tam bude i něco k jídlu a... Tady je klíček," pustil jsem se do složitého odkroužkování klíče ze zbytku svazku.

„To je v pořádku, klíček mám," zastavil mě úchopem za zápěstí, abych s tím nadále nešermoval, k tomu naprosto zbytečně.

„Ah, tak dobrá. Jo, zítra vám napíšu, když vyrazím, ať nečekáte zbytečně."

Pan Kolbe kývl a ještě mě pozoroval, teda spíše pohledem vyprovázel ven chodbičkou až ke dveřím.

„Je tam i kafe, máme mlýnek, nebo nějaké čaje, konvice je funkční," vyhrkl jsem, když jsem prošel kolem kuchyňky. Jenže návštěvník nevypadal, že by byl nějak ohromen mojí nabídkou. „Tak naschle. Zítra. A nezapomeňte na tu restauraci U čápa."

Ještě v autě jsem krátce spáchal rozhovor s rodiči, kteří, naprosto šťastní, že slyší můj hlas, mě ihned zahrnuli otázkami typu – jak se máš? Jak je v práci? Jíš dostatečně? Spíš dostatečně?

Ale nebyl jsem jimi otráven. Spíš mi to vykouzlilo úšklebek na tváři. Můj úprk byl nevyhnutelný a nelituji jej, ale je pravda, že mi občas kontakt s nimi chybí. Naposledy jsem u nich byl kdy? Na Vánoce? A předtím? Sám nevím. A přesto se vždy usmívají, i přes telefon, a jsou starostliví jako kdyby mi stále bylo pět let.

Ne, nebojte, neprojíždím se po silnicích Prahy jako uprchlý policejní kůň. To byste viděli v televizi.

„Giorgovi se přitížilo," ukradla mému otci sluchátko matka a nakonec si ho přivlastnila, protože její hlas byl ihned zřetelnější.

„Jemu? A co přesně?" zamračil jsem se, starý Giorgos byl pro mě jako děda.

„Má ucpané cévy. Doktor mu dal prášky, ale jestli se to nezlepší, půjde na operaci."

„Jestli... Jestli ho pošlou sem, dej mi vědět. Ať ho ještě navštívím."

„Mohl bys ho navštívit i teď, Theo. Bylo by to lepší."

„Mám moc práce," hned jsem nabídku zamítl, možná až moc rychle. Matka si povzdechla.

„To říkáš pořád..."

„Ale já fakt nelžu!"

„Tomu věřím. A předtím jsi snad lhal?"

Hehe, maska prokouknuta. Rychle přesměrovat řeč jinam.

„Jak mu to zjistili?"

„Hodně se zadýchával a nedávno... Nedávno se mu hodně přitížilo, zkolaboval na zastávce."

„Cože?" až jsem v autě na sedačce poskočil.

„Buď v klidu, Theo. Nezkolaboval úplně, jen spadl, ale naštěstí se nijak nezranil. To už jsme ho s otcem přemlouvali, ať jde na vyšetření."

„Starý tvrdohlavý dědek," zalamentoval jsem, jiných slov jsem pro něj neměl.

Kvůli této zprávě jsem ještě dobrých pár minut po ukončení hovoru vysedával v autě. Přemýšlel jsem o minulosti, té dávnější i nedávné; přemítal o sobě, o rodině, o celé naší komunitě, o koních, které jsme chovali, o závodech, které naopak vyhrávali...

Přemýšlel jsem o svých dosavadních rozhodnutích, hodnotil je od desíti k nule, a málem prásknul hlavou o sklo, protože jsem zabíjel čas naprosto nesmyslnými a nelogickými úvahami.

Ale fakt, že Giorgos byl na tom hůře, mi opravdu nedal spát. Mé celé dětství se odvíjelo jenom od mých potulek, které vedly do blízké hospody, kde jsem si sednul na lavičku vedle toho starého pána a nechal se hladit po hlavě, zatímco mi koupil džus a vyprávěl historky z války. Byl pro mne chodící kronikou, věděl všechno, o všem měl přehled, vždy dokázal i nemožné. Jak má každé dítě svůj vzor, svého hrdinu, tak pro mě to nebyl můj otec, nadšený chovatel, metamorf a milovník dostihových závodů. Ne. Pro mě to byl tento obyčejný děda, který neměl žádné superschopnosti, ačkoliv v mých očích měl tu největší superschopnost ze všech. Odvahu. A díky odvaze a neskutečné kuráži opustil svou domovinu spolu s dalším množstvím řeckých obyvatel, aby se usadil zde, a už zde i zůstal.

Ztratil vše. Domov. Rodinu. Děti mu poumírali jeden po druhém. Nezůstalo mu nic, absolutně nic. Neuměl ani slovo česky. A přesto bojoval, dral se kupředu, a vydobyl si byt, přízeň zdejších obyvatel a moji pozornost, která ho nenechala ani na okamžik vydechnout. A za to měl můj obdiv. Dokázal zapadnout, přestože byl jiný.

A to byl i můj sen. Zapadnout, být jako každý druhý. Být normální.

Možná bych si měl opravdu udělat výlet domů, do té vesnice u Pardubic, trochu dát o sobě vědět. Mohl bych toho využít, dokud není horko, aspoň zakryju své tetování a matka nebude vyšilovat.

Mohl bych. Ale nyní to nejde. A asi nějakou dobu nepůjde, dokud se situace neuklidní.

Vystoupil jsem z auta, už byla tma a příjemný vyhřátý vzduch byl ta tam.