Prší.

Překvapivě. Co jinýho čekat, když je nebe šedé jako panel betonu, a všechny bombarduje malými projektily vody?

Nikam se mi nechce. Rozhodně ne do práce. Kde jsou ty časy, kdy jsem se jen tak ulil ze studia; prostě jen tak, abych nasral rodiče, učitele a vlastně každého, koho jsem mohl. Rebelie vždy přináší jakési svobodné pocity, pocity nadřazenosti podřazeného, a taky špetku hrdinství, přestože se o hrdinském skutku nedá hovořit. Jo, jenže dávno nejsem ten náctiletý týpek, který se hnal za děckama v bytovce, hrál pogy na internátu a pokud jsem zrovna nevyhrál, tak jsem se pokusil alespoň vyhlídnutý pog či kin ukrást.

Proč jsem si na to vzpomněl teď? Asi za to může ten dešťový opar čerstvého jara. I v takovém počasí jsem lítával venku, teďka trpím cestou do práce.

Tramvaj je mokrá, voda se valí žlábky v podlaze, každé rozjetí nebo zastavení je doprovázenou drobnou vlnou tsunami. Šedé tyče, polepené žloutenkou, jsou stejně rozmístěny hezky od sebe, takže nemám šanci se jich po čas jízdy držet. Nebyl volný ani jeden sedák.

Puchy všech parfémů, drahých i laciných, se lily do sebe. Obohaceno o alkohol, cigarety a chcánky, a vítejte v Praze. A to ještě není léto. V závalu potu a nepropustných tenisek by se jeden opravdu radši nechal odvést do nemocnice.

Teď jen doufám, že to v práci uteče rychle a nebude se to táhnout do aleluja. Ještě musím nakoupit a navařit pro mě a Ondru, který si už stěžuje na přemíru vietnamského gyrosu v našem jídelníčku. Jednou za čas neuškodí svého spolubydlícího poslechnout, už tak jsem na sobě cítil pár kil navíc z přesmažených nudlí a tučného masa. Dobrá.

To vše ale až po směně. Teďka si jen přeji, ať nebudu příliš mokrý, až přijdu do kanclu. Fouká vítr, kvůli čemuž se z mého ubohého deštníku stává pouze ozdoba outfitu. Neochrání mě. Děcko možná, ale vysokého chlapa ve svých nejlepších letech sotva. Už teď mi nohy v botaskách čvachtaly.

Začíná jaro, bude hektické období. Všichni začnou všechno se svýma hormonama a já budu v jednom kuse lítat po Praze a pacifikovat ty blbečky, co nedokáží udržet péro v kalhotách. S holkama to taky není o nic lepší. Dobře, o trochu jo. Ony jen nejsou tak násilné, a jakmile dosáhnout svého, uspokojené odejdou. Zato chlapi, ti blbci tahaj všechny kolem do křoví a za kontejnery, jen pro pár sekund štěstí. Že je to jejich instinkt? A co! Já takový instinkt mám taky, a přesto jsem dostal tento job! Dokonce právě kvůli chlapským neposlušným hormonům. Haha. Ale to je historka sama o sobě. A teďka nemám náladu ji vyhrabávat z hlavy. Mám ji totiž plnou vody a papírů, co mi zůstaly ze včerejška na stole. A Lucka mi nedá pokoj, dokud ještě dnes nezmizí. Do posledního. Vyžaduje přímo nadlidský výkon. Z části na něj má právo. Přeci je jen naše pracoviště poněkud netradiční, ne?

Brr.

Už jen vzpomínka na její tílko obtahující prsa, která překvapivě nejsou stvořena plastickým chirurgem, ale čistě českými geny, ve mně vyvolává napětí a třes, které jsem v tramvaji musel ihned potlačit. Nechci tu tropit scény nad emocemi - úzkostí a strachem, které ve mně tato žena vyvolává... Ale v našem kanclíku jsou i pozitivnější věci! Jako třeba výhled z pátého patra na zacpanou Prahu! Což zase není úplně inteligentní. Když chcete rychle vyrazit do akce, nevíte, co vás zbrzdí více. Čtyři patra po schodech nebo starý vrzající výtah?

Potýkáme se totiž s problémem, jako snad každý státní útvar a organizace. Malý rozpočet. A protože nejsme úplně nezbytní, spíš takový ocásek požírající peníze na pravidelné výplaty a přístup k internetu, dostáváme opravdu málo, že se každý rok Tonda opravdu pořádně zapotí, když se snaží udělat nějaký prostor k investicím. Jedním z těchto opatření je kancelář v docela opotřebované budově, která si ještě zachovává funkční socialistický vzhled, a to jak zvenčí, tak i uvnitř, i na záchodech. Sice máme za rohem Vltavu a pod sebou čtyřproudovku, i tak si zde připadám trochu jako odříznut od světa. Nábytek si pamatuje i Lenina, a topení v zimě neexistuje. Jo, Tonda rád říká to svoje: však jste zvířata, tohle nepotřebujete! Nemyslí ale na ty s nestálou tělesnou teplotou. A na ty, kteří nesnesou více jak čtyřicet stupňů nad nulou, čehož se zde na tomto patře a v obklopení kovové konstrukce a plexiskla dá v létě dosáhnout snadno.

Idiot.

No, co už. Ještěže ta nejnáchylnější z nás, Alice, má věčný home-office. Stejně jenom vysedává, jí, a poslouchá zprávy donašečů. Pak hodinu telefonuje jedné kámošce, pak druhé, pak si vzpomene, že by měla teda nahlásit nějaký incident, a pak pokračuje ve své obvyklé činnosti.

Byl jsem z toho nejprve docela v šoku. Mít kolegyni, kterou člověk v životě neviděl, je zajímavé. Ale časem jsem si zvykl, a dokonce začal chápat její posedlost mobilním telefonem, s nímž člověk může běhat i cvičit jógu a neuškrtit se přitom o šňůru. Ano, to je další výsledek Tondových úspor. Pěkná Nokia 3210. Mobil, s kterým se už může machrovat v klubu. Sice jsme kvůli tomu museli ušmiknout stravování, ale ta oběť za to stojí.

Ty křápy, které byly zavedené, než jsem sem nastoupil, stály opravdu za hovno.

A kam vlastně nastoupil?

Už nějaký ten měsíc, ale sotva tomu bude rok, tu dřu svoji prdel pro Český útvar pro monitoring speciálních událostí a osob. Zkráceně ČUMSUO. My sami rádi říkáme, že pracujeme v čumsu a že naší náplní práce je čumění.

Čumění na koho? Na lidi, jako jsme my. Fešáky, s pevnou hrudí, plným zadečkem a sladkým úsměvem, který vrháme na naše kořisti. Haha.

Teď vážně. Na osoby, které se během pěti sekund mohou smrsknout do chlupatých tvorů, nebo okřídlených šestinohých potvor. Metamorfy.

Ale v tomhle počasí moje čumění má podobu vražedných pohledů.

Už jsem přestoupil konečně do finálního autobusu, který mě zavezl skoro pod tu legendární budovu. Ještě ani nezačala směna a už ke mně doléhala vůně z kantýny, která se tu vměstnala do přízemí a díky níž tu v zimě také koluje jakž takž teplo. Jak víte, teplo stoupá nahoru a tak, fyzika. Nevím, jestli s tím Tonda ve svých výpočtech počítal nebo ne, když nám škrtil dotace. A asi to ani vědět nechci.

Naše malá kancelář, a Tondova speciální hned vedle, nemá tolik lidí do týmu.

Je nás tu pět. A již zmíněná Alice sedí doma. Co jsem slyšel od Igora historky, bylo jich tu mnohem více. Po pádu socialismu a vzniku samostatné České republiky se však situace celkem uklidnila, a jak se redukovaly příjmy, tak se také redukovaly počty zaměstnanců, kteří toho taky měli už docela dost a raději utekli za hranice. A když hlavní vyšetřovatelka konečně po letech snažení a potratů nastoupila na mateřskou, našlo se volné místečko, akorát pro mě. Což je stejně samo o sobě zázrak. Jak jsem slyšel, velká zvířata nejsou moc v takových organizacích ceněna. Nebo obecně. Spíš hmyz a ptáci a tak. Nenápadné, malé, zajde to všude a nikdo si toho nevšimne. Na druhou stranu, musíme vzít v potaz potravní řetězec a v tom zase já jsem docela vysoko. A jen tak mě náhodou žádná krysa nebo žába nesežere.

„Kávu?" ještě jsem ani za sebou nezavřel dveře a už na mě volal Igor z kuchyňského koutku. Jenže k mé smůle, místo krásné vůně filtrované čerstvé kávy z kávovaru jsem pocítil smrad, že jsem si musel přiložit ruku k nosu. Bohužel, to nepomohlo. To chce otevřít okna a nechat kancl provětrat tím deštivým studeným vzduchem. A přestože jsem teplokrevný, vůbec se na ten čin netěším. Je tu už Lucie? Nemám jí radši zavolat, ať skočí do obchodu? Mám pocit, že naše zásoby osvěžovače minule došly. A jestli tu po ruce nebude jediný sprej nebo vonné tyčinky, asi se rovnou otočím a pofrčím domů. Ten déšť byl předzvěstí. Tento den bude ještě příšerný.

„Ne, díky," zamumlal jsem a zároveň se dusil. Pít kávu v tom puchu je jak pít bahno. Takže pro dnešek si asi dám pouhý energiťák.

Igor si sám nalil do hrnku s potiskem drsného vlka a lebek a mířil se mnou krátkou chodbičkou do kanclu. Každým krokem, kterým byl ke mně blíže, jsem zastavoval dech a těšil se, až otevřu dveře a vykouknu z okna. Deštník jsem jen tak flákl do rohu, roztáhnu ho později. Džínová bunda také skončila odhozena na židli.

Urychleně jsem vpadl do kanceláře a zběsile lapal po dechu. Teprve pak si Igor uvědomil, co je asi špatně. Zvedl si ruku a čuchl do podpaží.

Igor Plevka je opravdu neotřelý člověk. Možná jeho podoba vypadá jak vlk, ale je to typický pes každým coulem. A k tomu toulavý pes z ulice. Podlouhlé prameny hlínové barvy na stranu s pěšinou uprostřed - nebo spíše meandry, nikdy neučesaný, všechno mu stojí všude (a dost často i dole, jak si všímám) a hygiena je pro něj cizí slovo. Huňaté obočí pod vysokým čelem zakrývá nazelenalé oči, že i jeho pohled je takový vlčí. Neustále střídá jediná svá dvě trička, sepraná a vytahaná. A pokud nejde do terénu, kdy si navleče i khaki kapsáče, tak si vysedává ve flekatých teplácích. Tolik k němu. Umývá se asi jednou nebo dvakrát týdně a je mu jedno, že my, zbytek posádky, máme velice citlivý čich, a úplně jeho životní styl neschvalujeme. Ale koupali jste někdy psa? Já kdysi u rodičů. A oba jsme museli poté ještě jednou do sprchy. Takže tak.

A jak jsem zmínil, blíží se jaro. Období hormonů, feromonů a jiných látek, které dráždí všechno možné. A ten pes tu teďka bude nějakou dobu smradit, dokud ho to nepřejde. Nebo ho nevykastrujeme. To by se mu nelíbilo. Snad se mi nepodaří ho opět načapat u porna. Což se mi taky před rokem povedlo. Nikdy nedělejte přesčasy, lidi.

Zatímco jsem větral a vystrkoval hlavu z okna, přičemž mi vlhly už tak dost rozcuchané vlasy, došli další dva lidé. Ti však nebyli tak ohleduplní jako já, a ještě před vstupem na chodbičku zazněla spousta nadávek a vzdychů.

„Co to sakra je? To zas ten pes?"

„Pšt, uslyší tě."

„A mně to je jedno! Smrdí až dolů! Jak to mám sakra trpět?"

„Lucko..."

Dvojice už odemkla dveře a ztišila trochu svůj hlas, ale přesto je bylo slyšet zřetelně i přes bubnující déšť otevřeného okna.

„Proč si nevezme třeba dovolenou!"

„Nemůžeš nikoho nutit..."

„Ale můžu! Uvidíš!" ukončila dohadování. Poté chtěla odložit deštník, ale všimla si toho mého. „A co je kruci tohle? To to mám po vás sbírat a uklízet? Jsem snad dělnice nebo co?"

Převrátil jsem očima, ale směrem ven, aby to náhodou nezaregistrovala svým šíleným zrakem, a pak rychle proběhl kolem Igora, který si v klidu pil kávičku, četl noviny a poslouchal rock z walkmanu. Měl ho docela dost nahlas, aby to přehlušilo veškeré zvuky okolí, na které je citlivý.

„Promiň no, byl jsem rád, že jsem dokázal vůbec otevřít okno," zamumlal jsem a Lucka zmírnila svůj přísný pohled, asi se na okamžik vtělila do mé zapeklité situace. Mlčky si sundala kabát, který si přehodila přes ruku a plánovala ho zavěsit až v kanclu. Po jejím boku stál o hlavu menší Martin, možná trochu podsaditý muž, který balancuje na hraně normálního a obézního člověka. Nepomáhá tomu ani jeho buclatý obličej, široký nosní můstek a nos tak rovný, že se špička jeho nosu zdá spojená přímo s čelem. Lehce capkavou chůzí nakoukl do kuchyňky, nalil si kafe a i přes škleb odporu z pachu došel do kanclu.

Navzdory všech silných slov, Lucka už dál nenadávala, když spatřila klidného páchnoucího Igora za stolem. Jen pro sebe zamumlala „špinavý pes" a přezula se do pohodlných pantoflí. Pak ze své kabelky vytáhla nějaké sladkosti na zob a strčila je do už tak plného šuflíku stolu.

K tomu jsem se radši nevyjadřoval. Stačí, abych naznačil její váhu a poletěl bych z okna.

Sice máme nadřízeného, Tondu, ale ten pupkatý děda v reálu zastává spíš funkci polosekretářky. Možná sám ani nechtěl být ve své pozici, ale okolnosti nedaly jinak. Naopak Lucka je velitelka, jak se patří. Prošla vojenským výcvikem, stejně jako výcvikem mateřským, a dokáže zpacifikovat každého, kdo se k ní jen přiblíží. Její reflexy a smysly jsou na nejvyšší úrovni. A nejen v kombatu, ale také špehování jí jde skvěle. Ona je to zlaté zrno, zatímco my zbytek jsme odpad.

Byla to také ona, kdo vylepšil moje základy sebeobrany a boje z vojny. Teď už však naše cvičení nejsou tak časté. Možná usoudila, že je zbytečné mě něčemu učit; možná prostě nebyl čas, jelikož se pak přihnala vlna úkolů a my se nehnuli od stolu. Chtělo by ji to znovu oslovit, ale rozhodně ne dnes, když je podrážděná z našeho policejního psa.

Kromě zobů vytáhla také parfém a stříkla všude možně, kam to jen šlo. Tak teď můj nos zase umíral kvůli něčemu jiného. Ach jo.

Martin popojel na židli k mému stolu, ačkoliv já postával u okna. Už mi zezadu moklo tričko.

„Tak cos teda včera vymyslel?"

„Gyros," přiznal jsem poraženě.

„Už zas?" zasmála se Lucka opodál a rozbalovala si Bon Pari. Že by nabídla i nám, to neexistovalo. Tahle žena si vše škrlí jen pro sebe. Je to už v její povaze. „Ondřej tě ještě nevykopl?"

„Ještě ne," zabojoval jsem o svoji hrdost. „Však se mám starat o jídlo, to je také jídlo."

Lucka se jen uculila.

„Dneska už ale budu muset něco ukuchtit."

Povětšinou vaří on, protože to prostě umí, a když na mě přijde řada, tak ho zásobuji nudlemi a gyrosem. A sice mě z baráku nevyhodil ani nic nenaznačil, nemůžu popřít, že jsme se mnohokrát porvali, protože nikdo nechtěl uklízet. To jsem pak radši přespal u jiného kámoše. Radši.

„Co plánuješ?" dovídal Martin.

„Ještě nevím. Špagetku? Tu bych ohřál..."

„Ty jsi fakt případ," zahuhlala Lucka s bonbonem v puse. Vidíte, ani ten ji neumlčí.

„Tak uvař za mě, když jsi tak dokonalá!" vyštěkl jsem, jak jsem ztrácel trpělivost.

„Mám výborný recept, ten bys zvládl," hodila očko a já už tušil, co za zlověstný plán kuje.

„Hm?" byl jsem plně odevzdaný přijmout tu potupu.

„Kup koňský salám..."

„Jdi do háje," odsekl jsem a otočil se ven z okna. Myslím, že mi právě zkazila celý den. Jakoby Igor nebyl dost.

A nebyla by to Lucka, kdyby neodvětila zpětně: „Tam jsem včera byla. Žádný novinky nemám!"

„Lucko..." povzdechl si Martin, jehož střední věk už nepobíral tyto přestřelky, a snažil se odlehčit situaci. „Špagetka není špatný nápad. Rozhodně dobrý začátek."

„Ten jeho začátek trvá už pár let," zasmála se pro sebe Lucka. Už jsem neměl sílu se ani na ni otočit a sjet ji pohledem.

„Zítra ti můžu donést guláš, co dneska navařím. Maďarský, trochu upravený. Rodinná receptura. Bude dost pro tebe i pro Ondru."

„To je dobrý, dík," snažil jsem se dát do klidu, ale i tak jsem nemohl odpovědět Martinovi srdečně na jeho nabídku. Raději jsem se věnoval oknu a vdechoval čerstvý deštivý vzduch.

Od té doby, co jsem v podnapilém stavu zavolal Ondrovi, ať se dostaví na náš večírek - což byl mimochodem také můj uvítací - z něj celá banda vypáčila všechno o mém životě a mně to v té chvíli ani nevadilo. Dokonce si ho oblíbili tak, že by možná byli radši, kdyby ten kluk pracoval místo mě. Vůbec nevím, co na něm je tak extra. To já jsem mnohem pohlednější. Můj obličej je přímo učebnicový příklad oválu, se svojí perfektní symetrií. Oční víčka by mi mohla závidět kdejaká slečna, jako dělané pro nalíčení. Řasy jsou jak od Maybelline a můj pronikavý zelený pohled dostane do kolen každého. A to jsem nezmínil, že s tvarem mého obočí by si Jágr mohl zahrát hokej.

Zato on je... No, on. Je sice pěkný playboy a sjíždí se mnou bar za barem, jeho symetrie už není taková dokonalá, oční víčka má trochu více skryté, samotné oči propadlé a řasy také nemá tak dlouhé. S tím týpkem jsem už zažil své, je to můj první a jediný spolubydlící od mého přestěhování se tady do Prahy. On je synonymem mé veškeré rebelie. A pokud působí slušněji než já... Ha ha. To on mě zkazil. A já to chtěl.

„Ta špagetka mu bohatě stačí," zamumlal jsem pro sebe, té osobě ani nechci vařit nic extra.

Igor si konečně sundal sluchátka z uší.

„Nechcete kávu?" ohlídl se po obecenstvu, které svou obvyklou kofeinovou dávku zredukovalo na polovinu. Nadechl jsem se a semkl rty. Nic říkat nebudu.

I Lucka zkousla svůj vztek. Ale na rozdíl ode mě, kdo je tu benjamínek, si mohla dovolit vyskočit o něco výš.

„Neměl bys zalízt do pelechu?"

Igor se ještě více uvelebil v křesle a podepřel si bradu o pěst. Tvářil se lhostejně, ostatně jako vždy, a mlčky pozoroval Lucku.

„A tobě není lépe v hnízdečku?"

Lucce zacvakaly zuby, ale zachovala svůj falešný úsměv.

„Venku prší, mohl bys to využít a osprchovat se. Kdo tě tu má furt čuchat."

Igor si povzdechl. Měl Lucku na háku, ale asi si uvědomil, že jeho přirozenost a pudy vadí širšímu okolí a ne jenom jí. S odporem se zvedl a sundal si triko. Tím nám ukázal hruď spletenou z nití svalů a žádného tuku, a také množství psích chlupů, které ho porůstaly shora až k opasku, kde houstly. Lucka jen s odporem kroutila hlavou a odvrátila pohled pryč.

Následně vyšel z kanclu, ale předtím ještě stihl zvolat na jeho kolegyni. „A nekřečkuj tolik, přibereš."

Lucce se tak nafoukly tváře, že málem překonaly objem jejích prsou. Otřel jsem si obličej a opatrně zasedl za stůl, abych nějakým zvukem nekopl bosou nohou do toho syčícího hada u vedlejšího stolu.

Vytáhl jsem si spisy a začal je procházet.

Náš kancl byl stejně starý, jako daná budova. Možná dokonce starší. Nábytek z obité těžké dřevotřísky spíš připomínal vojenskou základnu, ve které jsem sloužil, než moderní útvar ministerstva. Chybí mi tu ta vojenská zelená a obrazy tanků. Kromě čtyř obsazených stolů ve dvou řadách, za mými zády lemovaly zdi skříně, volné křeslo a poličky na dokumenty a jiný bordel. Lucka se tu navíc stará o trochu zeleně, abychom měli přírodu i u sebe, a tak v rohu straší obří listy monstery, které bych klidně používal i na toaletě na vytření zadku; a asi půl metru vysoká rostlinka ibišku, jež v životě nekvetla a asi ani nepokvete. Na svém stolku má sama ve váze zatočený bambus a malý květináček se sukulentem.

Avšak největší idiocie a také znamení našeho rozpočtu byla svítící dřevěná stěna vepředu, která dokonce měla i dvířka, a ta vedla do kanceláře našeho šéfa. Protože na pronájem další místnosti nebyly peníze, je tato místnost rozdělená vejpůl oranžovými deskami a problém je vyřešen.

A ten kancl stále zel prázdnotou.

Zapnul jsem si zatím počítač. Než naběhne, uteče polovina směny. Během chvilky na mě koukala vlaječka se čtyřmi různě barevnými okénky loga Billa Gatese a znělka probudila zbytek pracovníků, kteří si uvědomili, že zapnout ty krabice je vlastně dobrý nápad. Tonda nemá rád, když zabíjíme směnu čekáním na techniku.

Já o vlku, teda o holubovi, a on přilétá. Šramot klíčků oznamoval příchod posledního opozdilce a zároveň našeho bossa. Zakoukl jsem dozadu, abych viděl do chodbičky, a tam si už pupkáč s mírumilovným obličejem a ustupujícími vlasy vysvlékal bundu a pomalu to nakračoval k nám.

„Co to tam dělá ten pes v tom dešti?" koukal po nás jednotlivě, zmatený, jako kdyby ho praštil někdo palicí. Jeho hlava s sebou trochu cukala, jak holubovi.

„Tondo, přišlo to na něj a smrdí jak bobky. Dej mu prosím tě volno, jinak se to tady nebude moci dát vydržet!" Lucka si schválně sepnula ruce k sobě, aby postrčily její prsa a vypadaly tak ještě větší, než jsou.

„Ale pokud si nevybere dovolenou, tak ho jen tak poslat domů nemůžu."

„Jsi sakra velitel, můžeš!"

„Lucko, prosím tě," povzdechl si Tonda a kroutil hlavou. Vypadalo to, že to dnes vypadá na prohru. Vykročil ke svému „kanclíku". „A zavřete to okno, je tu zima."

„To bych radši nedělal, pane," vrtěl jsem hlavou; snad pochopil, že tady nechci ani já, ani nikdo jiný umřít.

„Theo, i ty..." povzdechl si velitel už podruhé, ale nic dál neříkal a vklouzl do své dřevěné kajuty.

Na rozdíl od celého týmu, který pro čumsu pracuje už nějaké to množství let, já, jakožto nejmladší a nejnovější člen týmu, našemu veliteli vykám. Snad budu v budoucnu také povznesen a budu moci Antonína Křepelku oslovovat Tondo a ne pane. Anebo také ne. Snít však můžu, ne?

Asi do deseti minut se objevil opět náš chybějící článek. Naprosto bez výrazu, voda ještě stékala z pramenů jeho vlasů. Už jenom z pohledu na něj mi byla zima, nedokážu si představit, jak moc vymrzlý z toho deště musel být. Kapičky na jeho hrudi se třpytily jak drahokamy v klenotnictví. Nebo v obchodu s bižuterií. Jen letmo koukl na paní za stolem, plně soustředěnou na načítající obrazovku počítače, a pak mrkl i na mě. Věnoval jsem mu pouze soucitný pohled. Tak soucitný, jak to jen moje falš dokáže. Na druhou stranu, opravdu to pomohlo. Už nebyl cítit ani Lucčin parfém, ani puch deseti starých v hovnech vymáchaných psů.

Moji pozornost však obzvlášť něco upoutalo, když mi zrak sjel na jeho promočené a tudíž obtažené tepláky. Vážně? Jakože vážně? Přejel jsem očkama opět celou jeho postavu a pak se donutil soustředit na jinou práci, jinak se z toho asi zblázním. Kde je moje bývalá práce? Co je tohle sakra za šílený kancl?

Ještěže si Lucka ničeho nevšimla, ta by ječela a vyhnala psa opět ven. Jenže možná je to ona, kdo za tento lidský i zvířecí úkaz může. Kdyby nenosila takové výstřihy, vdaná nevdaná, měl by Igor o starost méně. Sedl si do křesla, přestože mokrý, a už také začal pracovat. Jeho kafe dávno vychladlo.

„Příští týden slaví patnáctiny nějaký kluk z Tábora. Kdo za ním pojede?" Lucka se rozhlédla po kanceláři, která najednou dělala, že má své práce až po krk.

„Igora nepočítám," dodala, čímž nabídku zúžila na mě a na Martina.

„A ty?" zkusil jsem štěstí. Nějak se mi zrovna nechtělo jet. A navíc to úplně nemám rád, tuhle část práce.

Pokaždý, kdy se narodí dítě někoho jako jsme my, musíme jet, abychom dohlídli na vše - na bezpečnost jak normálních lidí, tak i nás, metamorfů. Také je nutné poučit rodiče, jak se mají chovat. Co dělat, když se naskytne problém a jejich mimčo se promění ve školce v ještěrku. Jak dbát na příkazy, kterými uchovat tohle tajemství před širokou veřejností. Bohužel - a to je jasné - že v průběhu se vždy stanou nějaké průsery, které musíme řešit. Dokonce, co jsem slyšel, bylo v jednu dobu zavedeno pravidlo poučování při nástupu do školy. Ale kvůli nízkému rozpočtu a množství práce, to aby jeden furt jezdil po celém Česku a navštěvoval ty chudáky děti a strašil je krutým trestem. Takže nakonec tato předškolní návštěva byla zrušena a už nám zbývala návštěva patnáctiletých, kterým má být vysvětleno po právnické stránce, jaký tresty je čekají, pokud udělají nějakou neplechu, jak na sebe neupozorňovat, obzvlášť před nástupem do povinné služby v armádě, co dělat s těhotnou partnerkou a tak dále. Rady do života. Dokonce máme speciální brožurky, skoro o stech stránek, kde jsou různé situace vylíčeny docela pěkně. Až bych nejradši rozesílal jenom tyhle knížečky. No a v osmnácti pak mají povinnost zajet k nám do kanclu, sepsat zprávu a jsou dospělí.

Jinak, měl bych ty metamorfy popsal trochu podrobněji. Měniči. Nebo prostě zvířata. Lidi, kteří se umí lusknutím prstů proměnit v nějakého domácího mazlíčka. Šikovná to schopnost, že? Neřekl bych. Přidělává to akorát potíže - jako třeba Igorův smrad a plné poličky dokumentů, které musím projít. Kdyby metamorfové nebyli, zůstal bych ve své bývalé práci jako ajťák. Že já blbec to odkývnul.

No, ale každopádně. Jak mám já vysvětlovat někomu, čerstvému puberťákovi, kdo je mladší jen o pár let, jak se má chovat? Já sám nevím, jak jsem doposud zvládl svoji pubertu a následnou rebelii. Teda vím. Prostě jsem to nechtěl. A tak jsem dělal všechno pro to, abych byl normální člověk. A to je také důvod, proč jsem nepokračoval v rodinné tradici, ale jel pěkně do Pardubic studovat elektrotechnickou.

Lucka se na mě podívala svými intenzivníma tmavě modrýma očima, připomínající hlubiny moře. Obličej jí rámovaly špinavé blond vlasy, sepnuté v nízkém copu. Její koutky úst cukaly směrem nahoru.

„Theodore Šapíku, právě ti přiděluji úkol na příští týden. Ihned ti vytisknu adresu."

Příště mlčím.

Fláknul jsem s vytisknutým spisem o stůl a vrhl po Lucce ošklivý pohled. Ta si jej však nevšimla a pokračovala v práci. A já taky. A každou chvílí se modlil, kdy konečně budu moci vypadnout, jelikož Igor zase začínal páchnout.

Blížila se už čtvrtá, a s ní konec dnešní pracovní doby. Hypnotizoval jsem pravý dolní roh monitoru, kde tikaly digitální číslice a oznamovaly přesný čas, podle baterky počítače. Nikdo z nás už nepředstíral, že něco dělá. Ono obecně, snad kromě Martina, který neustále kontroloval seznam.cz a další stránky s novinkami a bulvárem; po prvních pár hodinách už nebylo do čeho píchnout. Všechno objednané bylo objednáno, všechno na zkontrolování a přepsání už mělo svoji kopii v databázi. Práce za hubičku, povídám, jediný důvod, proč nelituji přechodu sem. Martin si už poumýval svůj hrníček od kávy, Igor však ne, ten si nádobí neumývá nikdy. Lucka už poněkolikáté zkontrolovala, jestli jí nevadnou kvítka.

Myslím, že můj ranní vztek konečně vyprchal.

„Ehm, Lucko... Nebudeš mít někdy čas zajít do tělocvičny?" nadhodil jsem na svou pravou stranu.

„Co, opadávají ti svaly?"

„Opakování je matka moudrosti," odpověděl jsem s hrdostí.

„A zpevněné postavy," prokoukla mě a neustále se uculovala. „Nevím, tento víkend mám už zaplněný. Někdy příští týden?"

Než jsem stačil odpovědět, Igor se otočil a nadzvedl obočí. Ačkoliv v poměru s jeho velkým čelem se ani nehnulo.

„Můžu tě učit já," promluvil hlasem, který nebyl ani hluboký, ani šustivý nebo drsný, ale ani ne příliš vysoký a hladký. Takový hlas by měl předčítat romány, ne tu sedět a smradit kancelář!

„Vážím si tvé nabídky, Igore, ale teď to není nejvhodnější," jak slušněji říct, že protože smrdí jak hovno, nechci se ho ani dotknout, natož bojovat?

„Ještě se můžeme domluvit, třeba po práci - "

„COŽE?" výkřik byl silnější než přepážka ze dřeva mezi námi a Tondou a najednou nám všem naskočila hustí kůže. Lucce zacuklo obočí, stejně jako já musela přemýšlet nad tím, že dnešní pracovní doba se možná prodlouží.

Během chvilky už vylítl Tonda ze svého hnízdečka a celý rudý od zvýšeného tlaku promluvil.

„Máme tu mimořádný případ, lidi. Zrovna mi volali od policie. Našli nějaký tělo, prý patří nám."