"Počkám tu na tebe."

"Vždyť mě ani neznáš pořádně."

"A to musí vše být podle nějaké osnovy?"

"No..."

"Počkám tu. Tady, na tom místě, kde zpívají vlny."
"Ty jsi básník."

"Jsem. A počkám tu na tebe."

"Co když vlny přestanou zpívat?"

"Nepřestanou."

"Jak to víš?"

"Věřím tomu."

"A to stačí?"

"To čemu věříš, je ta nejsilnější energie na planetě."

Odmlka.

"Budu myslet na zpívání vln."

"A já budu věřit, že se sem vrátíš."

"Nerada se loučím."

"Tohle není loučení. Vždyť ti říkám. Uvidíme se zas."

"Dobře, tak do té doby, než oba uslyšíme zpěv vln."

"Opatruj se, beruško."

----

Davide,

nechci ti popisovat, co tu zažívám. Je to jiné, než jsem si myslela. Vše je jiné. V dobrém, i ve zlém. Chci tě jen ujistit, že si vyříznu část dne, kdy myslím na zpívání vln. Někdy i sama zpívám. Napodobuju je. Při chvílích klidu si kreslím naše místo do sešítku, kde mají být rovnice.

Nezapomněla jsem,

Tvoje Sára

Sáro,

já ti věřím. Sobě si věřím, vlnám věřím. Věřím tomu, že zpívají z nějakého vyššího důvodu. Nedokážu přijít na to přesně proč, ale není to důležité. Co je důležité je, že nepřestáváš věřit, Sáro. Taky ti nebudu popisovat, co se tu (ne) děje. Chybíš mi.

Nechodím na naše místo, bez tebe to nedává smysl.

Opatruj se, lásko

David

Davide,

mám skvělou zprávu. Našla jsem tu místo, kde vlny také zpívají. A jak! Jako kdyby tisíce zakletých mořských vil se osvobodilo z neskutečného trýznění a chtěly žít a plout s radostí slunce, které konečně cítí. Měl jsi pravdu. Věřila jsem, a našla jsem místo, které je nabité stejně, jako to naše. Nechceš se sem vydat? Prosím. Nějak to zařídíme.

Tvoje,

Sára

Sáro,

já zůstávám tady. Jak jsi mohla najít jiné místo? Jak je možné, že i jinde zpívají vlny?

Prosím, vrať se mi.

Tvůj,

David

Davide,

to právě ty jsi mě naučil věřit, a já díky tomu našla jiné místo, kde zpívají vlny. Vždyť to je skvělá zpráva! Magických míst je víc na světě, a můžeme je sdílet s jinými. Nejsme v tom sami.

Chtěla bych přijet co nejdřív, ale ještě nemůžu. Myslím na tebe,

Sára

Sáro,

to místo, kde zpívají vlny, mělo význam, dokud patřilo jen nám. Proto bylo magické. Sáro, prosím, přijeď zpátky. Přijeď tam, kde vlny zpívají nejkrásněji. Nebo tam jsou snad sladší melodie?

Tvůj,

David

Davide,

zpívání vln nejde porovnávat. Ale rozhodla jsem se. Chci tu zůstat. Vrátím se ti, ale ne navždy. Budu se vracet, ale tady vlny zpívají krásněji. Pro mě to tak je.

Promiň, poslední, co chci, je ti zlomit srdce.

Tvoje,

Sára

----

"Co to tam je?"

"Kde?"

"No tam, v tom zálivu, pluje tam - pluje tam nějaké TĚLO, PANEBOŽE."

"Ježíši, to snad ne. Jedeme tam."

Členové námořnické posádky pluli opatrně k zálivu, kde se jim podařilo vylovit tělo mladého muže.

"Kdo to je?" Ptal se jeden z námořníků.

Mladý hoch se vydral z hloučku mladých mužů shluknutých kolem mrtvého tělo.

"Davide!" Křikl přidušeným hlasem. "Ne, to snad, ne, Davide..." Jinoch se sesunul k zemi.

"Co řeknu Sáře?"