Milí starší,

vidím vše poprvé. Ale opravdu poprvé. Je to snad v každém ohledu, každém okruhu - vidím vše poprvé.

Jsem v prvním dějství divadelní hry, jež se nazývá "Život". Prožívám ho intenzivně. Bojím se a často si nevím rady. Ale stále pokračuji - žiji dál.

City, o kterých nechci psát, ale jsou relevantní, prožívám poprvé. I když je znám dvě minuty, je to stále poprvé.

A co s nimi, že?

Vidím poprvé život, zřím jeho krásu i špínu poprvé, začínám si vytvářet obrázek, ale je založen na zážitcích, které jsou prostě prožity poprvé.

Nemám nadhled, jak bych ho mohla mít?

První dějství se musí zahrát, jinak by divadelní hra nedávala smysl. To nejde, aby člověk hned skočil do druhého dějství. Aby měl nadhled nad prvním dějstvím, kde vidí vše poprvé.

Nejen, že cítím spoustu pocitů poprvé, ale myslím si, že jsem první, která je cítila, nebo je prožila. Ach, starší. Hlásám moudra, která jste vy prožili dávno.

Mohla bych vás o něco požádat?

Nebuďte tak krutí, až budete komentovat moje, a první dějství druhých.

Vy jste také jednu dobu vše viděli poprvé, že?

Vzpomeňte si na zmatek, který doprovází to, vidět, cítit, prožívat vše stále poprvé.

Jsme noví, začínáme hrát divadelní hru Život.

Někteří z nás se dostanou do dalších dějství, a tak jako vám, se nám podaří zahrát vlastní divadelní hru.

Ale dějství "stále poprvé" musí být. Prosím, vzpomeňte si.

Ať už jste v jakémkoli dějství, stále cítíte, ne?

Co se týká empatie, není to pro mě poprvé, kdy se setkávám s tím, že jí je potřeba, a to jsem v prvním dějstvím.

Děkuji vám - těm, kteří rozumí tomu, co to je žít ve věku, kde vše je stále poprvé.

Vaši,

Mládí