"Ale jak? Jak můžeš být tak bezcitný?" Utírala jsem si slzy.

"Prostě takovej jsem." Odpověděl mi stroze.

"A když ta dcera měla strach, že ji umře máma, to ti nepřišlo smutné?"

"Nakonec neumřela."

"Já vím, ale v ten okamžik, kdy tam stála a plakala, copak jsi bezcitný?"

Usmál se. "Pro tebe asi jo."

"Vždyť to není možné, tvářit se takhle neutrálně - !"

"Neříkej mi, jak se mám tvářit."

"A ještě ten tvůj suchej tón!"

"Ty musíš mít nad vším kontrolu, ne?" Ptal se mě s pronikavým pohledem.

"Jak mám vědět, co cítíš, když to neřekneš, neukážeš, nic?" Ptala jsem se.

"Tys mi neodpověděla."

"Na co?"

"Na moji otázku. Že nad vším musíš mít kontrolu."

"Ne, nepotřebuji, ale ráda bych věděla, co cítíš, a proč jsi tak zavřený, a - a - bezcitný!"

Koukl se na mě. Mihlo se mu cosi v očích. Cosi, co jsem nemohla přečíst. "Je mi líto, že ti připadám bezcitný."

"Takže nějaká emoce tam je?"

Mlčel.

"Co ti je líto?"

"Ty vážně budeš rozpatlávat i tohle?" Sednul si na lavičku. "Můžeme to uzavřít?"

Sedla jsem si vedle něj. Už mě bolely nohy. "Nevím, jak to uzavřít."

"Rád bych uzavřel konverzaci ohledně toho, že jsem bezcitný."

"Aha."

"Tak uzavřeno?" Cítila jsem přísný, nepřístupný pohled.

"Klidně." Koukla jsem na něj pevně.

Před pěti lety

"Nech mě, nech mě, prosím." Vzlykal Pepa, ležíc na podlaze.

Tyčil se nad ním otec, opilý, a vzteky bez sebe. "Jsi k ničemu, slyšíš? Jsi k ničemu, lituji dne, kdy ses narodil, ty jeden - !"

"Pavle, nech ho!" Prosila starší dáma, která seděla u Pepy, skrčená.

"Drž hubu! Kvůli tobě ho tady máme!" Pavel řval dál, zatímco mlátil Pepu čím se dalo.

Syn i matka se snažili dostat se pryč, jen pryč, ven, pryč od opilého tyrana, se kterým žili.

"Jsem s ním neskončil!" Zařval Pavel na maminku, zatímco ji vlepil facku.

"Nech ji!" Pepa vyskočil a vší silou své 15tileté postavy vrazil do otce Pavla, jenž spadl na tvrdou zem.

"AAA!" Pavel skočil na Pepu.

"Pomoc! Pomoc! Pavle, volám policii, nech ho, nech toho kluka, prosím!"

...

"Pane Veselý, co vás přimělo k tomu bít vlastního syna?"

"Už leta mě neposlouchá, zatímco ho živím. Přehnal to. Tak dostal, co si zasloužil. Chtěli jsme ho s chotí vzít do kostela, jako každou neděli, ale odmítal. Tak mi ruplo. Můžu za to, že chci vychovat vlastního syna, aby se z něho stal muž?" Pravil otec Pavel.

Po chvíle odmlky se soudce ujal slova. "Josefe Veselý, vzhledem k výpovědi vašeho otce spojené s již existujícím trestním rejstříkem, a popisný rozbor naši věrné sociální pracovnici mi nezbývá nic jiného, než vás poslat do nápravného tábora v Čeladné, kde se rozhodne o délce a tvrdosti vašeho pobytu."

"Ne!" Plakala maminka.

Pepa mlčel. Tak toto má za to, že čelí násilnému otci. Justice je opravdu na straně oběti. Jak mu říkali ve škole.

NALEZENÉ DOPISY JOSEFA VESELÉHO

Mami,

už mi, prosím, nepiš. Žiju. Jím. Pracuju.

Nevím, jak ti spoustu věcí říct, a nechci.

Nech mě. Vrátím se ti, ale prozatím - nech mě.

Tvůj,

Pepa

Mami,

prosil jsem tě jednou, poprosím tě ještě podruhé. Nepiš mi ty dopisy plné citu. Ze mě se stává někdo, který, kdyby si připustil své city, by si na místě vzal život. Přežiju bezcitný.

A o to ti jde, ne?

Přežiju, ale bezcitný.

Tvůj,

Pepa

Anežko,

doufám, že tohle nikdy nebudeš číst.

Myslíš si o mě, že jsem bezcitný.

Cítíš ze mě chlad, a neochotu se s tebou smát, nebo tě potěšit, když pláčeš.

Lásko, já bez citu nejsem.

Ale něco mě k té studenosti dohnalo, jinak bych tu nebyl a nedýchal s tebou.

Poslední věc, co chci, je ztratit holku kvůli něčemu, za co jsem nemohl, ale já si nevím rady s tím, jaký jsem teď.

Odpusť mi.

Bezcitný jsem v mnoha očích.

V tomto dopise ne. Mám vysoké zdi postavené velmi pevně kolem svého srdce.

Možná to pochopíš. Někdy si člověk nemůže připustit co cítí, nebo cítil - zklátilo by ho to.

Navždy tvůj,

Pepa