Šum tmavého moře mě přivedl k radostnějším, klidnějším myšlenkám. Procházela jsem se po bahnité pláži, kde kromě mě běhalo pár udolaných běžců. Blížil se večer a pláž nezářila sluncem, nýbrž nádechem temného večera.

Letní večery miluji, obzvlášť ty, které nejsou jen teplé, ale i něčím dramatické. Tento večer na mě působil silněji, než jiné, šum moře byl klidný, ale vzduch a mraky komunikovaly jiný vzkaz.

Moře je pro mě uklidňující element, a je to můj element, ještě ke všemu. Silný a temperamentní, zároveň přijímací a krásně výrazný. K moři jsem chodila odjakživa se uklidnit, a nebylo tomu jinak i dnes. Slzy mi z očí tekly, to jo. Proto ráda chodím k moři - nikdo slzy nehodnotí. Naopak, je tam tolik vody, že vlastně zapadnou.

Smutky odezní, vzteky zchladnou, stesk se ulehčí. To vše jsem potřebovala. To vše mi lítalo hlavou když jsem běžela rychlostí hnanou silnými emocemi. A doběhla jsem správně.

Doběhla jsem na místo, kde na chvíli vše bylo v pořádku. Stačilo jen poslouchat šumění vody. Stačilo pozorovat příliv a odliv. Stačilo praktikovat jednoduché meditace, jež mají vždy spojení s přírodou.

Z ničeho nic jsem spatřila flek na obloze. To mi nezapadalo do mé krabičky perfektní chvíle. Ne! Proč mi ten flek kazil moji super étericko-spirituální chvilku?

Flek se blížil. Většinou se fleky snažím odstranit Savem, nebo i Cifem, ale tenhle byl úplně jiný kalibr fleku. Neustále se zvětšoval, jeho rysy se podobaly rysům mořských ptáků, a pak - ejhle.

Albatros! Lítající sněžná naděje! Vlající prapor moudrosti. Překypující -

"Fuj!" Křičela jsem. "To snad NE!"

Esoterický význam albatrose mi byl ukradený, jelikož a protože si vysypal svoji potřebu na moji nepromokavou, bílou Ralph Lauren bundu.

"Ne!" začala jsem bulet. "To nepůjde smýt, vždyť to je bílá, to musí hned do pračky, a do hotelu je to 15 minut autobusem, ty, ty TY!" Marně jsem se snažila vymyslet nadávku na ptáka. V tuto chvíli je to ale fuk, protože nějaký symbol naděje padl, stejně jako moje image dobře oblečené princezny, která chodí k moři kvůli duchovnu.

Koukla jsem nahoru, do těch nebes, a tam si stále lítal. Byl to arogantní pták. To mi věřte, že věděl, co udělal. Jo, jo. Albatros, chvějící se radostí, pomalu kroužil v nebesích, o kterých tak často čtu, a svižným tempem se blížil k hladině moře. "TY!" Zakřičela jsem.

Nemohla jsem si všimnout čistoty jeho peří, ani ladnosti jeho pohybů. Lítal nad hladinou, jako kdyby ji chtěl lehce políbit. V jeho letu byla znát zkušenost, i síla.

Slzy mi opět tekly, ale tentokrát z jiných důvodů. Jak bych se mohla na tu přírodu zlobit?

Jako ten albatros, je tak dokonalá. A svá.