Padal jsem.

Plachtil jsem ve vzduchu jak kus prostěradla.

Moje oblečení šustilo pod náporem vzduchu, můj obličej se deformoval do nepřirozených tvarů, v uších mi jenom hučelo, jak se proudy vzduchu otíraly o ušní boltec. Oči mě štípaly pokaždé, když jsem se je pokusil otevřít a mrknout, kolik času mi zbývá.

Kolik metrů mi zbývá.

Nade mnou čistá azurová plocha jako z malby, pode mnou tvrdá porostlá zemina. Blížila se, každou chvílí. Už mě bolelo z toho tlaku tělo.

Kouknul jsem vedle. Šváb na tom nebyl o nic lépe. Zatím. Hleděl na mě, vystrašený, kalkuloval, co provést. Nebylo co. On se zachrání, já ne. On si totiž – přestože švábi lítat neumí – křídly přeci jen ten prudký pád zmírní do pozvolného přistání. O něj jsem se nebál. A možná to mi dalo částečnou úlevu nad mým osudem. Přestože ze mě bude placka, on bude žít. A bude pokračovat v tom, co jsme načali. I když jsem si vždy přál, abychom toho načali o něco více, možná je dobře, že to takto dopadlo. Budu pro něj jen vzpomínka, nic víc.

Pokusil jsem se o úsměv, přestože v pádu a takhle na dálku bylo asi vidět velké prd.

Kývl jsem na něj, ujistil ho, že je vše v pořádku, než opět přesměroval svůj zrak na zemi pode mnou.

Tohle je konec. Můj konec.

Ačkoliv jsem se nikdy nemodlil, bylo na čase začít.

Sbohem.