„Cože?"

Lucie převzala Tondovu roli nejčervenějšího předmětu v okolí. Navztekaná z faktu, že mají po ruce takového chlápka, že ten chlápek si dovolil na nás vztáhnout ruku, a co hůř, k tomu utéci a teďka si určitě ostří drápy, aby je mohl do mě v následujících dnech zaseknout.

Neboj Lucko, cítím se stejně, ne-li hůře. To můj krk bude rozsápaný, to já ho naštval a uvedl do nebezpečí celý náš tým.

„Nedalo by se tomu vyhnout," Henri s celým příkopem mezi jeho obočím se předklonil a zarazil lokty do stehen. „Všiml by si vás tak či tak. Alespoň máme jeho pach, jeho podobu, něco, od čeho se odrazit."

„Jo, ale teď se bude skrývat. Bude se skrývat a ze stínu na nás mířit," namítl jsem, naštván sám na sebe. „Přiznej si to. Máš chuť mě za tohle sprdnout a vynadat do neschopů. No, promiň, že jsem vám to všem posral."

Henri si jen povzdychl, asi neměl sílu se se mnou hádat. Přesto jsem si jist, že v mých slovech něco pravdy bylo. Jen jeho jakási zdrženlivost a nově nabitá ohleduplnost, kterou získal z mých neustálých střetů, mu zabránila prohlásit všem známou pravdu. Jsem opravdu k ničemu.

Kdybychom spolu nebyli, už by mi také daroval ránu a spustil opět proud krve z nosu, sotva co se zastavil.

„Co však může být zač? Jaká je jeho role v tom všem?" uvažovala nahlas Lucie, jakmile dostala pod kontrolu svůj krevní tlak.

„Uměl česky," promluvil tichý Igor, který se zdá, že za posledních pár dnů překousl přítomnost Henriho a nyní se začínal i angažovat do rozhovorů. Neuvěřitelný pokrok!

„To ano, takže... Chceš říci, že tu žil? Že tu žil hodně dlouhou dobu?"

Igor neodpověděl. Jen upřeně hleděl na Lucii svýma vlčíma očima.

„Aktivně se musel účastnit veškerých plánů, jako Ondřej –" pak se veverka zadrhla, aby zkontrolovala moji reakci, jestli nepřekročila nastolenou čáru tolerance. Já se však stále topil v pocitu své neschopnosti a její slova jsem celkem ignoroval.

Henri se však poškrábal ve vousech.

„Stále nevíme, co přesně je za zvíře, jen uvažujeme, že to je hmyz. Hmyz je nejlepší pro špionáže, přestože nedokáže další úkony, jako je manipulace, nesení kamery, pořizování záběrů. Pro tento účel byl vybrán pan Donnerstag, který navázal na předchozí přípravu a dovedl je k dokonalosti. Jako kočka už mohl nést některé zařízení, dostat se zručně do místností, ať již vchodem, nebo přes jakékoliv skulinky nebo otevřená okna. Zároveň mohl snadno spolupracovat s Theovým spolubydlícím. Donnerstag byl však zabit. Nyní tuto roli částečně převedli na vás, paní Horní, avšak jako pracovnice čumsa nejste plně zasvěcena do úkonů a i náplň práce, kterou na vás uvalili, je jen malá část toho, kterou by požadovali po plnohodnotném agentovi. Pravděpodobně vás zvolili jako nejschůdnější řešení. Jste věrná zaměstnankyně, vyznáte se v okolí. Pokud by chtěli na tento úkol nasadit agenta z Německa, ztratili by spoustu času pouhým sžitím s prostředím. A na rozdíl od vás neumí česky."

Lucie naslouchala jeho předpokladům, které si sama už někdy musela domyslet. Jen je poprvé slyšela nahlas a nemohla jinak než souhlasit. Henri pokračoval.

„Asistentka mé matky sice umí česky a pracuje jako tlumočnice, je to však vrána. Vrány v tomto ročním období nejsou typické pro náš klimatický pás. Ačkoliv by mohla vyčkávat na stromech a pokusit se vletět do místností, s její velikostí by to nebylo vhodné a křídly by akorát nadělala nepořádek. Zatímco hbité a mrštné veverky jsou neocenitelným druhem pro tento typ úkolu."

Místo pocitu hrdosti ze získaného komplimentu se Lucie o to více ponořila do deprese. Neocenitelný druh? Jo? Byla by raději, kdyby tomu tak nebylo. Nemusela by neustále přemýšlet nad nožem, který visí nad její rodinou.

„A ten muž se sokolí podobou na tom je ještě hůře než vrána. V městě nepoužitelný. Avšak –"

Henri se rázem zadrhl, jeho obočí se přicvaklo k sobě. Neobvyklá reakce mě probudila z deprese a donutila mu věnovat pozornost a zjistit, co ho trápí.

„Hm?"

Henri zvedl zrak a zahleděl se mi hluboce do očí.

„Ideální pro lety na dlouhou vzdálenost, třeba z místa bydliště paní Kopřivové až do západního Německa."

„No to mě poser," neudržel jsem.

„Takže to on zprostředkovával komunikaci mezi tou rodinou a velitelstvím DOGu v Německu?"

„Jeho rod minimálně. Navíc, jestli mohu předpokládat – sokol je důležitým tvorem díky svému spojení s egyptskými bohy, jako je Horus a Re. Pro indiány znamenal symbol obnovení a znovuzrození po velké potopě světa. Jestli je had nejvíce uctívaný, tak sokol může být hned druhý. Nebo třetí," dodal, když na mě opět pohlédl. No, teoreticky by Pegas měl být první nebo druhý. Problém je, že tím Pegasem jsem já, a tím klesá má hodnota na stupnici o pěkných pár čísel dolů.

Vůbec si s tím nedělej starosti, Henri. Já se neurazím. Výjimečně.

„Pokud nám to pomůže, kontaktuji Andrease, aby projel naši databázi. Hledáme sokola. A pokud bude zatajen, v historických záznamech by o něm nějaká zmínka mohla být."

„Můžeme mu věřit?" Igor se koukal nebezpečně na Henriho zpod svého obočí. Stále připomínal toho vrčícího vlka, vyhlížejícího na svého protivníka.

„To se uvidí," odpověděl popravdě můj šváb. Ano, s Andreasem je to stále jako gamblování. Nevíme, jestli je skutečně na naší straně, ale tohle možná bude první zkouška, díky níž se rozhodne o jeho důvěryhodnosti.

„Možná..." začal jsem, jak mě napadla myšlenka, ale nevěděl jsem, jestli stojí za to s ní jít na trh nebo ne.

„Hm?"

„Přemýšlel jsem, že... Alice. Zkusím zavolat Alici."

„Ale říkal jsi, že –" načala Lucka, ale nepustil jsem ji ke slovu.

„Říkal. Ale na druhou stranu, možná by nám mohla nakonec pomoci. Alespoň v tomhle. Má přehled o každém metamorfovi v Praze a okolí. Pokud nebude chtít nic říci, tak se stane. Pokud ano, tak prozradí jen to, co uzná za vhodné. Lhát však nebude. Ani nic o našem vyšetřování nepodstrčí jiné straně. Myslím, že by to stálo za risk. Chci to zkusit."

No, přese mě nejel vlak. Přes Henriho také ne. Takže Lucie nás mohla jen pozorovat, kroutit nechápavě hlavou, dát si ruce v bok a nakonec sdílet svoji nespokojenost s Igorem.

Ten však měl momentálně jiné starosti. Asi mu neustále lezlo hlavou to, co řekl ten chlapík. A já zas myslel na to, že mu to musím co nejdříve osvětlit. Čím dříve, tím lépe. A čím méně lidí o tom bude vědět, tím taktéž.

Henri tedy spáchal krátký rozhovor s daným panem Andreasem a my mohli jen pochytit pár německých slůvek jejich důvěrné konverzace. Okamžité výsledky však nebyly příliš nadějné.

„Nenašel. Ale podívá se ještě na to. Navrhl jsem mu projít především staré záznamy, možná se najdou dokumenty, které nebyly zadány do systému. Můžeme se pouze spolehnout na to, že odhalíme alespoň původ toho muže."

„Jak dlouho by mu to mohlo trvat?" ozvala se Lucie, začínala klepat nohou – asi na ní lezl absťák od sladkého.

„Snad pár dní."

„Do té doby ale můžou s něčím přijít. On a paní Kopřivová... Bude lepší Igore, když se budeš vyhýbat kanclu," navrhl jsem, skoro rozkázal. Nechtěl jsem, aby dopadl jako já, unesen, téměř zabit. Také si toho vytrpěl dost a podle slov členů DOGu se zdá taky poměrně oslavovaný.

„To je zbytečné," oponoval mi Henri, „ve svém plánu budou nadále pokračovat, protože si myslí, že proti nim nic nemáme. A v čumsu si nedovolí nic udělat. Naopak. To, že tam budeme všichni společně, nás bude ochraňovat. Obávám se však o bezpečnost cestou do práce a domů. Musíte si dát pozor, držet se v společnosti."

„Ale i tak si myslím..."

„Samozřejmě, nejlepší bude utéct pryč a schovat se mimo dosah, ale je to reálné?" otočil se na mě, a já vědět, že má pravdu. Není. Musíme zatnout zuby a makat. Snad si nedovolí udělat nějaký krok proti Igorovi a nespojí si nás s Lucií.

Poté přišla řada na mě a na můj telefonát.

„Ahoj Alice," pozdravil jsem ji, jakmile zvedla sluchátko.

„Theodore? Pěkné, že mi voláš. Co tě k tomu přivádí?" její energetický hlas byl jako ledová sprcha a pomerančový džus v letním pařáku. Na jednu stranu evokoval přátelství a blízkost k dané osobě, ale také mi to připomnělo celou její návštěvu, všechny její poznatky a mráz běžící mi po zádech z toho, že na rozdíl ode mě, kdo celou dobu žil ve stínu, Alice věděla vše. Úplně vše.

„Asi sama tušíš, ne?" ušklíbl jsem se, protože nemělo smysl si na něco hrát.

„Ano, mé včelky zaznamenaly vaši podivnou aktivitu tady v centru. Zdá se, že ses nevzdal."

„Nevzdal," odvětil jsem chladně.

„Nebojíš se rizika?"

„V riziku bud tak či tak. Tomu já neuniknu. Můžu alespoň dělat vše, co je v mých silách, abych ochránil naši zemi."

„Takový patriot!" vysmála se mi do telefonu. Cinkavý smích vůbec nenesl známky jejího věku.

„Doufal jsem, že v tobě také probudím alespoň částečnou patriotku."

„Doufáš zbytečně," byla její jasná odpověď, avšak moje naděje neklesla.

„Možná ne. Už jen to, že jsi o nás nikomu neřekla," vypíchl jsem její dobrý čin.

„Proč bych to dělala? O to mě nežádali."

„A řekneš jim, když tě o něco požádám já?"

„Ne," odvětila sice velmi lehkovážným způsobem, jako kdyby zároveň lhostejně pokrčila rameny, avšak já vědět, že její ne opravdu znamená ne. „Ale to proto, že ti nebudu moci vyhovět."

„Ani nevíš, o co tě chci požádat," zasmál jsem se nad jejím předčasným závěrem.

„Dokážu si to představit. Chceš seznam politiků metamorfů? Bohužel, na ně se vztahuje imunita. Není v mé kompetenci ti jejich identitu odhalit."

„To ani není třeba," usmál jsem se, protože tu hlavní osobu a nějaké tipy jsme již měli. Takže, nemusíš se namáhat, Alice.

„Hm? A co tedy?" Úspěšně jsem nadhodil návnadu a Alice se chytla.

„Kdo je ten sokol?"

„Ah," Alice náhle ztichla. Jako kdyby sluchátko ohluchlo, až jsem se obával, že telefon opravdu položila, aby se vyhnula nepříjemnému tématu.

„Určitě to víš, že?" naléhal jsem, doufal, že se zpětně ozve.

„Vím," odvětila, jako kdyby to byla samozřejmost. Vlastně jo, pro ni byla. A pro mne taky. Je nemožné, aby to nevěděla. „Ale jestli ti o něm mohu něco říct, to pochybuji."

„Vážně chceš takto pokračovat?"

„Takto? Tohle je pro mě jediná cesta, Theo."

„Máme možnost to vše odvrátit!"

„Ale jakou máš jistotu, že se ti to nevrátí? Možná ochráníš zemi, ale ta neochrání tebe. A zemřeš, aniž by si někdo pamatoval tvé zásluhy. Promiň, ale tak to je a víc k tomu neřeknu. Pozdravuj všechny. A nech to konečně být," nakonec položila sluchátko a druhá naděje padla.

Zdá se, že celý pokoj slyšel tento rozhovor. Jak má slova, tak díky hlasitosti reproduktoru i slova Alice. Lucie stále nemohla věřit, že tohle je její kolegyně. Zděšeně hleděla před sebe, neschopná jakéhokoliv pohybu. Zato Igor to bral statečně. Igor bral vše statečně. On si totiž nikdy nic nebral k sobě. On jen přežíval v lidské podobě, aby mohl žít jako zvíře. Záleželo mu jen na svobodě. Avšak nebyl úplně lhostejný. A nechtěl omezit svobodu lidí konáním DOGu.

Jediný Henri slyšel pouhé nic neříkající hlasy. Musel jsem mu stručně přetlumočit obsah rozhovoru. Její konání mu akorát prohloubilo vrásku na čele, a to bylo za všechna slova.

Nakonec jsme se k dalším závěrům nedobrali. Opustili jsme narkomanské doupě, které nám momentálně poskytovalo skvělé útočiště pro strategické porady, a rozdělili se každý jiným směrem. Tedy, nejprve nás opustila Lucie, která spěchala domů za dětmi. Igor se držel vpovzdálí, jelikož věděl, že nachází moment pravdy. Vynořil se náhle zčista jasna a již si nebral servítky.

„Co to ten muž myslel?" pravil, šel rovnou k věci. Také mluvil česky, pravděpodobně se chtěl vyhnout sdílení nechtěných informací se švábem, ke kterému si teprve pomalu nacházel cestu. Já jeho obavy ale nesdílel. Přepnul jsem na společný jazyk a zhluboka se nadechl.

„Měl pravdu. Jsem pegas."

Henri, který nebyl vůbec zasvěcen do kontextu, mě zastavil rukou a sjel káravým pohledem. Jen jsem se krátce usmál, připraven sjednotit informace jak se švábem, tak vlkem.

„Ten sokol byl informovaný. Domyslel si, když viděl mé pěsti, že nejsem kůň, ale musím být ten zlobivý Pegas, který jim leze na nervy," tohle bylo pro Henriho. Poté jsem se otočil na Igora. Na rozdíl od mého švábíka, jehož oči ležely trochu v nižší rovině, Igor byl vysoký jak hora. Sice štíhlý, jen kost a sval, ale i tak jsem musel pozvednout bradu.

„Dozvěděl jsem se to nedávno. Mám prostě trochu zvláštní kořeny, řekl bych. Sám bych tomu nevěřil, ale je to tak," pokrčil jsem rameny. „Problém je, že tak trochu jsem právě žádaný tou jejich organizací. A já s ní nechci mít nic společného. Zároveň je to důvod, proč po mně tak jeli ti Protektoři. Takže žádná sláva. Prosím, udrž to v tajnosti."

Igor jen krátce kývl, načež opustil naši skupinku a zbyl jsem jen já a Henri.

Až jak se zavřely dveře do Ondrova bytu, Henri mě pevně obejmul, doslova drtil, a držel tak dlouhé minuty. Zanořil jsem obličej do důlku mezi jeho ramenem a krkem, vnímal jeho vůni, kterou jsem miloval, která ve mně navozovala pocit bezpečí a lásky. Také jsem ho sevřel, přitiskl si ho k sobě na doraz, že by žádný hmyz nepřežil tu kolizi našich těl.

Teprve pak si mě odtáhl, aby uchopil můj obličej a prohlížel si ho ze strany na stranu.

„Jak moc jsi to schytal?"

„Žádný vyražený zub, jestli se ptáš na tohle," ušklíbl jsem se, ale Henri jen zavrtěl hlavou. Určitě mě musel právě nazvat idiotem.

„Nabízel jsem ti, že tě naučím bojovat."

„Já jsem to navrhl. Tys souhlasil," opravil jsem ho, přičemž kroutil nechápavě hlavou podruhé.

„Proč jsi vůbec nechtěl? Tehdy jsem nechal tvé výmluvy být, když jsi se tolik vyhýbal souhlasu, ale snad mi to teď prozradíš."

„Ehm... Vážně tě nic nenapadá?" nadzvedl jsem obočí, snažil se mu vsugerovat ten můj důvod, aniž bych se musel ztrapnit jeho hlasitým vyslovením. Zdá se, že to Henri zprvu nepobíral. Na to, jak o sobě tvrdí, že je chytrý, v určité oblasti zaostává. Musel jsem mu to naznačit o trochu více.

„Bojovat, tělo na tělo, dokážeš si to představit?"

Teprve pak se švábův obličej rozjasnil tím velkým uvědoměním. Byl osvícen jak Buddha, došel k velké záhadě stvoření světa. Super. Sem jsme se dobrali. Poté se však začal uchechtávat. A co uchechtávat, on se začal smát, až to neudržel a musel se předklonit! Jen rukou se opíral o mé rameno, aby nespadl smíchy na zem!

A právě tomu jsem se chtěl vyhnout.

Až když ho bránice bolela, že se nedokázal ani narovnat, se donutil ke klidu a zcela seriózně se mi postavil tváří v tvář.

„Snad je tento problém nyní vyřešen a mohl bych tě naučit nějakým základům."

„To... to by možná šlo."

„Dnes to však necháme být. A necítíš ještě bolest na žebrech?"

„Ne."

„Dobře," poplácal mě po rameni a vkročil hlouběji do bytu. Oba jsme byli hladoví jak vlci a už se těšili, až si ohřejeme ten zbytek jídla v lednici.

Poznal jsem, že je Henri jaksi napjatý. Zdálo se mi, že i přes nějakou hodinku ve známém prostředí má ztuhlá ramena jak kostka másla v lednici. Nalil jsem mu panáka na uklidnění a vyslechl si dlouhou přednášku o tom, jak zrovna odporné bylo to, co jsem mu vůbec nabídl. Já se však obhajoval tím, že účel světí prostředky. A že v tomto případě nejde o chuť, ale o ten hřejivý pocit v žaludku, o cirkulaci alkoholu v krvi a uvolnění svalstva. Na dokázání toho faktu jsem se pokusil i o masáž. Ale ani má koňská síla nedokázala protlačit svaly až ke kostem. Vidíš, Henri?

Má o mě strach. Jasně, že má o mě strach, jako kdyby to nedokázal dostatečně svými činy, jeho záchranou před partou laborantů, před skupinou Protektorů, před jeho vlastní máti.

Ale já nejsem Sophie. Já se umím bránit. Už jen tím, že má kopyta probijí i zeď. Teda, myslím si to. Nezkoušel jsem to. Ale asi by to stálo za to.

A nějaký boj umím. Není perfektní, není dostačující na boj proti zkušenějším protivníkům, ale počítá se. Snad tímto bych ho mohl uklidnit. Třeba.

Dal jsem si sprchu, v hlavě přemýšlel nad vším, co bych mohl říct a obhájit tak své neexistující bezpečí, jen pro blaho Henriho psychiky. Svoji psychiku nemohu brát v potaz, ta je naprosto ponořená ve sračkách, a jen díky Henrimu zde mohu normálně fungovat. Ale o tom se nesmí dozvědět.

Vyšel jsem, s ručníkem kolem pasu.

Zrovna seděl na sedačce, a přestože televize jela, vůbec jí nevěnoval pozornost. Nerozuměl českému dabingu, pochopitelně. Před sebou měl prázdnou skleničku, sám si hrál s prsty, zatímco lokty se opíraly o stehna, a přemýšlel nad následujícími kroky jak nás, tak DOGu.

Ach, Henri, kdybys věděl, jak je tvé přemýšlení sexy.

Přikročil jsem k němu. Než zaregistroval moji přítomnost a dostal se ze svého paláce myšlenek, už jsem byl u něj a obkročmo nad něj sedal.

„Theo?"

„Pšt," pohladil jsem ho po tváři a spravil mu rozcuchanou ofinu.

Zato on si pořádně prohlédl vykukující modřiny na mém těle z dnešního boje. Jeho ruka se už zvedla, aby po nich mohla přejít, aby mohla ucítit tepající horko těch barevných míst a mé čisté pokožky. Aby mohla ulevit té bolesti, přestože takovou schopnost bohužel neměla. A jak bloudila dál a přejížděla po mých prsou, nakonec sjela na rameno, na paži, na můj vytetovaný kruh, symbol mého sebeovládání.

Několikrát po něm přejel palcem.

Jak se mi v této poloze uvolňoval ručník, jak jsem hleděl na jeho zněžnělý obličej, sebral jsem veškerou odvahu a odhodil svá traumata stranou.

Protože Henri není jako ti jiní chlápci. Protože Henri je jedinečný. A já mu věřím jako nikomu jinému.

Zhluboka jsem se nadechl, než jsem nadhodil svůdně otázku.

„Henri. Chceš... mě?"

V přítmí pokoje se jeho oči zdály temné jako noc. Přesto jiskřily životem, jiskřily díky silné energii našeho vzájemného pouta.

Hleděl na mě, neříkal nic. Ani já. Až po dlouhé chvíli, jako kdyby udeřil blesk, vrhli jsme se vášnivě jeden na druhého.

Ručník sklouzl na linoleum a ležel tam celou noc.