„Co se... Co se stalo?" přiřítil se ke mně a nedokázal zakrýt ten vyděšený výraz, když opět spatřil moji maličkost v krvavém obleku. Nejprve mě pevně objal, než mi uchytl paže, natočil si mě a již kontroloval, jak očima, tak dlaněmi, jestli jsem v pořádku, jestli nejsem zraněný, jestli mi někdo neudělal jen o škrábanec na víc.

Normálně bych se usmál, vidět toho chladného člověka najednou tak emocionálně investovaného do mého života, do mého zdraví. Ale nyní jsem to nedokázal. Byl jsem rád, že jsem ho ještě naposledy mohl spatřit, než odjede pryč a já se ponořím do depresí z této zrady.

„Zašpinil jsem ti košili," zamumlal jsem, když se pár fleků obtisklo na pomněnkový podklad.

„Jsi v pořádku, Theo?" prudce mi stiskl bradu a házel moji hlavou ze strany na stranu.

„Jsem," položil jsem dlaň na tu jeho a jemně ho navedl od mého obličeje pryč, přesto ho nepustil a naopak, stisk ještě zesílil.

„To Ondra, Henri. To Ondra. Byl to celou dobu on!" začal jsem potahovat, ale snažil se to udržet na uzdě a nespustit ani o nudli nebo slzu více. Ale lehce řekne, těžko udělá. Už mně přehodil ruku přes ramena a naváděl od nemocničního vchodu do auta, kde budeme mít větší klid i soukromí.

„Povídej," pravil tiše, starostlivě, zatímco mi svíral koleno.

„Můj spolubydlící, on... Celou tu dobu. Celou tu dobu... On byl ten komplic Donnerstaga. On byl ten tajný člen DOGu, který dělal špinavou práci. Který mě sledoval, který mě bral jen jako děcko na hlídání, zatímco já... Byl to můj přítel! Můj nejlepší přítel, a přesto!" zlomilo se to ve mně a z obou očí se mi rázem spustila bystřina slz. Jako lavinová vlna, drala se po mém obličeji, především v dolinách, po povrchu s nejmenším odporem. Setřel jsem si je dlaní, ale jakmile se mé zakrvácené ruce setkaly s vodou, zaschlá krev se mi obtiskla na tvář a já na tom zase nebyl o nic lépe, než před tím měsícem.

„Proč jsem si toho nevšiml? Proč? Proč žiju celou dobu jen ve lžích, a když už si myslím, že to bude dobré, zase k tomu přibydou další? Ondrovi jsem věřil, dal bych za něj ruku do ohně, kdybych musel, a... a on takhle? Bylo to z jeho strany jen pouhé hraní? Jen nějaký úkol, který musel splnit tím, že se držel v mé blízkosti? Řekni mi, Henri, taky jen následuješ rozkazy, taky jen plníš úkoly, tím, že tu teď jsi?"

Nedal jsem mu ani možnost se nadechnout v mém hysterickém výbuchu.

„Co všechno o mně ví? Co? A co se mnou hodlají dělat? Proč mě neunesli už tenkrát? A co má rodina? Já už nic nevím, Henri. Už nic," složil jsem si tvář do dlaní, abych se zakryl. Abych skryl můj obličej, který zalitý slzami a s krví podlitýma očima rozhodně nevypadá nijak vábně. Abych v té temnotě mých dlaní našel klid, ticho, odpočinek, byť jen na sekundu či dvě.

„Theo," hladil mě rukou po stehně již se natahoval, aby mi sundal improvizovanou masku z obličeje. Aby mi ukázal sluneční zář, představil mi krásy světa a nádheru života. A hlavně, že ty pocity vyjádřené v jeho očích jsou pravé.

A mně tak nezbývalo nic jiného než být hypnotizován jeho pohledem, který mě uklidňoval sám o sobě, vnucoval mi úplně jiné myšlenky, utišoval mé vzlyky a léčil duši.

Nakonec mi obejmul tváře a svůj pohled ještě zintenzivnil. Hluboká brázda mezi jeho obočím vypovídala, jak moc vážný a soustředěný je, soustředěný na mě a na můj usmrkaný obličej.

„Tohle není lež. Žádný úkol. Žádný rozkaz. Jen my dva," políbil mě na ústa, zanechal naprosto rozčarovaného, vygumovaného, prostě, duší mimo. „Tohle je pravda."

Nepřítomně jsem kývl hlavou, neschopen produkovat další slzy nebo jen tiché fňukance. Úplně mě umlčel. Vysál svým polibkem veškeré pochyby mého života, veškerou zlobu i strach o život Ondry.

Nepotřeboval jsem slunce. Stačilo mi teplo a naději, co mi přinášel on.

Semkl jsem rty, pořád natočený na švába, který přemítal, jak dále postupovat. Věděl, že jsem mimo provoz, takže se ani nesnažil něco říkat. Ale když si všiml, že již nekoukám jak po zákroku lobotomie, ale netrpělivě vyčkávám na jeho slova, povzdychl si a zapřel se ramenem do opěradla, aby se mohl jeho tělem co nejvíce za mnou vykroutit.

„Nemůžeš jít domů. Nechci opět riskovat, že se má matka naštve a někoho na tebe pošle. Musíme jít jinam. Sbalíš si věci, ale to je všechno. Nejlépe mimo Prahu, mimo dosah včel paní Simanové a kohokoliv Protektoři zrovna využívají. Potřebuji jí to sám oznámit, ale jestli to nepůjde lehce a ona využije toho, že tě nechráním... Nejprve ti musíme zajistit úkryt."

„Úkryt? A co ty?"

„Nepojedu do Německa, nemohu tě tu nechat samotného. Uvidím, jak se situace rozvine, jak dopadne rozhovor s matkou, mezitím se pokusím najít pro tebe nějaký nový prostor pro přespání."

„Chtěl jsem... do nového nájmu," zamumlal jsem v návaznosti na to, co řekl, a co jsem ještě před nedávnem rozebíral před Ondrou. A jak to dopadlo.

„Hm?"

„Pro nás dva. Ať máme kde být, v soukromí."

Henri si jen odfrkl. Opět mě tím probudil ze snění, ze vzpomínek na vášnivý rozhovor mezi mnou a spolubydlícím, který probůh nechtěl, abych si našel vlastní byt. Očividně to nebylo jen kvůli finanční stránce.

Natáhl se pro moji dlaň, aby ji pevně sevřel.

„Na to ještě dojde," ušklíbl se a pustil mě, aby mohl nastartovat.

„Kam vůbec chceš jet?"

„K tobě, sbalit ti věci," odvětil a již machroval se svým bavorákem na Pražských silnicích jako nikdy předtím.

„Přemýšlím, že bys měl jet domů. Máš teď nejlepší příležitost. Já zde budu v bezpečí, nic mi nehrozí, kdo by sem vůbec jel, že?"

„Neopustím tě, teď to nejde."

„Ale jde. Vážně. Jsem v pohodě. Vždy mi stačí se jen otřepat a pak jsem zas jako nový," usmál jsem se celkem důvěryhodně, alespoň jsem doufal.

Avšak Henriho tvrdohlavost, podobnou jako mám já, udeřila.

„Právě jsi se dozvěděl, že tvůj přítel byl celou dobu pouhým podvodem. Aby toho nebylo málo, sledoval tě pan Krejčí. Třikrát na tebe zaútočili Protektoři. I pan Gebauer se vloupal do tvého bytu. Nehraj si na silného, Theo. Přede mnou nemusíš."

„Co říct, jsem žádaný," zakryl jsem tu citlivou stránku, které se svými slovy dotknul, koketním mrknutím. Zdá se však, že místo ulevení situace jsem jí přitížil. Henri si jen povzdychl a šlápl na plyn. Jeho jízda byla agresivnější než obvykle.

Na místě činu byl stále cítit intenzivní pach krve. Zastavil jsem se na prahu dveří, jakmile se ten krvavý flek dostal do mého zorného pole. Koberec jím byl nasáklý, okraje fleku již zaschly. Až se Ondra vyzdraví, budeme muset koupit nový...

Nebo vlastně ne.

Na ramenu mi přistála ruka. Henri. Musím makat.

Beze slova jsem vytáhl můj malý kufřík, naházel do něj nejzákladnější potřeby, posouval se bytem a na co mi padly oči, to jsem buď vzal nebo nechal. Když jsem však narazil na jakýsi suvenýr, který jsme s Ondrem vyhráli za to, že jsme dokázali nejrychleji vychlastat flašku alkoholu v klubu, má ruka se zasekla ve vzduchu.

„Chceš vědět, jak jsem na to přišel?"

Henri, který zrovna vyhlížel z okna případné podezřelé osoby, jen s „hm" natočil hlavu.

Mrkl jsem na můj hrnek kávy, stále plný, vychladlý, a já neměl chuť se k němu byť přiblížit.

„Taky nepil kávu. Ne přede mnou."

Henriho pohled byl nečitelný, ztrácel se ve stínu bytu, jak zpoza jeho zad zářilo denní světlo.

„No, kam vlastně půjdu?"

„Prozatím do nějakého penzionu, uvidíme, na co narazíme po cestě."

„Mám nápad. Lucie kdysi něco zmiňovala o chalupě, o nějakém známém, které to vede. Mohli bychom zkusit to. Je to u Příbram, myslím. Ukazovala mi kdysi fotky, taková prdel, spoustu lesů."

„A je to bezpečné? Kdo všechno o tom ví?" Henri se nezdál, že by mě chtěl nechat zrovna tam.

„Ale koho by to napadlo? Alespoň to bude zdarma," snažil jsem se ho přesvědčit. Jen pokrčil rameny a nechal mě se rozhodnout za sebe. Již jsem vyvolával číslo mé kolegyně, která se zdála hodně překvapená, že jí obtěžuji o víkendovém čase.

„Lucko, nemám moc času. Kde jsi?"

„Doma, kde asi?" odsekla otráveně.

„Prosím tě, jdi někam, kde by neměl nikdo být. Zkontroluj, jestli tě někdo nesleduje nebo tak."

„Co se děje, Theo?" zněla hodně podezřívavě, vypozorovala, že jí rozhodně nevolám, abych jí popřál pěkné volno a zeptal se, jestli nechce večer zajít třeba do kina. Dal jsem jí prostor k tomu, aby mohla opustit místnost, kde se nacházela, a když jsem zaslechl vzdálené zvuky zavření dveří, pobídla mě k pokračování rozhovoru.

„Jsem v komoře, můžeš pokračovat."

Povzdychl jsem si. Nevím, jak začít, jak to co nejrychleji shrnout, jak vůbec vyjádřit ten chaos v mé mysli takové prosté osobě, jako je Lucka. Ani záchranný pohled na mého švába mně úplně nepomohl. Ale nemohu dále oddalovat rozhovor. Už tak byly obě strany netrpělivé dostatečně.

„Chceš slyšet zjednodušenou verzi nebo tu složitější? Nebo, zapomeň. Hele, dostal jsem se do svízelné situace. Ta chalupa, o které jsi jednou mluvila, myslíš, že bys mi mohla zařídit tak týden, možná dva, pobytu?"

„Co? Proč? Do čeho ses to namočil?"

„Je to komplikované. Jo, nebo ne?"

„Pokusím se. Neměl by to být problém, dám ti vědět. Asi to spěchá, soudě podle tvého hlasu, že?"

„Ano," vydechl jsem, rád, že dokáže číst mezi řádky.

„Dobře. Hned to bude."

Položila hovor a já jen postával s mobilem v ruce, hleděl na jeho displej, čekal, kdy se opět rozsvítí.

„Sedni si, Theo."

„Hm?" zvedl jsem hlavu zrovna, když mě Henri nabádal a vedl do kuchyně, abych se vyhnul svým nočním můrám a ulevil svým zádům a páteři. Až teď mi došlo, že ta bolest stále nepolevila, ale již jsem nebyl schopný jí věnovat pozornost a bránit se jí. Vděčně jsem se usmál.

„Jestli chceš, vod -" chtěl jsem nabídnout alespoň od židle, ale to už Henri napouštěl do skleničky, teda do dvou, jednu pro mě a jednu pro sebe.

„Co všechno jsi jí řekl?" usadil se naproti mně a napil se.

„Zatím nic. Jen se zeptal na chalupu. Sám nevím, co jí říct nebo ne. Abych ji neuvrhl do nebezpečí..."

„Paní Horní je velice všímavá osoba. Určitě jí došlo, že se nejedná o malou prosbu."

„Už jsem ti říkal, že jí vyhrožovali rodinou. Jestli se jí nebo její rodině kvůli mně něco stane, nikdo si to neodpustím."

„Ale také ti pomohla za zády vašeho vedoucího, nebo snad ne?"

Zamračil jsem se na mého společníka. Mám pocit, že na něco naráží.

„To ano... Neříkej mi, že -"

Henriho obličej byl však tvrdý jako kámen, když tiše přikývl.

„Nemůžu ji využít!"

„Nikoho nebudeš využívat, Theo. Sám víš, v jaké situaci se nachází. Jestli máme bojovat proti DOGu, jestli máme ochránit nejen tebe, paní Horní i celou její rodinu, bez její pomoci to nepůjde. A ona je zkušená, navíc přímo v centru dění. Ty teď budeš odříznut od okolního světa, a my potřebujeme neustálou aktualizaci toho, co se děje."

„Ale vždyť -"

„Nabídni jí to. Jen to zkus. Vysvětli jí rizika, které to obnáší, a nech ji samotnou, ať se rozhodne."

Stále se mi tento nápad nelíbil a jasně jsem to dával najevo. Ale s Henrim nic nehnulo. Naopak, zdál se nezlomný. A já v hloubi duše věděl, že má pravdu. Potřebujeme někoho dalšího. Informátora, který bude sledovat kroky madam Kolbe. Protože já se už do čumsa jen tak vrátit nemohu.

Lucie byla opravdu rychlá. Vždy je přehnaně akční a nyní se to extrémně hodilo.

Chalupa je volná, připravená na můj příchod, adresa již zapsaná na papírek, už jen vyrazit. Avšak i přes vzdálenost mezi námi, skrze telefonní linku, ve vzduchu viselo určité napětí, očekávání. I kdyby mi Henri nic neříkal a nesnažil se mě přemluvit, stejně by to dopadlo stejně. Lucie potřebuje znát pravdu.

„A teď mi řekneš, co se děje?" přerušila odmlku sama, naléhavě, úplně jsem viděl její zkřížené ruce a netrpělivý pohled.

„Je to nebezpečné," odvětil jsem, abych ji odradil.

„A to mě má jakože zastavit? Hele, všechno je poslední dobou úplně v háji. Něco se děje a ty, ačkoliv jsi z nás nejhloupější, najednou toho víš nejvíce. Tonda se chce vzdát čumsa, útočí na nás podivná dříve neslyšená skupina lidí a DAMM nám uzavřel případ bez svolení. A teď po mně chtějí, ať sleduji nějaké lidi? Takže to na mě vybal. A nešetři se mnou."

„A co tvá rodina?" váhal jsem.

„Jestli nebudu vědět, komu nebo čemu čelím, jak mohou být v bezpečí?"

Opět jsem pohlédl na Henriho, plně ponořeného v mém rozhovoru s Lucií, přestože nerozuměl ani slovu. Pche, ten týpek dokázal odhadnout její personalitu mnohem přesněji než já sám. Měl pravdu. A já to pak budu muset přiznat a přidat mu tak na egu. No, co už. Normálně by mi to vadilo, ale v týhle situaci s tím nic nenadělám.

A tak jsem co nejstručněji vysvětlil, že to není DAMM ale DOG, že to Donnerstag poslal naše ministry do vězení, Gebauer je na naší straně, ačkoliv kdo ví kde je, a že jsem právě unikl před Ondrou, který nebyl tím, kým se zdál být.

„Ale vždyť byl tehdy s námi, to se nebál, přijít tě vyzvednout mezi bandu metamorfů?"

„A v jakém stavu jsme asi byli? A kolik lidí v té hospodě kouřilo? Nepoznali bychom nic, i kdybychom se snažili jakkoliv."

„A po tobě, jdou, protože...?"

„Můj rod je naděje i prokletím. Asi ještě neviděli bílého koně," ušklíbl jsem se, abych se vyhnul upřímné odpovědi. Protože tohle tajemství se nesmí šířit dále. Nesmí. Lucie se nezdála přesvědčená. Měla na mě ještě pár otázek, ale základ pochopila. Jsme v tom sami, a to až po uši.

„Ještě něco. Zkus kouknout, kteří politici nebo majitelé firem a tak, jsou metamorfové. Prosím."

„Udělala bych to u bez tvé prosby. A ty si někde kup jednorázovou SIMku a zašli mi pak zprávu na moje číslo. Bude to bezpečnější pro naši komunikaci, kdyby něco."

„Dobrá. Díky, Lucko."

„Neděkuj. Poděkuj, až těm parchantům podpálíme zadky. A drž se."

„Neboj."

A tak to bylo.

Boj může začít.