Moc dobře jsem však nespal. Sám Henri se sebral, aby si to šel vyřídit s jeho matkou dříve, než stihne podniknout další kroky a dostat se ke mně. Ať se na to díváme jakkoliv, je jasné, že přeživší únosci a pracovníci, kteří byli schopní udržet se na nohách a zavolat svým kolegům záchranku, museli reportovat madam Kolbe, jak se věci patří. Že její milý synáček unesl toho koně, kterému se před holkou nepostaví, ať se obě strany snaží jakkoliv.

Využil jsem tedy chvilky a zavolal Lukášovi, jestli nemá čas se stavit. Volat někomu uprostřed noci není úplně košer, ale přesto mi to zvedl a souhlasil. Pravděpodobně se ho adrenalin držel jak mě, a nebyl schopen probůh zavřít oči a usnout.

Aby se vyhnul recepční a bez zpozorování došel dovnitř, využil své křehké podoby malé mušky, aby mohl nahý klepat na dveře balkonu.

Na chvíli jsem měl pocit, že se mi to zdá. Že stále spím v důsledku anestezie, s Henrim po boku, a jen si představuji nějaké úchylné scény. Bohužel – ne. S pohledem odvráceným jinam jsem ho vpustil dovnitř a ihned z koupelny vytáhl župan, který jsem na něj chladnokrevně hodil.

Nepromluvil, dokud se celý nezakryl v tomto marketingovém produktu hotelu.

„Sedni," ukázal jsem na židli a sám se nějak dopracoval k posteli, na kterou jsem se slabě svalil. Všechny doteď provedené pohyby opět probudili bolest zad, způsobenou odebráním mé drahocenné kostní dřeně.

„Ahoj Theo," zamumlal, když již v pozoru vyčkával na mé otázky. Jeho župan se mírně rozevíral, a já nutil své oči, aby se tam nedívaly, aby se ani nekroutily po celém obvodu, a plně se soustředily na obličej toho mladého chlapce.

„Ahoj Lukáši," odvětil jsem, stále si zachovával chladnou hlavu, hlas bez jakéhokoliv náznaku citu. To, že jsem s ním párkrát telefonoval, bylo v pohodě. Ale neznamená to, že ho chci vidět na vlastní oči a vzpomenout si na to ponížení, které mi způsobil. A zároveň vinu za to, že jeho mlaďoulinký život kvůli mně málem skončil. Jenže, z nějakého důvodu jsem si ho zavolal, že?

Ach jo. Seber se, Theo. Šup!

„Chtěl jsem ti... poděkovat. Zachránil jsi mě. Nevím, jestli úplně můj život, ale moji svobodu určitě. Takže, jsem ti za to vděčný. Díky..." nakonec jsem přeci jen změkl a podrbal se pod nosem. Lukáš neodpovídal.

„Když jsem ti volal, opravdu jsem nemyslel, že bys mě opravdu poslechl. Jak jsem ti říkal, je to nebezpečné, obzvlášť pro tebe. A k tomu, stejně ti za to nic nedám."

„Já vím," jen napnul krátce rty a poté opět povolil. „I přes to, co jsem ti udělal, jsi stejně na mě myslel. Pomohl jsi mi. Už jen díky tvé radě jsem se cítil bezpečněji a za to jsem ti byl vděčný. Musel jsem ti to oplatit."

„Nemusel," namítl jsem, jelikož moje zmínění parfému do telefonu byla pouhá rada, a jeho rozhodnutí mi pomoci bylo pouze rozhodnutí jeho svobodné vůle, nikoli se mnou zavázaná dohoda.

„Riskoval jsi. Vynechal kvůli tomu školu. Naštval rodiče. Copak nechceš jít na vysokou?"

„Mám ještě rok," snažil se uchlácholit mé starosti a nějak zmírnit velikost jeho dobrého činu. Skromný to kluk.

„No, neměl bych tě peskovat za to, žes mi pomohl. Ještě jednou děkuji. Chtěl jsem ale slyšet, jak to bylo. Něco mi úplně nesedí..."

Měl jsem dojem, že Lukáš sevřel lem županu, ale možná se mi to jen zdálo mým periferním pohledem, obzvlášť, když se mi nechtělo sjíždět pod linii jeho krku.

„Jak přesně si na to přišel? Tedy, víš. Vrtá mi hlavou, proč zareagovali až teď. Teda, ano. Jestli jsi něco nepochytil," nechtěl jsem mu vysvětlovat celý můj myšlenkový pochod. Celé mé ustavičné dumání nad skutečností, že ten celý tým byl na mě poslán Henriho máti. A že já jsem vzácný Pegas. A jestli není náhodou nějaká spojitost mezi tím, že jsem s Henrim načal románek, že on byl poslán pryč a mě chtěli ovzorkovat a pravděpodobně asi někam zavřít, abych byl neustálým zdrojem kmenových buněk. Ideální.

Lukáš jen sešpulil rty.

„Netuším, jak na to přišli... Co jsem pochopil z doslechu, asi mají někoho, kdo jim tu informaci předal. Nebyl jsem u toho, promiň. Ale zaslechl jsem, jak se domlouvají na plánu. Jak od tebe získat použitelný biologický materiál."

„Hm," poškrábal jsem se na bradě a moje mysl, po krátkém odpočinku opět jasnější než ve švábíkově přítomnosti, ihned tvořila smysluplné otázky, vyčkávající na zodpovězení.

„Jak jste mě vůbec našli? Nebo prostě, jak jste přišli na to kdy a kde?"

„Já... slyšel jsem tu paní. Zrovna telefonovala, vyřizovala to. Poslala pana Kolbeho pryč, organizovala to na dnešní večer."

„A dál? Jak ses spojil s Henrim?"

Lukáš měl bohužel ten pěkný, expresivní obličej, ještě s některými dětskými rysy, a i pitomec v nich dokázal rozpoznat jakoukoliv změnu jeho emocí. Bylo to roztomilé, mělo to svůj šarm, který mě kdysi upoutal, ale po tom všem to ve mně spíše zvedalo žluč a hnalo do žaludku, jak bylo průhledné, že něco tají. Zase.

„Povídej. Slibuji, že ti nic neudělám. Máš štěstí, nemám jak," poukázal jsem na svá bolavá záda, a snad ho tím uklidnil. Možná ne. Můj hlas byl opět agresivní, určitě ho donutil litovat, že mi vůbec zachránil prdel.

„Jeden den jsem ho sledoval, abych zjistil, kde je ubytován," vypadlo z něj, jak sklonil hlavu.

Aha. Dobrá. Stalkerské pudy ho neopustily. Zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil. Nejenže mně krade soukromí, ale i lidem v mém okolí... Henrimu...

„Pokračuj," zkrotil jsem se, abych si nevyvolával bolesti.

„Chtěl jsem ti to zrovna oznámit, ale oni byli rychlejší. Sledoval jsem je, kam jdou, kam tě vzali. Vím, že jsem riskoval a takhle hrál s časem, ale jinak to nešlo! Doufal jsem, že pana Kolbeho ještě zastihnu, takže jsem se hnal za ním a vyložil mu situaci. A on se postaral o zbytek."

„Aha... No, měli jsme štěstí," ušklíbl jsem se. „Nezaslechl si více? Prostě mi nesedí, proč zrovna až teď."

Lukáš opatrně zvedl pohled.

„Ježíš, jen se neboj. Potřebuji to vědět. Prosím."

„Zjistila... že prý s panem Kolbem... něco máš," sklopil zrak, uši červené jak kečup. Jen se nedělej, jestli jsi nás sledoval, musel jsi to vědět. Ale nechtělo se ti to vytahovat, že? Ach jo. V duchu jsem si povzdychl.

Lukáši, já se před tebou naschvál nepředváděl. Tys viděl, cos neměl, svojí vlastní vinou.

„Myslel jsem si to."

Takže to bylo jasné.

Alice to předpovídala. Říkala, že mě budou hlídat. Že si pro mě chtěli jít, ale čumso je předběhlo či co. Pravděpodobně mám za zadkem někoho, kdo mě s Henrim spatřil a aktivně to nahlásil madam Kolbe. Té samozřejmě přetekly nervy hned dvojnásob. Nejenže nemá koho uctívat v tom svém pochybném kultu, ještě k tomu si ten člověk ovázal jejího synka kolem prstu. Jak Alice poznamenala... Sakra. A jak to věděla ona? Také jí neuniklo, že jsem gay. Na to narážela. Slabý jedinec v tlupě. Myslela tím mě. Myslela tím, co se stalo, k čemu právě došlo!

Myšlenky a všelijaké nápady mi úplně zaplavily mysl a já se v nich jen těžko dokázal zorientovat. Občas jsem zachytil jednu, přečetl si ji, pak popadl druhou, přemýšlel, jestli jsou v relevantním vztahu, než je nakonec obě pustil a šel po další. Byl v tom naprostý chaos.

Jenže jestli to Alice věděla a jestli o mně věděla dávno předtím a nic nikomu neřekla – alespoň ne Tondovi v čumsu – pravděpodobně tuto informaci prodala DOGu, nebo naopak si ji kvůli tomu DOG najal. Tedy, DOG mě musel sledovat dávno předtím, než na mě poslalo tady tu bandu vědců. Ale rozhodli se pro tento krok až teď. Proč? Jen kvůli tomu, že chodím s dalším měničem, nebo to mám brát jako osobní pomstu?

Vzpomněl jsem si znovu na její poznámku. Než se ke mně stačili dostat... Chtěli mě kontaktovat osobně? Vytvořit vztah založený na důvěře než na boji, poprosit mě o spermie jako dobří přátelé? Nebo to jednoduše nevěděli. Nevěděli to, až do posledních pár dnů, kdy jim to někdo nabonzoval. Možná je to ta asistentka, nedokázal jsem přes vůně vyčichat, co by mohla být zač. Jestli je hmyz, o to těžší to bude.

Myslel jsem na cokoliv, ale moje mozková kapacita nebyla jako Henriho, takže jsem se k ničemu nedobral. Naopak, napadlo mě ještě něco dalšího. Můj sen, můj šílený sen o dostizích, plný krve a bolesti, plný intrikánských lidí a pocitu nebezpečí.

„Lukáši," promluvil jsem, zatímco jsem si mnul čelo. „Ti únosci nebyli Češi. Byli to cizinci. Kde se z čista jasna vezmou na našem území cizinci?"

Kluk mlčel, ale tušil, na co narážím. Kam se svými otázkami chci dobrat.

„Nevím, co takový odběr buněk nebo čeho všeho obnáší, ale je potřeba nějaké vybavení, hádám že nějaký led a tak. No, není to akce na poslední chvíli. Schválně naplánovaná na pátek, aby bylo smysluplné poslat Henriho domů užít si tam víkend."

Pokoušel jsem se zvednou do sedu, ale záda bolela, jako kdybych v nich měl stále zabořenou jehlu.

Kruci!

„Jak dlouho jsi to věděl?"

„Nechtěl jsem ti ublížit," vyhrkl ihned, až na židli nadskočil. Tohle já slyšet nechci.

„Mohl jsi mi to říct dopředu," odsekl jsem chladně a je jedno, jak lítostivě na mě jeho kukadla koukala. Už podruhé. Už podruhé jsem se zklamal. A to jsem v něj ani důvěru nevkládal. I tak. Fakt se můžu na všechno vysrat.

„Co to mělo být. Tvá pomsta? Chtěl jsi, abych si prožil opět strach, aby můj život visel na vlásku? I bez tvého zasahování se mi to již dvakrát mezitím podařilo, nemusíš se snažit," sarkasticky jsem poznamenal.

„Tak to není!" hnal se ke mně a dřepnul si k mé posteli, teda, Kolbeho hotelové posteli, rukama se natahoval pro tu mojí. Ne. Cukl jsem včas, aby se mě ani nedotkl.

„Jo? A jak?"

„Já jen... Já jen... Myslel jsem, že to bude mířené na vás oba. Že třeba vás to rozdělí, nemyslel jsem si, z jejích slov, že by to bylo tak vážné. Že by s tebou takto zacházeli..."

„Idiote. A co čekáš? Nebylo slovo nebezpečné dostačující? Varoval jsem tě jen tak z prdele? Kruci! Víš, s čím sis to zahrával?" už jsem se nedokázal udržet. Už ne. Jeho blbost mně naprosto brala dech. Brala mi zábrany zachovat klid.

„Minule jsi riskoval, ačkoliv jsem tě výslovně upozorňoval, jak tě tvá podoba může dostat do malérů, že můžeš v mžiku umřít a tvé rodině se pak ani nedostane žádného pohřbu. Je to sakra zásada měničů! Není to můj výmysl, je to i v brožurce! A co ty děláš? Kdo ví kolik týdnů se mi držíš na prdeli a čekáš, že co? Hm? A teď, žádal jsem tě o laskavost. Jedno jediné. A co jsem dostal? Využíváš to ve svůj prospěch, a neriskuješ tentokrát život svůj, ale i můj a Henriho! A co ty lidi tam? Já... Nemám pro tebe slov, Lukáši. Víš co... Už jsem ti poděkoval. A teď už opravdu zmizni..."

Můj výbuch mi zatřel zrak, že jsem nebyl schopný se na něj jen podívat. Záda mě rozbolela, ale kašlal jsem na ně. Možná ta bolest ještě podpořila mé negativní emoce, že to takto dopadlo – uprostřed noci jsem řval v hotelovém pokoji na octomilku.

Lukáš váhavě vstal, oči zarudlé, leskly se jak drahokam na trzích. Nebreč mi tu, opovaž se, říkal jsem mu ve své mysli se znatelným opovržením. Ale byl jsem dost ohleduplný, abych to nevyslovil nahlas, to by mu ublížilo ještě více.

Začal si sundávat župan. Ach ne.

„Počkej. Dám ti své oblečení. Lepší něco než nic. Jestli se ještě jednou proměníš v octomilku, už bych se fakt neudržel."

„Já... já mám oblečení dole. Neletěl jsem sem celou cestu," pochopil můj úmysl i mé obavy. Aha, dobrá. Vyklouzl ven, a já se soukal z postele, abych za ním zavřel balkonové dveře. A pak jsem již neviděl nic. Jen čistou tmu.

Celý vzteklý, už se mi nechtělo spát ani za mák. Čekal jsem na Henriho, čekal jsem, že mě osvobodí z toho pocitu bezmocnosti, z toho zklamání. Že se po jeho boku budu cítit mnohem lépe, než jak se cítím momentálně – na sračky.

Ale když prošel dveřmi do pokoje on, zdál se ještě více na sračky než já sám.

„Co se děje?" chtěl jsem vstát, ale už jsem na to neměl sílu.

Chlapec mlčel. Jeho rýha mezi obočím byla mečem, který přesekne kohokoliv, kdo přidá jen smítko do jeho hrnku hněvu.

Mlčky jsem sledoval, jak si sundává sako a odhazuje jej bezmyšlenkovitě na židli, po níž však sklouzlo na zem. Zdá se, že ho to ještě více vyprovokovalo.

Chodil sem a tam, pořádně se na mě ani nepodíval. Uvolnil si knoflíky od košile, vysvlékal si ji, aby ji nahradil černým košilovým svrškem pyžama.

Jeho vztek možná nepovoloval, ale můj určitě ano. Vidět ho zase z jiné stránky bylo uklidňující. Obzvlášť pak v jeho pyžámku. Kdybych ho jen mohl rukou zastavit, zatáhnutím za rukáv, třeba. Ale on byl vzdálený. Mimo můj dosah. Opět.

Zkontroloval jsem, jestli je vedle mě dost místa. A nebudu lhát, docela se i těšil, jelikož náš vztah se opět vyzdvihl o stupínek výše. Už jsme spolu nespali společně v jednom pokoji, ode dneška to bude dokonce v jedné posteli!

Až když si sundal své drahé hodinky a položil je na konferenční stolek, teprve pak si všiml mojí stonající maličkosti pod peřinou.

Na jeho obličeji však nedošlo k žádné změně. Hele, tohle mě uráží.

Šupl se na svoji půlku, co nejvíce k okraji. A to bylo vše.

Tohle mě sakra uráží.

I přes bandáž na zádech, skrývající místo vpichu, posouval jsem se do jeho prostor. Šustění povlečení mu dalo jasně najevo skutečnost, že se vzdálenost mezi námi krátí.

„Zůstaň tam, Theo."

Ještěže nevytáhl jeho chladné Theodore, i tak byl chladný dostatečně.

„Nedals mi pusu na dobrou noc," vytáhl jsem a vyčetl mu, dostatečně koketně, samozřejmě.

Ale žádná odezva. Tak nic, přiblížím se k němu více.

„Theodore," varoval mě.

Teď už i proměnil moji noční můru ve skutečnost.

„Kruci Henri, co je?"

Nic?

Začal jsem tahat za jeho peřinu, co mi síly po tom všem stačily.

Akčně zachytl druhý konec a bránil mi v dalším postupu.

„Nech toho."

„Tak se sakra otoč!"

„Říkám, nech toho."

„Co se stalo?"

Henri místo odpovědi cukl s jeho koncem a v momentě překvapení mi vytrhl přikrývku z rukou. A to dokonce tak, že jsem zůstal úplně vystavený vnějšímu prostředí, zatímco on svalil polovinu délky na zem. Super.

Tak teď jsem se naštval já. Šoupl jsem se zpět na svoji polovinu, a bolest nebolest, snažil jsem se převrátit na bok, abych se vyhnul jeho pohledu.

Ale jsem právě po operaci, mé tělo mě nebude poslouchat! Jen jsem sykl bolestí a okamžitě se vzdal další snahy.

Čuměl jsem do stropu, sotva viděl ve tmě linie lustru. Alespoň neuvidí můj nasupený obličej. Podepřel jsem si hlavu rukama a nic nedělal. Nějaké myšlenky na spánek jsou v nedohlednu.

Avšak nečekaně, mé nohy již byly opět zakryty něčím hrubým, vyhřátým. Švábova vůně zavanula kolem mého nosu, jak přese mně opatrně pokládal peřinu.

„Vím to," promluvil jsem, naprosto nekompromisně. Henriho pohyb se na okamžik zasekl.

„Co?"

„Jsi idiot," to bylo jediné, co jsem pro něj měl, spolu s krátkým odfrknutím.

„Jak myslíš," jen zamumlal a lehl si na svoji půlku. Takže tak? Nebude se vyptávat, vyzvídat? To je...

Tak nic, kašlu na něj. Ráno se vzbudím, půjdu domů, a vše bude hej. Jo, to je plán. Dobrý plán.