„Theo, jsi v pořádku?" Martin zakoukl dozadu, na umrlou postavu z kosti a kůže. Myslím tím mě.

„Jo, jde to," zívl jsem si, až se moje brada málem dotkla stolu. Nepotřeboval jsem mít zrcadlo, abych viděl, jak strašné kruhy pod očima mám. „Poslal jsem ti ten seznam."

„Ano, už jsi mi to říkal. Před hodinou."

„Sakra," měl jsem na jazyku další nadávky, ale včas jsem je zastavil. „Tonda to už viděl?"

„Nechce s námi ztrácet čas. Nejprve to máme vyřadit sami."

Narovnal jsem se a snažil se probrat. Jsem na tom hůř než po protančené a prochlastané noci. Mlčky jsem se odebral pro svůj už druhý hrnek kávy. Náš tichý společník ze sousední spolkové země zatím žádný ještě neměl.

A tak jsem rovnou vzal dva a jeden posadil před jeho nos, až se mu rozevřely oči, barevné jako prosvícená sklenice turka.

„Chcete?" zeptal jsem se poněkud pozdě. Henri Kolbe pomalu a téměř váhavě sevřel hrnek, než vzhlédl na obsluhu. Jenže ta se už vytratila na své pracovní místo, kde málem hodila hlavou o stůl. Vážně bych spal. Jakože fakt. Podíval jsem se na obrazovku.

„Ten seznam..."

„Už jsi mi ho posílal, Theo," Martin koulel očima, zatímco vydal příkaz k tisku a do pár minut už držel štos včerejších úlovků. Dneska se také podařilo zachytit nějaké rozvzpomínané, ale bylo jich tak jak prstů na jedné ruce.

„Tak," přišoupl se k Němcovi a já jen musel obejít celou kancelář, abych - a to ze stoje - mohl sledovat diskuzi a aktivně k ní přispívat. „Začneme od začátku."

„Ozvalo se nám celkem kolem padesátky lidí. Když to roztřídíme na ty, kteří oznamovali, že dotyčný u nich bydlel, máme asi tak deset zpráv," vzal barevnou pastelku a začal dělat puntíky u těch zmíněných. „Je to z různých koutů Česka, ale tyhle dva mě zaujali - jedná se o pražský hotel, jeden z těch levnějších, a pak ubytovna blízko místa nalezení."

„A co ty další?" zeptal se hrubým hlasem pan Kolbe, ale Martinův zakulacený obličej se nedal vyhodit z míry.

„Že prý to je něčí soused, který jim ukradl spodní prádlo z věšáku, jindy se zase jedná o squatera, což by se dalo brát v úvahu, kdyby paní nevolala z Mikulova. Jen málokdy lidé zmínili, že se jedná o cizince, o Němce."

„Taky se ozval jiný pražský hotel, že jim ten muž po měsíci ubytování nezaplatil za prezidentské apartmá. Tihle lidi chtějí jen odškodné, a ne pomoct," vmísil jsem se do konverzace, protože jsem to byl zrovna já, kdo ten telefonát schytal.

„Pak se jednalo o někoho z maringotkové kolonie poblíž Prahy a ubytování na hotelu v Brně."

„Brno?" zvedl Kolbe obočí. Nebo spíše zvedl jejich vzdálenější konce, jelikož středy naopak sjely hlouběji do zamračené rýhy mezi nimi.

„Nezmiňoval bych to, ale pár lidí se z toho města ozvalo a ten chlap měl dostatek času na procestování celého Česka. Neměl bych vyloučit ani ostatní města, ale oznámený čas a doba jeho ubytování se většinou křížila navzájem. Ověřil bych to spíš jako poslední."

„Nesmíme zapomenout, že se mohl pohybovat i ve formě kočky," připomněl Kolbe.

„To ano, ale všichni víme, že vykračovat si po ulicích města v kočičí podobě není zrovna obvyklé, ani příjemné."

„A taky není jak to teďka zohlednit," dodal jsem tiše. „Byly nějaké shody mezi místy ubytování a dalšími spatřeními?" vysoukal jsem ze sebe otázku, ať tu nestojím jak pasivní idiot.

„Především Praha a Brno. Zde ho někdo spatřil v parku, prý tam často chodil běhat. Další si ho pamatuje z obchodu, kde chodil nakupovat cigarety - což je teda velké ne, ale zase to bylo blízko ubytovny. Pak tu máme jiné obchody, restaurace - jen tam, kam chodil často. Možná by stálo za to projít podniky v okolí ubytovny, ale jen poté, co si ověříme, že tam skutečně byl."

Martin si nachystal speciální seznam, všechny zmínky v okruhu ubytovny, a další, který se zase týkal okolí hotelu. Třetí byl pak na zbytek, spatření v centru a další. Jak to dokázal tak rychle udělat, to jsem nechápal. Byl snad schopnější než samotná administrativní bohyně Lucie, možná jen ta mužská lenost mu nikdy nedovolila předvést svůj talent v plné síle.

„Co Igor?"

„Zatím mi stále píše, že nikde nic."

„Tak byl to jen slepý nástřel, že..." poškrábal jsem se na líci.

Poté, co Martin přednesl naše myšlenkové pochody a ty byly bezpodmínečně schváleny nejvyšší autoritou zde - Antonínem, mohli jsme se rozprchnout vzhůru do pátrání.

Ani si nepamatuji, kdy naposledy jsem tak často chodil z kanclu na objížďky. Zároveň mi tato míra zodpovědnosti nedělala úplně dobře, jsem líný člověk, a když něco podělám, opravdu se mi to nebude chtít napravovat!

Abychom nejezdili stále Kolbeho služebním bavorákem, zabavil jsem naši služební Fabii. Vyhodil jsem Martina u policejní stanice, a pak to táhnul až k našemu favoritovi číslo jedna. Dopředu jsme dali majitelovi ubytovny vědět, že přijdeme, ať si do jedné hodiny nachystá náhradní klíčky a všechny smlouvy.

Řeknu vám, ani jsem netušil, jak úžasné bude řídit sám. Neustále nepřemýšlet, která strana je která a jak ji přeložit do angličtiny. Mám problém už jen s češtinou. Zároveň jsem nemusel to trapné ticho ještě více znepříjemňovat svými řečičkami, jelikož jsem se plně soustředil na cestu. A to bylo i moje alibi. I panu Kolbemu to vyhovovalo. Rozhlížel se po ulicích Prahy, reprezentativních, i těch dost pochybných, poslouchal Petra Muka a Britney Spears a naprosto se na sedačce rozvalil, jako by seděl v obýváku u televize. Měl stejný oblek jak včera, tmavě modrý, na několika místech až moc obtažený. Kravatu vyhodil z okna nejspíše už včera, když si převlíkal košili. Připadal jsem si jak řidič taxíku - ne, osobní řidič majitele Googlu.

Ubytovna byla typický polorozpadlý činžák z první republiky, na některých místech v nejvyšších patrech chybělo zábradlí. A majitel vypadal, že to má všechno na háku. Po opětovném kouknutí na fotku jen pokýval hlavou, nevypadalo to, že by nějak dlouho přemýšlel.

„Jo, byl tu tak... asi od ledna? Od půlky ledna."

„Máte to ve smlouvě," připomenul jsem mu a nechápal, proč najednou musí hrát týpka s dobrou pamětí.

„Ano, jasně. 23. ledna. Michael Altman. Všechno bylo v pohodě, měl platné doklady, pas, pojištění. Platil vždy na ruku a nebyl žádný problém, že by se opozdil."

„Jak často tu pobýval?" zeptal jsem se poté, co jsem všechno přeložil zachmuřeného parťákovi.

„To já nevím, to se zeptejte sousedů. Já chodím jen vybírat nájmy!"

„A kde pracoval?"

„To také nevím, platil mi, já ho ubytoval. To bylo vše."

Takže vidíte.

„Můžete nás zavést do jeho bytu?"

Překvapivě, pán uměl pár slov anglicky, přestože soudě podle smluv, většina ubytovaných měla národnost ukrajinskou nebo vietnamskou. Takže pochopil, oč ho pan Kolbe žádal, a už mu zaštěrchaly v dlaních klíčky a vedl nás po chodbou až ke schodům.

Bylo to asi až třetí patro, absolutně žádný výtah. Jen díky mým silným nohám jsem byl v pohodě. A vypadá to, že šváb je taky docela hbitý - ještě aby ne, je to pořádně rychlý brouk.

Zastavili jsme se u druhých dveří od schodů.

„Můžeme ještě požádat o telefonní čísla a kontakty na tyto dva byty?" Kolbe ukázal sousední dveře a já přeložil smysluplně jeho požadavek.

„Jo, jasně, hned to bude," a pán po předání klíčků v okamžiku zmizel pryč.

Můj parťák otevřel dveře a vnikl do bytu. Byl jsem mu v patách. Na nic nečekal, a jakmile jsem překročil práh, už za mnou zavíral dveře, téměř jimi prásknul.

„Smrdí to tu stejně jak ta kočka," zamumlal jsem, sice jsem si nebyl úplně jistý, protože to tělo bylo zahlcené deštěm a počínající hnilobou, přesto mi byl nesmírně povědomý. Pan Kolbe vzal v úvahu můj výrok, ačkoliv to na sobě nedal znát.

„Prohledejme tohle místo," nařídil a sundával si sako. Dobrá. Lupu sice nemám, ale nitrilové rukavice už ano, a šikovné oči, sice ne jestřábí, ale schopné zkoumat všechno, co jen půjde. Vytasil jsem k tomu fotoaparát, naštěstí baterka stále držela vysokou hodnotu množství energie. Blesky ozařovaly doškrábanou plochu stolu, odrážely se od madla šuflíků a blikaly jak na diskotéce. Chňapl jsem po kovové úchytce.

Celý byt byl takový prázdný, vlastně jen pokojík, bez kuchyně, sotva měl přidělaný záchod se sprchou, plný jen nejnutnějšího vybavení. A i ten zažil druhou světovou, soudě podle obouchání, přemalování, množství zářezů, dokonce se stopami po červotočích. Zdi byly flekaté, připomínaly abstraktní umělecká díla, bez podpisů, od anonymní skupiny umělců.

Ale zpátky k šuplíku, jehož dno z vlhkého laminátu se nebezpečně prohýbalo.

„Nemá tu absolutně nic. Kromě obalu od Tatranek," zamumlal jsem zklamaně. Tohle není typický šuplík. Ten by měl být přímo narvaný bordelem, a ne kusem nevyhozeného plastu.

„Co děláte?" ozval se zpoza mých zad Kolbe.

„Tak přece vyšetřuji, ne?" otočil jsem se na něj a rázem mi zaskočila všechna řeč v krku. Vzduch neproudil ani dovnitř, ani ven. Málem jsem se udusil. Nevím, co ho to napadlo, ale sundával si natvrdo košili, odhaloval tak docela drsně vysportovanou hruď. Obzvlášť kvůli jeho nižší postavě se zdály svaly ještě více nafouklé. Jo, tohle je můj cíl, až seberu více síly a budu se cvičení věnovat trochu více. Doteď mi však stačil občasný kurz od Lucky a byl jsem šťastný jako blecha.

Když si všiml mé pozastavené, zatuhlé maličkosti, zpomalil a zůstal tak stát s odhaleným ramenem, na půl cesty od vysvlečeného rukávu.

„Co děláte vy?" nakonec jsem polkl slinu a nadzvedl obočí.

Pan Kolbe ke mně přikročil blíže. Rázem mě urgovala chuť polknout ještě jednou. Bál jsem se však, aby moje prohnutí krku nebylo pak moc nápadné.

„Musíme tu to prohledat. A není lepší cesty, než za použití našich zvířecích smyslů. Nebo vás to tak neučili? Jak obvykle postupujete?"

„To jo, to ano. Ale pochopte," zadrhl jsem se, jestli prozradit, jak moc velkým nováčkem jsem, nebo se vymluvit na něco jiného, „povětšinou to měla na starost Lucka a Igor. Já... nejsem úplně vhodný na tuto formu vyšetřování."

Moje poslední věta donutila Němce se zamračit, jakože opravdu ošklivě.

„Co jste?"

„Ref - "

„CO. Jste." Zopakoval ještě jednou, hlasitě a nekompromisně. Bylo mi jasné, že přes tohle už nejede vlak a musím s barvami na povrch.

„...kůň," zašeptal jsem poraženě. Neodvážil jsem se vzhlédnout. Nevěděl jsem, co čekat. Pochopil jsem za ty měsíce, z vyprávění i zkušeností, jak to v organizacích jako čumso chodí. Byl jsem výjimka. A také Martin, jenže ten na rozdíl ode mě má bezkonkurenční schopnosti v oblasti grafiky a tak. A v naší práci se sotva najde něco takového, jako je tento případ. Takže jsem nikdy nevnímal, že bych byl znevýhodněný. Na návštěvy jsem stačil. Na běžné kontroly a prohlídky taky. Na vaření kávy a opravu počítačů jsem byl jako dělaný. Jenom vyšetřování, obzvlášť něčeho, co vypadá na hezkou pravou vraždu, s tím Antonín Křepelka nepočítal. Na to má věrného psa Igora a šikovnou veverku Lucii. A kdyby něco, on sám má křídla a mezi miliony těch sráčů balkonů se jeden navíc ztratí, takže...

„Vy jste kůň," promluvil asi po půlminutě ticha, aby se ujistil, že slyšel dobře.

„Ano."

„Neděláte si srandu."

„Ne."

„Myslíte toho lichokopytníka, není to výraz pro nějaké jiné zvíře nebo tak."

„Nejsem ani luční kobylka, ani mořský koník. Opravdu ten lichokopytník."

„Scheiße!" Kolbe se prudce otočil, asi aby odolal chuti mi dát pěstí do nosu. Chvíli rozdýchával tuto informaci, emocemi naplněný, jako nikdy za celý jeho pobyt v Praze. Ruka se mu třásla, že jsem přivřel oči a očekával pro změnu ránu do zdi. Ale ani to neproběhlo. Opět se otočil, divoce ke mně nakráčel, že mi téměř dýchal na ksicht, oči rázem temné a plné potlačované agrese.

„Co tu vlastně děláte a jak vás mohli přijmout? Takhle? Jak takhle můžete něco dělat? Jak můžete fungovat?"

Nějak fungujeme, to je hlavní.

„Základem je být v utajení, využívat smysly! Prozkoumávat detaily, nenápadně a účinně! A vy? Kůň? Děláte si srandu?" řval až do pátého patra. Vše, co řekl, bylo na místě. Byl jsem si toho vědom. Ale není to absolutně má chyba. To čumso mě nabralo. To ono mě vidělo, vyhledalo si mě, poslalo mi zvací dopis. Já za nic sakra nemůžu! Tak proč se nedokážu bránit jeho slovům?

„Jak můžete jako kůň hledat a následovat stopy? Sledovat nepřátele, kriminálníky? Jak? To jste se u vás dočista zbláznili?"

Doteď jsem stál s pohledem zabodnutým v zemi. Jakmile ale vznesl urážky našemu celému kolektivu, moje bojovná dušička mě nakopla a donutila na něj vzhlédnout. Přímo na něj. Na zamračený obličej, zastíněný nízko položeným obočím. Jakási rozepnutá košile nebo odhalené rameno mi bylo rázem u prdele.

„Jste neschopný konat úkoly, pátrat, obstarat důkazy... Jste zbytečností celého oddělení! Není divu, že se nestaráte o nic jiného, než o kávu, jídlo a opravování těch křápů!"

Zvedl jsem ruku a už jsem chtěl pána zasraného Němčoura praštit. Chtěl jsem ho praštit, bože, tak moc jsem chtěl toho hajzla praštit, až mě svrběla celá ruka a moje tělo se třáslo vzrušením. Chtěl jsem ho skolit celou mojí silou, ať to hovado vidí, jak moc je takový koník neschopný a neužitečný! Chtěl jsem! Chtěl!

Ale co bych tím získal? Tonda by mě vyhodil z práce, kterou mám rád, protože kromě téhle situace, většinou v ní nic nedělám. A já musím platit nájem, přece. A chtěl jsem si koupit auto. A taky chci ukázat, že tu u nás jsou skvělí lidé.

Ale když ho praštím, tak dokážu, že to jsou lidé silní, a ne podpantofláci.

Přesto jsem svou pěst zastavil těsně u jeho obličeje. Potlačoval jsem ztvrzení, ale i tak mi kůže na kloubech zduřela a začala praskat. Myslím, že i muž pod útokem si všiml této drobnosti, protože se jeho rýha mezi obočím prohloubila až k lebce a téměř mě sežehl pohledem. Co se zlobí? Co? Netrefil jsem ho, měl by být rád. Takhle si i uvědomí, jakému nebezpečí se díky mé silné vůli vyhnul.

Svěsil jsem ruku a promnul si obličej. Poté jsem začal prsty drhnout mou útočnou zbraň, abych ji zbavil té kožené skořápky.

„Kůň nekůň, stále jsem metamorf. A smysly dobré mám, to stačí," hlesl jsem tiše a kondenzoval svůj vztek do malé drobné černé kuličky, kterou při nejbližší příležitosti vyplivnu někde v baru do skleničky vodky.

„Ať jsou lidské smysly jakkoliv dobré, nerovnají se těm v zvířecí podobě," nadále stál za svým, tvrdohlavý návštěvník, i přes tu šanci, že se podruhé neudržím a jemu pak nebude držet čelist v kloubech.

„A co? Teďka vás mám nosit po městě na rameni jako nějaké domácí zvířátko nebo co? Ať se vám to nezdá jakkoliv, dělám svou práci dobře. Tady to není jako u vás. Tady nepotřebujeme mít prolezlou zemi špiony a očuchávat každému zadek, jestli je to zvíře nebo ne. Tady -"

Byl jsem rázem přerušen zaklepáním na dveře.