Asi bych mohl využít víkendu a najít si ten pronájem. Garsonka stačí. Co nejlevnější.

Sdílení bytu s někým je výhodné, když nepotřebujete extra soukromí a vaším cílem je našetřit peníze do budoucnosti. Předtím jsem byl rád za cokoliv, co jsem ušetřil, jelikož jsem to ihned vrazil do jídla, chlastu a zábavy. Pak jsem si začal odkládat, kvůli společnému bytu s Marošem. Poté ty peníze stále nechával stranou, že půjdou na auta. A nyní jsem připraven zvýšil laťku a investovat o pár tisíc korun více za vlastní prostor a nesdílený záchod. Jako, mohli bychom popřemýšlet s Ondrou a do obýváku hodit jednu postel, druhou nechat kde je, rozdělit to tak... Ale jak ho znám, on v obýváku spát nebude a já nehodlám s Henrim dovádět pod jeho nosem, ještě v tak páchnoucím doupěti.

To zní jako plán. Nepodaří se mi určitě hned, ale začít bych mohl. A Henri... Nevím, jak to bude, ale zdá se, že to bere vážně. A to mě nevýslovně těší. A ještě teď mi buší srdce z parfému, který voní stejně jako on, když byl namáčknutý těsně u mě.

„Chceš se odstěhovat?" Ondra jen zvedl obočí v reakci na mé oznámení a poté se opět věnoval telce.

„Ano, představ si. Tvé přání se vyplní ještě před Vánoci. Nejsi šťastný?"

„A co když mi tu nový spolubydlící bude smradit ještě více než ty?"

„Najednou se mě nechceš zbavit, jo? Kdo to tady celý roky jen nadává, a najednou ti je smutno? Ondříčku, neboj se, však já tě neopouštím napořád," pohladil jsem ho po kolínku, ale to mě jen plácl po ruce a kroutil nechápavě hlavou.

„A teďka to už myslíš vážně?"

„Jak teďka? Vždy to myslím vážně."

„Jakmile ti Maroš nastavil prdel a odešel, tak jsi ihned ten byt zrušil. Že nebudeš zbytečně platit navíc."

„No... Jo," zamračil jsem se, netušil, kam tím míří.

„Jestli hádám dobře, soudě podle tvých zaláskovaných úsměvů každou chvíli, tak to zas děláš jen kvůli tomu, abys mohl vrzat od rána do večera, ne?"

Zasekla se mi v krku slina, až mě málem na místě udusila. Ondra mě propaloval naprosto odsuzujícím pohledem, ještě ostřejším, když si mojí reakcí potvrdil mé skryté záměry.

„Myslel jsem, že ti to s tím chlapem nevyšlo, ale asi ne jak koukám."

„No, slova mají zázračnou moc."

„Koukám, že nejen slova," očima sjel na můj poklopec a pak zas zpět. Ach jo, proč má ten chlap o mně tak nízké mínění? Snad se s Henrim nikdy nesetkají. Ondra má skvělou angličtinu, ten by mě pomlouval, aniž by se zastavil. Ne, nesmí. Nesmí se nikdy setkat. Za žádnou cenu.

„Prosím, držme se tématu."

„Však se držíme."

„Bydlení."

„No dobrá. Ale když ti dá košem? Je to ten Němčour, ne? Ten tu určitě nezůstane, bude tu dojíždět na víkendy, nebo naopak ty za ním, na zavolání, jako nějaká šlapka."

„Ondro," vzdychl jsem si, jelikož dnes je obzvlášť pesimistický. Nebo jen drsně realistický. Hranice mezi těmito dvěma pojmy je tenká jako blána křídla mouchy.

„Jako, Theo, nemysli si, že mi to vadí, jen se ti snažím ukázat, jaké to bude. Nastrkat ti trochu rozumu do té tvé tupé hlavy. Chtěl jsi přeci našetřit na auto, ne? Teď si vem, že místo měsíčního odkládání budeš ty peníze strkat za nájem. Tvé výdaje zůstanou stejné, dokonce větší, protože budeš bydlet sám, vařit si sám, nakupovat jídlo sám. Takhle jsme si to rozložili. Teď to vše zacáluješ z tvé pidi státní výplaty. Už nemáš šanci našetřit si více na auto. Ať uvažuješ jakoukoliv ojetinu. A za co? Abys nemusel platit víkendově za hotel, ale pozval ho jednou za uherský rok do svého nového bytu? Navíc, tyhle vztahy na dálku jsou pěkně na hovno. Brzy si najde někoho u nich, s kým bude trávit každý den; nebude blbě čekat, až přijedeš."

Ondrova slova ostrá jak mačeta ze mě ukrajovala kousek po kousku, jako z pečícího se gyrosu na špízu, plátek po plátku, dokud se nedostalo až na samotnou nosnou kostru. Vím, že je to marný, vím, že tento románek, jakkoliv v počátcích, má naději malou jako je sám Henri ve své zvířecí podobě, ale... Nechtě mě snít, nechtě mě doufat!

Je jasné, že Henri si tohle musel také nechat projít hlavou, o to důkladněji, když jeho nápadník není žádná prsatá kočka z DAMMu, ale jeden divnej kůň z Čech, s extrémně dlouhým provazem, když se přemění.

Henri uvažuje logicky, je to jeho podstata, jeho charakter, se kterým vše zvládal celý svůj život. Bylo mu to vštěpováno už v dětství na té jejich extra škole, i teď v dospělosti. Baví ho přírodní vědy, opět se jedná o fakta, o pravidla, o žádné spekulace, ale daty podpořená tvrzení.

A čím více nad tím uvažuji, tím více jsem v úžasu, že přes tohle všechno, přes chladnou logiku, přes upozadění emocí do temného koutku mysli, stále přišel na práh mých dveří, poslechnout si, co mám na srdci.

A nejen poslechnout. Dokonce se nabídnout, souhlasit, sžít do jakéhosi symbiotickém vztahu. Pokaždé, když jeden z nás odhalí drobek z jeho nitra, ten druhý ihned zareaguje a drobek vyváží.

Byla to možná Sophie, kdo poprvé pronikl do jeho nitra a všechny pravidla a rozkazy smetla na stranu. Byla to také ona, jejíž odchodem Henri zchladl o celých deset stupňů a uzavřel místnost, v níž přebývala, a zamkl ji tisíce zámky.

A já měl to štěstí, že po statečném boji a odstranění většiny zámků, Henri odstranil zbytek a pozval mě dovnitř, na to prázdné místo, a nabídl mi, abych zde zůstal. Abych mu pomohl ten holý plac nějak zaplnit.

Ale v něčem měl Ondra pravdu. Mám počkat, alespoň do doby, než se situace uklidní? Nejsem moc hrr?

Moje spodní část se hrr necítí, ta si naopak myslí, že prázdný byteček již dávno měl být obstaraný!

„Možná to nebude lážo plážo, ale nějak to zvládneme," sebral jsem sílu a hrdě promluvil.

„Jak myslíš. Já ti svoje řekl. Stejně si budeš stát za svým, jako vždycky," povzdychl si Ondřej a již téma nerozebíral. Ani já. Seděli jsme, čuměli na telku, popíjeli pivo.

Netrvalo dlouho a už mu přišla zpráva. Hádám, že někdo chce využít víkendového večera a strávit ho v alkoholovém opojení.

Docela mě to lákalo, poslední panáky jsem měl maximálně sám, pod dozorem Henriho nebo pouhé televize. Ale boj není vyhraný. Protektoři tu furt mohou šmejdit, a hlavně – slíbil jsem mu, že na sebe dám pozor. Takže, co nadělám, že?

„Hej, jdu na pivo. Nabídl bych ti, jestli nechceš jít taky, ale jak poslední dobou nechodíš, tak..."

„Ne, nejdu, díky," mávl jsem na něj, že jsem naprosto v pohodě s tím, co se snaží říct. Jen se způli smutně ušklíbl, než na sebe navlékl tenkou bundu a naposledy na mě koukl.

„Dobrá. Tak zatím. A neuhoň si ho, ať tě zítra nebolí."

„Debile, fakt!" kdybych měl po ruce něco nerozbitného, ihned bych to po něm hodil.

A tak mě opustil i ten nejotravnější člověk pod sluncem.

A já... no, nemůžu zas Ondrovi zapřít, že jeho rada nebyla úplně od věci.

Přemítal jsem totiž nad celým dnem, nad všemi záležitostmi, Luciiným problémem, nad Henriho pohledy, širokou hrudí, nad pocitem jeho stehna, jenž jsem dnes skrze kalhoty okusil, nad horkým polibkem v jeho autě. Tedy, služebním.

Asi se fakt geny zbláznily, když ze mě udělaly koně, a Pegase k tomu, když jsem měl být fakt nějakým psem, vlkem jak Igor.

Já nepotřebuji, aby bylo období jara, aby to na mě nechtěně přicházelo. Mně stačí má nenažraná fantazie a...

Chybí mi. Hrůza. Dávno nejsem puberťákem ze střední, přesto mi chybí. Snad přijede co nejdříve.

A já, než si dám příjemnou sprchu se vším všudy, naliju si trochu z Ondrovy speciální pálenky.

Došel jsem do kuchyně, otvíral skříňku, bral lahev a –

Proč se otevřely dveře od balkonu, nebyly zavřené?

Otočil jsem se za zvukem pantů a žaluzií.

Lahev mi vypadla z ruky na zem. Sklo se roztříštilo po podlaze, smrad alkoholu nasytil celý pokoj. Střepy se válely všude, ale já nehleděl na to, jestli do nich šlápnu nebo ne. Já hleděl na nahý pár, muže a ženu, kteří se z nějakého důvodu nacházeli v mém obýváku.

Muž zrovna překročil venkovní dveře, musel sem asi přiletět. A ta žena, nějakým způsobem, mu otevřela zevnitř. A teď se oba nacházejí v mém bytě...

Henri?...

Henri, slyšíš mě?

Pomoc...

Biolit jsem nechal ve skřínce...

Ani jednoho z nich jsem neznal. To bylo na první pohled jasné. Oni mě možná také viděli poprvé v životě, kdo ví. Ozbrojeni nebyli, kam by mohli zbraň zapásat, že? Přesto se mě zmocnil strach a nešel zapudit. Nenašel jsem pro sebe žádná konejšivá slůvka. Je to přesila, dva proti jednomu. A já můžu co, maximálně zkusit sebeobranu s nožem. Ale ať se děje, co se děje, bez boje mě nedostanou.

Jak jsem si usmyslel, tak jsem také udělal.

Začal jsem ztvrzovat své nohy, a k tomu v mžiku vytáhl z šuplíku nějaký nůž. Dvojice však zachovala klid, přeměřovala si mě, analyzovala mé pohyby. Přišli mi jak Henri, nastavení na zabíjení. Gebauer se zdál od pohledu ještě jako sympatický muž.

Tito dva ne.

No, pokud se mi zadaří, prolétnu na chodbu a uteču ven. Dva exhibicionisti budou poutat pozornost, neodváží se mě sledovat. Na druhou stranu, bude snadné mě vystopovat po čichu. Snad se mi podaří doběhnout k trafice a koupit si... no jo, peníze. Tak vyprosit cigaretu, nechat si ji zapálit, pošmudlat vajgl po celém svém těle – sice mi bouchne hlava smradem, ale zachráním tak svůj život.

To by se dalo. To mi bude stačit. Jen to.

A tak jsem se dal do práce.

Vyčkával jsem, kdo zaútočí jako první, abych jim nedal tu šanci získat převahu vyvrácením mého útoku. A nakonec to chlapík nevydržel.

Vrhl se na mě a podobnými vyváženými pohyby, jaké předváděl Henri před skupinou skinheadů, mi okamžitě vyrazil nůž z ruky a trefil do huby. Fuj.

Co teď? Musím se spolehnout na své ruce! Vrátil jsem mu to třikrát tvrdší, přesto se tomu úspěšně vyhnul a já ho jen rohovinou škrábl po rameni.

A šlo to dál. Ta žena se ani nesnažila, jen koukala, jak se těm dvou příšerám daří navzájem se strefovat. Zjistil jsem, že na rozdíl od původních pohybů základů sebeobrany, můj specifický styl, tolik kritizovaný samotným velkým agentem Henrim, se celkem osvědčil. Alespoň jsem to schytával míň a tomu muži již tekla krev z nosu i z úst. Já na tom však nebyl lépe. Jediná věc, která mě zvýhodňovala, byla tvrdost a síla, nikoliv pohyb nebo účinná obrana. Takže, i když jsem ho strefil a vypadal pak špatně, stále se to nevyrovnalo přesným ranám, které padaly na mě.

S takovou se neprobojuji k východu!

Dobrá, musím na to jinak!

Odvrhl jsem toho chlápka, praštil v rychlosti i babu, a utíkal pryč. Jak naivní to ode mě bylo.

Žena vůbec nezakolísala, naopak svoji agilitu využila k podkopnutí mých nohou a já spadl na zem.

Můj poslední pohled byl na špinavý koberec a schovaný bordel pod sedačkou.