„Co budeme dělat teď?" hrál jsem si s pohárem piva, zatímco jsme čekali na řízek a těstoviny a cokoliv si to vlastně objednali.

„Budu dávat pozor. Zkusím se zapojit více do matčina plánování. Alespoň, aby se mi podařilo najít nějakou skulinku, nějaké slabiny, kterých bychom mohli v budoucnu využít."

„V budoucnu?"

„Znáš to přísloví - když se dva perou, třetí se směje?"

„To znám, ale kdo je v tomto případě kdo?"

Henri se ušklíbl a zavířil skleničkou.

„DOG a Protektoři."

„Aha. Takže tvůj plán je sedět na prdeli a čekat, kdo vyhraje?" Opravdu slyším dobře?

Slyším. Henri jasně kývl hlavou.

„Samozřejmě, nesmíš to brát tak doslova. Chci jen využít znalostí a konexí DOGu, stejně jako DAMMu, abychom sledovali situaci mnohem důkladněji a zařídili zaslání nových agentů."

„Vidíš, a proč to vlastně nevyšlo? Teda, proč tě matka stáhla zpět?" když tam vzpomínám, na to řeč nepadla, ani po cestě k nám domů. A pak... pak nebyl prostor, že?

„Náš informátor ztratil kontakt s jeho kolegou, který mi měl pomoci v celé akci. Pravděpodobně ho zajali Protektoři, předpokládám. Kdybych tam přišel a spoléhal se na něj, zatímco on mohl veškeré informace vyzradit nepřátelské straně..."

„To by byl hodně velký problém," dořekl jsem za něj.

„Přesně. Matka mi volala, aby mi tuto zprávu sdělila, ale zrovna jsme letěli a já měl vypnutý mobil. Zprávu mi tedy nepředala. To, že náhodou, kvůli splnění jejích cílů, přijela do Prahy, to je již nezávislý akt."

„Takže nakonec... je dobře, že jsme takto ztroskotali, ne?" ušklíbl jsem se, rád, že už mě ani on, ani já sám, nemůže obviňovat za tento přestřelek.

„Překvapivě, ano... Ale kdybys nebyl Pegasem..."

„To už nevytahuj, dobře?" utnul jsem ho včas. „Náhodou, doma jsem se ještě proletěl. Je to paráda... Až bude čas, můžeme někam jet a... Nabídnu ti záda, co tomu říkáš?"

Henri sklopil oči, na rtech skromný úsměv. Konečně jsem se nemusel zdráhat a bez ostychu jsem natáhl svoji ruku, aby mu sevřela tu jeho na skleničce. Jeho úsměv se prohloubil, jak ho konejšil můj palec.

Nakonec jsem ji však stáhl, ať nevábím zbytečnou pozornost. Obzvlášť, když nám mohou každou chvílí přinést porci jídla.

Spolu s číšníky a talíři, celou restaurací se i přes veškerý souboj hnaly hejna much. Bzučely u stolů, odpočívaly na zdech nebo obrazech, osahávaly křivky levných soch vystavených v rozích restauračních prostor. Nevšímal jsem si jich, dokud mi jedna nepřistála přímo na skleničce piva. Chtěla ochutnat, co to dobrého mám, co to tak pěkně voní, plné vitamínů B a sacharidů.

Odehnal jsem ji rukou a přemlouval se, že se nejedná o žádného špeha, ale obyčejnou mouchu. Přesto mě prozradil můj výraz, který již nebyl jak sluníčko na obloze, ale spadlý jak nať mrkve v supermarketu.

„Ten Biolit nebyl na mravence," zkonstatoval, a to správně, Henri.

„Nebyl ani na tebe," snažil jsem se vykroutit z této šlamastiky.

„Je to kvůli Protektorům, kvůli DAMMu?" nadhazoval se starostlivou tváří.

„Tak nějak," kvůli stalkerům obecně. „Když jsem byl u Alice, dost mě vyděsila, abych řekl pravdu. To, co mi řekla, všechno... Kdybys tam byl, pochopil bys, jakou váhu, jakou sílu nosí metamorfové, již si neuvědomujeme."

Kousl jsem se do rtu, snad mé Kdybys tam byl příliš nevrtalo do našeho rozbroje.

„Jsme biologickou zbraní, Henri. A oni nás budou využívat, dokud budou existovat."

„Bojíš se jich?"

„Ne," zakroutil jsem hlavou, „dříve možná ano, dobrá, jo, bál se, ale teď ne. Chtěl jsem být jen připraven. Kdyby náhodou."

„Biolitem je nezastrašíš," zasmál se šváb naproti.

„To se můžeme vsadit," koketně jsem nadzvedl obočí a pak se zapřel do opěradla. „Navíc, tady na mě nic nezmůžou. Co mi udělá takové klíště? Koně jsou odolnější vůči tomuto hmyzu. Můžou jen pozorovat mé soukromí, a to jim bude tak k ničemu. Alice navíc říkala něco ve smyslu, že se mnou mají jiné plány. Nevím, co se mnou chtějí dělat, nejsem politik ani žádný agent."

Moucha zase šmejdila a cupkala po ubruse, hledala chutné drobky od předešlého hosta.

„A ty... zůstaneš tu? Jak dlouho?"

„Pokusím se, co nejdéle," odvětil Henri sebejistě. Nebyla to uspokojivá odpověď, ale vím, že lepší jsem dostat nemohl. A že se opravdu bude snažit, aby tu zůstal.

Nechtělo by to vlastní byt, když už jsme u toho? Nějaké soukromí, ať nemusím zažívat další trapné situace s Ondrou.

Sice auto s takovou nebude, ale pronájem klepe na dveře více.

Opět jsem mávl rukou a vyhnal tu bzučící otravu pryč.

A jak má člověk ty své chvilky osvícení, to bliknutí, které spojí určité situace dohromady ve větší, přehlednější celek; asi se něco sepnulo i ve mně, nějaký obvod, pravděpodobně v paralelním uspořádání.

Nevěřícně jsem pohlédl na Henriho, ale jen krátce. Nevím, jestli je vhodné to nadhazovat nebo probírat. Rychle jsem se schoval, zakryl své emoce, nasadil lhostejný výraz člověka čekající na jídlo, zatímco jsem si třídil myšlenky.

Ale má zvědavost byla větší.

A jakmile jsme dojedli a opustili restauraci, nastal vhodný okamžik.

„Henri..." začal jsem, opatrně, nedokázal ani navázat oční kontakt. Nechtěl jsem být ten, kdo šťourá ve vosím hnízdě, opakovaně, a nedá si pokoj.

Už jsem mu vyzradil vše. Ví o mně vše. I mé největší tajemství. Nedělá mi to dobře, ale teď je na řadě on, abychom vytáhli stíny z minulosti a dali jim tvar.

„Víš, koni a některé druhy ptáků jsou hodně náchylné na jeden typ onemocnění," začal jsem tak nějak z kraje, abych se postupně probil až do středu problému a nebodl Henriho přímo zepředu. Chtěl jsem... alespoň nějakým způsobem být ohleduplný.

„My s otcem to hlídáme, musíme opatrovat chov. Obzvlášť teď mi dokonce říkal, že v Severní Americe se toto onemocnění začíná hojně šířit. Můžou za to tažní ptáci, kteří nemají symptomy, pouze nemoc přenášejí. A tam, stejně jako na jihu a hlavně v Africe, toto onemocnění přenáší komáři."

„Na co narážíš?" zpomalil, a tudíž jsem i já utlumil rychlost svých kroků.

„Opravdu nechci do ničeho rýpat, ale napadlo mě to. Napadlo, v souvislosti s tím, co říkala Alice. Ta snaha zlikvidovat nepohodlné osoby... Stačí kousnutí komárem, infikovaným západonilskou horečkou a –"

„Přestaň, Theo."

Přestal jsem. Asi mu docvaklo, na co narážím. A proto už nebylo třeba více slov. Stačil jeho naprosto chladný obličej. Kdybych promluvil o slovo více, asi bych skončil s pěstí na zemi, ať jsme na tom jakkoliv růžově.

„Nehledej něco, co není."

„Ano," hlesl jsem a dál nic neříkal.

Bylo nádherné páteční ráno. Už jen z důvodu, že nás čekal víkend, bylo vše jakési poklidné. Ptáci štěbetali, listí šustilo ve větru, můj nos byl plný vůně léta. Nezájem, že jsem se nacházel uprostřed betonové džungle a nejbližší strom se nacházel až za hlavním tahem u řeky! Blížil se víkend, v hlavě jsem měl spoustu krásných představ, jak jej strávit. Jak vyhodit Ondru z bytu, procházet se po městě, obejít památky, které jsme v neděli nestihli, třeba navštívit zoo. Nebo také, rychle si pronajmout chatu někde v lese, být v ústraní, u rybníka, užívat si slunka, pobíhat nazí na břehu, líbat se ve vodě.

Druhá možnost je lepší. Myslím, že Lucie něco zmiňovala o nějakém známém, mohl bych ji poprosit o kontakt!

Vešel jsem do budovy čumsa, stanul na našem patře. Byla někdy naše kancelář tak růžová? Růžové zdi, růžový nábytek, růžový chlorofyl Lucčiných sukulentů...

Theo, asi ses praštil do hlavy, není tomu tak? Koukni pořádně na tu zelenou obklopující její stůl. Nebo dozadu na tu obří monsteru. Je růžová? Nebo zelená? Rozmysli si řádně odpověď!

Stále mě to však nevyvedlo z míry a tupým úsměvem jsem vyhlížel z okna, kdy na naše parkoviště vjede černý bavorák a můj švábík uvnitř.

Dal si celkem načas. Celý tým se již dávno sešel, co teprve pak vešel on a hnal se se svojí vůdcovskou aurou úzkou chodbičkou. Nebýt mých kolegů, samozřejmě bych si ho přitiskl k sobě a vlepil hubana na dobré ráno. Jenže pod drobnohledem Lucky, jen jsem rozšířil svůj dosavadní úsměv a šoupal se křeslem na původní místo, blíže k němu.

Kdyby si mohla Lucie vybrat nějakou superschopnost a vyměnit ji za svoji veverčí podobu, určitě by to bylo čtení myšlenek. Jenže protože je pouhou veverkou, a ne žádným mimozemšťanem se speciálními chapadly schopnými se napojit na nervovou soustavu člověka, mohla si o mých úchylných myšlenkách jen zdát.

„Ahoj Henri," usmál jsem se a zabránil sobě, abych ho pohladil po paži. Přesto jeho pohled byl k nezaplacení. Spíš než rád, že mě vidí, byl upřímně překvapen z množství radosti, jakou jsem toto ráno vyzařoval.

„Ahoj Theo," odvětil, než nadzvedl obočí, zvědavý, co se mu chystám říct. No, právě že nic. Jen jsem se kochal pohledem, zatímco v duchu ho už u jezera vysvlékal.

„Theo, došla mi konečně odpověď od SÚMPu!" přerušila romantickou scénu Lucka, která se na nás nemohla nadále dívat, a tak si zkontrolovala maily. Haha.

„Hm?" zvedl jsem se z křesla a již jí koukal zpoza ramen, co nám naši bratia zaslali. Vyskočil na nás dlouhý seznam a já zaútočil zpět na svoji druhou stránku, která mě před momentem kárala. Hele, vidíš? Nejsem slepý. Opravdu tu je všechno růžové. Tedy, červené.

Lucie sjížděla jména, kde se natvrdo střídaly červené položky s běžnými, a oběma nám naskakovala husí kůže.

„Máš ještě ten seznam vesnic, co jsem ti nadiktoval?"

„Ano," již ho vyhrabala z šuplíka a spolu jsme se pokoušeli najít nějakou shodu. I Henri se k nám přisunul, přímo na dotyk. Snad ho nenapadne mě praštit po zadku, který na něj tak efektivně ukazuji!

Ale Henri není jako já, takže se nemám čeho bát.

Škoda...

„Tady!" ukázala Lucie na řádek, přímo na tři řádky, s červeným písmem a datem, které nebylo tak vzdálené od dnešního.

„To bude ta rodina, co zemřela," zamumlal jsem Henrimu, načež jen souhlasně přikývl.

„Otec jediný nebyl metamorf, proto tu není naznačen, ale manželka a děti..."

„To je strašné. Autonehoda?" přečetla si Lucie poznámku u řádku.

„Zkus hledat podle příjmení za svobodna," nakázal jsem Lucii a ta již klikala na lupu a kopírovala příjmení zesnulé manželky.

A znovu, zpětnými kroky, vytrasovali jsme zesnulou dceru i matku, která to očividně o víkendu nezvládla a opustila tento svět. Opět měniči.

„Jak je to..." Lucie si lámala hlavu, určitě jí to přišlo podivné, to nejméně.

Vyměnil jsem si s Henrim pohled, než jsem zveřejnil, co se za tím skrývá.

„To Protektoři."

„Cože?"

Vysvětlení jsem jí však nedal. Nechal jsem ji zmatenou, zatímco jsme ještě projížděli seznam a nacházeli spoustu a spoustu měničů, kteří poslední roky zemřeli tak obyčejně, až to bylo nepřirozené.

Sotva jsme se probudili z tohoto úkazu, přišla paní Kolbe a mířila do dřevěné pracovny. Předtím si však vyměnila významný pohled s Henrim. Nevím, co si takto vyřídili, ale můj šváb rozhodně nezaváhal ani na moment a hrnul se za ní do soukromého koutku.

Hm?

Samozřejmě jsem byl zvědavý, nejradši bych se nalepil na tu přepážku a odposlouchával každé jejich slovo. Ale nebylo to možné. A navíc, Lucie konečně dostala prostor na dotazy.

„Od kdy jste zase velcí kámoši?"

„Od včerejška," odvětil jsme nepřítomně, stále hledíc na zavřené dveře.

„A co teda mezi vámi bylo, hm?"

„Řekl bych, že... osobní rozepře."

„Vážně mi nehodláš říct nic víc?"

Pohlédl jsem na Lucii a jen se omluvně usmál.

„To by bylo na dlouho. Nebudu tě tím zatěžovat."

Chtěl jsem vytasit ještě nějaké zakecávací fráze, uzemnit Luciinu zvědavost, stejně tak zvědavost mých dalších kolegů, kteří jen dělali, že neposlouchají; avšak německý křik z druhé strany dřeva byl jak ostrá břitva, jak vosk násilně tahající chloupky z intimních partií.

Vyskočil jsem na nohy, svojí nervozitou jsem nedokázal sedět v klidu.

Co probírají? Proč se hádá se svojí matkou? Neřekli jsme si náhodou, že se budeme smát a počkáme, až se ty dvě strany poperou? To chce vybočit z plánu?

Měl jsem otázek na jazyku jako strom listů, ale co bych zmohl? Jen stát a čekat, až se dveře rozletí a jedna nebo druhá naštvaná osoba vyletí ven. Pak teprve mohu konat.

Naštěstí se Zeus smiloval, když viděl, že si brzy vytrhám všechno peří z mých křídel, a Henri vystřelil ven jak blesk, sotva jsem ho mohl dohonit.

Lucka za mnou jen natahovala ruku, ať neopouštím kancl během pracovní doby, ale nestihla mě.

Henri se valil do svého auta, rudý jak po celém maratonu. Vlezl jsem za ním na sedadlo spolujezdce.

Pevně svíral volant, chudák rozehřátý plast. Brzy se zdeformuje v tenkou tyčku.

„Vystup," chladně promluvil, přímo ledově. Nad jeho hlasem mi vyskočily všechny chlupy na těle do pozoru. Přesto jsem se sebral a sebevědomě mu odporoval.

„Ne."

„Říkám vystup, Theodore," nekoukal se ani na mě, rozkazoval sklu před sebou. Jeho tělo však bylo celé napjaté, slovo nebezpečí napsané téměř všude. Já se ale nedal.

„Ne! Stejně potřebuji svést."

„Theo!" vykřikl a již na mě obrátil obličej. Naštvaný, rozzlobený, celý rudý vzteky. A rudá se mu dostávala i do koutků očí, zbarvovala jeho bělmo do růžova.

„Nikam nejdu. Mlč a jeď."

Zapnul jsem si pás a bylo rozhodnuto. Ačkoliv nebyl spokojený, to rozhodně ne, došlo mu, že s tvrdohlavýma osobami si není radno zahrávat. Sešlápl pedál až do kanalizace, vylítl na silnice a provozoval techniku brzda – plyn. Chtěl ve mně vyvolat zvracení? Začínalo se mu to dařit.

Jeho cesta však nebyla specifická. Neznal to tu, netušil, kam má jet. Až mě přešla trpělivost a začal jsem se odpoutávat. Henri si toho všiml a jen na mě chladně zavrčel.

„Co to děláš?"

„Vystup."

„Co?"

„Vyměníme se," nakázal jsem, a zatímco na semaforu stála červená, rychle jsem oběhl motor a vykopl ho ze své sedačky. To už moc síly neměl na to, aby mi vzdoroval. Obzvlášť, oproti mé koňské síle. A tak nedobrovolně usedl na místo spolujezdce a s trucem vyhlížel z okna. A já mezitím laskal krásné autíčko, chudáčka ztrápeného tou šílenou jízdou, a hnal ho mimo Prahu, do Klánovického parku.

Jeho zrychlený a agresivní dech ustaloval, jakmile vysoké budovy nahradily nízké domy a posléze stromy, jak už na obzoru nebylo ke spatření jediného živáčka. Zhluboka jsem se nadechl. Cítil jsem, že moje snaha alespoň trochu nepřišla vniveč.

Vysadil jsem nás na okraji. Henri pořád vysedával, s pásem přes hruď. Musel jsem ho sám odpoutat a naznačit mu, ať vystoupí. Nezbývalo mu nic jiného. Nebo, nechtěl přemýšlet nad jinou variantou. Něco v něm se změnilo a již nebyl ten silný a rozkazovačný muž. Naopak. Byl jak týraný pejsek, který poslouchá veterináře na slovo, aby se mu odvděčil za ulevení bolesti a pamlsek k tomu.

Henri svůj pamlsek ještě dostane.

Nejprve však musím zjistit, co přesně ho trápí. Co na něm jeho bývalí páníčkové provedli.

Procházka parkem, nebo spíše nádherným lesem, byla osvobozující. Alespoň pro mě. Sice jsem měl stále staženou hruď z toho strachu, co Henriho tolik vyvedlo z míry, hřejivé slunce a stín počtu stromů je však lékem samo o sobě.

Nikdo tu nebyl, kdo by sem chodil o takovémto čase. Přesto jsem se zdráhal jakýchkoliv dotyků na napjatou Henriho postavu, abych to nezhoršil, abych prostě nepřibil hřebík do rakve.

Nakonec však síla mé vazby k němu překonala i mé obavy. A stejně jako on tehdy na našem pozemku, i já položil ruku na jeho rameno. Jen se krátce ohlédnul, ale nic více neříkal. Trvalo až další dlouhé minuty, než svůj krok zpomalil, spustil ramena a konečně promluvil.

„Mluvil jsem s matkou."

Mlčel jsem. To mi bylo jasné, toho jsem byl svědkem.

„Přemýšlel jsem totiž nad tím, cos mi včera řekl, Theo."

Nakonec za to můžu já?

„Je pravda, že... Sophie byla jednu chvíli opravdu těhotná..."

Do srdce mně střelila harpuna, zasekla se a tahala mě zpět. Zkousl jsem své sobecké nanicovaté pocity a naslouchal dál.

„Ale nebyla kompatibilní," oznámil rychle, aby to měl za sebou.

„Matka... Matka to samozřejmě věděla. Už když jsem se stěhoval do Anglie, nějak získala Sophiiny vzorky a poslala je na testy."

Znechuceně si odfrkl. Sevřel jsem mu rameno.

„K čemu jí bude syn, pokud jeho družka není schopná zajistit pokračování rodu švábů?"

Do prdele... Já se opravdu nemýlil?

„Měla štěstí, že její plán vyšel. Že na Sophii seslaná nemoc probíhala symptomaticky a zanechala následky. Nemůže přímo za její smrt, ale kdyby!"

Zastavil jsem Henriho, jehož dech se opět zrychloval. Jeho pěsti se svíraly tak pevně, že praskání kostí dorazilo až k mým uším. Nastavil si ho před sebe.

„Kdyby neprodělala tu nemoc, nezachovala by se tak, jak se zachovala. Přežila by. A kdo ví, jestli i ta autonehoda nebyla... Na to nemůžu ani myslet."

„Henri," sevřel jsem jeho obličej do dlaní, donutil ho vzhlédnout. Jeho rýha mezi obočím byla jak opravdovou jizvou, kterou si nesl ze svého života. Znamenající nejen ztracený život Sophie, ale i jejich nenarozeného potomka, který měl tu smůlu, že nesl killing faktor.

Jeho červené oči byly podlité krví, a v nich prostupovala na povrch bezmocnost, hleděly na mě bezradně, toužily ve mně najít odpověď, ale já jim mohl dát jen útěchu v mé přítomnosti.

„Pojď ke mně," popadl jsem ho do obětí, do stisku tak pevného, že i kdyby se jeho duše rozpadala jakkoliv, já ji udržím pohromadě, ať to stojí, co to stojí.

Jeho ruce mi vyšplhaly na záda a sevřely moje tričko, přitlačovaly jej k sobě, tlačily mi na žebra a lopatky. Ta snaha získat alespoň nějaký záchytný bod reality mě nakopla přitisknout si ho k sobě ještě blíže, políbit ho na čelo a nechat odpočívat v mé náruči, dokud nenačerpá zpět svých sil.