Míra informací mě skolila. To lhát nebudu. Nedokázal jsem si rozvzpomenout na moji cestu domů. Na tramvaj, do které jsem nastoupil. Na to, že jsem mezitím čekal dlouhé minuty na zastávce. Nechápal jsem, jak jsem mohl přesně vystoupit, aniž bych vnímal a sledoval zastávky. Nedivil bych se, kdybych nerozpoznal ani Toma Cruise, kdyby šel naproti mně. Byl jsem mimo. I kdybych na sobě neměl spodky a postával na ulici nahý, stále bych nebyl schopen tuto skutečnost podchytit.

Došel jsem domů a nebyl výřečný jako obvykle. Jen jsem s pivem a beze slova sledoval zprávy, Ondřej vysedával po mém boku, kritizoval dění v politice. Různé případy šplhaly k soudu, ministři odpadávali jeden po druhém. Právě před tím mě upozorňovala Alice. Je jedno, že to už všechno znám. Nic s tím neudělám.

Že to byl Donnerstag, který podstrčil peníze Kudrnovi a poradci ministerstva vnitra; také on zařídil žádost a převod peněz dotací na opravu zámku Steinbergů zpět ministrovi kultury. Mohl bych vsadit svoji ledvinu, že také on nahrál rozhovor mezi ministrem pro místní rozvoj a developery, vychytal správnou chvíli a získal důkaz jejich pochybné činnosti. V neposlední řadě, DOG k tomu vyřadil z šachu předsedu vlády a pár nepohodlných osob, vydláždil si cestu k úspěchu. A aby všechno zaručeně prošlo až do finální rovinky a ministři byli natvrdo odsouzeni, v tomto hraje roli předsedkyně Nejvyššího soudu České republiky, paní Wagnerová.

Kudrnova záležitost je nejjistější, podložená záznamy z kamer i výpověďmi. To s tou nahrávkou je můj pouhý odhad, který mi už nikdo nepotvrdí. Zato fakt, že za těmi dotacemi stojí kočičák, to mi trvalo dlouho. A byl to průlomový okamžik, řekl bych. Kdybych nesledoval zprávy s mojí rodinou, kdybych zrovna v tom momentě nerozeznal tu uličku nahlášenou Alicinými včelkami a nezkontroloval si seznam lidí, kteří tam bydlí; kdybych si nevybavil papírek s číslem čtyřicet sedm, nalezen v ubytovně na pokoji pana Donnerstaga, odpovídající adrese domu právě toho žadatele... Tak bych na to nepřišel.

Ale náhoda je svině. A já jsem kůň, vidím příliš dobře. Rozhodně mi stačí obrazovka televize, abych si to spojil.

„Padne vláda," oznámil mi Ondra již předem známou informaci.

„To je jasný." To je jejich cíl. Proč, to však nevím.

Nejradši bych zvedl telefon a vytočil Henriho. Prodiskutoval to, využil jeho mozek. Ale celé by to bylo zbytečné. On je členem DOGu. Beztak se to během dneška dozvěděl sám, pravděpodobně i více informací, a já bych mu akorát lezl do zelí. A stejně by to bylo bezvýznamné.

Mohl jsem udělat jednu jedinou věc. Nebyl jsem do ní zrovna vrr, ale zdálo se mi to jako jediná možnost.

Takže nakonec jsem přeci mobil popadl, zalezl do pokoje a vytočil uložené číslo.

Po chvíli vyzvánění to konečně osoba na druhém konci zvedla.

Dlouho jsem to nerozpitvával.

„Potřebuji od tebe laskavost. Je to nebezpečné a čistě na tobě, jestli ji přijmeš nebo ne. Ale dopředu ti dávám vědět, nečekej od toho nic. Tuhle laskavosti ti nikdy neoplatím."

Do sluchátka jsem tiše vyslovil své požadavky, připraven na souhlas stejnou měrou jako na odmítnutí. Cokoliv.

A dusno pokračovalo nadále. Tlakový hrnec stále uvnitř udržoval páru a já kolem něj chodil velice opatrně, abych se nedotknul ventilku nebo nějakým jiným způsobem neuvolnit byť jen trochu tlaku. Střídal jsem se s Igorem na jeho počítači, když jsem potřeboval něco vyhledat nebo zařídit, avšak podle pokynů Tondy a madam Kolbe, od pana Donnerstaga jsme už oficiálně dali ruce pryč a soustředili se pouze na vyhledání pana Gebauera.

Lucka se mě párkrát tiše zeptala, jestli jsem si už doplnil, co jsem chtěl, jestli jí teda řeknu, o co go, ale pokaždé mi zazněla v mysli slova naší včely a jen jsem smutně zakroutil hlavou. Žádnou změnu neudělá, ani když to bude vědět ona. Naopak. Ještě jí to rozčílí. A na rozdíl ode mě nebo Igora, Lucie si nemůže dovolit rozzlobit výše postavené entity. Doma ji čeká rodina, nemůže riskovat, že jednoho dne její holky skončí bez maminky. To nesmím dopustit. A tak jsem nakonec řekl, že jsem se spletl, že mě přeci zná, že já nic inteligentního vymyslet nemůžu.

Nevěřila mi. Viděl jsem jí to na očích barvy nebe. Přesto z takového tvrdohlavého člověka jako já už nic nevytáhne. Tak to vzdala a svoji starost a frustraci vybila na svých sukulentech.

Igor stále nepodal výpověď. Tedy, možná už jo, ale zdá se, že ho Tonda přesvědčil, aby zůstal.

A Henri?

Henri.

Mezi námi platilo určité nevyřčené pravidlo. Já se na něj díval, když on zrovna něco dělal. A řekl bych, na základě mého instinktu, že i on po mně několikrát mrkl, když jsem byl k němu natočen zády, lítal po kanclu nebo se cpal k Igorovi na počítač. Ignorovali jsme se, úspěšně, přestože jsme museli setrvávat ve stejné kanceláři.

Zrovna tohle jsem nechtěl. Zrovna z tohoto důvodu jsem chtěl zůstat pouze jeho přítelem z Prahy, na nějž si o Vánocích a o Novém roce vzpomene, napíše mu SMS nebo pošle pohlednici a zdarec. Více jsem nechtěl - tedy, chtěl, ale v hranici reálných možností tohle bylo možné maximum. A já blbec jej překročil a zboural celý papírový hrad, který jsem pečlivě vystříhával a skládal kousek po kousku.

No, na výtvarnou výchovu jsem byl stejně vždy levý a narýsovat elektrické obvody byl vrchol mé uměleckosti, takže proč jsem překvapený?

Možná by nebylo na škodu s ním promluvit. Ale... O čem? Říct „Hele, Henri, promiň za ten polibek, já se do tebe zamiloval, ale nic si z toho nedělej"? Tohle, dle mého názoru, nemůže dopadnout úspěšně. Zaženu ho akorát ještě dál. Už tak byl mimo dosah. A vsadím se, že by se naše konverzace stejně nakonec uchýlila k určitým politickým problémům a mír by byl zabit.

Už není cesty zpět. Ani pro jednoho z nás. Možná to byl náš osud, již od první chvíle, kdy sem vkročil a spletl si mě s opravářem.

A jen já se marně snažil bojovat.

Já pitomec!

A teď bojuji jen s jediným. S jakýmsi prázdnem uvnitř mě, jelikož jsem si v posledních dnech na něj tak zvykl, na jeho přítomnost po mém boku, na jeho pohledy, ať ty jeho káravé, odsuzující mě za můj status idiota, nebo usměvavé, doplněné o úšklebky, když si ze mě nečekaně střílel. Ne, že bych byl na něm závislý. To ne, to já stále žiji, a opět to nějak přežiji. Mám v tom zkušenosti.

Ale nemohu popřít fakt. Pomalu jsem jím se stával.

Asi je dobře, že přede mne nastavil stopku.

Zabránil mi přeměnit se v něco, z čeho bych se již neposkládal zpět.

Že, Henri?

Mrkl jsem očima na jeho hrubá záda, dovolil si na něj tři sekundy tužebně hledět. Déle to už nešlo, to si podezíravá Lucie uvědomila, že šustění papírů v mých rukou se nějak odmlčelo.

„Máme tu další patnáctku, kdo půjde -"

Už mi vystřelila hbitě ruka vzhůru. Ještěže jsem byl tak akční, jelikož Igor mě prudce následoval, také si nemohl ujít tu možnost utéct z našeho napjatého kanclu do přírody.

„Aha. Igore, je mi to líto, Theo byl rychlejší," ušklíbla se na něj jakože lítostivě a již se natočila ke mně se založenýma rukama, připravena mi dát instrukce. Určitě si musela všimnout jisker v mých očích, i tu naléhavost, s níž jsem se dral pryč. Povzdechla si a zadala příkaz k tisku.

„Tentokrát jen poblíž Liberce. Kdy tam plánuješ jít?"

„Už zítra. Teda, když budou moci," přebíral jsem stručné informace. Šváb se poohlédl po našich rukách, jak si předávali papír, pak však upřel svoji pozornost na monitor. Dělal jsem, že jsem si ničeho nevšiml.

„Dobrá. Auto máš k dispozici, tak si to pak zařiď."

Byl jsem šikovný, velice šikovný. Je jasné, že když vezmeme v úvahu běžnou pracovní dobu a dobu strávenou ve škole, to abychom jeli za našimi svěřenci až pozdě odpoledne. Ale díky mým přemlouvacím schopnostem a vstřícnosti té rodiny, dokázal jsem schůzku zařídit o dvě hodiny dříve, což znamenalo - vypadnu z kanclu o dvě hodiny dříve!

Tahle pozitivní zpráva byla mojí zbraní proti nepříjemnému dusnu, jenž nezmizelo, ani když jsem otevřel okna dokořán a vyvětral ty intenzivní parfémy. Byla to má naděje, že čtvrtek nebude úplně zabitý den strávený stresem a sebelítostí, ale budu mít možnost provětrat kožich a změnit prostředí. A všechny události nechám hezky za sebou v Praze, válet se na vyhřátém betonu v tom horku, které se na nás valí z jihu.

Nemusel jsem následovat skupinku z oběda opět nahoru. Jen jsem spěšně zamával a hrnul se k autu, dal imaginární sbohem Němcovi u stolu a zhluboka se nadechl na parkovišti u vozidla. Vyhnal poslední aromatické látky z plic a vehnal tam smog a další emise vypouštěné starými škodovkami.

Krásně jsem to stíhal. Rovnou jsem jel domů a již se nestaral o dění v čumsu. Cestou jsem nakoupil, doma si vyložil nohy na stůl, nově pořízený Biolit postavil na zem. Jsem připraven bojovat, ať se ke mně dostane jakákoliv svině!

A s takovým sebevědomým naladěním jsem se jen ušklíbal a sledoval televizi.

Proti mně žádná včela, klíště ani brouk nic nezmůže. Již ne.

Po výletě a vybavení se touto snad účinnou zbraní, cítil jsem se na takových dvacet procent znovuzrozeně. Ještě zítřek, pak je víkend, a snad to bude znamenat, že výlet Kolbeho rodinky bude ukončen a my budeme opět moci dýchat volně jako ptáci na nebesích.

Přesto tahle pozitivní představa nebyla ve skutečnosti tak pozitivní. Ale snažil jsem se, snažil jsem se v ní vidět svoji spásu. Co více můžu dělat, že?

Ondra by se mohl už vrátit z práce. Přestože poslední dobou má celkem nášup a dělá přesčasy, i tak si nemyslím, že by tam chtěl trávit celé mládí.

Avšak místo šramocení klíčů a chaotického cinkání kovu, zaslechl jsem pouhý krátký klepot. Hm, to se dokázal slít ještě cestou z práce, že ztratil klíče? Nebo se mu je nechce hrabat? Je to Ondra, co říci, větší lenoch než já, nebo mě alespoň rychle v tomto dohání.

Bezmyšlenkovitě jsem vstal a kráčel ke dveřím, abych je otevřel.

„To snad nemáš ruc-" poslední písmenko jsem v šoku spolkl. Pevně jsem svíral kliku dveří, drtil ji jak hrudku hlíny, koukal zděšeně na osobu před prahem dveří.

Co tu sakra dělá? Jak ví, kde bydlím? A proč... proč přišel?

Můžu mu ještě před nosem prudce zavřít a ignorovat ho?

A rozbít nadobro i ty zbylé střípky?

Zatímco v hlavě jsem pokládal jednotlivé důvody jako závaží na váhu, vyčkával, až se ustálí a ukáže mi cestu, Henri nadále čekal, propaloval mě pohledem, ve výrazu pevný a tvrdý, rty držel semknuté a oči ostražité. Na sobě bílou košili, kterou nosil i v práci, kvůli venkovní vysoké teplotě si vykasal rukávy k loktu. Jak den uběhl a hodiny plynuly, většina silného parfému již odezněla a naopak, ta sladká složka švába s určitou dávkou mužské maskulinity se drala na povrch a zahltila mé nosní dírky již během jednoho nádechu.

Pak jsem si zakázal dýchat. A mrkat. Ale ať jsem dělal, nebo nedělal cokoliv, stále to neřešilo problém. Henri stojí před mými dveřmi a čeká na vpuštění do bytu.

Dobrá, seber odvahu, Theo.

Několikrát jsem zamrkal a odvrhl pohled pryč. Jen takto jsem byl schopen pobídnout ho dovnitř a zakoktat pár anglických slůvek.

Vkročil pomalu. Vykazoval typické znaky toho, kdo se objevil v neznámém prostředí a snaží se pohltit co nejvíce detailů z domácnosti, v níž se ocitnul. Já byl jeho ocáskem, v úzké chodbičce jsem ho předběhnout nemohl, a jen ho instruoval, kam jít.

Nakonec jsem mu ukázal na sedačku a já sám odběhl do kuchyně. Raději. Nechci vidět, jak se zatváří, až si všimne toho našeho bordelu všude kolem.

„Dáš si vodu, čaj, pivo? Máme i nealko..." otevřel jsem skříňku, která na mě hleděla svojí smutnou prázdnotou. „Tak ne, nealko není."

„Stačí voda."

„Dobře," už jsem napouštěl a snažil se strávit v kuchyni co nejdelší čas, nějak zkorigovat své hlasitě bušící srdce do normálního stavu.

Po položení sklenky vody a ještě otevření nějakých brambůrků, aby se neřeklo, jsem usedl na úplně druhý konec gauče, namačkaný co nejvíce na opěradlo, jen, abych udržel bezpečnou vzdálenost. Jak pro mě, tak pro něj. Jak smutné, před necelým týdnem jsme se otírali o sebe koleny a nyní by ani veš nepřeskočila tu propast mezi námi. Počkat, veš neskáče. Tak virus.

Tak. A jsme tady. Na úrovni trapného ticha, při němž bych si ukousal nehty ze všech prstů a vytrhl kůžičku ze rtů. Ruce složené k sobě, neustále jsem proplétal prsty mezi sebou, znázorňoval tím chaos myšlenek v mé hlavě.

Střídavě jsem koukal na něj a zase před sebe, abych náhodou nezakotvil v jeho očích příliš dlouho. Rázem pootevřel ústa. Chtěl promluvit. Nadechl jsem se, vyčkával, s čím začne. Když však nadále mlčel, zkontroloval jsem, jestli se mi to jen nezdálo.

Nezdálo, opravdu zadusil svá slova, zatímco jeho oči sklouzly na Biolit u mých nohou. Zvídavě nadzvedl obočí. Uh, to jsem nějak nedomyslel. Rychle jsem tubu popadl a šel ji odložit do skříně.

„To Ondra. Jak se blíží léto a tak, tak nám tu začali lézt mravenci," zakecával jsem a modlil se, aby se mi tohle svalení viny na spolubydlícího nevymstilo.

Po tomto jsem už ztratil i ten zbytek odvahy na něj jen mrknout. Jsem vyřízený.