Otec se v dílně již také neskrýval. Asi měl hlad, což i já pociťoval prázdno v žaludku, dané přílišnou spotřebou energie v mém sprintu. Možná by stálo za to se nejprve najíst, než budu obviňovat jednoho a druhého ze zatajování informací. Aspoň jako najezený nebudu tak prudký.

Jako by byla má přání vyslyšena. Mamka se ani nepřevlékla, ještě v sukni stála u sporáku a míchala omáčku, kterou navařila den předtím. Rychle mi však došlo, že to nebylo mým přáním, ale předběžným echem táty, který seděl v koutě, připraven vystřelit na nohy a návštěvníka řádně pohostit.

Pche, ani u mě nebyl tak pozorný!

„Theo!" všimla si mamka příchozí dvojky, ubrala plyn a hnala se ke mně, pevně mě obejmout. No, co můžu dělat. Její stisk byl tak silný, že můj vztek byl zmáčknut do poloviční velikosti. Už jsem se mohl ušklíbnout. Předtím jsem měl jen ztuhlý obličej jak sochy z ledu.

„Ahoj, mami," povzdechl jsem si, natož chtěl představit Henriho, ale energetická máti ihned vytasila svoji němčinu a já si tak mohl jen založit ruce a nic nedělat. Zdá se mi však, nebo Henriho oči změkly? Nedivil bych se. Srovnat přístup paní Šapíkové, jakým způsobem se stará o syna, který ani není její, a drsné paní Kolbe, která je sice mnohem menší a chudší než má máti, ráznosti a přísnosti má za pět elitních učitelek; rozhodně se jedná o kontrast typu den a noc.

„A to je Adam Mlynář. Kůň," mrkl jsem na Henriho, který, spíše než na představeného, hleděl na mě a probodával mě vyčítavým pohledem. No co, musel jsem si zlepšit náladu!

Ta však nedosáhla vysokého bodu, otec do mě pod stolem kopl, a já tak musel klidnit situaci poklidným gestem ruky.

„To je v pohodě, Henri ví stejně všechno."

No, pro ně to očividně v pohodě nebylo, naopak, ještě více jsem je všechny vyděsil svým výrokem. Nejsou zvyklý svoji skutečnost prozrazovat. Stejně jako já, zakopávají ji do nejtemnějších částí lesa, aby na ni nikdo nedosáhl. A tam ji již nechají, navždy.

Stav situace vycítil náš úžasný agent z Německa. Aby vytvořil v mé rodině dojem příjemného Theova známého a vytlačil všechny existující pochyby pryč z domu, rozhodl se naprosto ignorovat moji přítomnost v kuchyni a spustil své představení. Seznámil naše se svojí prací, povykládal i něco o tom, jak dlouho se známe a tak, nějak neurčitě mluvil o případech, a to vše s profesionálním úsměvem a sebejistým výrazem. Takhle jsem ho už jednou viděl. Ano! V hospodě na našem prvním společném setkání. Je dobře, že to bere čistě profesně. Potřebuji objektivní posouzení!

Účel se mu podařilo splnit. Matka se zdála úplně unešená, že mám tak zodpovědného a chytrého, ehm, kamaráda, a okamžitě se jala privátního obsluhování. Zato my koni, chudáci zapomenutí, si museli všechno přijít naložit sami. Otec už zase nabízel všechny značky piva, co měl po ruce, a vytahoval speciální skleničky určené jen na zvláštní události.

Takže jsem tam tak seděl se zkříženýma rukama, talíř dávno dojedený, zatímco naši vedli diskuzi, z níž jsem pochytil tak každé páté slovo. Většinou zájmena a pár nejpoužívanějších sloves, ale přesný smysl mi unikal. Ale hlavně, že se bavili. Že si rozuměli. A že se šváb nezdál, že by pociťoval nějaký diskomfort, jako když ho Tonda nutil chlastat Bechera. A já pak... no, neřeším to už. Co bylo, bylo.

Adam se na tom zdál podobně jak já. On však měl tu možnost se omluvit a zdrhnout v pokoji. A tak jsme v kuchyni zbyli jen my čtyři, a mně se svíralo hrdlo a začínalo špatně dýchat.

Bojím se, že tu diskuzi ani nedokážu zahájit.

Ale nepřišli jsme právě kvůli tomu?

Seber se, Theo. Seber!

Zdá se, že se všechny mé myšlenky, přestože jsem ani nepípl, draly divoce na povrch. Dokonce do takové míry, že se má matka přestala smát a natáhla se starostlivě k mému čelu, jestli nemám teplotu.

„To je v pořádku," odehnal jsem její ruku a jen se zhluboka nadechl.

I Henri přerušil svoji přetvářku profesionálního společníka. Je to tu.

„Co se děje, Theo? Co ti je?"

To bych taky rád věděl. Na tu mateřskou lásku v jejích očích se nedalo dívat. Vzhlédl jsem na Henriho.

Jeho nezlomný obličej a jistota v jeho očích byly přesně to, co jsem potřeboval. Sice by se to dalo vylepšit nějakým pěkným podržením za ručičku, no, nemůžu být náročný. Přikývl jsem, že jsem připraven, a nasál odhodlání do plic.

„Mami, tati... Musím vám něco říct."

Proč mi to přišlo, jako bych měl vyjít ven s mojí sexuální orientací? Mohl bych, že? Zabil bych tak dvě mouchy jednou ranou. Ale abych tímto rovnou nezabil i mé rodiče. Všechno popořadě, radši.

„Nedávno jsme s Henrim byli na výletě, teda na jedné akci, misi, jak chcete. Něco se semlelo, a tak jsem porušil tvůj zákaz, tati. Přeměnil se v koně, hezky v plné parádě, jako dlouho ne. No jo. Ale jaké překvapení pro mě bylo, když místo sedla na mých zádech vyrostla křídla," ironicky jsem se usmál, jak ve mně opět stoupal vztek.

Matka sevřela tátovu ruku. Aha. Takže ano, věděli o tom. A snažili se to utajit, jak nejlépe mohli. A já... já pro to nemám slov.

„Hm? Tak co? Nějaké vysvětlení? Křížili jste mě se slepicí? Nebo mě obviníte z braní drog? Proč nic neříkáte? Ha?" svíral jsem křečovitě pěsti, položené na stole, abych se o ně mohl kdykoliv opřít a vystřelit do vztyku. Utéct. Když pravda nechce ke mně, tak já se na ni vyseru a ať pak lituje. Něco v tom smyslu.

„Theo..." zašeptala máti.

„Já vím snad, jak se jmenuji. Nebo ani to není pravé?"

„Je, samozřejmě že je!"

„Tak? To je vše? Nic neřeknete?"

Otec si vyměnil s matkou pohled. To je jako fajn, že se tak zaláskovaně na sebe koukaj, ale já tady chci do prdele vysvětlení!

„Podle našich příruček a jakýchsi genetických teorií, když se metamorfnímu páru dlouho nedaří počít dítě a jsou tyto snahy provázené častými potraty, tak, když se pak rázem zadaří, je to dítě člověk. Ne metamorf. Člověk. A já vím, mami, a živě si pamatuji, jak bábi neustále vykládala o tom, jak je ráda, že konečně má vnuka. Že se konečně bůh smiloval a za všechny mrtvé dětičky ti daroval mě. Mám ale pocit, že to nebyl Bůh, kdo se smiloval, co?"

Slzy se začaly řinout z očí této obvykle silné dámy. A i otcovy oči červenaly. Hele, já tu mám brečet, kruci! Ne oni! Já! Já tu žil v pitomé iluzi! Tak co to zatraceně dělají? Hm? Proč se chovají jako na pohřbu?

Já neumřel! Nebo... umřelo snad mé staré já? Obávám se však, že to umřelo už velice dávno.

„Tohle nevydržím," zvedal jsem se, ale matka mě zachytila za zápěstí dříve, než jsem stačil upustit prostor lavičky.

„Sedni si, Theo... Zavoláme nejprve Giorgovi. To bude lepší."

„Co? Co s tím má..." Matka se na mě podívala způsobem, který mě ihned umlčel. „Dobrá. Víš co, my pro něj zajedeme. Ať se nezdržujeme."

A tentokrát jsem se už opravdu zvedl a využil svého šoféra zdarma, aby mě vysadil u hospody, z níž jsem pak tahal toho starého dědka násilně jak rozběsněného psa od kořisti.

„Theo! Cos mě nenechal ani dopít pivo?" zkřížil nasupeně ruce.

„Doma ti dáme další."

„A co u vás? Co provádíte? Co tam mám být?"

„Jak ti je, po operaci?" odvrátil jsem téma, přestože jsem se plně nesoustředil na svá slova, a z jindy procítěných vět se nyní staly fráze.

„No, co by mi mělo být. Dali mě tam pod přístroje, pod kudlu, to jsem naštěstí spal, a pak jsem se probudil a měl na hrudi zašitou díru. Teďka mám cosi brát, ale fuj, nedá se to polykat, Theo! To nedá!"

„Ale je to lepší, ne?"

„Neboj se, Theo. Já mám srdce silné. A kdyby, tak co. Své jsem si už prožil, někdy je nejlepší prostě odejít. A kdo to je, tady tvůj společník?"

„Kolega..." kouknul jsem vedle na soustředěný zarostlý výraz, „přítel. Z Německa."

„Aha, aha. Ten mi nerozumí, že?" zašeptal, až jsem se musel usmát.

„Ne, dědo."

„To je dobře, Theo, to je dobře. Mám z něco strach, víš, mám strach z takových lidí."

„Dědo, je to můj opravdu dobrý přítel."

Chtěl jsi, abych si dovedl kocoura, a když ti konečně nějakého představuji, tak se ti nelíbí? Pche!

„No, no. Nevěřím nikomu, kdo je ze západu nebo z východu," stál si za svým, tvrdohlavý dědek!

„Hele, ani my nejsme ve stejné zeměpisné šířce nebo délce jako Řecko, takže to ber v klidu."

„Ach, Theo, ty jsi tak bezstarostný, tak milý chlapec! Jak jsem rád, že tě mám!"

„Jo, jo," zdá se, že po té operaci v něm vzrostl level jeho senility. Naštěstí jsme již přijížděli k domu. Připadalo mi, že nás dokonce rodiče už vyhlíželi. Otec stál ve dveřích, aniž bych stihl vystoupit z auta. A těch pár minut, co jsem mohl klidně dýchat, zmizelo jak nic.

„Pepo!" hnal se vesele dědek přes dvůr, já s mým bodyguardem v pozadí. Se zaklapnutím dveří jakoby potemněla celá místnost.

Tentokrát jsme se netísnili u stolu v kuchyni. Máti nachystala občerstvení v obýváku a slušně Henriho pobízela k usazení. Úplně jsem viděl, jak si chtěl sednout do křesla, ale hbitý děda v období rekonvalescence ho předběhl a už se opřel o všechny tři strany. Musel jsem si pobaveně odfrknout. Henri tedy, aby jako blbec nelítal sem a tam, byl nucen sednout si na gauč, a já se natěsno nasáčkoval k němu, aby se k nám vešla ještě matka. Otec obsadil křesílko druhé, jeho oblíbené, s celoročně přehozenou károvanou dekou, která prakticky nemá význam.

Přestože se mi ze silných vůní dělá zle a obzvlášť teď jsem měl dech utajený, nedostatečný, v Henriho blízkosti to byl pro mne lék ze všeho trápení. Nasál jsem řádně jeho pach, nevědomky povytáhl koutky úst. Na okamžik.

„A co tu je taková sešlost?" děda si konečně uvědomil, že něco není v pořádku. Popadl narychlo připravený chlebíček, a jak se zeptal, tak se zakousl a dlouze sousto přežvykoval.

„Giorgu... Theo to už ví," promluvila matka. Giorgovi rázem upadl chlebíček na koberec. Ihned jsem vystřelil na nohy a sklízel ten bordel, jelikož jsem mu byl blíže než jediná žena domácnosti.

Takže, Giorgos je do toho taky zapletený? A jak? Jakým způsobem? Nebyl jsem zrovna duchapřítomný, ačkoliv jsem rukama sbíral papričku a kousky nastrouhaného sýra, když v tu mi padla těžká ruka na hlavu a podrbala mi vlasy.

„Ach, chlapče, chlapče... A já doufal, že budeš v bezpečí, že aspoň ty budeš v bezpečí. Selhal jsem, zklamal jsem svého syna, svoji manželku, ach Theo, odpusť mi..."

„Giorgu, tohle neříkejte," i matka vystřelila ze sedačky a už dřepěla u jeho křesla a svírala mu druhou ruku, zamaštěnou od chlebíčku. „Dělal jste vše, co jste mohl. Co jste uznal, že bylo nejlepší."

Položil jsem chlebíček i s drobky na talířek bokem a chvíli na něj tupě hleděl. Celá matčina pozornost, dědova slova, nejen teď, ale v průběhu celých let... Že já si ničeho, absolutně ničeho nevšiml. No, patřím mezi těch osmdesát pět procent tupých lidí, a to mi Henri lichotil.

Jenže s dědem v tomto rozpoložení, po operaci srdce, takhle emočně zkoušeným, mohl jsem se naštvat? Nezavolali ho proto, aby kontroloval můj temperament? Takový strategický krok? Hm?

Usadil jsem se zpět, zíral na stůl, ale už neviděl to množství jídla a lupínků na něm. Chtěl jsem nahmátnout Henriho ruku, ale ani to jsem nemohl provést, abych nás nedostal do nějaké šlamastiky, jako se to dnes již podařilo. Abych během dneška neztratil, kromě svých rodičů, i jeho...

„Jano," ozval se táta. Vždy, když matku oslovil křestním, bylo to jen v těch nejvážnějších situacích. Ohlédla se po něm, pak po mně, a nakonec si sedla zpět, připravena vyložit karty na stůl.

„Jak jsi již správně tipnul, opravdu ses nenarodil přímo nám," tak, a pravda byla vyslovena. Jen jsem sebou škubl, a nadále hleděl na háčkované prostírání pod skleněnou deskou konferenčního stolku.

„Giorgos..." matka koukla na dědu, který mlčel, hluboce zamyšlený. Veškerá senilita se z jeho obličeje vytratila, vypadal jak voják za druhé světové války před důležitým úkolem.

A tam to také začalo. Nebo těsně poté, alespoň.

„Byl jsem teprve pacholek, mladší než ty, kdy se u nás jen válčilo a zabíjelo. Mé sestry, mí bratři, všichni skončili ve spárech lidí stejných, jako jsme my sami, v rukách Řeků. To jsem ti říkal, že? Byla to ošklivá, velice ošklivá válka. Jenže na rozdíl od běžných válek, kdy bojují proti sobě národy, brání své území, tady jsme válčili mezi sebou. Kdo přežil z našeho rodu boj za druhé světové, kdy nás posílali proti vybaveným letadlům, tak byl zapředen do těch jejich partyzánských taktik. Aby spouštěli bomby. Přemisťovali lidi. Kradli zásoby," spustil vyprávění, které jsem slyšel už nespočetně krát, přesto jsem nic nenamítal a naslouchal. A hned po pár větách mi došlo, čím je dnešek jiný. Výjimečný. Dneska totiž historky nejsou jen jeho historky. Dneska je to i má historie. Vzhlédl jsem užasle na dědu, jestli je opravdu to, co si myslím, pravda, nebo ne.

„Mé sestry, nádherné jak bohyně Afrodita, ve dne znásilňovány, v noci museli nést ty prasata na svých zádech! Že my jsme zvířata? Pche! Není větších zvířat než těch lidí! Fuj! A když jedna otěhotněla, poslali ji domů, aby porodila, a pak se vrátila, pracovat. Viděl jsem, jak se vždy v noci přejídala jedem, aby toho tvora v jejím lůně zabila. Podařilo se jí to. Ale za jaké ceny! Ani pohřbít jsme ji nemohli, abychom dosvědčili její mrtvé tělo! A ta druhá? Stejně jako mý bratři, sestřelena po čas její snahy přežít tohle zacházení..." odpor a nenávist v jeho hlase nevyléčil ani doktor čas. A já už chápal, co se mi snažil říci. Následující slova to jen potvrdila.

„Měl jsem štěstí, jako jediný. Byl jsem příliš mladý, ještě jsem nedokázal rozvinout křídla. Lhali jsme o věku, od kdy to je možné. Jen tak mi rodiče prodlužovali život, oddalovali nevyhnutelné. A pak se objevila možnost migrovat!

Štěstí se mě drželo jako klíště. Byl jsem přiřazen sem, bylo o mě postaráno. Ty komunistický svině se celou dobu jen přetvařovali, celou dobu všechno věděli, a já! Kdybych jen věděl... Splácel jsem domek, našel si tu ženu, Anču. Když jsem se zajímal o koně na místním statku, seznámil jsem se s Šapíky. S tvojí babičkou. To ještě měli pozemek tam pod kopcem. Poznali jsme se navzájem. Koňský čich nikdy nepodceňuj, Theo! Nikdy!

Žili jsme si dobře. Dvě děti měli celkem. Marii a Nicholase. Ach, mé milované děti! Marie byla jak růže květ, a Nicholas, takový pacholek malý, takový škvrně! Zvídavý, zručný a chytrý! Jenže po druhém porodu se Ančino zdraví zhoršilo. Jen ležela v posteli, chudinka má, a když Nicholas začal chodit do školy... Prohnala se naším domem chřipka, a vzala si ji s sebou."

Ruce dědy se rozklepaly pod návalem starých emocí, dávno pohřbených pod vrásčitou skořápkou, ale stále živých, jako kdyby se to stalo zrovna včera.

„Měl jsem Nicholase, měl jsem Marii, staral jsem se o ně, jak nejlépe jsem dokázal! Ale ti, ti zloduši! Nenechali nás spát. Dokázali mě vytrasovat, sledovali mě, sledovali mé děti, chtěli mi je vzít! Ale já se nedal, já je ochraňoval, střežil, odmítl vše, co mi řekli. A Nicholas sotva vyšel z vojny s oženil se a už ho volali zpět, že je velice důležitý, vyhrožovali vězením a smrtí! A nakonec... nakonec mi místo syna přišel jen prostý dopis, prosťoučký dopis, že můj syn... už není."

Stařec se nyní už nadobro rozplakal. Matka opět vstala, aby ho uklidnila, pravidelnými pohyby ho hladila po hřebu ruky, ale nepomáhalo to. Přesto pokračoval. Bojovník v životě, bojovník za každé situace.

„Marii to sebralo. Ještě ten den se vydala, chtěla jet za nimi, požadovat vysvětlení od velitele. Taková řádná dívka to byla. Krásná jak růže, ostrá jak její trny. Moje Marie! Vrátila se s prázdnou. Nepořídila. A co víc! Jen se ukázala, dala o sobě vědět... A doplatila na to. Jednoho večera, to šla zrovna z práce, přepadli ji a... Přišel jsem i o ni."

Zamračil jsem se. Ačkoliv jsem vždy nějak slyšel jednotlivé úryvky, takto v celku, takto věrně, cítil jsem, jak mi vlhnou oči a ruce třesou, snad do stejné míry jako Giorgovi. Měl jsem navíc pocit, že se již dostáváme k jádru. A netuším, jestli jsem po tomto všem přeci jen byl připraven.

Než stačil stařík pokračovat, Henri mě uchytil zezadu za záda, dlaň zavěsil na mé rameno. Neurčitě jsem se podíval vpravo na pevný stiskl dlaně, poté doleva na jeho tvář. Hleděl před sebe, jakoby nic. Když si však všiml mé pozornosti, jen jemně pokývl hlavou, a pak se opět soustředil na roztřeseného důchodce.

Henri... kéž bys mě obejmul.

Spokojil jsem se však s tím, co mám, a byl vděčný i ta tuto formu podpory, milou a neočekávanou.

„Jediné světlo v mém životě bylo už jen dítě, které čekala Markétka, Nicholasova milá. Bál jsem se, jak to bude s tím prckem, aby to měl v životě snadné, aby ho nesledovali jako moji rodinu. Aby nadále nesl odkaz, náš odkaz, odkaz naší domoviny, z níž jsem musel utéct sem! Markétka byla již sezdaná před Bohem, snadno by malého našli, jen co by hledali příbuzné Nicholase nebo Marie. Mé obavy však byly zbytečné. Markétka dostala horečku, a pár dní po porodu zemřela.

A tak jsem opět zůstal sám. Skoro sám. Ale měl jsem tebe, Theo. Markétka ti dala tohle jméno, které neseš. To ona. Milá dívenka to byla. Bábi Šapíková se brzy dozvěděla o průběhu v porodnici. Často jsem za nimi chodil, už od smrti Anči. Děti si tam chodili hrát, spolu s tou spoustou dětí Šapíků, honili se po dvorku, klopýtali po čtyřech, to byla banda koňů, to mi věř!" děda se po dlouhé době upřímně zasmál. I já neubránil drobnému úsměvu při představě tlupy hříbátek, které dělají nepořádek a udupávají trávu na spásání.

„A hned navrhla. Její Josef s Janičkou nemohli a nemohli počít. Tak, že si vezmou tebe. Že tě budou vychovávat jako své. Že má známosti na úřadě, jak to ošetřit. Já měl ale strach, Theo. Stále jsi byl mezi našimi, co se umí proměňovat. A teď ta organizace, která všechny evidovala a měla pomáhat, ale já nevěřil, já se bál. Stále nám ještě vládl sovětský svaz, byla jen otázka času, kdy přijdou na ně a zabaví všechny informace. Nebudou hledět na to, jestli mají historické zázemí staletí dlouhé, před nimi nic neuteče. A tak jsme se dohodli, že o tobě pomlčíme. A tak to mělo zůstat. A ty!"

„Já jim skočil přímo do náruče, že?" ušklíbl jsem se, slabě. Chápal jsem ho. Najednou jsem všechno chápal. A místo vzteku jsem cítil jen propast smutku a nekonečné nicoty. „Neboj, to bylo dávno. Dnes je již jiná doba."

„Ale Theo, musíš na sebe dávat pozor, ano? Dávej na sebe pozor. Buď opatrný."

Hned mi jeho slova zněla úplně v jiném světle. Všechna ta jeho starost, všechny jeho příběhy, pohádky, to nebylo jen tak. Předával mi svou kulturu, kterou v mládí zanechal spolu se svým dětstvím. Budoval ve mně ten odkaz, o kterém mluvil. Protože, jak se zdá, jsem již poslední. Téměř poslední. Já a Giorgos. Můj děda.

A pod tíhou tohoto uvědomění, s těmi známými slovy, které propojily minulost s přítomností, nezvládl jsem to a na místě se rozbrečel.

Co teď? Jak to mám zastavit? Ha? Před rodinou, před Henrim? Jsem kruci dospělý člověk!

Přesto jsem si mohl jen krýt obličej, otírat jej do dlaní, smývat potůčky slz z tváře. Stisk na mém ramenu pravidelně zesiloval a povoloval, držel mě při vědomí, držel mě v realitě. Připomínal mi, kým jsem. Theodor Šapík. Panagos.

Dobrá. Šmitec. Už jsem si definitivně setřel slzy a jen pokyvoval hlavou. Ale na slova stále nenacházel sílu.

„Chtěli jsme tě jen chránit!" matka opustila Giorga a přesunula se opět ke mně. Henri, aby jí uvolnil prostor, nebo teda má záda, zanechal za sebou jen vyhřáté místečko na mém tričku, které ihned zachvátil znovu chlad. Matka mě sice objala, ale nedokázala plně vrátit to teplo, které se vypařilo.

„Jsi stále náš Theo a my tě milujeme z celého srdce."

„Ano, já... já vím, já chápu. Jen, potřebuju čas. Ale nebojte, také vás... mám rád," usmál jsem se, než jsem opět zaslzel celé mé i matčino triko. To se už přidal i zásadový otec.

Abych se rozveselil, napadla mě nádherná myšlenka. Mám tedy využít sešlosti pro svůj coming-out?

Slzy se ihned změnily ve smích, ale proč jsem tak vychechtaný, to jsem nikomu neprozradil.

Až po dlouhých minutách se situace uklidnila a já se sklidil do pokoje, uspořádat své myšlenky. Henri šel samozřejmě se mnou. No, snad se nelekne plakátů s Arnoldem! Chtěl jsem mu převyprávět celou historii jednoho dědy.