Henri se tvářil, že nic moc probírat nechce.

„Problémy," zamumlal a složil si ruce do kříže. Není to náhodou takové to gesto nepřístupnosti? Jakože s druhou osobou nechce nic mít? To je kruté, Henri, tohle jsi mi udělat nemusel!

„A můžu ti nějak s těmi problémy pomoct, nebo se jedná o super tajnou informaci?"

Nestál jsem mu ani za pohled! Tche!

„Nemělo by to být trochu fér? Včera jsem ti odhalil nejtajnější kus sebe," téměř, „který byl tak tajný, že jsem o něm sám nevěděl. Neměl bych se dozvědět něco na oplátku?"

Heh, logické argumenty překvapivě na Henriho platily! Chvíli zvažoval jejich váhu, sílu, snažil se určitě najít nějaké protiargumenty, kterým by smetl mé zrovna postavené základy debaty. Mohl je najít. Muselo mu jich pár přijít na mysl, tím jsem si byl jistý. Přesto, nechal si je všechny pro sebe a jen si povzdechl.

„Co chceš vědět?"

„Ty to nevíš?" odsekl jsem, nechápal, proč hraje takto blbého. A přestával jsem chtít od něj slyšet jediné slovo, jestli to půjde nadále takto...

Vyčerpávám ho tak moc, že si povzdechl podruhé. Jestli mu náhodou už nerostou šedivé vlasy? Nedivil bych se. Zaslouží si je. Ať celý zešedivý, zplešatí, mně to je jedno!

„Proč jsem byl stažen z mise, a proč přijela do Prahy, to nemám ponětí."

„No to mi je jasné, to ani já."

Henri na mě káravě pohlédl, a sice bych měl být rád, že mi konečně věnuje plnou pozornost, jeho tiché podkopávání mé osobnosti není něco, co bych měl dále snášet. Zkřížil jsem si ruce, vědomě, snad umí číst mezi řádky. Nejradši bych se předklonil a zamával mu s mým uzlíkem rukou před očima, ať ví, na čem je.

„Výkonná ředitelka je má matka, pokud považuješ tuto informaci za relevantní."

„Je to sakra relevantní!" vystřelil jsem již podruhé a musel ruce rozpojit, abych zachoval rovnováhu a nespadl na zem. Když jsem si tohle uvědomil, okamžitě jsem je opět složil na hruď, jen ať si toho všimne, a posadil svůj vzácný zadek na sedadlo.

„No, fakta máme za sebou. Ne, počkej, víš ty co. Já budu mluvit a ty jen kývej, jestli se mýlím nebo ne. Bude to pro nás oba snazší," aniž bych čekal na jeho souhlas, pokračoval jsem.

„Již od mala jsi tvrdě dřel, učil se všemu možnému, nadbytečnému, naprosto nedoceněn," sice nekývl hlavou, ale jeho zrychlené mrkání mi naznačilo, že daleko od pravdy jsem nebyl.

„Pak tě poslali do té školy. Téměř vůbec jsi se nesetkával s rodinou, zatímco nároky ze strany vyučujících na tebe byly větší a větší."

Opět nekývl, ale já se tak zabral do svého vymyšleného příběhu, a k tomu, když přičtu mé nasrání – na co bych na něj měl brát ohled, ha? Vystačím si sám!

„Pak jsi vyrostl, odmaturoval, a nastoupil do DAMMu. Ne, ještě ne. Takto. Měl jsi s rodinou pokřivené vztahy, tak jsi utekl na vysokou, kde sis udělal titul, vychladnul, a pak nastoupil do DAMMu. A vše se zdálo fajn, jen ty pokažené vztahy už nešly spravit. A vsadím se, že z důvodu rodinných konexí a tak, obzvlášť, když jsi synem výkonné ředitelky a k tomu s titulem, tě chtěla strčit někam vysoko, řídit oddělení, takhle z fleku. A tak jsi opět utekl, do Anglie, vychladl, vrátil se zpět a uvědomil si, že DAMM ti dá více peněz než jakákoliv jiná firma. Tadá!"

Nadšeně jsem se rozmáchl rukama, vystavoval svůj hrdý úsměv. Nakonec nejsme tak blbý, ne?

Než jsem však sklidil ovace od hlavního hrdiny mého vyprávění, náhle jsem zdvihl ukazováček. Vystřelil rychle k nebi, i přes kabinu vylekal všechny ptáky sedící u řeky a vyplašil srny v lese. A také Henriho. Sice pro něj domluvené kývání hlavou vůbec neexistovalo, přesto s úšklebkem poslouchal moji pohádku, zvědavě pozoroval má gesta, čekal, co za blbiny ze mě vypadnout. Ale nyní, jakoby zazněl výstřel, ihned se narovnal a visel na mně očima, plně ve střehu. Hledal vysvětlení, klidně pouhý náznak. Očekával, že se něco děje, že jsem něco zaznamenal. Nebezpečí.

„Beru to zpět. Do Anglie jsi utekl hned po vysoké. A pak plně nastoupil do DAMMu!"

Šváb mě asi v tom momentu chtěl zavraždit, takže jsem jen opatrně zacouval více do sedačky, abych byl od něj v bezpečné vzdálenosti, a přitom narazil do opěradla.

„Byl... byl jsem blízko?" opatrně jsem nadhodil, abych se zároveň ujistil, že můj život nechá na pokoji. Moc dobře to nevypadalo. Cítil jsem napětí ve vzduchu, ticho protkané pravidelnými tlukoty kolejí. Byl to odpočet k verdiktu.

„V třiceti pěti procentech."

„To je celkem dobrá úspěšnost, ne? Na střední jsem s tím většinou ještě prošel."

Úplně jsem četl v jeho očích: Co za střední s tak nízkou úrovní jsi to navštěvoval?

„Hele, tak co jsem měl špatně? Oprav mě."

„Nikam jsem neutíkal. Na univerzitu jsem nastoupil dle přání mé rodiny," sice řekl, ale mně bylo jasné, že je to ten stejný případ, jako když v rodině doktorů pohánějí děcko, ať taky studuje medicínu, i když třeba na to nemá nebo ho to nebaví. Henri se pokusil zabalit drsná fakta do jemné a lahodné sýrové omáčky, bohužel se mu to úplně nepovedlo.

„Dál?"

„Na vysokou pozici mě určitě dát nechtěli. Doteď mi nic podobného nenabídli."

Takže to nejsou kariérní opice, alespoň nějak potlačena korupce. Už tak, že na rozdíl od ostatních má za sebou tvrdý výcvik, je jakousi výhodou, kterou oproti druhým disponuje. I když, co říkal, tak většina budoucích zaměstnanců studuje někde uprostřed krajinky. No, na mě moc vysoká matematika, pokračujeme.

„Výplata v DAMMu také není tak vysoká, jak si myslíš."

„Ale řekl bych, že vysoká dostatečně."

„Do Anglie jsem opravdu letěl po ukončení školy."

„A?" vyzvídal jsem, jelikož se mi zdálo, že mi tají ještě další detaily, další nesrovnalosti s mým příběhem. On však mlčel, přežvykoval myšlenky v ústech a nakonec neřekl nic. Vážně.

„To je vše?"

„Ano."

„Tys mi lhal! To je více jak třicet pět procent!"

Na nějaké hádání jsem však energii neměl, a tak jsem jeho lež nechal plavat. Navíc, troufl bych si říct, že jsem si to u něj vyžehlil a zklidnil jeho zabijácké instinkty. A zlepšil mu náladu. A sobě asi taky. Jenže ta podivná záležitost mě stále neopustila. Příchod vedení DAMMu byl až moc neočekávaný a podezřelý. A bylo nemožné, aby to Henri nechal jen tak, bez jakéhokoliv nápadu nebo teorie. Jeho mozeček musel něco zplodit, vždy má v záloze hezké vysvětlení děje okolo, jako učebnice fyziky s všemi možnými absolutními zákony.

„Henri... Nerad otevírám uzavřená témata, ale musím si to ještě jednou ověřit. Nebonzoval jsi nás DAMMu?"

„Hm?" vzhlédl, udiveně, proč se ptám. Jaký k tomu má důvod. Během chvilky mu však můj myšlenkový pochod došel a jen zakroutil hlavou.

„Nevím, proč přišli."

„A tušíš?"

Osoba naproti mně jen semkla rty a znepokojeně shlížela z okna. Stupeň zamračení pomalu narůstal, přestože z něj nevypadlo ani slůvko.

Už jsem si zase začínal myslet, že na mě sere a že bych si měl najít jinou kóji.

„Opravdu nemám představu," vypustil na konec, čímž mě naprosto ohromil. Jestli to on neví, tak kdo?

„Určitě nejsem tím důvodem, přestože se to tak může zdát. Musela být informována o tom, že jsem na Ukrajině, nebo alespoň na cestě tam. Na druhou stranu, v souvislosti s mým vykonáním mise, napadá mě schůze týkající se dalších postupů. Jak Protektory zlikvidovat v jednotlivých státech, domluvit se a navrhnout jednotlivé fáze plánu."

„Jo... to zní logicky," přesto tímto zřejmě logickým krokem máti Kolbe u mě získala pomyslný černý puntík, už jen za tu náturu krkavčí matky. A za to, že je z DAMMu.

„Podle mě je na to ještě příliš brzy," poškrábal se na bradě, kde mu sídlil porost tmavých vousů, a prozradil tak zdroj jeho pochyb.

A jestli má pochyby o DAMMu i on, stejně jako já, tak s tím se pojí...

Koukl jsem se opět na Henriho. Zrovna tiše hleděl z okna, koupal se v ranním slunci. Nabíral vitamín D a neuvědomoval si, jak nádherně při tom vypadá. Jeho zúžené zorničky připomínaly lístky černého čaje na dně skleněného hrnku, louhované ve vroucí vodě. Kdo ví, co se mu motalo tou jeho švábí hlavičkou, v jakém jazyce přemýšlel, jaká písnička mu zrovna vyhrávala na pozadí.

Kéž bych ho v tom paláci myšlenek mohl navštívit a dát si tam s ním pivko.

Je z DAMMu, to ano. Ale nezdá se mi, že by nesl nějaké špatné úmysly. Obzvlášť, když mě zachránil. Se soucitem mě sledoval, když jsem byl na dně. Nebyl tou osobou, která by mě ještě více stlačila k mořskému sedimentu, abych se z jeho hlubin již nevynořil. Pokaždé mi vysvětlí, o co jde, alespoň částečně, abych nežil ve stínu. Sice to z něj leze jak z chlupaté deky, ale stále mám to privilegium. Jen já. A celé čumso může škebrat o info jak chce.

„Henri," oslovil jsem ho a mnul si nervózně ruce. Něco za něco, přece jsem řekl, že? „Je tu něco, o čem bys asi měl vědět."

Opustil pohodlnou opěrku sedačky Českých drah a předklonil se, aby zachytil i můj sebemenší šepot. Pravděpodobně vyhodnotil dle mého tónu, jakou informační hodnotu moje přiznání bude nést, a že to nebude žádná kravina jako před chvílí. Jeho čarovné oči mi byly výrazně blíže, až se mi zatajil dech. Nesly jakýsi střípek něhy, ale opravdu malý, jako zrnko písku, možná ještě menší; a na jeho základě jsem předpokládal, že byl připraven utišit jakýkoliv výbuch emocí, na který mám podle něj plné právo a který ode mě plně očekával.

„Ptal jsem se tě na DAMM, že?"

Jako socha, sledoval mé pohyby a vyvozoval si, co udělám v další chvíli. Zároveň skrýval své zmatení nad směrem, jímž se to přiznání ubíralo.

„Ten Gebauer... znáš ho?"

„Ne osobně," odvětil čistě automaticky, v hlavně spojoval tyto dva pojmy a vytahoval k nim z kartotéky soubory. Mnul si svůj palec, jak účinně jeho vyhledávací systém pracoval.

„Myslíš, že je to špatný člověk?"

„Je podezřelý z vraždy pana Donnerstaga. Ačkoliv není plně usvědčený. Nemůžu soudit předem."

„On ho zabil," vyhrkl jsem sebejistě. Henriho prst se zastavil v pohybu, jeho páteř srovnala do rovné přímky. Místo jeho rýhy na čele jsem viděl nekonečnou propast, do níž se brzy zřítím.

„Proč si jsi tak jistý?"

„Řekl mi to," vydechl jsem, pohledem mimo, jen abych nemusel sledoval jeho reakci, jeho případné souzení a co já vím.

A jestli jeho páteř představovala přímku, nyní se srovnala jeho celá záda do prkna, sešoupl se až na hranu sedačky, jeho nohy obkličovaly ty mé.

„On... jak?"

„Jak asi. Přišel ke mně domů, šup," luskl jsem prsty, „změnil se před mýma očima a hotovo."

Upřímně, zprvu se nezdálo, že by mi Henri věřil. Alespoň ne hned. Avšak s mými dalšími slovy a jeho vzpomínkami na to, co jsem mu říkal o vycházení z domu... postupně mu to zapadlo na místo jako komponenty do slotů základní desky.

„Potvrdil mi, že ho zabil. Ani se to nesnažil zapírat. Naopak, ještě řekl, že to udělal pozdě," odmlčel jsem se. „A teď přijde ta záhadná část. On totiž nepřišel podat výpověď. To by byl už dávno za mřížemi. On mě přišel varovat."

„Varovat?" zopakoval po mně Henri hlubokým hlasem. Celý jsem se zachvěl.

„Varoval mě... před DAMMem. Že mu nemám věřit. Že Donnerstag ještě někoho měl, ale že už je pozdě. A po něm jde pes a tak se musí skrývat."

„Pes?"

„Asi nějaký metamorf, řekl bych. Snad ne Igor."

„A dál?"

„Nic. Přišel Ondra, tak zmizel a pak se už neukázal," završil jsem úspěšně celé vyprávění, aniž bych jen zmínil, při jaké to příležitosti se ten objevil v mém obýváku.

Nastala chvíle ticha. Šváb hodnotil, co právě slyšel. Snažil se to srovnat ve své hlavě, pokoušel se zjistit, co se skrývá za těmito slovy, zároveň je třídil a bral si pouze to, co mělo smysl.

„Kdy to bylo?"

„Něco málo před tvým příchodem, vlastně..."

„Proč jsi mi to neřekl?" rázem na mě vybafl. Nechápal jsem, proč je tak napružený? Proč tak krčí své obočí? Kam zmizel ten teplý jas, bez něhož je celý jeho obličej ponořen do stínu? Proč namáhá své hlasivky, když sedím maximálně metr od něj?

Chtěl jsem něco namítnout, tak samozřejmě, ale zmaten a zbaven slov, zrovna mě nic chytrého úplně nenapadalo.

Naštěstí, jak už bylo mnohokrát ověřeno, německý mozek je funkční stroj, který nemá takové výpadky jako ten můj.

„Tys mi nevěřil?"

Eh? Kde to vzal?

Ale nervozita je svině, a já se podrbal za zátylkem. Henri si to vyložil po svém.

„Nedůvěřoval jsi mi. Protože jsem z DAMMu."

„Ále, tak to zas nebylo," rychle jsem zachraňoval situaci, „jen jsem postupoval opatrně, a pak jsem na to upřímně zapomněl. Byl vůbec čas ti to říct?"

„Myslíš si, že DAMM vyslal Donnerstaga do Česka?"

„Možná. Něco na tom bude. Musíš uznat, že ten kočičák tady prováděl dost zvláštní činnosti. Takže se nechci ukolébat ničí písničkou."

„Kdyby byl spojen s DAMMem, přece by byly záznamy. Nic jsem nenašel."

Pokrčil jsem rameny.

„Koukej, nejsem kdo ví jak přizpůsobený k takovýmto logickým úvahám, a vyšetřování a podobné věci jdou mimo mě. Takže je to jen na tobě, co s těmi informacemi uděláš. Ale dám ti přátelskou radu. Jestli si myslíš, že je v tom DAMM nevině, tak jsi se právě propadl z patnácti do padesáti procent lidí."

„Theo, podobně, jako ty věříš v ČUMSUO, já věřím v DAMM. Nemohou v tom mít prsty. Nemají žádný motiv. Co by z toho měli mít? A proč by pak posílali mě jeho vraždu vyšetřovat? Nechtěli by spíše zakrýt stopy a vyšetřování ukončit?"

„Co já vím..."

„Jaký výtěžek by DAMM měl z českého dění? Proč by chtěl poslat pana Kudrnu do vězení za držení velikého obnosu peněz, které mu tam podstrčil pan Donnerstag?" Henri se rozkecal a mě trkla jedna maličkost. Opravdu malá, ale dost uvěřitelná. Rychle jsem se sesunul dopředu a zastavil Henriho položením ruky na koleno.

„Teď se ale zamysli. Kdo by mohl štítit Donnerstaga, když ne DAMM? Kdo by mu takto jednoduše dokázal dodat tolik peněz?"

Henri semkl rty. Celkem mě potěšilo, že přijal můj argument jako velice dobrý a už hledal cesty, jak jej vyvrátit.

„Nechci se s tebou hádat. Vážně," šváb totiž pochybovačně zvedl obočí, že mi nevěří ani pravost občanky, „ale ten Gebauer, v něčem měl určitě pravdu. Že po něm někdo jde. A jestli je v DAMMu opravdu nějaký pes, stálo by to za prošetření. Jinak to nechávám volně na tobě. To je tvá organizace, tvé záležitosti."

„Podívám se na to," pravil sebejistě, jako by to nejraději udělal už teď.

„A... to tedy pojedeš hned domů?"

Svými váhavými slovy jsem přerušil jeho nezlomné nasazení. Netušíc, proč přesně se ptám, k tomu tímto stylem, natočil hlavu a přivíral víčka vzniklým podezřením. Nedokázal ze mě nic vyčíst, nebo jsem se okamžitě snažil pitomě usmívat, abych jakémukoliv pokroku zabránil. Přesto se ve mně rodily pochyby.

Byl jsem až moc nápadný?

Raději jsem se to snažil hned zamluvit. A bohužel další příliš nápadnou věcí. Nevadí.

„Copak nechceš slyšet příběh o tom, jak Pegas přiletěl k Pardubické nemocnici a zanesl tam své mládě?"

„Co tím naznačuješ?" stále se mu nevypnula prohlubeň mezi obočím.

„Že by bylo dobré mít po ruce nějakého experta, až se mě rodiče budou snažit přesvědčit o opaku."

Zapojoval jsem do boje své veškeré přemlouvací techniky, jen abych vyhrál a on zůstal na mojí domácí půdě o pár dnů déle. Tak moc jsem se snažil, tolik toužil po výhře, že jsem úplně zapomněl, co tady vlastně dávám v sázku. A že můj meč není ocelový, ale z plastu, z křehkého skla, které se může každou chvílí rozpadnout.

„Nemůžu vám zasahovat do soukromí."

„Takže nejsi zvědavý, co jsem zač?"

Jeho kamenný výraz nepolevil.

„Asi to udělám po tvém. Budu napěchován informacemi, ale tobě nedám vědět. Ani nepípnu. Dlouhé, dlouhé měsíce... možná navždy. Protože příležitostí už příliš nebude, abychom se setkali, takže..."

Můj úsměv zakrýval bolavou pravdu, kterou má slova nesla, avšak nesměl jsem si ji připustit k srdci. Ne v tomto momentu. Jak moc jsem chtěl strávit s ním byť o minutu déle v Praze, nyní z toho doslova šílím.

Přesto, i když se Henri tvářil tak nějak normálně, všiml jsem si naléhavosti jeho očí, obzvlášť, čím více jsem ho škádlil. To mně ihned zlepšilo náladu. Má zájem. Má. O mě. Sice čistě z profesionálního hlediska, ale zájem je zájem, a já ho musím využít.

„No, škoda. Chtěl jsem ti ukázat koně a nabídnout ti projížďku, ale co se dá dělat. Chceš jet domů."

„Uvidím, co mi na to řekne matka. Pak by stačilo napsat Andreasovi e-mail, ať mi zašle seznam psů v Německu a důkladně prověří jejich činnost."

„Tak se mi to líbí," plácl jsem ho po stehně, což vylekalo jak jeho, tak i mě, že jsem něco takového udělal. V dalších chvílích už jen přehrával v mysli všechny možné scénáře, kterými Henriho představit rodičům. Ehm. Právě tohle jsem nedomyslel. Snad jsou stejně tak natvrdlí jako Henri, a nevšimnou si mé přehnané náklonnosti, u níž se divím, že nekřičí na hory lesy Tatry.

Naše cesta byla dlouhá, opravdu dlouhá. Vyrazili jsme zrána, a už dokázali sníst veškerou zásobu jídla, kterou nám nabalila ta teta z Andrejovky. Jestli mi ještě jednou zakručí v břiše, budu na hraně. Nevím, jestli tu je bufetový vagón, ale musím počítat s tím, že pořádné jídlo mě čeká až v Praze, a to možná v pozdním odpoledni. Tolik kilometrů, tolik projetých hodin; v letadle jsme to zvládli za pouhých šedesát minut. Necelých.

Ani jsme nebyli hodinu od Popradu, co se mi šíleným způsobem začaly klížit oči jak malému děcku. To nedokážu být vzhůru celou dobu? Je však pravda, že ta noc a den předtím byl jak zabiják na druhou. Ani mé zkušenosti ze všech pařeb nebyly dostačující a já si už každou chvílí mnul oči a mrkal na světlo zvěnčí, pronikající do kóje, aby mě nakoplo do plné bdělosti.

To už ani Henrimu neuniklo, o co se to pokouším.

„Klidně si odpočiň. Moc spánku se ti v noci nedostalo."

„Jsem v pohodě. Ty máš co říkat, taky jsem tě vzbudil."

„Jsem zvyklý vydržet beze spánku i celou noc."

Aha.

„A co. Pořád jsi náš host. Co by to bylo, aby hostitel spal a host hlídal?"

„Nejsme u vás, Theo. Já jsem na misi a ty jsi sám říkal, že jedeš na dovolenou a náhodou zrovna ve stejnou dobu, jako já."

Eh? Až mi spadla brada na nové botasky, z toho, co řekl. Obrací mé triky proti mně? Co to je? Kde se to sakra naučil?

„O to více bych se měl snažit neusnout. Abys mě náhodou neokradl."

„Pche," Henri si pobaveně odfrkl a sklonil hlavou, než se sebral a zhluboka se nadechl.

„Proč tolik chceš, abych jel k vám?" promluvil, když se již uklidnil a podřídil své mimické poslušnosti. Ale i přes chladnou auru, kterou emitoval, když se takto tvářil; stejně mi poslední dobou přišlo, že je toto jeho vlídný obličej a již více mě jeho monotónnost neiritovala. Naopak jsem jí byl nebezpečně přitahován. A v kombinaci s rozcuchanými vlasy, bylo prostě nemožné jí odolat.

„Jak jsem řekl. Nechci se jimi oklamat. Potřebuji profíka, který pozná, když budou lhát," rychle jsem se vymluvil.

„I když jim nebude rozumět?"

„No a? Přetlumočím. Navíc, jsi jediný, kdo zná pravdu." A proto chci, abys tam byl a podržel mě. „Ber to jako formu teambuildingu. Sice ne s celým čumsem, jen s jeho reprezentantem."

„Nevím, jestli jsi úplně vhodným reprezentantem."

„Hej!" to mě teda probudilo!

„Ale chápu. Pojedu," ztišil hlas, aby uklidnil nejen atmosféru v kóji, ale zároveň i mě a já pak neváhal před jeho zraky natvrdo usnout.

„Můžeme jet zítra, po obědě. Potom, co samozřejmě odbydeme povinnosti v čumsu. Buď se můžeme do večera vrátit, nebo přespat, to už nechám na tobě. Pokojů je tam dost, ale daleko od Prahy to taky úplně není."

„Určitě budeš chtít strávit čas se svojí rodinou."

„Jestli si pamatuješ, co jsem tehdy řekl... Navíc, teď jsem s nimi strávil Velikonoce, to mi stačilo tak akorát. Jo, to bude nejlepší. Vrátíme se ještě večer," rozhodl jsem za oba a s klidným svědomím to do pár minut zapíchl. Vzbudil jsem se až na hranicích, kde jsem lovil svůj zaslintaný pas.

„Měl jsi mě vzbudit dříve," rozhlížel jsem se po okolí, ale kromě lesů jsem nerozpoznal absolutně nic.

„Odpočinek neodmítej," odvětil, zatímco podával průvodčímu doklady.

„Nějak moc se staráš o mé blaho," mrkl jsem na něj, natvrdo flirtoval, ale Kolbe jen vrtěl s úsměvem hlavou a bral si zkontrolovanou knížečku zpět do svých rukou.

Když jsem byl pak fit, dokonce i Henri si dovolil na takových deset minut zavřít oči. Pastva pro mé oči, to říkám. Ale všechno netrvá věčně, a nakonec jsme přeci jen dojeli na rozlehlé vlakové nádraží hlavního města České republiky, Prahy.

A jelikož jsme toho měli už dost, každý si šel domů po svém. Tedy, nejprve jsme vyzvedli auto, nato mě Henri zavezl před dům, stejně jako mě včera vyzvedl, a pak jsem jen sledoval mizející zadek bavoráka v odpoledním provozu.