„Dobrý den!"

Paní se otočila, trochu překvapená, ale ihned se usmála.

„Dóbry," odvětila, a sice nejsem nějaký lingvista a co já vím, pochopil jsem, že o češtině ani slovenštině nemůže být řeč. Tak co, opravdu jsme to stihli až na Ukrajinu? Nebo jsme v Polsku? Nehlásili však, že se Polsku kvůli počasí vyhneme?

Zatvářil jsem se mírně znepokojeně, na což reagoval Henri přiskřípnutím jeho vrásky. Ale klid, hlavně klid. Jen se nějak domluvit.

„Můžeme se vás zeptat?" zkusil jsem další otázku. A překvapivě, paní rozuměla.

„Hej, hovorce."

Proč mi to přijde jako taková podivná Slovenština?

To snad...

Nad hlavou mi zablikala imaginární žárovka. Začínal jsem tušit, kde to asi jsme. A teď se modlil, ať mě nepotká ta stejná smůla již podruhé.

„Bude to znít divně, ale... Kde to jsme?" raději.

„Vof Andrejovke."

„A to je...?" Vzhledem k tomu, že tuhle vesnici si nedovolím ani nazývat vesnicí, jak malinká je, a k tomu opravdu neznám detailně mapu celé Evropy, tak by mě opravdu zajímalo, kde jsou nejbližší záchytné body a jestli se ve své teorii nemýlím.

„Ach, ták! To kusok od Starej Ľubovni..." bohužel, ani tohle mi nic neříkalo. Tetka byla chytrá, ihned se dovtípila, kde pro takové Čechy - teda, Čecha a Němce, jako jsme my, vězí hlavní problém. „U Popradu."

„Poprad? To je někde na Slovensku, ale úplně nevím kde," otočil jsem se na Henriho a přetlumočil mu moji domněnku. Každopádně, třikrát hip hip hurá, jsme na půdě našich bratrů.

Paní zase na druhou stranu anglicky neuměla, takže jsem musel Henriho nechat Henrim a soustředit se na zařízení cesty domů.

„Víte, my se ztratili. Já a tady můj přítel z Německa. Bude to znít neuvěřitelně, ale my vážně vůbec nevíme, kde jsme a kam jít. Absolutně."

„Isto?" protáhla paní ve svém úžasu.

„Ano, my..." vymysli si výmluvu, Theo, máš na to tři sekundy, „letěli vyhlídkovým balonem a došlo ke komplikacím. Tak jsme přistáli tam za kopci na louce, ale pak vzplanul koš a nemáme sotva nic."

Výmluva vymyšlena, a dokonce musím říct, že velice důvěryhodná. Po čele mi stékal pot a z horka to nebylo, večer klepal na vrátka, takže...

„Pre pana Jana!" paní spleskla rukama k sobě, až se ozvala rána podobná bouchnutí dveří auta. Kýval jsem hlavou, a opravdu se snažil vypadat zuboženě - to jsem se vlastně ani snažit nemusel. Mé, a obzvlášť Henriho, rozcuchané vlasy a kruhy pod očima mluvily dostatečně za sebe.

„Hybajce dnuka, vyzerace smädny," paní na nás mávala zpoza plotu a již kráčela ke dveřím domku.

„Ale..."

„Hybajce, nehambice še," už byla na půl cestičky od vchodových dveří.

„Dobře," usmál jsem se, ale paní mě asi neslyšela.

„Hybajce!" mávala ještě více, takže jsem jen kývl na Henriho a opatrně pronikl na soukromý pozemek domu.

„Odtud jsi doufám to oblečení nekradl, že ne..." napadla mě náhle určitá možná komplikace.

„Ne, neboj."

Spokojeně jsem zamručel a již postával na prahu dveří. Její domek byl právě z těch dvoupatrových břízolitových typů s prosklenou verandou. Průvan mával záclonami, nadzvedával je a tančil s nimi, jako by se jednalo o skupinu rusalek. Všechno neslo odstíny hnědé a oranžové, jako ozářené plamenem krbu. Ručně tkané koberce pokrývaly okrové kachličky na schodech, nad dveřmi i na zdech visely ze dřeva ryté obrazy. Jeden medvěd, jedny hory, jedna Panenka Maria. Do očí mě udeřilo množství květin, truhlíky ležely na zemi i zavěšené na zábradlí, muškáty střídané s fuchsiemi v plném rozkvětu převládaly dívčí barvou a zelená téměř nebyla vidět. A tomu všemu dominovala dvojice křesel, kde bych si dokázal představit, že každý den vysedávám a čtu noviny. A Henri v tom druhém.

„Děkujeme."

Paní nás zavedla do kuchyňky, do níž vedly dveře přímo z verandy. Byla trochu potemnělá, přesto útulná. V rohu zabíral místo mohutný kachlový pec, na němž by jeden uvařil i upekl cokoliv, a především, strávil by u něj celou zimu, aniž by udělal krok ven. Poslouchal praskající dřevo a hučení tahu komínu, jako kdyby ukrýval uvnitř celé hnízdo včel. Zakouřené zdi zakrýval starý kredenc a dlouhá linka, občas křížek nebo další svatý obrázek, a dominantou pak byla napnutá, na stěnu připnutá látka, s vyšívanou Pannou Marií a náboženským citátem.

Pobídla nás ke stolu a již stavěla skleničky na gumový ubrus a předkládala všechny typy limonád, co našla ve spížce.

„A tote baľony, to skadzi sce štartovali?"

Ach, a blikající žárovka se již ustálila a zahrnovala mě přímým žárem tisíce lumenů, a já děkoval všem bohům uctívaným na planetě Zemi, že mi předhodili do cesty Maroše.

Proč?

Protože, dámy a pánové, Maroš je, jak on sám říkával, šercom východniar. Přestože ke mně mluvil krásnou plynulou slovenštinou, přímo akademickou, aby ho z výšky raz dva nevyrazili; ke svým kamarádům a při telefonování s rodiči vždy přepnul na jakýsi jazyk, který jsem nikdy předtím v životě neslyšel. A taky mi to dalo řádně zabrat mu porozumět! Je jedno, jak jeden umí anglicky nebo německy, jestli dokáže mluvit slovensky a prošel typickým testem porozumění deseti slovenských slov. Pravda, ani já bych tím testem doteď neprošel, ale s takovým cencúľem a čučoriedkou jsem už obeznámen byl, a rozhodně nepůjdu do zverimexu, nakáže-li mi někdo koupit kilo morčacieho.

Každopádně, bylo pro nás jakýmsi rituálem, že každý pátek jsem po práci přišel za Marošem, jehož spolubydlící odjeli na víkend domů. Udělali jsme si romantický večer, zapnuli televizi na jeho speciální program STV1 a sledovali zábavnou show Drišľakoviny. Nebudu lhát, já u toho vždycky nějak usnul. Ale nestěžoval jsem si na to. Chápal jsem, že je to jakési spojení Maroše s jeho domovem, když už je tak daleko, v naprosto jiném kraji. Když už nemůže slyšet svoji početnou rodinu, tak alespoň ho hřeje myšlenka, že tam daleko, těch šest set kilometrů na východ, jeho matka také vysedává u stejného pořadu, směje se stejným vtipům a poslouchá stejné písně.

A já se alespoň trochu vyspal a byl o to akčnější v noci.

Ale úplný ignorant jsem taky nebyl, a postupně se mi podařilo naposlouchat si to speciální nářečí, a dokonce mu i rozumět. V rámci možností, samozřejmě. Musel jsem, jinak bych se nikdy nezorientoval na pivě s Marošovou partou.

Zpět k otázce naší hostitelky. Z patra jsem vyhrkl kupu důvěryhodných výmyslů. Paní se mezitím posadila naproti nás.

„No, jeden pán, právě z Popradu, má firmu a zavezl nás někam, kde má svoje stanoviště. Jeli jsme celkem daleko."

„A un zos vami ňebuľ? To vas tak zochabil?" naklonila se v šoku nad stůl.

„Nebylo potřeba, tady Henri má školení a párkrát už letěl, ale zrovna nás chytla závada."

„Oj, bože," kroutila nevěřícně hlavou, „a dze potrebujece isc?"

„Do Popradu. Nebo někam, odkud se tam můžeme dostat," rozhodl jsem se vybrat toto město jako větší záchytný bod. Odtamtud by pak už neměl být problém pokračovat kamkoliv budeme chtít.

„Ta, do Ľubovni mušice isc. Hej, stamadzi še potym do Popradu dostaňece vlakom abo autobušom."

Oči mi jiskřily nadějí!

„To by bylo skvělé. A odkud tu můžeme jít?"

„Zastafka je tu dakoj pri korčmi, lem še bojim že..." paní vzhlédla na hlasitě tikající hodiny, „do frasa! Ta toten autobuš už pišol het."

To nezní moc pozitivně. Jiskřičky pohasly.

„A další?"

„Toten posledny bul."

Jiskřičky zhasly úplně. Co teď? Nemůžeme tu přeci zůstat a spát na silnici! Alespoň se dostat někam, kde je hotel nebo tak, přenocovat a dál!

„A nějak jinak?" zkoušel jsem to, musel jsem.

„Tu jazdia iba autobušy. Abo, keby sce išli pešo do Čirča, tu dakoj pres lafku mušice isc, možno by sce scihli toten vlak do Ľubovni. Znace, jest tu jeden vlak, co ňeška do Ľubovni idze, aľe potym z Ľubovni do Popradu už nič nit."

Jestli jsem něco pochopil, tak ať chceme jak chceme, do Popradu se jen tak nedostaneme. Neříkal jsem, že se nacházíme na konci světa? Má intuice je většinou správná. Henri na mně visel tázavýma očima, ale já mu ještě nemohl přetlumočit závěr konverzace. Musím se vynasnažit vyždímat, co se jen dá.

„Aha. Tak... A v té Ľubovni, nějaké hotely alespoň? Ať můžeme přespat. Byl to náročný den a..."

„Šak ostaňce tu! Po Marii tu ostala prazdna izba," paní ihned zvolala, svým rázným hlasem mě téměř zbavila sluchu. Avšak její laskavost byla opravdu úctyhodná, velmi jsem si jí vážil. Usmál jsem se, přesto kroutil hlavou.

„To nemůžeme. Nemůžeme vás tak zatěžovat."

„Éj! Ako zaťažovac! Cholem ostaňce, Maria še vydala do Bardejova, no a teraz tu jest volna izba. Treba len otvoric kus oblaka, znace, kedz nikoho vnutri dluho nit, jest čut taky puch."

„Děkujeme, ale opravdu... Nám stačí se dostat alespoň do Popradu," někam do civilizace, chytnout signál, zavolat na ústřednu čumsa, a hlavně, nespat ve stejné posteli jako Henri.

„Kedz tak chcece, dobri no. Šak Pišta, muj muž, ma motor. Vytrymajce, un pridze onedlho, un vas odšoferuje kam treba. To bysce scihli dakoj i toten vľak do Popradu."

Tohle již znělo přijatelně. Spokojeně jsem kývnul a z celého srdce jí poděkoval, než naši situaci vyložil mému kolegovi. Pozorně naslouchal, očividně souhlasil s mými opatřeními, přestože pro něj přespání zde nebylo tak úplně od věci jako mně. Promiň, už jsem to tak zařídil a bude to!

Paní opět zkontrolovala čas a jen zamračeně kroutila hlavou.

„Ta dze pošol toten bortak? Oj. A hladny nie sce? Ňeška jem zrobila rezňe. Ponuknuc vam?"

„Ehm... Rezňe?" zrovna jsem se úplně nechytal, dáno tím, že jsem se místo poslouchání věnoval švábovi a pozornost té paní mě úplně zaskočila.

„Hej, dobre sut. Bravčove. Zos gruľami. Vytrimajce chviľu. Zohrijem vam."

Než jsem stačil něco namítnout, skládaná sukně byla překryta křiklavě fialovou zástěrou. Ta jen krátce zavlála a celá osoba zmizela v komoře, už vytahovala jeden hrnec za druhým, zapínala troubu, aby se co nejdříve nahřála, a přendávala řízky i brambory do menšího kastrolu. Stačil jsem mrknout možná jednou, a maso již bylo v sauně.

Tetka se nám mezitím nějak rozjela, mumlala pro sebe různé příběhy, ale vůbec mi to nevadilo. Vyplnila trapné ticho a já tak procvičoval svoji schopnost rozumět, která přesahovala takových úspěšných padesát šedesát procent. Brzo už před nás položila pořádné porce, tak pro dva muže, vonící po pečeném sádle a strouhance, že jsem se cítil jako v nebi.

„Děkujeme," zamumlal jsem, překvapen její pohostinností. Jako kdyby se k ní vrátili synové z vojny. Kéž by to tak bylo i u nás doma... Dokonce i Henri poděkoval, anglicky.

„Lem jedzte, jedzte. Taky cholopy ako vy potrebujuc jedla. A skadzi sce prišli?"

„Z Prahy."

„Z Prahy? Od sušidy dzivka še tam vydala. Ne plano urobila. Taky dobri cholopčisko toten jej muž. Kedz tu sut, ta poonači caly dom. Šicko, co je treba. A teraz čakajut dzecko. Ša mi vidzi že dzivku, co mi vravela sušida. A to ako sce še štretli?"

„Skrz práci," odpovídal jsem skrze jednotlivé žvýky. Musím přiznat, že tohle jsou ty nejlepší řízky, jaké jsem za poslední léta jedl. Při pohledu na Henriho, naprosto ponořeného to toho schnitzelu, jsem mohl s jistotou tvrdit, že on také. Kdo ví, možná je, stejně jako já, zvyklý pouze na ty tenké vysušené plátky z kantýny vymáchané v levném oleji. Zato tato pořádná vepřová flákota s domácími vajíčky bylo pohlazení pro jazyk i duši. Naprosto mi to doplnilo energii vynaloženou na mávání křídly.

„Aj, ták. A dze robice?"

„Na ministerstvu. Já v Česku, on v Německu," víc jsem odpovědět nemohl.

„Chuci vam? Pridajce sebe, kedz chcece."

Natočil jsem se na švába, který netušil, že nyní byla otázka směřovaná i na něj.

„Chceš ještě?" optal jsem se, přestože měl sotva polovinu řízku snězenou. Jen zavrtěl hlavou. Paní zatím vedla monolog.

„Tote balony a letadla, to lem šmerc a nič ine. Tu nehoda, tu zas buchne. A s tymi motory tak isto same čudo. Lem burajut, šoferujut jak ďiably, šak toten Mirkin Mirko še vytryskal, ták vytryskal, tu dakoj na zakruce. Sanitka ho mušela brac. Pejc scehou mal na ruki. A joho motor taky dodžabany! Ej!"

Výrazná intonace i silný hlas paní mě nenechal ani se pokusit přemýšlet, neustále na sebe přitahoval pozornost. Zato Henri měl štěstí, jelikož tomu nerozuměl, o to více mohl vypouštět slova dámy pryč, mimo jeho palác myšlenek. Já ne. Já chytal, co dokázal, třebaže to nebylo úplně mým úmyslem po čas jídla.

„Ňeška dajut šofersky každomu. Aj totym smarkačom co ani šoferovac neznajut. Hej, totym šofersky dakoj dajut a pak tu lem preceky robia a burajut.

Oj, no co z tym. Mace ščesce, že sce totu havariju prežili! Znace, ňeška vof cerkvi po službe bul dakoj pohrib. Cala rodzina pomrela, kedz zos vešiľa nad ranom domou išla. Šandare vraveli, že sernu zbačili. Hej, a predztavce sebe, dačo čudne še ešči totym svatobčanom stalo.

Nelenže tota havarija, ale vof cerkvi mene Hanka hvarela, že tota šestra od tej co hmerla, tak včera zos jej dzivku išli domou a dachto ju zrazil. Dzivka hmerla na misce, jej mac ešči žije, dochtore ju mušeli napojic na pristroje."

Tomu říkám neštěstí... Než jsem stihl v duchu popřát upřímnou soustrast, paní nepřestala a neuvěřitelnou rychlostí povídala dál.

„A toten Drybňak, co povyše byva, un zos traktorom chodzi, co z nim na poľu robi. Minuly ryk sebe vypil, hej, a hentam pišol do verchu, to padal dyšť, caly deň ľalo. Šicko mokre, poľi slizke, a un mušil sebe dajak zaonačic, co nemohoľ šoferovac. Dakoj to zos nim preverhlo. Tota joho dzeška vof Bardejove onačila, doma ňebuľa, a un calu nyč ležal pid strojom. Dakoj nad ranom ho dachto zbadal a zachranku volal. Hej, nu a ponediľok ho nazpejc vracali, dze coši zos chrbticu ma, inak dobri buľ, ale co! Ako to robi dochtore tote testy, tote z kervi, ta predztavce sebe! Cukrovku mu nášli!"

Už jsme oba téměř dojídali. Akorát včas. Prosklené dveře verandy se rozevřely a zezadu nás ovinul večerní chlad. Před chvílí taková zima nebyla! Jak to zvládnu během naší cesty domů, pokud pojedeme přes noc? Snad jsou vlaky vyhřívané... Jsem sice kůň a o teplo nemám nouzi, ale i tak, mrznout nechci. Žena obešla stůl a vyřítila se ven.

„Pišta! No ta dze ši buľ?" založila si ruce do boku. Je sice přátelská a veselá hostitelka, která bez jakéhokoliv zaváhání pozvala dvojici podezřelých cizinců za práh svého domu; jako manželku bych ji mít nechtěl. Rozhovor mezi starší dvojicí byl jak větrná smršť. Jak hurikán.

„Ja? Ta u Jožka dyľe narubac! Ta jem ci hvarel, ta ne?"

„Ta ňemal ši isc vof seredu?"

„Ta co ty glupa! Vof seredu mušim do roboty!"

„Hej, pravda! Ja zabudla!"

„Ty zabudaš dajak často."

„Idz dnuka. Mame navštevu."

„Pre jajcia ši buľa?"

„Hej, buľa."

„A zochabila si im jafire?"

„Hej, zochabila! A čuješ? Mame navštevu."

„Hej? A chto?"

„Hybaj dnuka!"

Teprve teď se před nás vynořil postarší muž, na hranici důchodu. Pupek měl přehozený přes lem kalhot, které na jeho atypické postavě držely jen staré kšandy. Když mluvil, všiml jsem si, že mu chybí velká většina zubů, podobně jako vlasů. Při pohledu na jeho peskující ženu jen mrčel a koulel očima, když však spatřil nás, odhodil veškeré nechutenství a slušně a rázně pozdravil. Jeho hlas byl možná ještě výraznější než jeho ženy.

„Slava Isusu Christu!"

Sotva jsme pozdrav odvětili, hostitelka se jednou rukou opřela o sůl, připlácla ji vedle mého talíře, a s druhou rukou v boce vysvětlovala naši situaci. Její gestikulace byla hodně výrazná, vždy na okamžik opustila povrch stolu, široce zamávala a pak ji opět flákla zpět. Bál jsem se, aby mě omylem nepraštila, a tak jsem se jen strnule opíral o židli a neodvažoval se ani malinko pohnout.

„Toty cholopy še stracili a treba im do Ľubovni na vlak do Čiech."

„Stracili? Tu? A štom tu?"

„Dlouhá historka," zamluvil jsem, nerad bych vyprávěl lež podruhé.

„Neodšoferoval by ši ich?"

„Keľko jest?"

„Ten Bardejovčan už pišol."

„Hej?"

„Šak ich odšoferuj," přemlouvala, nebo spíše, nepřímo rozkazovala, jeho žena.

„Zaplatíme," vyhrkl jsem, vzpomněl si, že nějaké peníze u sebe mám.

„Ej, to ne treba," mávl muž rukou a již bral klíčky z kredence.

„A nezabudni zastavic še ku Olini tepšu vyzdvihnuc."

A bylo rozhodnuto. Ještě dalších deset minut nás paní přemlouvala, ať si vezmeme řízek na cestu, balila nám igelitky s vodou, arašídové chrumky, keksy, všechno, co jí přišlo pod ruku, a já jen marně vysvětloval, že si nemusí dělat starosti, že budeme rádi jen za odvoz.

Nakonec jsem si přišel jak po velikonoční výslužce.

„Ještě jednou velice děkujeme."

„Ej, za malo. Šťastnu cestu prajem!"

Podal jsem jí ruku, ale nečekal, že místo krátkého potřesení se natáhne a šup, pusa na jednu tvář, pusa na druhou tvář, a to stejné s Henrim. Přestože vypadal jako kus šutru, všiml jsem si mírného šoku v jeho očích.

Její muž už tak výřečný nebyl. Plně soustředěný na cestu, která s námi házela nahoru dolů, hlídal si rychlost na zatáčkách, aby nás jeho stodvacítka nevyhodila ze silnice, nebo se nezastavila v půlce strmého kopce. Obzvlášť jeden jsme vyjížděli tak dvacítkou. Krajina to ale byla krásná, to jsem musel uznat. Žádné nekonečné placky, na které jsem zvyklý. Jen vysoké kopce, pokryté lesy nebo loukami plnými krav, a doliny, v nichž se táhly vesnice jak špagety. Jako bochánky mechů, smrky představující rašeliník. A my, ten brouček, co se je snaží překonat.

Až jsem se těšil, co se před námi ukáže, jakmile zdoláme další kopec, projedeme dalším lesem. Bylo to dobrodružné, obrazy nezapomenutelné. Ta míra záchovy přírody, ta historie dýchající skrze domy, odrážející život, který se nezměnil po celé generace.

Dokonce jsme po cestě narazili hned na dva hrady. Jeden byl rád, že se ještě drží. Zbylá věž a kousek zdi koukaly ze svahu na hlavní tah, zpevněný gabionovým plotem, na nějž někdo chytře namaloval nápis HOLLYWOOD. Neubránil jsem se pošklebku.

Ten druhý jsme spatřili již dlouho předtím, než jsme se k němu přiblížili na nejbližší možnou vzdálenost. To se již krajina trochu srovnala, dokonce jsme nějakou dobu jeli jen po rovince. Hrad byl dominantou, k níž se sjížděl snad celý okres. Kéž by tak dominantní byly i jiné části městečka, kam nás děda zavezl. Protože vlakové nádraží z pouhé jedné koleje a oprýskané budovy stanice se zdálo jako nepoužívané celé století. Přesto se zde chumelili lidé, vyčkávali, až najede odpočívající vlak, a oni budou moci vyrazit domů nebo za zábavou.

Když náš šofér parkoval, vyhrabal jsem z peněženky tisícku. Možná měla zvlněný okraj od mých slin, ale jinak byla nepoškozená. Navíc, jsou to české peníze, takže ho stejné čeká ještě rozměnění ve směnárně, a při jejich výhodném kurzu bude úplný boháč. Haha. Ne, byl jsem opravdu rád, že naše první odchytnutá osoba byla jeho obětavá žena, díky níž jsem se opět cítil jako člověk, nasycený, uklidněný, nabalený jídlem, a že nás její manžel tak ochotně zavezl až sem. Takže, bude mít alespoň na benzín.

Než jsem mu však vložil papírek do dlaní, on zalovil ve své kapse, což mu dalo zabrat, jelikož se stačilo jen trochu nadzvednout a již narazil pupkem do volantu; a vyhrabal nějaké drobáky.

„Tu mace na listky na vlak."

Vidíte, to mě ani nenapadlo. Ohromený jsem přebíral slovenské koruny a měnil je za můj dar.

„Šak toto ši nechajce, budzece ešči potrebovac!" cpal mi peníze zpět do ruky.

„Ne, pane, opravdu ne. Nemůžu to nechat být. Nechejte si to, to máte na benzín, za všechno jídlo, dejte to i vaší ženě, ať si koupí něco hezkého," mrkl jsem na něj a tlačil jeho ruku zpět.

„Dze take! Co z tym budzem robic? Lem berce!"

Asi pět minut jsme se takhle přetlačovali, než jsem ho přemluvil, aby si ty peníze nechal. Déle jsme si to nemohli dovolit, abychom stihli vlak. Poslední rozlučka s pánem, poslední dotyky po rezavějící karoserii sto dvacítky, poslední pohled na odjíždějící prdítko. A tímto naše východniarské dobrodružství skončilo. Jakmile jsme se pohybovali ve větším obklopení lidí, přestože některé hloučky mluvily stále „po svém", už byl i výrazný zástup Slováků, které známe z televize.

_____________

Hodně dlouhá pozn. autorky:

Pokud se v rozhovoru ztrácíte a přemýšlíte, co to Amylaza za prapodivnou řeč do příběhu umístila, nezoufejte. I někteří Slováci sami nerozumí. Přesto se stále jedná o slovenštinu. Respektive, východoslovenské nářečí.

Otázka je, proč?

Protože se tam nachází moje velká, převeliká rodina, a musím říct, že se mi nehorázně líbí jejich řeč. Je to prostě paráda a já doteď lituji, že takhle mluvit neumím, a moje napodobování je naprosto tragické.

Ačkoliv jsou mí rodiče původem Rusíni (Rusnaci), více se mi líbí šarišské šišlání. A upřímně, ono se to stejně všechno dost míchá, každá vesnice navíc mluví po svém a využívá jinačí slovní zásobu. Stačilo se zeptat našich na nějaký výraz, a oba mi ho řeknou jinak, přestože jejich vesnice jsou vzdálené tak dvacet kilometrů. Například slovo sedím. Slovensky se řekne stejně. Šarišsky (použité nářečí v příběhu) šedzim. Rusnacky pak dle mamky šiďu nebo podle taťky šiďžu. Dále, děti. Slovensky, deti. Šarišsky, dzeci. Rusnacky, dity nebo džyty (a beruška je po rusnacky boborunka 😊).

Rusíni se považují za národ a rusínština je uznaný jazyk rusínského národa, úřední jazyk např. ve Vojvodině. Dokonce již existují na Slovensku školy, které vyučují v rusínštině, čímž se tato řeč odlišuje od nářečí (také se oficiálně píše v cyrilici).

Ale rusínsky bych už tuplem text nedala, takže proto šarišština.

Abych správně zasadila šarišštinu do správné lokality, vybrala jsem osadu Andrejovka. A mám k ní pár zajímavostí.

Tato osada spadá pod správu obce Orlov, od níž je vzdálená cca 3 km, a stejnou vzdálenost, možná menší, má od vesnice Čirč. První zmínky jsou již z 14. století, a již v 16. století jsou doklady o přítomnosti rodin, jejichž potomci se v této osadě nacházejí dodnes. Původně osídlena rusíny, ale v průběhu let se tam dostaly rodiny z šarišských vesnic, a proto se tam dodnes, přestože je tato osada obklopená rusínskými vesnicemi, mluví šarišsky. Opravdu zajímavý jev totok. (zdroj: obecorlov.sk)

Je od světa dostatečně odříznutá, úplně ideální lokalita. Alespoň se mohu vymlouvat, kdybych napsala text mixlými řečmi, že se do této vesnice dostal vliv těch okolních. Což je vlastně pravda.

Tuto osadu v dnešní době využívá hrstka Slováků i Čechů jako rekreační středisko. Stačí si koupit malý pozemek u řeky nebo u jezera vzniklého po vytěžení štěrku, případně opuštěný domek s dvorkem jako bonus, a pak od rána do večera chytat ryby, plavit se na loďce po jezírku nebo splavovat řeku. V horkých letních dnech se tam vymáchat celí, projet se na kole nakoupit do Polska levné maso... Ideálka, lidi, takhle chci, aby vypadal můj důchod.

Kdo by si rád z českého obecenstva udělal představu o tom, jak to asi zní, tak něco z nové hudební tvorby. Dlouho jsem přemýšlela, co sem uvést.

Určitě znáte zpěvačku Kristínu, tak krásná fráze z její písničky „Ta ne" Budzeme še ľubic.

Dále: trailer na film Loli paradička.

Klubové hitovky, které vás zaručeně budou bavit: třeba kapela Piňazi De? - Z teho kraja, nebo Mafia Corner, obzvlášť jeho „Vypic a žic" (uděláno obzvlášť pre šicke vychodniare, kteří tam budou i jmenováni), no a moji nejoblíbenější: „V karčme" s Vilem z Drišľaku. K Dřišľakovinám mám poznámku, která mi bohužel nedošla. A to, že tento pořad byl vysílán až někdy po roce 2000. Takže jsme trochu časově mimo, ale myslím, že to stejně nikoho nezajímá.

Traky - Ja od mala, a pak samozřejmě zmíněné Drišľakoviny, které jsou volně na YT.

Ke zmíněné rusínštině, keby jem mala šumni bisidovaty a pisaty po rusnacky, tak treba napisaty o tym, že ja take bars neznaju. Ja jem takyj človik, što znajut ľen sluchat' a totym ľudy i dašto rozumejut. Keby s'te znali, ako dovho jem pisala toty slova i učila sja i sluchala rusnacky špivanky! Musim sja ospravedlnyty všitkym vychodniarom, i rusnakom i šarišanom, že by mene ospravedlnyli, bo mene ňaňko i maty zakazali po rusnacky hvaryty a ja jem sja učila doma po česky.

Ehm.

A jako rusínskou ukázku jsem zvolila Dynamix - Diskotéka (jako jedna hitovka), Medium - Gači (hudební skupina právě z Čirča) a FSS Vorodaj - Veľká noc (na YT), folklórní vložka plná řeči, krojů, lidových písní a zvyklostí na Velikonoce. Natáčené ve skanzenu Stará Ľubovňa, kde také dochází k východoslovenským kástingům na Zem spieva. Je zde vidět i hrad, který spatřila i naše dvojka.

Mimochodem, s košíkem chodíme pravidelně s rodinou i tady v ČR a všechny zvyky stále dodržujeme, včetně krásné nadýchané domácí pasky (pascha, jak kdo chce) a šunky, klobásy, vajíček a domácí „sýr" z vajec neboli hrudka 😉 (dělám vám chutě).

To jsou jen informace navíc, které asi nikoho nezajímají, ale pomohou vám se pak domluvit s kýmkoliv, kdybyste se náhodou ocitli někde na východě 😉

A na závěr dva mé oblíbené vtipy.

Jeden rusnacký a druhý obecněji východniarský.