„Přijel jsem vás vyzvednout," zdá se, že v něm to žádný emocionální výboj nevyvolalo; jen já byl jak v říši snů, pochybuje, jestli se mi to zdá nebo ne.

„Vy? Mě?" nevěřil jsem jeho slovům a mému zraku.

„Nebudeme v časovém presu a vyhneme se nežádaným osobám. Jelikož nemáte auto, než byste se dostal k hotelu, to by zbytečně dlouho trvalo. Takhle nás zavezu rovnou na letiště," složil si ruce v kříž, pokrčil tak sako, které si k večeru dal opět na sebe. Rozevlál tím vůni, čerstvé dva stříkance toho jeho parfému, který jsem byl donucen fetovat.

A co, fetoval bych jej celý život, kdyby to znamenalo, že budu moci být po jeho boku déle než jen na výletě na Ukrajinu. Ale co, jsem rád alespoň za něco. Snad bude čas na nějaký klidný večer, s drinkem v ruce, diskutovat nad diskutovaným i ještě neprodiskutovaným, naslouchat jeho názorům a možná zavrtat do tajné složky s názvem Sophie.

Henri pokynul hlavou k autu. Sebral jsem se, doufám, že si nevšiml mého moc otupělého úsměvu. Je to obyčejné gesto, ani ne gesto, je to čistě logické, a proto sem přijel. Stoprocentní logika. Nic víc. Měl jsem to navrhnout sám, ale to zakořeněné smítko gentlemana a hostitele chtělo dodržet své zásady až do konce. Jenže Henri je nakonec větším gentlemanem.

Abych řekl pravdu, líbilo se mi to. Obzvlášť taková překvapeníčka, nečekané radosti, skrytá starost, kterou nechce dát najevo, to se mi líbilo. Připomnělo mi to, jak jsem tím zahrnoval Maroše, a ten mi na oplátku dal kopačky, pěkně značkové. Tato změna byla příjemná. Sakra, neskutečně příjemná. Bezvýznamné gesto v očích švába, pro mě však znak našeho přátelství.

„Děkuji," zamumlal jsem, vyhlížeje z okna, aby to vyznělo co bezstarostněji.

„Jste si tím jistý?" ozvalo se po krátké odmlce. Úplně mě to probudilo ze záchvatu přehnané stydlivosti. Kde je ten kluk, co olizoval jinýmu klukovi ruku se skořicí?

„Hm?"

Řidič mlčel.

„Jo. Jinak bych nenasedl do auta, ne?"

„Nebudu vás moci ochránit," pokračoval Henri při řízení.

„Ále, doteď vám to šlo dobře, určitě to zvládnete i tam," zasmál jsem se, než mi došlo, že tuto odpověď slyšet nechtěl. „Já jsem možná nepoužitelný, ale zase neschopný ne. A víte, jak se říká, co tě nezabije, to tě posílí. Takže po tolika přepadeních mám pocit, že jsem jako James Bond."

Pan Kolbe si odfrkl, a přestože to neznělo tak, že by mi věřil, už k tomuto tématu nic nenamítal.

A cesta byla započatá.

Čekání na letišti je vždy ta nejúnavnější věc na cestování, přesto mi výjimečně nepřišlo tak tragické. Sice jsme s Henrim drželi bobříka mlčení, občas prohodili pár slov, nepřišel jsem si nějak nekomfortně. Koupili si ještě narychlo občerstvení a v jakémsi podivném poklidu spolu beze slova jedli, sledovali dění okolo, poslouchali hlášení letadel, zpoždění letů, bouřek na obzoru, naprosto nezúčastněně. Co se dá očekávat po tak nabitém dni. Vstřebávali jsme stále ještě dnešní zážitky, a on pravděpodobně moji prapodivnou ochotu s ním jet. Tedy, letět.

Do toho čekání se prolínalo moje svůdné a romantické já, které do mě občas žďuchlo se svými absurdními požadavky. Chtělo obmotat ruku kolem jeho ramena, nebo mu ji položit na koleno, alespoň nějak si ho k sobě přitáhnout, obejmout, ještě více zkomfortnit tuto harmonickou chvíli. Ne! Říkal jsem mu. Prostě ne! Přesto se nevzdával, a pokaždé, když jsem povolil obranu a dokázal dýchat bez obtíží, přišel zas a požadoval alespoň jeden dotyk.

Po hodině čekání jsem už ztrácel nervy. A tak jsem si snad poprvé dovolil upustit uzdu této mé stránce, a opravdu zdvihl loket a opřel jej o jeho stabilní rameno.

„Henri, dal bych si pivo," zamumlal jsem, pokoušel se vyznít co nejvíce lhostejně a vyčerpaně. Jako kdybych opravdu padal na zem a potřeboval se zachytit; jako kdybych byl ryba a pivo bylo mojí vodou, bez níž nedokážu vydržet více jak několik hodin. A řekl bych, že mi to prošlo, podle jeho soudivého nadzvednutí obočí, než zavrtěl hlavou a dále sledoval míhající postavy. Z ramena mě nesmetl.

Nezabránil jsem úsměvu, v takovém okamžiku by to byl přímo nadlidský úkol, ale dokázal jsem jej zkrotit, takže nevyzněl příliš spokojeně a perverzně.

Po desítce minut jsem sice měl pocit, že mi ruka mravenčí, tuhne a brzo odpadne, ale i tak jsem se nevzdal vybojované blízkosti a setrval v pozici ještě dalších deset minut, než jsem dobitě svěsil paži k sobě. Naštěstí nás do chvíle už začali vpouštět do letadla.

Už předem jsme byli obeznámeni, že pravděpodobně nepřiletíme na čas kvůli nějakým leteckým změnám či cosi, ale co nám je do toho. Dnes už nespěcháme. Teda, alespoň ne teď. Spěchali jsme na letiště a nakonec zde strávili déle, než bylo zapotřebí. Ale já si nestěžoval. Já se usmíval. A to hodně přiblbě.

„To jste vždy tak plný energie?" nakonec si toho Henri přeci jen všiml a nadhodil, když uplynula minuta od usednutí ke kulatému okýnku letadla.

„Co, já? Ne, ani nevím, spíš bych řekl, že jsem mrzutý a líný člověk. Rozhodně ne plný energie," až v tomto momentu mi došlo, na co pravděpodobně naráží. „Jen se těším, nic víc."

„Ach so," a vyhlídl do uličky, kde se začali plnit lidé. Vypadá to, že takovou sedmdesátiprocentní kapacitu letadla zaplníme.

„To spíš vy. Jen cestujete a stále dokážete plně fungovat, já bych se složil. Já potřebuji vždy pár hodin k dobru, abych aklimatizoval své plíce, než se do něčeho vrhnu," nevědomky, opravdu nevědomky bez žádných dalších úmyslů, jsem mu skládal poklonu.

„Situaci si to žádá," pokrčil lhostejně rameny, stupeň mineralizace obličeje maximální.

„Kdyžtak řekněte, když něco nechcete dělat. Já vás dneska tahal na další místo činu, aniž by to bylo v rámci vaší náplni cesty," a kdyby věděl, že to dokonce bylo proti rozkazům šéfa; zajímalo by mě, jestli by mě ještě teď vykopl z letadla...

Na místě vpravo to zašustělo, jak na mě Henri natočil hlavu. A myslím, že se ten krystal začal rozpouštět do solanky, počínaje jeho rýhou mezi obočím, symbolickou první kapkou stékající po povrchu krystalu až ke kořenu nosu.

„Je to v pořádku," řekl nakonec, a možná to byl jen můj dojem, avšak zaslechl jsem v jeho hlase jakousi něžnost. Nebylo to poprvé, co se do jeho slov vloudila. Rychle jsem sklopil zrak dolů, bohužel na jeho stehno, přímo volající o jemné pohlazení, dráždící opět tu moji uzemněnou část. Takže jsem rychle vykoukl z okna, skoro na něj nalepil obličej, jen abych se nemusel potýkat s těmito situacemi, v nichž snadno dokážu najít druhý smysl. Neexistující smysl.

„A ten váš společník, dá se na něj spolehnout?" mohla uběhnout jedna vyučovací hodina letu, kdy jsem nabral síly z odpočinku a vyplivl něco, co mi dělalo starost. Tedy, já si dělal starost, a proto jsem se chtěl ujistit, že na té Ukrajině bude mít Henri dostatečnou zálohu, když už tam budeme.

„Ano. Svoji práci doteď dělali velice dobře."

„Takže na to nebudete sám. Nenechají to jen na vás a ruce pryč."

„Proč se ptáte?" zamračil se, podobně jako se mračilo venku, kde jsme prolétávali na rozhraní stínovaných mraků a teritoria slunce.

„Jen tak. Říkal jste, že nejsou jako my, takže nebudou úplně po vašem boku, co?"

„A vy budete?" vysmál se mi, vysmál se představě, že po zabití vysoce postaveného muže se on přemění na švába a zmizí z očí, zatímco já svojí podstatou probourám zdi.

„Tche!" naštvaně jsem se zvedal, prošťouchl se úzkým prostorem mezi jeho koleny a sedadlem před ním, abych utekl na záchod, vypustit vztek spolu s močí do pisoáru. Dveře oddělující sedadla se krátce otevřela, jen aby mě pohltila, a nepustila nikoho jiného.

Ach, Theo, vážně musíš brát každou volovinu tak vážně? Nejsi rád, že jste si tak blízko, že si z tebe dokonce střílí? A k tomu častěji, než by kdo čekal? Hm?

No, něco pravdy na tom bylo. Henri je skvělý přítel. To jo. Je jen potřeba otevřít dveře a vpustit ho do svého života, a to stejné platí i pro něj. Jsme jak výtahová kabina a chodba. Dveře z obou stran. Ale když už ty uvnitř zajedou po kolejích na kraj, a zvenku někdo zatáhne za kovový kryt, najednou se odhalí ti dva sobě navzájem, reflektovaný v odrazu očích toho druhého, ozáření světlem z výtahu i z chodby, v plné kráse, beze stínu.

Otřepal jsem se, umyl ruce a šup, připraven vyžehlit si tento svůj výstup.

„Můžete," usmál jsem se na chlápka, který pravděpodobně také nedokázal vydržet dvouhodinovou cestu, a postával tak před kabinou.

Chtěl jsem projít kolem něj, avšak on mi nedal žádný prostor. Eh?

Stál mi v cestě, bez hnutí, jen se ozvalo jakési zacvaknutí vycházející od jeho břicha.

Oči mi slehly dolů a mně přejel mráz po zádech.

Na pupek mi mířil revolver.

Super. Našli nás. Vsadím se, že to je jeden z těch Protektorů. Asi ten, co se ukrýval v kufru. Nyní na mě míří zbraní, tisíce kilometrů v nadmořské výšce, jsem prostě v háji.

Umřu. Už zas. A Henriho poslední vzpomínka na mě? Jak jsem se urazil. Ach jo. Já sobě říkal, ať krotím svoji náturu! Ale né, ona se nedá, ona bude házet trucy na všechny strany jako letáky.

Zatímco jsem si vyčítal celý svůj život, zároveň se snažil ve zmatku vymyslet, jak ho odzbrojím a nenechám se při tom postřelit, a pokoušel se působit sebevědomě před tím zločincem, muž v duchu odpočítával sekundy.

Viděl jsem mu to na očích. Jak cukly s každým imaginárním vyslovením „jednadvacet". A každé „jednadvacet" znamenalo, že jsem blíž smrti. Že možná při tomto „jednadvacet" zmáčkne spoušť.

Rázem se otevřely dveře oddělující cestující od chodbičky. Muž byl na okamžik rozptýlen, ohlédl se po tom, kdo další sem zavítal, a já toho ve vším svém šoku využil. Chňapl jsem po jeho zbrani a rychle vklouzl na bok, mimo její střelecký dosah. Muž samozřejmě vystřelil, naštěstí jen do materiálu interiéru. A pak ještě jednou, to kulka vletěla na toaletu a odrazila se od záchodové mísy. Hlasité cink doprovázelo připlácnutí muže ke zdi, ten „další" do něj žďuchl a destabilizoval ho. A já si až teď všiml, že to je Henri, v obličeji vypadal jak démon sám, že i hurikán neměl na mračna v jeho obličeji. A já je ještě před chvíli přirovnával k tomu mírnému zataženu tam venku.

Ten útočník však nebyl žádné tintítko. Zbraně se probůh nechtěl zbavit, naopak, střílel šíleně kolem sebe, že to slyšeli i cestující a začali pištět v panické hrůze.

V duchu jsem se smál, tenhle muž už nic nezvládne. To chce jen vystřílet zásobník, aby se ukrajinské střelivo nedostalo do špatných rukou? Marný boj s větrnými mlýny, proti koňovi a švábovi nic nezmůžeš!

Radoval jsem se však předčasně.

Sice během jeho běsnění pár střel opravdu provrtalo těch několik plechů naskrz, asi aby se vyvětral smrad z toalety; to však nevykazovalo žádné nebezpečí. Takhle malá dírka může způsobit únik tlaku z kabiny, ten však bude pomalý, kdo ví, kdy se okolní tlak a vnitřní vyrovnají, a jestli.

Takže s tím jsem si nelámal hlavu.

Když však trefil do okna v únikových dveřích, které nevydrželo ten enormní rozdíl tlaku mezi kabinou a vnějším prostředím, sklo nejprve zakřupalo, jak se šířily praskliny od místa střely, pak se odmlčelo, než definitivně zakřičelo vysokým hlasem a vystřelilo střepy pryč. Najednou vznikla díra velká dostatečně, aby jí nejohebnější muž světa bez problému prolezl. A tlak v kabině začal klesat rapidní rychlostí.

Letušky nemohly dovnitř. Předtím se bály výstřelů, pak sebraly odvahu, dokonce přikročily ke dveřím, avšak přístroje je už nepustily dovnitř, aby tlak neklesl v celém letadle.

„Do prdele!" lapal jsem po dechu a konečně vymanil útočníkovi zbraň z ruky.

Henrim to taky otřáslo, není vůbec divu, a cizinec toho využil, aby se vysmekl ze stabilizované polohy a přesunul se ke dveřím. Tam se o ně opřel, ve tváři vůbec nevypadal dobře, ostatně jako my, zasaženi rychlou dekompresí. Opřel jsem se o stěnu naproti, koukal, co se bude dít, jak se můžeme dostat za dveře a zachránit se. Letušky už začaly konat, co jsem si tak po očku všiml. Měl jsem však sledovat něco jiného. Ten útočník, v rámci poslední snahy, se natáhl pro Henriho ruku a strhl ho k sobě.

V dalším okamžiku jsem jen viděl, jak se zlomyslně usmál.

Následkem poklesu tlaku už nebyl problém otevřít dveře.

Než jsem se stihl něčeho chytit, všichni tři jsme vylítli ven.

I když jsem byl opilý do takové míry, že jsem nevěděl, která bije, jestli sedím nebo stojím nebo se válím po zemi; jak se jmenuji, jestli vůbec žiji nebo jsem strašícím duchem; nic se nevyrovná momentálnímu okamžiku. Připadal jsem si jak odhozený nedopalek za jízdy autem, nejlépe na německých dálnicích, kde není rychlostní omezení jako u nás. Všechno to se mnou házelo, tedy, ne všechno, jen proud vzduchu, který odporoval a brzdil moji rychlost. Tlačil do mých zad, do mého břicha, rval mi nohy a uši z těla, že jsem si je nevědomky dlaněmi zakryl a soustředil se na to je udržet v pořádku. K tomu se mi příšerně dýchalo, respektive nedýchalo. Lapal jsem po vzduchu a ačkoliv mě to udržovalo při vědomí, uvnitř mě narůstala panika, ten pocit, že brzo mi dojde i poslední dech.

Každá sekunda byla dlouhá i krátká zároveň. Dlouhá v tom mučení, krátká v přemýšlení, co dělat.

Co dělat? Theo, jsi snad idiot? Padáš z výšky několika tisíc metrů! Co chceš sakra dělat?

Srdce mi bušilo, hnalo krev do celého těla, vyžadovalo více a více kyslíku. S takovou jen upadnu do šoku a umřu ještě ve vzduchu!

Na druhou stranu, celkem mě upokojilo, že už jsem se ustálil v jednom bodě. Že už jsem ztratil tu setrvačnou sílu pohybu z letadla, a byl nyní stahován čistě silou gravitační. Jednoduše řečeno, padal jsem střemhlav k zemi.

A dokonce se mi zdálo, že i ten řídký vzduch najednou začal houstnout. Jinak bych s mojí momentální spotřebou kyslíku nebyl schopný nadále přemýšlet jako teď.

Ale netuším, jestli je to zpráva pozitivní nebo ne. Blížíme se zemi.

Odhodlal jsem se otevřít oči a uvolnit ruce, které stále křečovitě svíraly moji hlavu a bránily uším v kontaktu s okolním prostředím.

Proč jsem je otevíral?

Opět se mě zmocnila panika. Není nic horšího, než vidět, sice nádherné scenérie, avšak zároveň svoji budoucí rakev. Jak se blíží. Jak výška, v níž jsem se nacházel, byla jak počítadlo, stopky. Nůžky stříhající metr mého života. A já skončím rozpláclý někde tam, že ani kosti nezůstanou v původním tvaru, že ani zvířata nebudou mít co ohryzávat, a rodiče nikdy nezjistí, kde jejich syn odpočívá ve věčném pokoji.

Nedívej se dolů!

S tímto rozkazem jsem hledal nějaký tmavý flek vpovzdálí, který by indikoval přítomnost Henriho. Snad nás to letadlo nevyplivlo příliš daleko od sebe!

Měl jsem štěstí. Byl tam, někde, a další kus od něj i viník této příhody. Dokonce blíže, než jsem si představoval. Nebýt mých bystrých očí, asi bych nedokázal ani rozeznat hlavu od jeho těla. Ale když jsem se soustředil, a k tomu si je promnul a setřel tak slzy vyvolané ostrým větrem, dokonce byl ten obličej probodnut dvěma černými tečkami. A ty tečky byly upřené přímo na mě. A já na ně. A přestože jsme ani jeden nemluvili, nekřičeli, šetřili si vzácný dech, jelikož v tom pádu bychom se stejně navzájem neslyšeli, naše komunikace byla jasná.

Snažil se mě upokojit, přestože sám bojoval, aby si zachoval chladnou hlavu. Aby dokázal odpojit emoce od faktu, že jeho společník to nepřežije. Že ten náladový ukecaný týpek, který ho každou návštěvu v Česku otravoval až do morku kostí, dnes spadne a již nevstane. Jenom kvůli pitomému nápadu, jet s ním jako doprovod na Ukrajinu.

Neměl to dovolit, neměl! Měl více bojovat, měl být neústupný, neměl změknout tou dětinskou snahou udržet se po jeho boku.

Ale Henri, tohle není tvoje chyba, a ty to víš. To já jsem bojoval, to já se vnucoval. V žádném případě za to nemůžeš ty, tak se prosím neobviňuj. Ano? Udělej to pro mě, prosím. Dopadni ty hajzly, ochraň ostatní. Ty to dokážeš, sám, to jen já byl naivní, když jsem si myslel, že ti přihodím pomocnou ruku. Takže prosím, nekoukej se na mě tak zničeně, ano? Nedávej si to za vinu!

Cítil jsem, že ty slzy už nejsou pouze z pádu, ale moje vlastní lítost nad tím, co jsem způsobil. Zrovna, když se mi konečně otevřel, když jsem začal mít pocit, že mě vážně bere jako rovnocenného společníka, dokonce přítele...

A teďka bude navždy traumatizován vzpomínkou na má rozdrcená žebra, na mozkovou polívku na trávě.

Šváb se totiž zachrání. Není sice létavý typ, ale úplně bezmocný není. Transformuje se ve švába, využije ten neschopný pár křídel, aby ho alespoň nějak nadnášel, a přemění volný pád do nějaké formy plachtění a přistání, podobně jako ti lidi v oblecích připomínající poletušku. Pak se změní zpět na člověka, otřepe se jako pes a bude pokračovat na nejbližší vlakovou stanici. Třeba. On to měl jistý.

Já ne. Já jsem kůň. Velký bílý tvor, podle Henriho naprosto nepoužitelný.

Opět jsem si setřel oči. Vsadím se, že toho gesta si všimnout musel, jelikož jeho výraz se stal ještě hrobovějším. Ne, tohle mi nedělej. Takhle si tě pamatovat nechci!

Pokoušel jsem se o úsměv, ačkoliv jak dopadl, to si nedokážu představit. Chabý pokus, to ano.

Rychle jsem mrkl pod sebe. Spadnu na louku, nebo se napíchnu na jehličnatý strom blízkého lesa, pokrývající množství kopců? Kousek odtud se leskla hladina jezírka, jejíž půlka byla okupována tokem řeky. Takové štěstí a spadnout do vody však mít nebudu.

Mami... Tati... Nebyl jsem nikdy syn, jakého jste si zasloužili mít... A možná je dobře, že tenhle nepodarek ztratíte.

Ondro... omlouvám se za to, jakým způsobem jsem nám zničil životosprávu svým vařením a fastfoodovými pokrmy.

Šéfe... díky, žes vždy nade mnou držel ochranou ruku a bral mě za člena vašeho týmu, ještě dříve, než jsem tam vůbec nastoupil.

A Henri... Asi je dobře, že o mých citech k tobě nikdy nebudeš vědět. Neznáme se dlouho, přesto mi věř, že opravdu jsou upřímné. Že opravdu jen chci vidět tvé štěstí, radost, abys ses netopil neustále ve své vážnosti, uzavřen jak trezor s korunovačními klenoty. Ukaž tu krásu, co v sobě ukrýváš, vnějšímu světu. Stejně, jako jsi ten trezor pootevřel mně.

A díky za vše.

Miluji tě.