Byl jsem tišší než obvykle, ale vzhledem k tomu, že takový jsem byl už od snahy nějakého hajzla to do mě pálit, nepřišlo to kolegům nijak zvláštní. A byl jsem tišší i několik dalších dnů, kdy se tajení této návštěvy stal úkol číslo jedna na seznamu všech povinností.

Kdo by řekl, že to bude tak obtížné? Jak se říká, sladká nevědomost, že? Avšak ani překopání mé lenosti nebylo efektivní a na nic jsem nepřišel, na žádné stopy navíc, které bychom přehlídli. Cítil jsem se jak chňapnut čelistmi, stahován ke dnu moře, někam do Mariánského příkopu.

Možná by mi ta hodná osoba vedle poradila. Třeba za takovou bonboniéru a kaktus do sbírky by byla dostatečně diskrétní a pomohla by mi jejím pohledem na věc. Možná.

Ale nechtěl jsem to riskovat. Už tak bylo práce nad hlavu, ještě, abych ji zatěžoval dalším břemenem, které by musela řešit.

Zdálo se však, že se na mě usmálo štěstí.

Teda, v jakém slova smyslu.

„Kluci, popadněte rychle hadry a pusťte se do práce," povzdychla si Lucie, již tak dost vyčerpaná z počátku týdne, a do toho na ni padl nový úkol, o nějž se musí postarat.

„Co zas?" Martin se ohlédl po kolegyni.

Zato Igor to pochytil okamžitě.

„Zase?" zavrčel otráveně a prudce položil myš, kterou se mu podařilo zvednout nevědomky do vzduchu. Už jsem viděl, jak se kutálí vnitřní kulička po podlaze. Naštěstí se nerozpadla.

Já, nejpomalejší z trojice, byl osvícen až poté, co Lucie s četnými nadávkami vstala a hnala se za šéfem.

Ani se neobtěžovala zavřít dveře, takže jsme slyšeli každé jejich slovo.

„Tondo, píše DAMM, že k nám zas někoho posílá."

„COŽE? UŽ ZAS?"

A v téhle chvíli se mi zatajil dech - ne proto, že jsem byl vyděšen náhlým šéfovým vzplanutím, ale z obsahu zprávy, jež byla předána naší nejvyšší autoritě.

Přijedou. Zase. A s nejvyšší pravděpodobností, to si už nedovolím pochybovat, to bude opět Henri Kolbe. Ten, kdo nás zná nejlépe, kdo je do případu zapleten nejvíce. Na koho mám momentálně milion otázek, které určitě padnou, ale až poté, co se na něj dostatečně vynadívám.

„Je to kvůli těm útokům. Slibují nám klíčové informace."

„A nechcou si tu rovnou pronajmout byt? Ha?"

„Nebylo by to od věci," pokrčila rameny Lucka, nebo jsem si to tak představoval podle tónu, kterým mluvila.

„A na jak dlouho tentokrát?"

„Netuším. Jako kdyby někdy dali vědět."

„No dobrá... Dejte se do práce, vypucujte to tu, ať není na žaluziích ani zrnko pylu. Zavoláš mi sem Thea?"

Nikdo mě však volat nemusel. Stačilo zaslechnout své jméno, a už jsem vyskočil na nohy a poslušně kráčel k pootevřeným dveřím. Málem jsem srazil Lucku, jež se zrovna chystala rozevřít dveře dokořán a zavolat mě jak prašivého psa. Místo toho jsem ji překvapil, až poskočila dozadu, a jakmile mi uvolnila místo k průchodu, odešla ke svému stolu.

Zavřel jsem za ní, aby mě žádný pes nebo bobr neodposlouchávali.

„Theo, jak se máš?"

„Dobře. A vy, šéfe?"

Tonda se zapřel do opěradla a zkřížil ruce.

„Jde to, Theo, jde to."

„Co váš tlak?" navázal jsem, jelikož měl někdy jít na kontrolu k doktorovi. Místo odpovědi se však muž hluboce zasmál, jako Santa nesoucí pytel dárků.

„Jsi jak moje žena! Je to dobrý, dobrý. Chtěl jsem se zeptat, však víš, jak se ti daří, jak si vedeš..."

„Nebojte se, šéfe. Už je to dávno za mnou, a vy víte nejlépe, že mě jen tak nějaký útočník nezastraší," mrkl jsem a vytáhl na světlo naše první setkání a seznámení s čumsem. Přesto jsem lhal, lhal jsem jak věštkyně na telefonu, lhal jsem do morku kostí a jen se vší silou přesvědčoval, že opravdu v pohodě jsem.

„Opravdu se mě nemusíte vyptávat každý druhý den."

„Mám jen starost, Theo, jsi skoro jako můj syn. Jestli budeš kdykoliv potřebovat volno..."

„Šéfe, buďte bez obav. A teď, co jste po mě chtěl?"

„Ach, tohle. No hele, jak víš, zase k nám přijedou ti, tamti shora," krátce se usmál, nuceně, aby zakryl své otrávení. „Všiml jsem si, že s panem Kolbem máš docela dobrý vztah. Než abych dlouze přesvědčoval Igora, a Lucka toho má taky nad hlavu, co kdybys mu zase dělal společnost, jako parťák, když se půjde na obchůzku a tak?"

Zachovej chladný obličej, Theo. Opovaž se usmát. Je ti to jasný? Chladný obličej, říkám!

Koutky úst, největší nezbednice, mi přesto cukaly nahoru. Musím je zastavit, především před šéfem, především před okolím, abych se pak netvářil jako zamilovaný blázen. Sice ten, co podezřívá druhou polovičku z nevěry, přesto zamilovaný.

Zakryl jsem to akorát kousnutím do rtu, jakože hodně přemýšlím, jestli s návrhem souhlasit či ne, než jsem rázně kývl hlavou a zhluboka se nadechl.

„Pokud k nám přijede pan Kolbe, tak to nebude problém."

Místo papírování a kdo ví čeho, naše oddělení se proměnilo v uklízecí firmu. Hadry, prachovky, vůně saponátu silnější než čtyři střiky Henriho parfému. Ještě chyběly zástěry a šátky na hlavě a bylo by to kompletní. Měl jsem nutkání vytáhnout náš foťák a navždy zdokumentovat tuto týmovou práci, protože nikdy jindy to takto nevypadá.

Úklid sice nemusím, a doteď jsem se mu úspěšně vyhýbal, na druhou stranu tato práce, při níž jsou všichni soustředěni na umývaný povrch a ne jeden na druhého, odvedla dokonale pozornost od mého obličeje. Proč na to kladu takový důraz? Jelikož se stačilo sklonit nad parapet a již jsem upustil strunu držící mé rty v napnutém stavu, které se tak mohly přirozeně zkroutit do couvajícího měsíčku.

Ironie, jak se mění můj přístup k jeho návštěvě. Od prvního dne až po dnešek. Nechci vědět, jak daleko to zajde.

Asi bych tomu měl nějak zabránit, ať se úplně nezblázním.

Ale co. Nula procent šance na úspěch, k tomu žije úplně jinde, takže po dalších pár dnech opět zmizí, a jestli jejich informace budou cenné a využijeme je, abychom dopadli ty hajzly útočníky, tak se s DAMMem již opravdu znovu nesetkáme.

Jo, tohle jsem si myslel při každém jeho odchodu, ale seriózně, nyní opravdu nastane ten finální moment. Musí. Jak říkám, abych se úplně nezbláznil.

Hadra v mé ruce se zastavila.

Budu připraven?

Vykoukl jsem z okna. Přestože do léta ještě nějaký ten týden zbýval, přesto třicítky pomalu klepaly na dveře. Brzo budu nosit tílka a vystavovat mé tetování jak korunovační klenoty, ještěže mám za sebou návštěvu doma odbytou už z dubna. Což mi tak připomnělo Giorga, který už je podle rodičů dávno doma a v přítomnosti kamarádů u pivka procvičuje rekonvalescenci. A já tady musím trčet, dřít, těšit se na nadcházející dny, abych pak zlomený zapíjel svoje zklamání a strach v litrech pálenky.

Žádná změna. Na tohle jsem zvyklý. Zažil jsem si to několikrát, další takové zklamání jen znamená větší investici do chlastu. Chlastu, který do sebe budu lít proudem doma, jelikož ven nemám odvahu jít. A nemám tušení, jestli dopadení útočníků tuto skutečnost změní či ne. Některé rány se hojí dost pomalu. Šnečím tempem.

Zatímco celý kolektiv byl neustále ve střehu, očekávaje příchod našeho dozoru, já byl napnutý úplně z jiného důvodu. Těšil jsem se na zavátí jeho parfému, na jeho chladné oči, které pro mě schovávaly kousek vlídnosti. Na dotyk jeho dlaně, o ždibek studenější, než je vzduch venku, a tak dále... tak dále... nemohu tu příliš upustit svoji fantazii. Nesmím. Prostě ne.

Kávu jsem ráno uvařil, ale pouze pro nás. Opatrně jsem přetlumočil našim, že pán je abstinent a tyto české zvyky nesdílí. V duchu jsem se zazubil. Koukej, Henri, jak ohleduplný jsem!

Chtěl jsem, aby to tentokrát bylo perfektní. Ne kvůli tomu, abychom udělali dojem na organizaci s počtem zaměstnanců přesahující fabriku Škodovky, ale aby se Henri konečně cítil u nás vítán. Vřele vítán. Upřímně vítán. Abych to zase neposral, jako se mi to vždy s mojí náturou podaří.

Lucie ukradla z kantýny v prvním poschodí citron, a dokonce jsme tak připravili i osvěžující limonádu, odrážející momentální ostré slunce venku.

Založil jsem si ruce do kříže, jak každá minuta ubíhala a on stále nepřicházel. Vrtěl jsem nervózně nohou, vykukoval z okna častěji, než bych si měl dovolit. Dokonce jsem nechal otevřenou ventilačku, aby naše zvířecí cvičená ouška zaregistrovala včas vrnící motor bavoráka. Byl jsem připraven za ním skočit z okna, kdykoliv ten chlap přijede.

Z okna jsem však nakonec neskákal, přestože v podlaze jsem už musel vydupat svou nohou díru až do sídla firmy pod námi. A to štěstí, že jsem si nevyzul boty a nedupal klopýtkem, neimitoval hlučné tikání hodin. Slunce se přehouplo na druhou stranu budovy, každý pomalu usínal, i přes druhou dávku kávičky, a já se začal obávat nejhoršího - vážné autonehody po cestě. Už jsem naklikal jakoukoliv německou stránku zveřejňující zprávy ze země, už se mi plně načetla v prohlížeči, už jsem hýbnul myší doprava, abych sjel dolů, protože náš rozpočet nedovolil upgradeovat myši za novější typ s rolovacím kolečkem uprostřed, když zazvolil zvonec. Zvonek. Zvonec oznamující poslední dobrodružství Henriho a Thea.

Lucie, jako nejbližší telefonu, již odpověděla a poslala osobu nahoru.

Každý jsme ji hltali pohledem, čekali, co nám oznámí, kdo to přišel, co se bude dít. Ale ta potvora si všechno nechávala pro sebe, s úšklebkem na tváři, vůbec netušila, že dráždí koně hadem. A ten kůň umí dávat pořádné kopance.

Až když se otevřely dveře a já se málem na židli převrhl, abych návštěvníka spatřil, jsme poznali, koho tentokrát DAMM poslal.

„Do prdele," rychle jsem se zachytil o stůl a nějak nevypočítal, kolik síly musím použít, takže se až stůl posunul o několik centimetrů a monitor se nebezpečně zaviklal.

„Theo," zakroutil hlavou Martin, náramně pobaven tím děckem týmu čumsa, a už si stoupal do pozoru.

„Vítejte u nás, pane Kolbe!" Lucie mu zvesela nastavila ruku, aby si potřásli jak staří přátelé. Potlačil jsem chvilkový pocit závisti, že to ona byla tím prvním, na kom mu spočinul zrak, a ne já v pozadí, ovládnut netrpělivostí a vzrušením.

Ale jak jsem řekl, bylo to pouze chvilkové. Protože stačilo, aby kmitl očkama o pár milimetrů vedle a už jsem poznal, že jsem byl přivolán. S úsměvem jsem se hnal dopředu, a ten byl s každým krokem větší a větší - snad jsem ho příliš nevyplašil!

Ale ta radost z našeho opětovného setkání, ta jistota a bezpečí v jeho blízkosti, známý odér parfému, který vyléčil můj nos od Igorova propoceného trička, kdo by se neusmíval jak blbeček?

Slunce ihned zazářilo mnohem intenzivněji!

„Vítejte zpátky, Henri," nečekal jsem, jakou vlnu štěstí ve mně vyvolá pouhé vyřčení těchto slov.