Co jsem udělal špatně? Co jsem udělal blbě? Proč mám být zabit, v pronájmu, mladý a bez auta, bez nikoho, kdo by na mém pohřbu truchlil? Nechá mě si alespoň zapnout knoflík na kalhotech, nebo mi nedopřeje ani tohle?

Maminko, děkuji ti za všechno. Miluji tě, ty to víš.

„Ty," zabiják promluvil, anglicky.

Otevřel jsem oči. Ani netuším, kdy jsem je zavřel.

Ten muž, vysoký možná jako já, se nezdál, že by měl po ruce nůž nebo pistol. Jasně, že nemohl mít. Kam by ji strčil, že? A nemyslím, že by mu vylezla ze zadku. To, že já jsem blíže celému kuchyňskému náčiní, mě okamžitě uklidnilo. Můj strach byl snížen o takových deset procent.

Udělal jsem krok vzad. Chtěl jsem si schovat ruku za zeď, abych s ní mohl provést cokoliv bude třeba. Popadnout nůž, ztvrdit ji, ať si nemyslí, že se nechám zabít jen tak! Já jsem mocný kůň sakra, já se jen tak nedám! Co proti mně zmůže nahý cizinec?

Dalších deset procent v můj prospěch. Ne, rovnou patnáct. Už se mi začínalo i lépe dýchat.

„Nechci ti ublížit," pokračoval dále svojí příšernou angličtinou. Henri uměl zakrýt svůj německý přízvuk, zato tento vetřelec byl asi rád, že vůbec nějaké slovíčko anglicky uměl. Ke mně doléhal jeho slabý pach.

A já začínal tušit, kdo to vlastně je.

„Vy jste Gebauer," vydechl jsem poté, co si dal dva a dva dohromady.

Silueta muže pokývla hlavou. Sice byl schován ve stínu, moc podoby s jeho bratránkem Henrim nebylo. Pokud vůbec bratranci jsou, nebo jak to mají v tom jejich složitém rodokmenu. Od mělkých rysů obličeje, štíhlé a spíše atletické postavy místo těžkého balvanu plného steroidů a testosteronu, mnohem otevřenějších očí, na první pohled sympatičtějších.

„Co tady děláte?" jakmile zoubky zapadaly do kolečka, vyšplhl jsem na takových padesát procent sebevědomí, a to mi přišlo už dostačující ke konání. Hlavně ho musím nějak zajmout, omráčit, nadrogovat a oznámit to Tondovi. Švábi nemaj rádi kofein, že? Kdybych na něj vylil energiťák, nejlépe do jeho očí, bylo by to dostačující?

Sevřel jsem pěst, již dostatečně tvrdou a připravenou udeřit.

„Přišel jsem si promluvit. Varovat tě."

Cože? Je tohle typické od zabijáků, nejprve oběť uchlácholit a zmást, než ji dorazí?

Možná právě taková slova použil, když zabil kočičáka. Vylákal ho ven, pod stejnou záminkou, a pak...

„To stejné jste provedl s panem Donnerstagem?"

Naháč ani necukl, když jsem zmínil jméno mrtvého. Žádné svědomí v něm nehnulo. Byl stejně chladnokrevný, jako všichni v DAMMu.

„Nepřibližujte se!" panicky jsem předpažil dlaň, aby se náš odstup nezmenšil na méně než dva metry, když se po půl minutě chystal vykročit vpřed. Naštěstí mě poslechl.

„Je pravda, že jsem zabil Friedricha Donnerstaga," začal tiše, ale srozumitelně. Dával si obzvlášť pozor, aby vše vyslovil tak, jak má. Abych nepochopil nic špatně, abych nezpanikařil jeho slovy ještě více. Ale pane, tvá ohleduplnost skončila už při prvním přiznání, že jsi vrah. Že ty jsi ten, po kterém pátráme a nemůžeme se dočkat, až tě hodíme do vězení.

Jedna rána a skolím ho. Jedna rána a bude po něm. Jedna rána a vše se vyřeší.

„Ale nic víc."

Tomu tak věřím!

Přesto opatrně pokračoval. Držel své ruce podél těla, zabraňoval jakékoliv gestikulaci, abych si opět nevysvětlil něco jinak.

„I tak jsem to nestihl. Už je pozdě."

„Proč tu jste?" musel jsem se znovu zeptat.

„Ty pracuješ pro váš úřad. Vyšetřuješ Donnerstaga. Dávej pozor."

Snažil jsem se zachovat klid, vyčíst z jeho slov něco více, přestože se mi zdálo, že stále opakuje dokola to samé. A je jasné, že pozor na sebe budu dávat. Že už dávám. Sakra, vždyť na mě zaútočili! Nebo v tom on prsty nemá?

„Je to větší, než si myslíš. Proto jsem ho musel zabít. Musel jsem utéct, skrývat se. Stále musím, abych přežil."

O čem to tu povídá? Má pěst nedobrovolně povolovala, jak si mě získával, navíjel na vřeteno, a nutil ho poslouchat, místo vymýšlení strategie, jak ho předat policii.

„Buď opatrný. Sám ještě nevím, co chystají, ale už se to dalo do pohybu. A Donnerstag nebyl jediný, kdo na tom pracoval. Je tu někdo další. A brzo přijdou i oni."

„Kdo oni?" my měli za to, že Donnerstag a Gebauer byli jedna parta.

Tentokrát v afektu nezabránil, aby udělal krok kupředu, avšak já si z toho již nic nedělal.

„Nesmíš věřit DAMMu. Nesmíš. Zabitím Donnerstaga jsem rozzlobil psa, a ten teď po mně jde."

Ehm?

„Pes za všechno může. To on všechny ovládá. Ale už je pozdě. Příliš pozdě."

„Pozdě proč?"

„Chystá se -" rázem jsme oba zbystřili, jelikož se něco dožadovalo dovnitř bytu a škrábalo klíčkem po dveřích. Gebauer si jen smutně povzdychl, než se naposledy natáhl, aby mi položil ruku na rameno, a prohlásil své poslední „buď opatrný". Nato se před mýma očima zmenšil do rozměrů několika centimetrů a utíkal pryč z dosahu.

Cítil jsem se jaksi omráčený. Jak po prožití déjà vu. Proč se všichni švábi loučí těmi stejnými slovy?

Promnul jsem si obličej. Jakmile jsem opět otevřel oči, už se svítilo a Ondra odhazoval igelitku na gauč.

„Sakra! Theo! Co tu do prdele děláš?" nadskočil vyděšeně, když se otočil ke kuchyni a spatřil nehybnou postavu, s rozepnutým knoflíkem u kalhot. A jak si všiml i tohoto detailu, jen znechuceně odvrátil obličej.

„Ne, raději to nechci vědět. Víš ty co? Jdu si umýt ruce. A převlíct se. A až sem přijdu, jakože jsem nic neviděl. Jasný?"

Zvedl jsem ubrousek, zavřel garáž a setřel můj svinčík ze stolu. Když jsem se již pohodlně usadil a s chladnou hlavou si promítl předchozí scénu, nemohl jsem zabránit zrudnutí celého obličeje.

To ten týpek čekal, až si udělám své, než mě takhle přepadl?

Kolik voyerů se tu ještě v bytě schovává, ha?

Měl jsem sto chutí požádat Ondru o lopatu, že se půjdu někam zakopat. Někam hodně hluboko. Kde se ani hmyz v půdě nevyskytuje, ani krtci nemají své tunely. Kam ani hraboš nezaleze.

Snad tam nenarazím na nějakého hmyzího metamorfa ve stavu klidu, snad se zrovna nevylíhne ze své kukly po staletích odpočinku a nebude mi dělat společnost. Už si nejsem jistý ničím.

A tak, zatímco Ondra s flaškou piva přepínal kanály, já jsem se myšlenkama vzdálil do aleluja, přemítal nad slovy Gebauera, přemítal nad Henrim a jeho úmysly a přehodnocoval úplně vše, co mezi námi proběhlo.

Myslel jsem, že se už známe, že jsem dokázal prokouknout pod jeho masku, zřít jeho emoce, jeho myšlenky, jeho naladění. Byl jsem si tak jistý, protože vše zpětně dávalo smysl. Tak proč mi ten nový šváb řekl ať si na něj dám pozor? Na celý DAMM?

Opravdu odešel, jen kvůli nějaké neexistující organizaci?

Nenaplánoval ty útoky on, právě ve spolupráci s tím jeho kolegou, s Andreasem?

Bolelo mě srdce, už jen brát tyto úvahy v potaz. Ale něco na tom pravdy musí být! Riskoval by jinak ten Gebauer, aby se přede mnou ukázal, odhalil svou polohu? Že vůbec neopustil Česko, natož Prahu? Potvrdil to zabití, naprosto upřímně. Neozbrojený, ksakru, vždyť byl úplně nahý, vystavoval se jak pornoherec! A k tomu přišel ke mně, kdo nejvíce vyšetřoval v terénu, kdo je v nejbližším kontaktu s DAMMem!

Musel mě chtít upozornit, především kvůli Henrimu. Jinak si to nedovedu představit.

Ale ten odešel už před třemi týdny... Něco toho švába muselo podnítit k odhalení své totožnosti.

Útok na Igora? Že by?

Je za to zodpovědný ten pes, o kterém mluvil? A kdo je ten pes?

Kurva, Henri!

Sevřel jsem ruce v pěsti, klouby už podruhé za večer chytaly trochu rohoviny, tentokrát bez mého svolení. Musel jsem si ihned schovat ruce za hlavu a dělat, že jsem si ji jen podepřel. Ondra byl naštěstí příliš zaneprázdněn odepisováním na zprávy, kterými ho dennodenně bombarduje jeho převeliký harém.

Vědět pravdu sám, jediný, je velké břímě.

Moje svědomí mi neustále šeptalo, že počínaje včerejším večerem se ze mě stal spoluúčastník zločinu. Znám pravdu, mluvil jsem s podezřelým - tedy, již usvědčeným, přesto jsem nedokázal otevřít pusu a vše vyklopit na můj pracovní stůl. Ne. Naopak, nahnal jsem si tam všechny materiály, výpovědi, důkazy, fotky koček na ulici; jednoduše vše týkající se případu našeho kočičáka. A do nich jsem se ponořil, a do konce směny nevynořil. Lucie i Martin se plně věnovali Igorově postřelení, a toto zaměstnání potlačilo jejich přirozenou zvědavost, tudíž na mě nemířili ani jednu otázku.

Tak co, mám říct, co mi včera Gebauer sdělil? Co jsem si v bodech i vypsal pozdě v noci na papír, abych na jeho slova nezapomněl? Co jsem strčil pod komodu, kterou nenadzvedne nikdo jiný, než svalovec jako já?

Bál jsem se, jak by to změnilo jejich pohled na mě, na případ, na DAMM, na Henriho. Jestli takto obviním našeho hosta a kolegu naprosto neprávem, co tím způsobím? Naruším mezinárodní vztahy?

Lze narušit mezinárodní vztahy více, než pokusem o otrávení ambasadora?

Jestli je DAMM vinný a mají tu ještě někoho... Mohl to být Henri? Pouze fejkovat jeho postupy, sledovat důvěrně naše kroky, aby nás případně navedl jiným směrem?

Nemůžu skrýt fakt, že jeho myšlenkové pochody nás hodně často srovnaly a pomohly ve vyšetřování. Opravdu to nelze jen tak přejít.

Přesto vážně nemohu jen tak Henriho obvinit. Obzvlášť poté, co jsme toho tolik spolu zažili. Kolik upřímných úšklebů mi věnoval. Po projevení jeho starostlivosti a záchraně mého života. Jestli plánoval tu první střelbu, mohl nechat útočníka prchnout. Jenže Lucie popisovala stejné stopy, stejný způsob útěku. Kdyby si vymýšlel, nějaká nesrovnalost by se našla. A Igor to prošel také, a nic!

Kéž bych si s ním mohl promluvit. Klidně v autě, lépe u drinku. Hledět na jeho dlaně, objímající zarosenou skleničku, na rty nasáknuté kvalitním venezuelským rumem, na knoflíky držící napnutou košili pohromadě.

Nejsem profesionální, absolutně nejsem profesionální. Nejsem objektivní, to vůbec. Nechávám se ovládat emocemi, to není žádná novinka. Nenapravitelný. Ztracený případ, podle Lucky. A už zase se nechávám ovládat chlapem, který mi ve finále ublíží. Už zase...