Ještě nikdy jsem nebyl Lucce vděčný jako právě v tuto chvíli, kdy jsem se vyhrabal z postele a ještě v polospánku docupkal do sprchy. Zatímco v běžném hotelu by mě čekala baterie, která neumí nastavit vlažnou vodu, a místo toho mě zalívá vařící nebo ledovou, nyní jsem bez problému hned na první pokus pustil takovou, která mě zaručeně vzbudila, osvěžila po včerejší chlastačce a zároveň uklidnila moji rozbouřenou dušičku.

Kapky vody byly jak jemné dotyky rukou milence na mých prsou, klouzaly ladně po pokožce, hladily vystouplá žebra a nakonec se spojily v jedno na mém bříšku.

Přepnul jsem masážní hlavici na jiný mód, a trysky do mě nyní narážely způsobem, který dráždil celé mé tělo. Růžová se drala skrze vrstvy epitelu až k povrchu, a dole mě to začalo pod tím příjemným proudem pnout. Ale co, je ráno, můžu si to dovolit.

Takže teď mu mám říkat Henri? Je si jistý? Opravdu včera změknul a připustil si nového prozatímního kolegu k sobě? A on mi bude říkat jak? Theodore? Theo? Nebo stále mým příjmením?

Myšlenek jsem měl plnou hlavu, stejně tak přikrášlených vzpomínek na včerejší večer, ostatně, jak to vždy v oparu alkoholu bývá. Jeho gesta, úsměvy; snažil jsem se oddělit to, co jsem chtěl vidět, od toho, co jsem doopravdy viděl. A bylo to těžké.

Popravdě, na Maroše jsem nadále nemyslel. Ještě štěstí, že rozhovor s nudným, povýšeneckým, ale přesto zajímavým panem Kolbem - omyl, Henrim - mě naprosto odtrhl od reality a donutil zapomenout. A možná právě tohle potřebuji.

Zastrčil jsem hlavici do stojanu a jen pravidelně oddechoval, zatímco voda stékala v litrech na podlahu.

Začínám se bát, že se nořím do falešných představ, které jsou bohužel od skutečnosti příliš daleko. Nesmím se v nich máchat. Nesmím. Takže to nech být, Theo. Nech to být.

Oblékl jsem se do džínů a zastrčil triko do pasu. Ještě doklady, spis, a může se jít na snídani.

Obří švédský stůl byl jak zářící oltář. Tolik jídla všeho druhu! Od sladkých ovocných směsí, müsli, jogurtů, pak salámy a sýry z celého světa, obyčejné základní pečivo i sladké loupáky, croissanty a buchty; moje srdce to nemohlo unést. S takovou se najím už teď a oběd ani nebudu potřebovat!

Ale hned první, co jsem rozhodně musel udělat, bylo chňapnout po hrnku a nalít si jej celý kávou. Tak. A nyní jsem mohl pokračovat.

Úplně jsem to nevychytal a při každé zastávce byl nucen položit talíř na stůl, naložit, co chtěl, a popojít opodál, jelikož má druhá ruka byla zabraná voňavou tekutinou. Nakonec jsem vyhlídl kolegu u stolu a spokojeně hačnul na sedačku.

„Dobré ráno," usmál jsem se a rozzářil se ještě více, při pohledu na plný talíř všeho možného. Nedržel jsem se zpět, a neodradily mě ani poletující mušky, lákány svítivými banány. Jedna přistála i k nám na stůl, ale jakmile viděla moji zvedající se ruku, ihned vzlétla do aleluja.

„To jste se rozhodl ochutnat od každého?" zvědavě nadzvedl obočí, než se ušklíbl a sklonil se ke své náloži šunky, zapečené bulky a dvěma vařeným vejcím. Bílkoviny. Potřebuje je.

Každopádně, anglický jazyk má výhodu v tom, že nerozlišuje vykání a tykání. A přestože mu mám říkat Henri, nějak si nedokážu představit, že bych ho poplácal po zádech a řekl „Čau vole, jak se ti dnes daří? Co to žereš?". A to samé i naopak.

A převést tak rychle tuto větu do čísla jednotného, jako „To jsi se rozhodl ochutnat od každého?" mi k serióznímu a profesionálnímu švábovi úplně nesedí. Možná časem, možná.

„Není Čecha, aby nechal jídlo na stole. Měl byste se podívat na naši trilogii Slunce, seno. Přicházíte o mnoho," zamluvil jsem to a pustil se do jezení. Kromě vůně uzeniny se mi v nosních dírkách míchalo aroma kávy a citronového čaje z protějšího místa. „Navíc, když to platí čumso..."

„Myslel jsem si," poznamenal jakoby nic a začal rozbalovat kostičku másla.

„Cože?"

Henri se na mě krátce podíval, naprosto seriózně, a nemusel ceknout ani slovo, abych vycítil jeho kárání. Dobrá. Tak má pravdu. Zahrabal jsem se do židle a po setřesení svého ztrapnění začal jíst i já.

„Donesl jsem s sebou spis, ať můžeme rovnou mrknout, kam dnes vyrazíme."

Šváb si k sobě přitáhl scvaknuté papíry a očima přejížděl po jednotlivých řádcích.

„Co navrhujete?"

„Sice je to už seřazené podle oblastí, přesto bych chtěl oddělit ty z domácností a nechat na odpoledne. Takže bychom začali, no, můžeme začít opět tím hotelem, kde jsme byli včera."

Pan Kolbe nic nenamítal, usrkl čaje a jen náznakem pokýval hlavou.

„Cestou bychom to vzali do budovy soudu, a ještě musím zavolat šéfovi, aby nám trochu pozametal cestu."

Rázem Henri položil hrnek, až jsem se zlekl toho cinknutí a letmo zkontroloval, jestli podšálek nepraskl.

„Ohledně soudu, rád bych se tam podíval."

„Však tam půjdeme," připomněl jsem mu, co jsem zrovna řekl, kdyby mi náhodou nerozuměl.

„Jako šváb," dodal.

Aha, takto.

„Venku stopy budou ztracené, a nečekám, že bychom našli něco někde jinde. Můžeme akorát důkladněji prohledat apartmá, v němž sídlil, a budovu soudu, pokud se zde pohyboval. A pokud s ním byl i náš podezřelý, určitě za sebou zanechal stopy."

„A vy jste někdy za sebou stopy zanechal?" vylítlo mi z úst tak rychle, že moje ruka se nestihla na ně připlácnout a umlčet mě. A to jsem byl střízlivý jak rybka a po sprše, že ani salát na tržnici není čerstvější.

Samozřejmě Němec okamžitě zvedl zvědavě obočí a měl jsem dojem, že při důkladném prozkoumání jeho mikro-mimiky se i ušklíbl, ale jak jsem řekl - nesmím si nic domýšlet. Na otázku mi však neodpověděl. Ani jsem se nedivil.

„Každopádně, Henri, můžete se mnou počítat, že se postarám o všechny záležitosti a tak."

Připadal jsem si jak z reklamy na zubní pastu, jak jsem se snažil přesvědčit pána, že jsem velice spolehlivý člověk a může se na mě obrátit s čímkoliv. Místo toho jsem si však uvědomil, a on také, že jsem ho poprvé nazval jménem. Jeho mikro-úšklebek byl nyní o to větší a po jeho spatření můj úsměv o to věrohodnější.

„Nápodobně, Theodore," a dojídal poslední zbytky housky, která už netrpělivě čekala na svoji pouť do útrob žaludku.

Tentokrát jsem čekal již usazen v autě. Henri si potřeboval ještě skočit na pokoj a já nechtěl strašit na chodbách, ještě bych narazil na někoho nevítaného. Ladil jsem rádio, a nemusel se ani ohlížet nebo zvedat hlavu, když jsem uslyšel otevření dveří. Stačil jeden závan vzduchu a bylo jasné, kdopak se tu ke mně tlačí.

Parfém pana Kolbeho byl výrazný sám o sobě, instinktivně jsem si přiložil ruku k nosu. Tu jsem ale musel ihned položit na volant, jestli jsem měl řídit.

„Zvykejte si, Theodore. A jestli chcete být dobrým agentem, měl byste tento zvyk také zavést," promluvil šváb krátce poté, co jsem nastartoval. Asi mu neuniklo moje gesto. Jako by ho šlo skrýt, takhle šlehat rukama kolem sebe a opatrně se nadechovat, abych toho nevdechl příliš.

„Jestli mě chcete udusit, tak to udělejte rychle, a ne tímto pomalým způsobem!"

On si odfrkl?

„Nejste kůň. Nesdílíte kancl s Igorem, nebydlíte s Ondrou. A když už jsem si chtěl od nich odpočinout, tak na mě útočíte takto," zavrčel jsem a vytáčel volantem až do Afriky, abych se dostal z parkoviště.

„Nepleťte si to s ničím, já na vás neútočím."

„Že ne? Tak proč jste si dal čtyři stříkance místo tří?" vyplivl jsem jedovatě a šlápl agresivně na plyn, abych nějak vyventiloval svůj vztek a zároveň postrašil mého spolujezdce. Řidiče se totiž neoplatí naštvat!

„...cítíte to?"

„Jasně, že jo! Ještě aby ne!"

„Myslím tím, dávku parfému?"

„Říkám, že jo!" odsekl jsem hlasitě a prudce šlápl na brzdu. Křižovatka. Zrovna červená. Ačkoliv noha na pedálu mě svrběla neuvěřitelně, možná jsem měl přeci jen pokračovat a trochu zariskovat!

„Zajímavé," ušklíbl se a složil si ruce do kříže, zatímco vyhlížel ven, na hnědé baráky z počátku století, na vysoká starobylá okna a na snahu udělat z nich výlohu obchodů.

„Jasně, moje prdel," zamumlal jsem tiše v rodném jazyce. Do toho vyhrávala znělka rádia Krokodýl a upoutávka na píseň Madonny, které se snad po čas jízdy ještě dočkáme. Bylo ráno, nechci říct, že úplně brzké, stále se našli tací, jež se přemisťovali do práce, nebo na pozdější vyučování do školy; důchodci se hnali do obchodů na droždí a pejskaři provětrávali kožichy svých miláčků. Jeden zrovna vykonal potřebu na rohu chodníku. Mladík v mikině jen zatáhl za vodítko a hnal se od místa činu pryč.

Konečně jsme se rozjeli. To ticho začínalo být nezvladatelné. Obzvlášť, když jsem očekával každou chvílí nějaký další komentář, poznámku. Avšak na druhou stranu, pan Kolbe není ukecaný, jen uštěpačný. A asi závisí na jeho módu, kterou cestou se vybere, který jeho charakter bude převládat.

A ze zvláštního důvodu, převládla třetí možnost, kterou jsem ani nevzal v úvahu.

Otevřel okno. Větračku. Na tři centimetry. Mlčky, krátce, bez zbytečných povzdychů.

Koukl jsem na něj, ale nevěnoval mi ani řasu, ani zachvění vousu. Tak ať si je uražený, co já vím. Nechal jsem švába švábem a plně se soustředil na naši destinaci.

Bohužel, ta holka ze včerejšího dne byla opět přítomná, a opět nevěděla, která bije. Téměř si nevšimla našeho příchodu, jak zabraná byla do hry na mobilu.

„Ah, to jste vy! Vy jste přišli!"

Ne, jen se ti to zdá, holčičko.

„Sháníte se po panu Mravenečkovi, že? Po schodech nahoru, doleva a ty dveře na konci chodby."

Vděčně jsem kývl a tahal pana Kolbeho za mnou.

„Chcete udělat obhlídku teď, nebo až zjistím číslo pokoje?" zašeptal jsem, ve snaze zabránit mému hlasu, aby se odrazil od zdí a nedoputoval jak nahoru, tak dolů. V mrtvolném tichu je totiž slyšet i cupitání mravenců po zemi a lození štěnic po zdech.

„Poté."

„Dobrá. Času máme, kolik chceme, ačkoliv celé dopoledne tu strávit nechci," a už jsem klepal na pana majitele a očekával výrazné dále. Dlouho jsme čekat nemuseli, a už jsme vklouzli dovnitř, vítání podsaditým chlápkem s plnovousem, v košili, kterou jen stěží narval do kalhot, a sakem, jenž bylo spíše na ozdobu, než aby se dalo přes břicho zapnout.

„Miroslav Mraveneček, těší mě," podával nám přes stůl ruku. Po představení jak mě, tak mého kolegy, jsme se usadili na kancelářskou židli, trochu flekatou po těch letech. Nějakým způsobem jsem si připadal jako na pobočce pojišťovny, nejlépe vyřizující nějaký rodinný balíček. Haha, Theo, do práce!

„Lucinka mi o vás říkala. Jste tu kvůli tomu pohřešovanému?"

„Ano. Jinak, vadilo by vám mluvit anglicky? Tady kvůli kolegovi."

Pán se trochu uculil a z přátelského úsměvu se stal úsměv rozpačitý. Aha, pochopil jsem.

„Nebo ne, jestli vám to dělá problémy," dodal jsem a zachránil situaci. Pan Mraveneček se úplně rozjasnil a pokračoval.

„Toho muže jsem tu viděl, někdy namátkově. Ale spíše se s ním setkávala naše uklízečka, Olesya."

„A kde ji můžeme zastihnout?"

„Můžu ji zavolat," už popadl sluchátko a vytáčel klapku na recepci, aby předal úkol té jeho Lucince, než se nám opět začal věnovat, „víte, Olesya neumí ještě dobře česky, ale viděla jeho fotku, tak mi ihned dala vědět, jestli bych nezavolal."

„A kdy se tu vyskytoval? Pod jakým jménem byl ubytovaný?"

Mravenec si odkašlal.

„To jsme ještě nestihli dát dohromady."

Jasně. Ale nic víc jsem k tomu neříkal a vyložil celou situaci Henrimu.

Olesya byla starší paní. Světlé vlasy měla spletené do dokonalého copu, na sobě fialovou zástěru, do níž si právě schovávala křiklavé rukavice. To, aby se mohla představit, jak se patří. I poté postávala u dveří a neudělala ani o krůček vpřed. Musel jsem si tedy odsunout židli, abych příliš nenamáhal krk, jak budu otáčet hlavou zleva doprava a zpět.

Po chvilce mi došlo, že je vhodné vytáhnout našeho kočičáka na světlo, a již jsem podával papírek s jeho věrným zachycením do rukou té paní.

„Prý jste ho několikrát viděla. Je to ten muž?"

Slov nebylo třeba, jak kývala hlavou. Zaměřil jsem se tedy na dobu, kdy tu pobýval, a jestli si nevybaví pokoj, kde přespával. Při jaké příležitosti ho viděla.

S pomocí pana Mravenečka, který nějaké základy ukrajinštiny měl, a s využitím faktu, že slovanské jazyky jsou jedna velká rodina, jsme dostali celkem důvěryhodné a přesné informace o jeho pobytu. Velký podíl na tom měla také bystrost a paměť paní Olesyi. Být panem Mravenečkem, dám jí pěkně tučný bonus. Dokonce byla tak hodná, že nás poté zavedla přímo k pokoji, kde pán pobýval, přestože dovnitř jsme už nemohli - naneštěstí byl zrovna obsazený. Ale nevadí, šváb si nějak poradí!

Jako vtipné puberťácké duo jsme zamířili na záchody, kde jsem se jen opřel o kachličkovou zeď, mluvil před sebe - do blba, jen abych nemusel trapně zírat na vysvlékajícího se Němce, a předkládal všechna zjištěná fakta.

Pod novým pseudonymem se náš kočičák ubytoval na dva týdny, což souhlasilo s tvrzením dámy v krámku. Byla zima, což se také shodovalo. Avšak tyto dva týdny byly přesně na přelomu února a března. Alespoň se máme od čeho odrážet. A nový pseudonym nám může otevřít možnosti vyhledávání a zvídání.

„Půjdu ještě vyslechnout zaměstnance a zavolám šéfovi, tak... dělejte, co umíte," sklonil jsem se k poskládaným hadrům, ležícím na zemi vedle čtyřcentimetrového švába, a položil je na prkýnko záchodu, „mohl jste je tam rovnou zamknout, ale tak snad tam nikdo nepůjde. Neměl by."

Šváb bleskově profrčel kolem mě a už se hnal ke dveřím ven.

„Vydržte! Ještě jedna věc!"

Jako bych v duchu slyšel pískání brzd, jak náhle zastavil, až na těch kachličkách uklouzl.

„Nenechte se praštit metlou, prosím."

Po mé poznámce už ignoroval jakkoliv moji maličkost i další poznámky, bohužel tato ignorace trvat dlouho nemohla, jelikož narazil na překážku. Hodně velkou překážku. V duchu jsem se zachechtal, než jsem si pročistil hrdlo a rozhlížel se kolem, jako bych se rozhlížel po hotelu.

„Mám dojem, Henri, že budete potřebovat moji asistenci," zašeptal jsem nenápadně.

Šváb divoce kroužil přede dveřmi, mnohem agresivněji, než tehdy před autem. No, na nebezpečné zvířata jsem již zvyklý. Nechci ani vědět, kolikrát mě Lucka stačila kousnout do prstu. Takže jsem jen zatnul zuby a chtěl nabídnout svoji pohodlnou ruku; to však šváb vystřelil jak šíp, a najednou jsem na svých kalhotách měl živou brož.

Neřvi, Theo! Neřvi!

Opakování této poučky mě umlčelo celkem účinně, takže jsem nevydal ani vypísknutí, ale udusil ho ještě v hrdle. To si s ním vyřídím.

Pak stačilo jenom vyšlapat nahoru a zase sejít dolů, ale už bez ozdůbky na džínech.

Moje potulky nebyly příliš časově náročné, a ani plodné. Většina zaměstnanců se sotva s hosty vidí, a ani v jídelně se podle všeho neukázal. Ještě aby jo, když jeho snídaně dělaly dennodenně párky v rohlíku.

„To je dobré, Theo. Jen tak dál!" nadšení Tondy bylo cítit až o dvě stě kiláků daleko. Musel jsem si držet mobil hezky od ucha, abych náhodou nepřišel o sluch. „Takže budova Nejvyššího soudu? Projít případy v období... Jasně. Hned zaúkoluji Martina, ať také kontaktuje policii a vyžádá si záběry z kamer. To jsou ale dobré zprávy, alespoň nějaké stopy."

„Bojím se však, kolik jich bude, šéfe."

„Tím se teď nezabývej, jen dělej svoji práci. A... jak to jinak zvládáš? Vím, že jsi tou cestou nebyl příliš nadšený."

Překvapilo mě, že se zeptal zrovna na něco takového. Tonda je prostě ten typ náhradního otce, co se stará o své dětičky - zaměstnance. Bylo to tak vždy, už od chvíle, kdy jsme se poprvé setkali, až doteď. A doufám, že to tak i nadále zůstane.

Rozhlédl jsem se kolem dokola, jestli mě náhodou ten šváb neodposlouchává, přestože by mi hovno rozuměl, než jsem pokračoval.

„Celkem dobrý, zatím. Vyřiďte Igorovi, že se neměl proč bát."

„Obávám se, že tě zrovna slyšel. Psí smysly."

„Však jen ať to slyší. Nemám si na co stěžovat! A vy, přišli jste na něco? Záběry z kamer a tak?"

Tonda si povzdychl.

„Bohužel ne. Navíc jsme tu včera museli řešit hned dva případy, z toho jeden vyžadoval použití pilulek, takže jsme museli mít ty lidi pod dohledem a... bylo to náročný."

„Takže ještěže jsem odešel."

„Ale to není žádná dovolená, Theo!"

„Však ano, šéfe. Jsme něčemu na stopě, tak to je dobrý. Hlavně tedy zavolejte na soud, my bychom se tam ještě dnes stavili."

„Dobrá. Hodně štěstí," popřál plný entuziasmu, který by mu mohl závidět leckterý teenager, a poté položil sluchátko. Jelikož jsem tak vyčerpal plán své práce, rozhodl jsem se počkat na Henriho na záchodech a zároveň mu tím strážit oblečení. Byla by škoda, kdyby přišel o svůj drahý oblek, že?