Stručně jasně, vykládal jsem tuto vtipnou historku německému spolujezdci, a ten poslouchal se zaujatým výrazem. Nebo jsem si to domýšlel, aby mi to dalo naději, že jsem tu neztrácel energii zbytečně.

Nakonec jsem se trapně zasmál, přeci jen, byla to opravdu hezká náhoda a naprosto bizardní situace, která ze mě udělala státního zaměstnance.

Už jsme byli téměř u hotelu.

„Pane Kolbe, u vás asi nenabírají tak divným způsobem, co? Asi máte tradiční pohovory, bezcitnou komisi, dotazy, ze kterých by jeden skočil z okna. Takový pohovor jsem měl v předešlé práci. A tam jsem chtěl skočit z okna před každým deadlinem. Tady se mi chce skočit jen, když má Igor a další množství zvířat svoje období. V okolí zoo je to jak v harému, úplně slyším orientální hudbu a milostné vzdechy," zakecával jsem jakoukoliv reakci na vyprávění.

Mlel jsem ještě další věci, dostával se úplně mimo mísu, a nakonec jsme zakončili monolog na parkovišti před zchátralým hotelem a drali se dovnitř.

Bylo jasné, že za ty měsíce rozhodně nenajdeme živé stopy, ale poptat se na něj, to jsme dokázali. Avšak nic, kromě známého falešného jména, intervalu pobytu a způsobu zaplacení jsme nevytáhli. Nastal čas na další jízdu, tentokrát do luxusní čtvrti, vyptávat se po ztracených kočkách.

Zaparkovali jsme na rohu ulice, už se dostávali mimo tu nejlesklejší část. Od vedle na nás vrhal stín mohutný strom ze zanedbané vily, která chudinka čeká na rekonstrukci, aby se mohla pyšnit svojí fasádou po boku kamarádek. Nyní však byla kapučínově hnědá, potažená břízolitem, obklopená pralesem stromů a keřů. Ideální místo pro pár squaterů.

„Dobrá. Tohle je ulice ze záběrů. Snad stihneme i ty další ještě do oběda," jelikož úkol nebyl snadný. Budeme jak podomní prodejci, nabízející fotografii kočky a mrtvoly, a to výměnou za informace.

Uvolnil jsem si bezpečnostní pás a stejný cvakot se ozval od vedle. Pan Kolbe si začal sundávat sako.

Už jsem měl na jazyku udivené „Vám je horko?", když se vysvléká až při opuštění vyhřátého prostoru auta a neudělal to dříve. Jestli bylo auto přehřáté, měl dát vědět, ne? Jenže v tom problém nebyl. Knoflík po knoflíku uvolňoval límeček košile a brzo mával páskem, div mě jím nepraštil.

„Aha," víc jsem říkat nemusel.

„Budu vám krýt záda a hledat stopy," pravil, když se zapřel zády o opěradlo a nadzvedl zadek, aby z něj stáhnul kalhoty a nadobro je sundal.

Připadal jsem si jak bohatý chudák, který si zaplatil striptéra a hodlá to dělat hezky před barákem, nejlépe ve výhledu manželčina okna.

Poskládal si oblečení, velice pečlivě, přesto rychle. Má v tom asi praxi, to musím uznat. Natáhl se kolem mě až dozadu, kam položil kupičku oblečení, a rázem mě zavanula směs parfému a neurčité vůně, která nebyla ani vůní, ani smradem. Zvláštní pach, nechci ani říci „pach mužnosti", to ne. Možná s tím má co do činění zvířecí stránka osoby. Navíc, švábi nejsou zrovna smradlavý brouci. Teď se musím omluvit, nejsou to praví brouci, ale v mých očích ano. Nevědomky jsem se zhluboka nadechl, jen abych nasál toho co nejvíce a nějakým způsobem to zanalyzoval. Jeden nádech následoval druhý. A myslím, že pro mé uklidnění je potřeba minimálně dalších deset, jelikož v periferním pohledu jsem zachytil holé tělo pana Kolbeho. Téměř.

Teď si sundá spodky? To bude opravdu jak zlý sen, scéna z gay porna, nevím. Manželko, kde jsi? Proč jsem si objednal toho striptéra? Do čeho mě bude nutit? Jaké speciální služby to nabízí?

Tikal jsem očkama vedle, ale s každým tikem jsem spatřil pevné bříško, kvůli pozici sezení se zataženými břišními svaly, temnou dírku pupíku a bílý lem spodků, který se k mé hrůze měl odklopit. A také s každým tikem se kůže na bříšku tvrdila, svaly zmenšovaly a byly něčím zakrývány, nějakou blánou, jež se stávala neprostupnou, pevnou a lesklou. To vše za rapidního zmenšování velikosti té osoby, až během necelé minuty místo nečekaného překvapení vykoukl ze spodků malý šváb.

Aspoň nebudu neustále na drnech kvůli jeho nic neříkajícímu výrazu.

„Seskočíte sám, nebo vás mám přenést?"

Mluvit k švábovi je ještě vtipnější než mluvit k veverce. To už bylo dost na mě. Ale jelikož ten šestinožec nepohnul ani zadečkem, upřen na moji maličkost, usoudil jsem, že bude chtít přenést. Ach jo.

Natáhl jsem k němu ruku a snažil se udržet klidný výraz, když mi ta věc vlezla do dlaně a škrábala těma svýma háčkovanýma nožičkama. Třes projel celým mým tělem. No fuj. Už podruhé. Nechci ani vědět, co mě čeká.

Musel jsem si dávat pozor, ať ho na zem rovnou nehodím, a hezky jej vysadil přímo na beton. Tak a honem pryč!

Čerstvý vzduch byl pro mě neskutečným potěšením, že jsem se ještě několikrát nadechl, srovnal veškeré emoce, a teprve poté vykročil.

„Nevím, kam všude se zatouláte, ale sraz bude u auta. Radši se schovejte k přední pneumatice u řidiče, ať si vás někdo cestou nevšimne a nezašlápne vás, jasný?" otázka byla pouze řečnická, přesto jsem si byl jist, že mě to zvíře slyší, jelikož cupitalo zatím jen metr ode mě. Čím dál více se však naše vzdálenost zvětšovala a brzy jsem to malé pohyblivé smetí ztratil z dohledu, kdesi v trávě.

A začal jsem zkoumat. Klepat na dveře, přestože častěji zatuhl už u zvonků a byl natáčen všemi možnými typy kamer, které se dají do obydlí použít. Učesal jsem se dnes? Doufám. Najít si někoho z těchto bohatých rodin, to by stálo za to!

Moje otázka byla dvojí. První – jestli se poslední dobou tady nepotuluje nějaká kočka. Viz foto. Druhá – jestli neviděli někde tohoto muže. Také viz foto. Prošel jsem už pět domů, a naštěstí vždy alespoň někdo z rodiny byl doma. To je tak, když vyděláváte miliony z obýváku a nikam nemusíte chodit.

Nezáviď, Theo, a soustřeď se na úkol!

Bylo trochu pod mrakem, ale neřekl bych, že nějak ošklivě. Aspoň mi nepražilo na záda a já nebyl do mikrofonu nepříjemný. Zato ti lidé mi přišli často jako z neznámé planety. Otrávení, že je ruším a tahám z chlupaté deky u televizoru zodpovědět na nějaké otázky.

Uplynula hodina, necelá, když jsem se vrátil k autu, zápisník plný poznámek, dokonce i s kontaktními údaji – ne kvůli rande, to zas ne. Šváb měl zpoždění. To jsem měl čekat. Naštěstí mě nenechal postávat příliš dlouho, a už jsme si nějak naznačili, že se vrhneme na sousední blok.

Začínalo mi kručet v břiše, ale stále jsem otravoval domácnost za domácností, přišlo mi, že to nemá konce. Kdybych jen rozdával noviny, budiž, ale pokaždé začínat stejnou větu, už jsem byl jak pokažená kazeta. Jakou úlevou bylo, když jsem splnil předeslaný okruh, opřel se o auto a snažil se místo šedivého vršku představovat si azurově modrou a pár nevinných obláčků.

Představy však zůstaly představami, a rázem ke mně docupitával malý oválný útvar, rychlý jak blesk a nechutný jak přejetá žába. Zastavil se asi půl metru přede mnou a nehybně postával.

„Tak jo, teď vás zvednu do auta," radši jsem řekl, abych se cítil jistější a on si nemyslel, že se chci s jeho zvířecí podobou nějak mazlit.

Avšak jen, co jsem se skrčil, okamžitě vystartoval a začal malovat na silnici osmičky, jen aby se vyhnul mojí ruce.

„Co chcete? To jste někde narazil na fet?"

Zadrhl se, ale pak pokračoval ve sprintu.

Dost, že mám problém vyznat se v jeho lidském chladném já, teď mám číst myšlenky broukovi?

„Dobrá, chcete někam jít?" rázem zvesela změnil směr a dělal kruhy.

„Tak jo, jdu za vámi, veďte," povzdychl jsem si a udělal pár kroků kupředu, jenže to se ten nepředvídatelný organismus zastavil a opět vystřelil k autu.

„To si děláš prdel?" zamumlal jsem pro sebe ve svém rodném jazyce, než nahodil jakože laskavý úsměv a otočil se na švába.

Ten poskakoval k autu a zpět, kreslil krátkou přímku a já netušil, co to má znamenat. Měli jsme se předem domluvit na znakové řeči. Jestli tu budu stát ještě o pět minut déle, sám ho zašlápnu!

Dřepnul jsem si k vozu a dělal, že zkoumám pneumatiku, přestože jsem hleděl na tu malou potvoru, jako na obrázek spadlý z nebe.

„Hele, uděláme to tak, pane Kolbe. Absolutně nemám představu, co po mně chcete. Ale, budu se vás vyptávat. Jestli ano, tak dělejte třeba kruhy, jestli ne, tak přímku, jo? To se dá, ne?"

Samozřejmě, že mi nemohl odpovědět, ale ani nic namítnout, takže jsem začal realizovat svůj plán.

„Chcete mi něco ukázat?" Divil jsem se, že ho nebolely nožky z toho rychlého chození, a že se mu z toho kruhu netočila hlava.

„Dobrá, bod dvě. Je to mimo auto?" opět se točil dokolečka.

„Ale vy něco z auta asi chcete? Zapomněl jste tam něco?" kápl jsem božskou, už třetí otázka v řadě s pozitivní odpovědí!

„Chcete se přeměnit?" zařekl jsem to a šváb změnil směr.

„Nechcete. Dobrá. Ehm. A navedl byste mě kdyžtak, co teda chcete vzít?"

Jakmile opět oběhl zemi jako náš měsíc, nastavil jsem ruku a teď již poslušně nastoupil a já zkousl čelist z toho nepříjemného šimrání šestice nožek. Ještěže je můj největší strach ze štírů. Fuj.

Natáhl jsem se před řidiče na sedačku spolujezdce, ale místo toho, aby hezky slezl dolů, mi rázem začal lézt po rukávu až k ramenu, odrazil se a skočil dozadu. Nejprve jsem se otřásl, na tohle jsem nebyl připravený! Teprve poté jsem pohlédl, proč se uchýlil k takové akrobacii, a vše mi došlo.

„Oblečení," odfrkl jsem si s úlevou a chopil baliček převoněných hadrů do náruče. Rázem mě napadlo, jestli bych si neměl vzít i foťák nebo něco takového, a tak jsem nabalil více, než jsem původně zamýšlel. To už byla ta potvora najednou poslušná, slezla dolů, a sotva jsem zamknul auto, už se hnala vpřed, a to přímo do té opuštěné vily vedle.

Promiňte, pane Kolbe, ale jinak to nemám šanci přelézt.

Hodil jsem jeho hezky poskládané věci přes palubu, a teprve pak jsem se přes ni přehoupl já sám. Jsem člověk. Možná kůň. Nejsem chobotnice, abych se svými chapadly přitáhl a druhými držel jeho hadry hezky u sebe!

Jakmile jsem se ocitl na pozemku, posbíral jsem rychle jeho rozvířenou košili, oprášil kalhoty, no snažil se vše dát do pořádku. Modlil jsem se, aby byl rychlejší než já a mého razantního zákroku si nevšiml. Na druhou stranu, být malý jako brouk mělo své výhody, jelikož dokáže proniknout kamkoliv, což já ne. Pro mne byly dveře zavřené. Mám je vylomit? Vykopnout? No jo, ale to pak vleze čumsu pěkně do kapsy, když bude muset nahradit škody...

A tak jsem trochu nasupeně obcházel domeček a zkoušel každé sklepní okýnko, dokud se mi nepoštěstilo a nevklouzl jsem dovnitř jako myšička. Nebo spíše se protáhl jak had. Nejprve dlouhýma nohama, a i když jsem nedosáhl na podlahu, věřil jsem, že nějaká tam určitě bude a že to nejsou dveře do pekla, a skočil tam celý.

Všude prach, písek, ten aerosol se mi lepil na moje čichové receptory. Trochu jsem zakašlal, když jsem oprašoval svoje oblečení.

Hm?

Kromě mých obřích plachet, na podlaze byly obrysy i jiných podrážek bot, a já lovil ve svém balíčku poslední záchrany vyšetřovatelů foťáček a pravítko, děkoval své intuici, která mě vybavila jako profíka. Vidíte? Lepším se. Možná v budoucnu odejdu od čumsa a nastoupím... Ne, to by bylo moc práce. Jednou za čas si hrát, dobrá. Ale neustále se topit v případech, to není nic pro mě.

Blik, cvak, a už jsem šlápoty překročil a hnal se ponurým sklepením s nepříjemným pachem myšinců nahoru do přízemí. A tam jsem málem vypustil duši. Uprostřed prostorné chodby, lemované zaprášenými bezcennými obrazy, zrcadly a světlými fleky vypálenými sluncem, jelikož sem někdo asi vběhnul dříve a pár věcí ukořistil pro sebe; tak tam jako dílo Feidiovo postával šváb – ne už švábem.

Takže to mi chtěl ukázat? Svoji hruď širokou jak věšák na chodbě? A já myslel, že po něčem pátráme...

„Tady máte oblečení," složil jsem je na postranní komodu a sám se začal procházet kolem dokola, vyhýbaje se výhledu na adepta první příčky soutěže naturální kulturistiky.

Neřekl bych, že tento barák je úplně bez majitele, spíše, že ten majitel si užívá slunka na Seychelách a tohle je pouze jeho dědictví, nebo to měla být kancelář, kterou ale nespravil, jelikož mu zkrachoval byznys. Kdo ví. Ale o povoleném okýnku do sklepení nejspíše pár lidí vědělo, a odneslo si pár rámů, pár svícnů, příbory, elektroniku. Zanechali jenom obrysy na policích, které již byly také zasypány popraškem smetí a pylu, nebo již zmíněné světlé části na zdech, s hřebíky stále trčícími ven jak spící mouchy.

O tom, že se to tu nikdo nesnažil zvelebit, značil i socialistický nábytek, občas se objevily kousky něčeho prvorepublikového, a jen zřídka se zde naskytl stolek mnohem staršího původu, s dřevěnou kresbou a vyřezáváním, nebo skříň s ornamentovým čelem. Jednoduchý všehomix, atmosférou připomíná byty našich babiček. Dokonce ta zvláštní vůně starého dřeva a zatuchlých matrací sedačky byla identická!

Z široké chodby se schodištěm jsem už prošel obývákem, trochu se pozastavil nad množstvím zachovalých knih v regálu a zaprášeným krystalovým sklem, který mají doma i naši. Nebo něco podobného, dostali to jako svatební dar, strčili do obývací stěny a pak v životě nepoužili.

Chtěl jsem vejít do další místnosti, avšak Kolbe už byl připravený. Upravoval si rukávy saka, kráčel elegantně a tiše jako pírko a –

Ano, neměl boty. Tak co, jak jsem si jich měl všimnout, když byly zakopnuté pod sedačkou? Ale bosá chodidla mu očividně nevadila, jinak by dávno něco poznamenal, nebo mě sežehl nepříjemným pohledem. Nyní byl plně soustředěn na to, aby mu manžety čouhaly zpod rukávů saka, a jen jeho rázné „Tady" mě zastavilo v pohybu.

Po chvíli se skrčil a ukázal zajímavé předměty. Obal od proteinové tyčinky pod sedačkou, a nevábný chuchvalec opodál.

„Že to není... to co si myslím?" váhavě jsem přikročil k sedačce a už dopředu nakrčoval nos.

„Znamená to, že byl ve své podobně příliš dlouho," takže ano, je to to, co si myslím. Z kabele jsem vytahoval rukavice a sáček a dvěma prsty ten kočičí výblitek nabíral.

„Takže se tu pohyboval. Nečekám, že tu někdo jen tak přenocoval a choval kočku."

Kolbe pokýval hlavou.

„Hodně lidí si všimlo poslední dobou jedné ztracené kočky, dokonce se už vyptávali, jestli si ju někdo nepořídil. Jsou tu totiž ještě jiné, ale většinou pěkně vyšlechtěná a ne příliš potulná plemena. Té kočky si všimli hlavně rodiny s dětmi, které rázem na dvorku tahaly to zvíře za ocas. Au."

„Takže to máme potvrzené."

„A co tu mohl dělat? Stalkovat někoho?"

„Pravděpodobně," souhlasil pan Kolbe a dřepl si k místu, odkud jsem tu věcičku sebral.

„Dal si pěkně záležet. Celé měsíce se neustále proměňoval a vysedával na betonku."

„A to není vše."

Rázem se zvedl a já ho následoval, cestou fotil vše, na co mi ukázal, kde že zachytil trochu kočičího pachu, a nakonec se zastavil u otvoru do ventilací šachty. Původně zaprášené místo odkrývalo lesklou plošku, trochu mi připomínala odrhnutou vrstvu právě spadlého sněhu.

„Něco tu ukrýval?"

„Pravděpodobně."

„Hm..." poškrábal jsem se na bradě, ta mi na oplátku zase poškrábala strništěm ruce, a pak odfotil i tohle tajemné místečko.

„Stále ještě ani nevíme, koho sledoval, a... Co byl ten chlápek sakra zač?" marně jsem lamentoval nad tím týpkem, který mi v posledním týdnu zavařil až až.

Pan Kolbe se k tomu nevyjadřoval. Odebral důkazy, které se poté pošlou do labáku na analýzy, otisky speciálně z míst bez prachu, pofotili jsme snad každý centimetr, a to bylo tak vše, co jsme pro dnešek mohli udělat.

Ven jsme už museli mojí špinavou a celkem parkour cestou skrz okno. Připomnělo mi to písničku ze seriálu Hospoda. Dovnitř se klouzalo jakž takž dobře, ven se škrábalo příšerně. A přes zeď lezlo ještě hůř. Pan Kolbe byl jak z filmů, hravě vyskočil a jeho paže dokázaly, že ty balíčky svalů nejsou namotány na kostičkách jen pro okrasu, ale že naopak vznikly za účelem zisku síly. Jakmile jsem dopadl na zem, ze srdce mi spadl kámen. Dnešní várku adrenalinu mám za sebou. Už jsem se viděl s pivkem v ruce v nějaké z restaurací. Bohužel, ještě odpoledne mě čeká výjezd. Ach jo.

Aby dnešek nebyl jen tak obyčejný, strávený pouhým pouličním prodejem sušenek – jak mi to původně připadalo, u auta nás čekalo milé překvapení. Skupina hromotluků si už prokřupávala klouby na rukách, a nějak mi přišlo, že hledí na nás.

Proč na nás? Proč? Vždyť jsem nikomu nic neudělal, ne? Pane Kolbe, co jste v době mimo můj pohled vyváděl? Čí sousedku jste okouzlil vaším broučím šarmem? Mrkl jsem poočku vedle, ale zdá se, soudě podle údolíčka mezi jeho obočím, že to stejné se honí hlavou i jemu, akorát o mně. Pozor, já na zadané zásadně nešahám!

Můj selský rozum vysedával pohodlně v křesle, s překříženýma nohama, podepíral si bradu a jen lhostejně mával rukama se slovy: „Ále, blbost, proč by tihle měli co do činění s tebou? A nemyslím, že by Ondra nadělal takový bordel, že by si speciálně vyhledali tebe. Takže klid, dej si kafe, nemáš se čeho bát."

Bohužel, paní intuice vzala do ruky váleček na těsto a už hulákala na lenošivého rozuma, „Co to meleš? Koukej na ně! Oni určitě nejsou jen tak na procházce! A ty jejich očiska! No to rozhodně není jen tak! Theo, cos to zase prováděl? Dej nohy na ramena a uteč! Honem!"

Utéct? Není kam. A o služební auto přijít fakt nechci. Ale pojištěný by mělo být, že?

I když, je pravda, že muži trochu znejistili při pohledu na mou společnost, přesto ani necukli hlavou, lesklou jak drahokam, až mě odrážející paprsky slunce na okamžik oslepily.

„Pane Šapíku, držte se za mnou," udělal Kolbe krok vpřed a nataženou rukou mi bránil v jeho předběhnutí. Jakože cože? Cože?

Celý gang skinheadů se na nás natočil a sebevědomě si to začal k nám nakračovat. V obličejích jen posměšek, v jejich očích jsme byli dávno mrtví.

Už nemohli dát více najevo, že jsme jejich cílem.