A jak bylo předtím hezky, dneska asi zase přišla nějaká studená fronta a já byl rád, že jsem si to auto vyzvedl den předtím. Mohl jsem zapnout ohřívač, a přestože jsem byl teplomilný teplokrevník, který využívá funkce ohřívání čistě z komfortu, vsadím se, že jakýkoliv členovec mi bude děkovat až k nebesům za tuhle shovívavost.

Jakýkoliv, s výjimkou odolného švába z Berlína. Teda z Hannoveru.

Seděl v křesle u recepce, naprosto klidný a vyrovnaný, působil opravdu jak rozená elita. Kdyby nebyl tou arogantní sviňkou – teda švábem, věřil bych mu i titul Dánského krále. Vzhlédl na mě nic neříkajícím pohledem, a už se zvedal a následoval k autu. Nemusel jsem říct ani ň, nebylo třeba. Naopak, bál jsem se, aby nechtěl po mně otevřít mu dveře! Naštěstí, už dříve jsme spolu jeli a žádnou takovou službu po mně nežádal, snad se to nezmění.

Teplíčko bylo opravdu příjemné, ani jsem předtím nevypnul motor, aby se nevytratilo. Zato teď jsem měl chuť vyvětrat všechna okna, kufr i kapotu, protože Henriho vůně zase kralovala interiéru a otupovala moje smysly.

„Co to vůbec používáte za vůni? To vám nevadí, že je to cítit na kilometr?" začít po ránu s ne zrovna příjemnou poznámkou nebyl úplně nejvhodnější nápad.

Henri Kolbe mě sjel pohledem, pravděpodobně mu byly moje smysly u prdele a vůbec se nesnažil to zakrýt.

Vyčerpaně jsem vydechl a vyjel na ulici.

„Je to nutné," dodal po chvíli, když jsme se zasekli na křižovatce.

„Nutné mi takhle ucpat nos? To mě tak nemáte rád?" samozřejmě byla ta druhá věta řečena pouze ze srandy, bez většího rozmyšlení, a při otáčení volantu o tři sta šedesát stupňů, abych tu krávu na kolesech poslal doprava.

Když však můj spolujezdec mlčel, začínal jsem pociťovat, že to asi nebylo úplně vhodné říct. Už jsem v hlavě vymýšlel strategie, jak tuto trapnou situaci překonat, když to byl nakonec on, kdo promluvil.

„Je to ochrana před jinými metamorfy."

„Cože?" vyhrkl jsem, jestli jsem slyšel dobře. Upřímně, nedával jsem totiž úplně pozor, ponořený ve vlastních myšlenkách; a vyloučil možnost, že naši konverzaci zachrání sám pan Kolbe.

„Silná vůně překryje přirozený pach, který se odlišuje na základě druhu zvířete. Někteří nepotřebují používat nic, pro některé je to potřeba," jako pro našeho Igora, to mi už došlo, „Sice není časté, jen u druhů s dobrým čichem, aby metamorf poznal metamorfa v lidské podobě, přesto nesmíme vyloučit přítomnost metamorfa ve formě zvířecí. A proto je nutné svůj pach skrýt, abychom zůstali v utajení."

Jeho hluboký hlas dělal z jeho výkladu příjemnou přednášku, nebo spíše dokument o přírodě, u které člověk usíná ne proto, že je obsah nudný, ale protože se jednoduše ten hlas tak příjemně poslouchá.

Ale to by pan Kolbe neměl mít povahu pana Kolbeho.

„Aha, aha," pokyvoval jsem hlavou, z části dával pozor na cestu, z části naslouchal moudrým slovům.

„Je zvláštní, že vy tolik cítit nejste. Ale je pravda, že jiné koně jsem ještě nepotkal."

„Vidíte. Koni jsou čistotní... Docela," usmál jsem se při vzpomínce na pár chytrolínů, kteří si lehli do toho největšího bahna, že ani ostrý proud hadice z nich nesmyl veškerý bordel. „Jak dlouho jste včera zůstal v kanceláři?"

„Ano, mám pro vás klíček," začal se hrabat ve vnitřní straně kapsy a já začínal vidět vzor v jeho chování. Buď zakýve hlavou, nebo odpoví jedním dvěma slovy, nebo mi dá celou přednášku. A ještě častěji se úplně vyhýbá dotazu a převede ho na jiné téma. No, než jsem se nadál, položil ho do přihrádky u řadící páky a dále mlčel. A to ani nebyl můj klíček!

„Ohledně toho našeho neznámého, a vašeho příbuzného, nějaké info k tomu jste nedostal?"

„Zatím ne."

„Je to náš hlavní podezřelý..." načal jsem opatrně, opět zatáčel na městskou uličku. Vedle projížděla tramvaj.

„To vím."

„Nejde vám to proti srsti?"

„Nechápu proč," odvětil, bezduše, jakoby nic. Ten chlap má vážné problémy, to si jsem jist!

„Jen tak," v hlavě jsem měl rozhovor s mými rodiči ze včerejšího večera. Tento chlapík mě v odřezávání rodiny překonal na plné čáře.

„Jo, jinak, omlouvám se za Igora, zrovna je to aktivní období, že i my máme problém setrvat v jedné místnosti. Ale je to špičkový agent, to bezpochyby."

Jelikož nic neříkal, nějak jsem se rozpovídal.

„Víte, kvůli vašemu příjezdu se v kanceláři neměl ani ukázat, ale jak vidíte, práce je pro nás přední."

„Chápu."

„Jsme jako taková malá rodina. Taky to máte tak?"

„Hm," asi mi tím chtěl naznačit pozitivní charakter odpovědi, ale jelikož si sám nebyl jistý tou pozitivitou, vznikla z toho spíše neurčitá, nic neříkající reakce. Takže to u nich není žádné lážo plážo.

„Jak jste se vůbec k této práci dostal?" načal a já byl ohromen jeho snahou nadále konverzovat. Odpovědět se mi ale úplně nechtělo. Ne zadarmo.

„Jak vy?" Jen ať platí.

„Myslím, že jsem už zmínil. Rod švábů je úzce spojen s existencí DAMMu."

„A jo, zapomněl jsem. To moje rodina rozhodně ne," jakože rozhodně, opravdu rozhodně ne. Představa bandy koňů v kanclu? Přeměňovat se na místě činu a udupat všechny důkazy? Prosím vás!

Po mé poznámce jsem se odmlčel a nepokračoval. Stále mě v mozku strašila slova šéfa, Martina i Igora, jejich panika, jejich náhlý sklon k perfekcionismu daný obyčejnou návštěvou. Jo, je to chladný týpek s komplexy, trochu jak Rambo nebo Steven Seagal. Jo, je pravda, že mě včera neprávem a bezdůvodně seřval. Ale možná je tohle má šance, jak mu nastínit náš systém. Jak mu pomoci pochopit čumso a svým způsobem spřátelit DAMM. A taky bych mohl dostat omluvu, ne?

Jelikož on svoji prozatímní snahu vyčerpal a nadále nevyzvídal, cítil jsem, že mu vysvětlení dlužím. A když už si myslel, že je přátelská atmosféra nadobro ztracena, promluvil jsem.

„Mohl za to incident," přestože jsem projížděl ulicí obklopenou alejí stromů a secesní architekturou, myšlenkami jsem byl v té úzké uličce, pod botama dlažební kostky, každá svým zrnitým vzorem jedinečná.

„Incident?"

„Jo. Velká náhoda, řekl bych," místo vitrín antikvariátů a luxusních butiků jsem postával u dveří vedoucích do pekla. Nebo alespoň pěkných pár metrů pod zem. Ozývala se hlasitá taneční hudba, dunivé remixy pana DJe, a ta mi stále pohybovala ušními bubínky, čistě ze setrvačnosti.

To, že jsem stál na nohách, neznamenalo vítězství. Sám jsem měl pocit, že padám nalevo, pak napravo, dozadu a dopředu; radši jsem místo dalších kroků setrval ve stoje, v bezpečné vzdálenosti od vchodu, a hleděl na historické lampy a nekonečnou tmu.

Nevím, co z toho budu mít, kombinovat vodku a Bechera. Ale Ondra panáky objednal, zaplatil, tak jsem jen přijal, co mi vklouzlo pod ruce a na nic se neptal. Kdo ví, kde sám je, ale tipoval jsem to na dámské záchodky, kde tráví daleko víc času, než na těch pánských.

Zbytek party se zdržoval na parketu, jen jsem jim naznačil, že musím pryč, a oni se dál nevyptávali. Bylo jasné, že buď jdu zvracet, nebo si vyvětrat hlavu. Naštěstí, žádný nával v žaludku jsem necítil, měl jsem dobrý základ ze smažených nudlí a masa.

Chtěl jsem být jednoduše na chvíli o samotě. Kochat se smogem, díky němuž nebyla vidět ani polárka.

Rázem z pekla vyšla dívka, koketněji už vypadat nemohla. Sukně o výšce patnácti centimetrů, jakýsi pás, který měl zakrývat pouze její půlky. Dole vyčnívaly dva obloučky a nahoře zase čárka. Tílko na špagátová ramínka odhalovalo bříško, ne prohloubené dovnitř, ne vysportované, ale ani ne nějak želatinózní. Prsa měla adekvátní postavě, hezky seděla v trojúhelníčkovém střihu topu, na nějž padaly prameny melírovaných vlasů. Jednoduše – opravdu nevypadala špatně, to zase ne. Spadla přímo ze snů všech mužů v klubu. Což však byla její nevýhoda.

Za ní se totiž hrnula čtveřice mladíků. Chlapů. S jedním jsem se dokonce hodil do řeči u baru!

Slintali až po zem, za sebou zanechávali kapičky jejich nadrženosti. A holka napitá, trochu se kývající, nevšimla si nechtěné pozornosti, kterou vytáhla pod širé nebe. Měla sis vzít kamarádky, cožpak tě to neučí?

Možná jsem si domýšlel věci, víte přeci, jak mozek v alkoholu funguje... Jak kdy. Mnohdy mám totiž pocit, že i přes to všechno je můj rozum zdravější než za střízliva.

Slečna kráčela na druhou stranu, trochu směřovala ke zdi. To, aby se případně měla o co opřít. A čtveřice ji už obklopovala a házela nemravné návrhy, švihala jednu vulgární poznámku za druhou. Nemusím je snad citovat, že ne? Můj slovník dokáže být někdy ujetý, ale zase to nepřehánět!

Snažil jsem se je ignorovat, upínal jsem zrak na jeden bod a pokoušel se ho udržet ve středu svého obrazu. Nadlidský úkol s vodkou a Becherem v sobě. A ani splnit jsem ho nemohl. Jakmile se cizí ruce dotkly dívčina těla, začala vydávat zvuky, sekat nadávky a kroutila se pryč z kruhu opilců.

Ten byl příliš úzký a jí se to nepovedlo. Plácli s ní o stěnu, dvoje ruce jí zajížděly pod tričko na prsa, další dvoje ji hladily boky a další jely po stehnech nahoru, k jejím kalhotkám.

To se hoši nestydíte, takhle na ulici, sice ne určené pro auta, přímo před klubem?

Jenže kdo jiný tu byl? Jen já, pak nějaký spící bezdomovec opodál a pak ta banda agresorů, pokoušející se ukojit na nevinné dívce.

„Hej! Vy!" vykročil jsem, málem zakopl a hodil hubu, ale pokoušel se jít co nejvíce rovně a nahnat jim tak strach. Už teď jsem si říkal, proč radši nezalezu zase do pekla než si hrát na hrdinu. Někdy jsem jen líný se zvednout z gauče a jít si pro pivo. A teď? Co mi Ondra do toho Bechera dal? Haha.

Jeden z borců se po mně ohlédl, ale ostatní vzrušením ohluchli, že dokonce neslyšeli ani pláč té holky.

„Vy svině! Co to kurva děláte?"

Teď se otočil další.

„Je to snad tvoje holka?"

„Ne..." kroutil jsem hlavou, natož se ušklíbl a trhnutím si ji přitáhl do náruče, ruku zahrabanou v její sukni.

„Tak odprejskni a neruš. Nebo si chceš taky užít?"

Co bych si s ní užíval? Idiot.

Neukročil jsem stranou, nemrkl jsem bokem, hleděl jsem na ně a žíhal je pohledem. Holčina začala mezi vzlyky prosit jak o život. Protože pravdou, tohle je opravdu záležitost života. A přestože přežije, na duši jí zůstanou jizvy do konce života.

„Nechte ji sakra být."

„A co ty nám do toho můžeš kecat?"

Dva borci opustili předmět jejich budoucího potěšení a nakračovali to ke mně. Co já to dělal... Co já to sakra dělal, že jsem se do toho zavařil. Proč já neodešel pryč, neotočil se na patě a nenechal proud osudu plynout stejným směrem. Že já, největší lenoch, jen musel promluvit. Bechere Bechere, myslels na mě, když jsi vymýšlel svůj likér?

Kluci mě obklíčili a vytahovali si rukávy až nad lokty. Měl bych taky?

Je to pár let, doslova pár, co jsem vyšel z vojny, ale nějak jsem se toho tam moc nenaučil. Hm, a teď mi vrazí, udělají modřinu na obličeji, roztrhnou ret a už nikoho dneska nesbalím.

To se mi nelíbí.

Jo, pamatuji si tati, na tvoji krásnou větu, kterou jsi mi dal svobodu i želízka na ruce zároveň. Myslím, že dneska to poruším.

Ruce se mi začaly stvrzovat, vyrůstala na nich pevná krusta, která objímala moje pěsti a rozdíly mezi jednotlivými prsty se ztrácely. Chtěl jsem podobně jednat i na nohou, ale včas jsem si uvědomil, že bych si tím zničil boty. Tak jsem si je začal jak naprostý blbeček vyzouvat, až se mi začali posmívat, kam se chystám, jako baletka, a jestli jim nepředvedu nějaký taneček. Taneček? Nakládačku dostanou!

Vyrazili na mě a já měl co dělat, abych se nějak vyhnul. Nejsem úplně obratný, ale mám mnohem větší sílu než oni. Takže, sice mi dali do čelisti, když jsem je však praštil já svými kopyty, nemohli se zvednout dobrých pár minut. Doklopýtal jsem – doslova, za zbylou dvojicí, která už sundala jejich nenasytné ruce z dívky a hrnula se na mě jak zběsilá. Vtipným házením rukou jsem jim zasadil takové rány a kopance, že se nakonec krčili k zemi a jen tak tak udržovali obsah jejich žaludku. Beztak tam mají jen čistý alkohol.

„Utíkej domů," natočil jsem hlavu na dívku a naznačil jí, ať prostě zdrhne a už se tu neobjeví. Momentálně však byla ve stavu šoku a jen zázrak, že se ještě udržela na nohách.

„Šup, zdrhej," nabádal jsem ji, ale ona na mě hleděla jak v Jiříkově vidění, díky slzám měla obličej lesklý jak diskokoule.

Bál jsem se, že pokud se tu zdržíme, banda se sebere a opět zkusí své štěstí. Místo toho, jakmile se vyškrábala alespoň na kolena, utíkala pryč, drže si bolavá břicha pohromadě.

Oddechl jsem si.

„Děkuji..." zašeptala a chtěla mě obejmout, avšak zastavila se včas – moje ruce totiž nebyly úplně ruce, stejně jako nohy. Z otvorů oblečení koukala pěkná kopýtka, samozřejmě bez podkov, natloukání železa do mých končetin bych nepřežil, a stejně by to nevydrželo. Aspoň, že srst zůstala hezky schovaná pod oblečením.

„Aha," chtěl jsem si připlácnout ruce na obličej, jak jsem jen mohl být tak blbý, že jsem prozradil své tajemství, ale místo toho jsem se praštil vlastní končetinou. „Do prdele."

Tak teď dívka nevěděla, jestli má být ráda, nebo se ještě více rozbrečet, jelikož se z jejího zachránce stala pohádková postava.

Kdybych si přeměnil i hlavu, byl by ze mne Ivánek z Mrazíka.

Ale srandičky stranou, dostal jsem se do pěkný bryndy. Měl bych utéct. Jo, Utéct. Nějak rychle setřepat ruce do původního stavu, popadnout boty a odklusat do bezpečí. Tentokrát mého bezpečí.

Už jsem se otočil, odrazil od země, hrnul se k botám –

„Zastav!"

Kdo to může být?

Zvolal na mě nějaký chlap, samozřejmě neznámý, podle hlasu. Co může chtít? Viděl to? Byl svědkem celé té situace? Napadne mě? Zavolá na mě policii? Nebo mě teď začne vydírat a prodávat jako atrakci v cirkuse?

Měl jsem tu holku nechat holkou, dokud bylo čas...

Samozřejmě, že jsem chlapa neposlechl. Odpadlo pár kusů rohoviny, alespoň z jedné ruky, tou jsem chňapl po botech a rozhodl se uprchnout, sice za hlasitého, klopavého doprovázení, ale přesto.

„Sakra stůj!"

Ohlédl jsem se za sebe. Byl to nějaký břicháč, který by mohl být můj otec, možná i děda. Kráčel jaksi cupkatě a myslím, že sám asi trochu popíjel. Protože dokonce uběhl i pár kroků, už se chytal za srdce a já se začínal bát, aby mi tu nehodil infarkt.

„Neboj! Vím, co jsi!"

Hm?

Mezitím, co nabíral vzduch do plic, lovil v kapse nějakou věc, tabletku, a už ji strkal holce do rukou. Snad jí nechce dát nějaké drogy! Náhlý vztek se mnou pohnal blíže dvojici, čímž myšlenky na útěk byly rázem zašlápnuty do kanálu, ale dívčina reakce mě držela zpátky. Stejně jako tichý hlas chlapa, který jsem stejně uslyšel.

„Nebojte. Jsem od bezpečnosti. Tady tohle vás uklidní, pomůže od stresu. Jděte domů a dejte si ji před spaním, a na tento incident zapomeňte."

Holka trochu zafňukala, ale poslechla. Kývla na mě vděčně hlavou a ztratila se konečně v dálce. Zato ten pán, s trochu povislou bradou a přísným výrazem, nyní rudý jak rak, kráčel ke mně.

„To bylo pěkné, jak jsi se s nimi vypořádal."

„Co chcete?" vybafl jsem, ignoroval jeho řeči. Jen ať vyloží karty na stůl. Moje chodidla už začínala mít náznaky prstů. Hodil jsem boty na zem a začal ty potvory soukat dovnitř.

„Nic zvláštního, neboj. Ale, slyšel jsi někdy o čumsu?"

„O čemže?"

„Český útvar pro monitoring speciálních událostí a osob. Zkráceně, čumso."

Něco mi napovídalo, že jsem asi porušil nějaká pravidla, nebo je to taková ta organizace, kde lidi zavlečou do bílých komor a budou na nich provádět experimenty. Nevěděl jsem, čeho se obávat více. Šetřil jsem si na auto, nemůžu si dovolit platit pokutu!

„Ne," hlesl jsem, ale opatrně, a nespustil z pána oči. Jestli nemá někde zálohu, která se na mě vrhne! Snad ne!

„Aha... Tak to je ještě dobře, že jsem na tebe tady narazil. Antonín Křepelka, těší mě," podal mi ruku a musím říct, váhal jsem, než jsem ji uchopil. „Nechceš si sednout? Bude to na dlouho. Ale neboj, nic ti nehrozí, to vůbec ne. Jen přátelský pokec. A obuj se."

Opodál byla lavička, jejíž povrch musel být přímo namazaný žloutenkovou mastí, ale pokoušel jsem se myslet na toho chlapíka a jeho naprostou odměřenost, ačkoliv byl svědkem mých kopýtek.

„Hele, zkráceně. Čumso se zabývá lidmi, jako jsi ty nebo já. Jo, i já mám nějaké triky v rukávu, ačkoliv takhle zmlátit bandu bych nedokázal. To by byla Lucka nadšená, kdyby tě viděla! Jde o to, že my, jakožto státní orgán, máme za úkol evidovat takové, jako jsme my. Víš? Evidovat je, informovat, pomáhat jim, když se věci vymknou z kontrole, jako teďka..."

„Co jste jí to dal?" nezabránil jsem přerušení jeho monologu, jelikož kdybych se nezeptal teď, otázku bych do dvou sekund zapomněl.

„To byla naše speciální pilulka vyvolávající ztrátu paměti. Taková droga, řekl bych. Bezpečná," dodal, když viděl oheň v mých očí. „Používáme ji běžně, když nastane nějaký incident a měniči jsou odhaleni. Takže neboj, žádného zachránce s kopyty si pamatovat nebude."

Nevím, jestli mě to uklidnilo.

„Ale k věci. Celý tento incident pominu, jo? Nebudu ho řešit, nahlašovat, dopadlo to dobře a zachránil jsi dívku, jsi hrdina," poplácal mě po zádech. „Ale je potřeba, abys došel k nám do kanclu se zaevidovat. Chápu dobře, že evidovaný nejsi, že? Asi ne. Tak ať tě tam máme, a ty se kdyžtak měl na koho obrátit, až budeš zachraňovat někoho příště, jo?"

„Nebudete na mě podávat stížnost?"

„Stížnost? A proč proboha? Ti chlapi si zasloužili větší nakládačku! Ha! Ještěže jsem se u Toma tak zdržel, manželka mě sice zaškrtí, ale tohle, tohle stalo za to vidět! Dobrá práce, chlapče!" opět mě poplácal a mě začaly ty záda bolet.

„Kam... Kam se mám teda zastavit?"

To už Tonda lovil vizitku, strčil mi ji do ruky a chvíli na ni s úsměvem hleděl. Začínalo mi to být nepříjemné.

„Opravdu štěstí, že jsem narazil na tento poklad! Víš, chlapče, jsi docela nadaný, když jsi dokázal udržet přeměnu napůl! Opravdu nadaný, opravdu. Velice šikovný! Jinak, stav se kdykoliv, jsme tam od rána do pěti, někdy jen do půl čtvrté. V pátém patře! A neboj se, o nic nejde, to ne... Měl jsem dneska štěstí, to měl."

Byl jsem napitý, ale ten chlap více, a jeho snaha udržet si rozum nebyla tak velká, jako u mě. Naštěstí se už zvedal, plácal po rameni a pokračoval ve své cestě domů, za naštvanou manželkou.

Já se po pár dnech na daném místě stavil a za pár dalších dní mi už Tonda vyzváněl, jestli nechci vzít náhradu za mateřskou, že by se jim opravář/ajťák nesmírně hodil. A já řekl jo.