Když je člověk mladej, je si vším tak jistej...
Zasmál bych se svý tehdejší naivitě, ale už nevím, jak se smích vyluzuje, jak se musí zvednout koutky rtů, ani ten vnitřní pocit radosti už neznám. Zapomněl jsem to.
Jako malej kluk jsem vždycky fandil hrdinům. Možná by tomu nikdo neuvěřil, ale nebyl jsem špatnej člověk, nenarodil jsem se jako monstrum, netoužil jsem po tom, abych mohl ubližovat... právě naopak. Byl jsem si jistej, že bych se vždycky, za jakýkoliv situace, zachoval správně. Měl jsem svědomí - kdo má svědomí, ten prostě  a jednoduše tíhne k dobru. Už jsem se těšil, až budu dospělej, silnej a odvážnej chlap, kterej vždycky bude jednat podle morálky.

Nastoupil jsem do Bradavic a celá moje duše byla plná očekávání a nadšení. Už nebudu ten malej otloukánek, kterýho si podávaj mudlovský děcka. Tady se konečně ukáže, že nejsem zbytečnej. Teď teprve všichni poznaj', že nejsem jen vystrašenej blbeček. Ve vlaku jsem seděl v kupé s dalšími dětmi, ale vlastně jsem byl sám. Pozoroval jsem chlapce v chodbičce. Byl úplně jinej než já. Bavil se se všema tak lehce, jako kdyby všechny už dávno znal. Povídal si, vyprávěl, předváděl se. ,,Hlupák," poznamenal tehdy kluk, který seděl naproti mně. Celou cestu se se mnou nebavil, takže jsem jeho reakci bral jako samomluvu. Tehdy jsem ještě nevěděl, že kluk v chodbičce vlaku je James. Ani jsem neznal Severuse, kterej seděl naproti. Chápal jsem jeho rozhořčení, Severus stejně jako já neuměl tak snadno získávat přátele. Ale zatímco on takovými lidmi (jako byl James) opovrhoval, já k nim vzhlížel. Tak moc jsem se jim chtěl podobat. A nejvíc jsem se chtěl podobat Jamesi Potterovi. Od prvního dne jsem měl jedinej cíl - bejt jako James. Ve všem se mu podobat, souhlasit se všema jeho názorama, stát se jeho kamarádem, bejt s ním jako brácha.

,,Podívejme se, malý Péťa," pronesl Moudrý klobouk tak, abych slyšel jen já, ,,tak ty bys chtěl být hrdina."  Kdo by nechtěl? ,,Myslíš si, že na to máš potřebné schopnosti?"  To možná ne, ale víc než kdokoliv jiný na světě, jsem byl odhodlanej podniknout všechny potřebný kroky, abych se stal hrdinou! ,,Kdo chce být statečný, musí znát své limity a své slabiny," vysvětloval mi klobouk. ,,Přání někdy nestačí."  Já si ale byl jistej, že to zvládnu. Věděl jsem, po čem toužím. Nic mi nemohlo stát v cestě, vždyť moje přání bylo upřímný a bezelstný. ,,Snad nalezneš štěstí... v Nebelvíru!" pronesl už nahlas a ozval se hlasitý potlesk od stolu, nad kterým se vznášely červený a zlatý fangle. Hrdě jsem kráčel k tomu stolu, z toho co mi povídal Moudrý klobouk jsem si pranic nedělal. Byl jsem si totiž tak jistej...

Nikdy mě nenapadlo, že se stanu hlavním záporákem v příběhu svýho života.

Mí drazí přátelé, mám vás tak málo,
vzdát se vás bez boje, to by tak hrálo.
Vy jste mi kormidly tou vodou kalnou,
kvůli vám povedu i bitvu marnou...

(Doznání - Jiří Dědeček)