Já vím, že to trvalo dlouho, není to tím, že bych to neměla napsané, povídku mám dokončenou, já jenom vždycky musím počkat, abych viděla, co s vámi ta kapitola udělá. Nebudu se už více omlouvat, protože je to strašně ohraná záležitost. Hurá do kapitoly.

Jen tak mimochodem, zdálo se vám, že Evangelline podlehla Sherlockovu kouzlu příliš snadno? Nebojte, ona je hodně dobrá herečka.

***

Sherlockův výraz v té chvíli byl naprosto nepopsatelný a Evangelline by si ho i bývala užívala, kdyby ostražitě nevykukovala z uličky a nečekala, než Clarisse a Leonard přejdou. Když se tak konečně stalo, vydechla úlevou a opřela si hlavu o zeď za sebou. Skoro si ani nevšimla Sherlockova tázavého pohledu, kterým ji propaloval.

„Dlouhý příběh," zkusila to zamluvit.

„Jistě velmi dlouhý," přisvědčil Sherlock a vzápětí dodal: „hádám, že jsme potkali někoho, koho jsi nechtěla, aby nás viděl?"

„Tak nějak, ano."

***

Sherlock tak nějak nevěděl co se děje. Chvíli si snad myslel, že ho Evangelline zatáhne do temné uličky, kde ho posléze začne vášnivě líbat, ale to se trochu přepočítal, protože ho jen přimáčkla na studenou zeď a pohledem mu nařídila jednoznačné „mlč."

Správně pochopil, že potkali někoho, kým Evangelline nechtěla být spatřena. Okamžitě mu začalo vrtat hlavou, koho. Za chvíli Eve řekla něco v tom smyslu, ale nezmínila nic konkrétního.

Dál doopravdy nevěděl, jak reagovat. Totiž, ještě ho nikdy nikdo nezatáhl do tmavé uličky, aby se s ním před někým schoval, takže neměl nejmenší tušení, co společnost v takovýchto situacích vyžaduje. Pochyboval, že o tom kdy četl nějakou studii, naštěstí ho však zachránila Evangelline.

„Ehm, tohle bylo trochu trapné, omlouvám se," řekla a pohlédla mu do očí.

„V pořádku," zareagoval na ni Sherlock a dovolil si jí hledět do očí možná trošku déle, než bylo etiketně přípustné.

„Půjdeme?," zeptala se.

„Ano," řekl Sherlock a opět jí nastavil rámě.

***

„Děkuji za večer," řekl jí Sherlock, když stáli u ní před domem.

„Byl vám v něčem přínosný?," zeptala se Evangelline.

„To zajisté byl," odpověděl Sherlock.

Evangelline nevěděla, v čem konkrétně by ten večer měl být přínosný. O krvavém umění nepadlo ani slovo, ptal se jí pouze na ty nejobyčejnější věci. Na oblíbenou hudbu, filmy, jídlo, ale ne na nic osobního. Možná to byla jeho cesta anebo byl tak geniální, že z těchto jednoduchých odpovědí dokázal vydedukovat ty mnohem složitější.

„Mohu vás vidět znovu?," zeptal se náhle a Evangelline ztuhl úsměv na rtech, přesně tomuhle se chtěla vyhnout. Neměla sebemenší zájem o to, se na někoho vázat.

„No," odmlčela se, „já nevím," použila velmi geniální výmluvu. S menšími obavami se podívala Sherlockovi do obličeje. Jeho výraz se z původně příjemného a možná i trochu veselého změnil. Změnil se na vážnou masku, přesně tu masku, kterou používala ona.

„Nechtěl bych vás obtěžovat," řekl tvrdě.

„Neobtěžujete mě, já jenom," zhluboka se nadechla, „nejsem na tohle zvyklá."

„Zvyklá na co?," zeptal se Sherlock trochu znepokojeně.

„Na zájem."

„Oh," vydechl Sherlock a tváří mu prolétlo tisíc vzpomínek. Také nebyl zvyklý na zájem. Poznala to na něm.

„Něco vymyslete, pak mi dejte vědět," zamluvila postupně zhoršující se situaci.

„Dobrá," pookřál trochu Sherlock.

„Nabídla bych vám své telefonní číslo, ale předpokládám, že ho už máte zjištěné," dodala.

Sherlockovi proběhlo po tváři pobavení, „to je pravda."

„Tak tedy nashledanou, pane Holmesi," řekla Evangelline a napřáhla k němu ruku.

„Říkejte mi Sherlocku," odpověděl Sherlock a pevně její chladnou dlaň uchopil.

„Nashledanou."

***

Stála před zrcadlem a koukala na svou bledou tvář. Co to zase vyváděla? Nejradši by si nafackovala. Kývla Holmesovi na další schůzku, tedy vlastně Sherlockovi. Zamyslela se nad tím, jak jí nabídl, ať mu říká křestním jménem. To on se na nic takového ptát nemusel, prostě pro něj byla Evangelline a konec, žádná domluva neproběhla.

Sherlock Holmes možná nebyl zvyklý na zájem, ale rozhodně byl zvyklý dostat vždy to, co chce, viz další schůzka. V duchu zaúpěla a stříkla si na obličej studenou vodu, aby se trochu probrala. Co se to s ní dělo? Nikdy nebyla takhle... lehkovážná. Nikdy nekývala na schůzky, nikdy si s lidmi nevycházela ven. Sherlock na ní působil více, než mohla připustit. Potřebovala být opět sama sebou. Naštěstí přesně věděla, jak to zařídit.

Odemkla jedinou zásuvku u svého stolu, kterou měla na zámek. Ten stůl se nacházel v galerii. Nejdříve se rozhlédla kolem sebe, prohlédla si obrazy, které už vytvořila a které si koupila. Musela se usmát, umění jí dělalo dobře. Ne však tak moc, jako to její umění. Výraz jí opět potemněl, sáhla do šuplíku a vytáhla kovovou krabičku, ve které měla všechno patřičné náčiní. Opatrně krabičku otevřela a zrak ji padl na její skalpel, krabička obsahovala ještě žiletku, pár sterilizovaných jehel a kanylu. V šuplíku se nacházela ještě další krabička, byla to lékárnička – plná obvazů, náplastí a desinfekce. Všechno tohle vzala a odnesla si to k sobě do ložnice. Pak se do galerie vrátila ještě pro igelit, z police nad stolem vzala blok s návrhy na řezby a z kuchyně plastovou krabičku.

Postupovala stejně, jako vždy. Na zemi rozprostřela igelit, na který si sedla. Poprvé však ještě přesně nevěděla, co bude dělat. Vzala do ruky blok a začala si projíždět různé kresbičky. Notes obsahoval nákresy všeho možného. Od těch nejjednodušších věcí, až po složité kresby, mnohdy bylo těžké vybrat. Dnes se však rozhodla pro něco úplně jednoduchého, malinkého, avšak na poměrně složitém místně.

Jednalo se o dvě osmidobé noty vedle sebe, každá měřila na výšku asi dva centimetry. Samotná řežba by nebyl problém, problém bylo místo, které si Evangelline zvolila. Chtěla mít tyto dvě noty za uchem, aby jí vždycky připomínaly to, jak ráda poslouchala hudbu. Byla to hezká symbolizace, ale realizace tohoto nápadu se ukázala jako poměrně složitá. Za uchem je kost a není tam moc silná vrstva kůže, proto věděla, že nemůže moc tlačit. Postavil si před sebe přenosné zrcadlo a natočila se k němu bokem, vzala do ruky skalpel a s pevným přesvědčením ho vedla k oblasti za uchem. Ruka se jí ani nezachvěla. Byla si jistá. Byla opět sama sebou.

***

Sherlock seděl v křesle a přemýšlel. Dokonce velmi usilovně. Řešil, kam vezme Evangelline příště. Večeře? Moc předvídatelné. Procházka? Moc romantické, oni nejdou na rande ale na čistě pracovní schůzku, co mu zbývalo dál?

A pak mu to došlo, najednou přesně věděl, kam může Evangelline vzít.

***

Evangelline ležela v posteli. Za uchem pociťovala ono příjemné pálení z dobře odvedené práce. Krve teklo naprosté minimum, provedla, jako vždy, čistý řez. Ránu pečlivě ošetřila, zalepila náplastí a šla spát. Byla unavená, ale teď už tak příjemně unavená, vláčná a poddajná. Zavřela oči a spokojeně vydechla.

Ráno ji probudil křik nějakého dítěte z ulice. Rychle zahnala myšlenky na vraždu onoho rušivého elementu a radši se vypotácela z postele ven.

Její první kroky vedly do koupelny, kde si opláchla obličej, stáhla si vlasy do drdolu a nedočkavě strhla náplast za uchem. Vzala si k ruce malé zrcátko, aby na dílo pořádně viděla. Bylo krásné, něžné a přesně takové, jaké mělo být.

Rychle si do obýváku doběhla pro fotoaparát a kresbu ihned vyfotila. Měla další článek na blog.

Osprchovala se, oblékla a ranku si opět zalepila. Dokud nebyla viditelná jen bílá jizva, kresby nikdy neodhalovala. Vždy si radši počkala na finální výsledek, svět z ní nesměl vidět ani jednu nedokonalost.

Zrovna si vařila oběd, připravovala lasagne, které nade vše milovala, když jí zazvonil telefon. Podívala se na displej, cizí číslo. No jistě, jaké jiné cizí číslo, než to Holmesovo by jí mohlo volat, že? Už byla skoro zase ve své kůži, když v tom jí zavolá tenhle krásný zvědavec a chce po ní schůzku. Počkat, doopravdy si právě pomyslela krásný? Nakonec se nad vyhrávajícím telefonem smilovala a hovor přijala.

„Zdravím, Sherlocku," řekla jako první.

„Dobré dopoledne Evangelline," ozval se z druhé strany ten hlas. Po těle jí přejel mráz.

„Přejete si?"

„Vlastně ano, chtěl bych vám něco ukázat."

„Skutečně, kdy?"

„Zítra, maximálně pozítří, budete mít čas?"

„Ano," odpověděla Evangelline automaticky, aniž by nad odpovědí přemýšlela.

„Skvěle, ozvu se vám."

„Nashledanou."

„Nashledanou."

Tak to byl divný a extrémně krátký hovor. Nevěděla co od Sherlocka očekávat. Už se málem přistihla při tom, že se těší. V duchu se okřikla a dále se soustředila na přípravu lasagní.

Bylo to kratší, ale další díl přidám brzy. Mějte se krásně, odezva potěší.