S novou kapitolou se hlásím poměrně brzy a to z toho důvodu, že se vám to očividně líbí a já prostě miluju to, že to co dělám, se někomu líbí. To je prostě tak nepředstavitelné, že vy ty moje slovní průjmy fakt hltáte. Děkuji, děkuji a ještě mnohosetmilionkrát děkuji za vaši odezvu, které je víc než si zasloužím. Teď už však k této kapitole, která bude taková... no, úvahová? Možná, zkrátka řekněme, že Sherlock zanechal v Evangelline jakési dojmy, se kterými se ona musí vypořádat. Doufám, že si kapitolu užijete. Obrázek v médiích pochopíte;)

***

Evangelline byla zmatená, nebylo jí jasné, co se to právě v jejím bytě odehrálo za nepovedenou scénku. Sherlock tu byl, a najednou nebyl. Takhle to bylo jednoduché. Ale stejně ji mátlo několik faktů.

Šla si postavit na čaj a u toho si promítala, co právě zažila. Sherlock do bytu přišel s jistým záměrem – pochopit a přezkoumat krvavé umění. Krvavé umění, které ona založila a plně rozvinula. Sherlock se vydával za někoho, kdo není, zjevně chtěl vidět, jak se chová k veřejnosti. Když však přiznala, že ví o jeho předstírání, jeho chování se úplně změnilo. Nezajímal se však, proč na sebe tvoří obrazy, nebo proč o tom píše blog. Řekl jen, že to „stojí za prozkoumání," a pak spokojeně odešel. K dosažení jeho cíle mu stačil pouhý souhlas na schůzku. A ona mu ten souhlas dala. Sama tomu do teď nevěřila, v tu chvíli nejednala se zdravým rozumem, její odpověď byla naprosto impulzivní a ovlivněná Sherlockovou přítomností.

Působil na ni, ano. Teprve teď si dovolila uvažovat o Sherlockovi, jako o osobnosti. Ne, jako o někom, kdo se pouze slepě honí za odpověďmi. Navíc, už teď věděla, že Sherlock bude v jejím životě hrát významnou roli. Z lidí, které znala osobně, o jejím zdobení věděl jenom Leonard a Clarisse, a ti ji nesoudili. Dříve možná ano, ale dnes už věděli, že je to zbytečné. Už ji nepřemlouvali k tomu, aby s tím přestala, oni věděli, že přestane, a že se to blíží. Ale dnes přibyl Sherlock Holmes, naprosto cizí osoba, která přijde k ní do dveří a ví o tom, co dělá. Vědělo to hodně lidí, internet byl obrovský přísun informací, ale jen tři lidi, které znala osobně, byli obeznámeni s její tajnou vášní. Leonard, Clarisse a teď, je tu i on, Sherlock Holmes.

Zaklepala hlavou, jako by si myslela, že tyhle myšlenky prostě vyskáčou ven, nevyskákaly. Jaké překvapení. Zalila čaj horkou vodou a usedla s ním v kuchyni ke stolu. Měla hodně námětů k přemýšlení, ale právě teď, jí v podvědomí strašila pouze jedna otázka, a totiž, co jí přinese zítřejší schůzka se Sherlockem.

***

„Jsi tu brzy," podotkl John, když Sherlock vrazil do dveří. John sice žádnou odpověď nečekal, ale když se na Sherlocka podíval, jeho výraz v něm vyvolal další otázky. Tvářil se, jako kdyby vyhrál v loterii, ale byl to Sherlock, takže se spíše dalo říct, že se tváří, jako kdyby našel satanisticky zavražděnou mrtvolu s vyrytým vzkazem do kůže na zádech.

„Ukázalo se, že to nevyžadovalo tolik času, jak jsem si původně myslel," odpověděl Sherlock a vešel do obýváku, kde si sedl do křesla.

„Co se děje, Sherlocku?," zeptal se John náhle a nečekaně.

„Co by se mělo dít?," odpověděl Sherlock automaticky a ani nepřemýšlel nad tím, jestli to vlastně chce Johnovi zatajit.

„Ale prosím tě, Sherlocku, jsi jak vyměněný a Mycroft o tebe má starost."

„Cože?" zpozorněl Sherlock.

„Slyšel jsem, když tu ráno byl, ale pak odešel on, i ty. Když jsem se vrátil z práce, byl na záznamníku vzkaz od Mycrofta pro tebe, „poslechl jsem si ho a moc jsem nevěděl, co si o tom mám myslet.," vysvětlil situaci John.

„Aha," hles zamyšleně Sherlock a už se zvedal a mířil do kuchyně. Mycroft mu nechával vzkaz? Kdy? A hlavně proč, když spolu ráno mluvili?

Šel do kuchyně, kde měli na lince uložený záznamník a zmáčkl tlačítko „play". Bytem se rozezněl Mycroftův hlas, který rozhodně nezněl, jako Mycroft.

„Sherlocku, prosím, ještě než za ní půjdeš, je tu něco, co jsem ti neřekl a asi jsem měl," Mycroft se v záznamníku odmlčel a Sherlockovi se sevřely útroby, co pro něj Mycfort ještě má? „Tahle věc, tenhle případ, Sherlocku, já jsem se nikdy s ničím podobným nesetkal a je to..., velmi znepokojující, také tomu vůbec nerozumím," Mycroft, že něčemu nerozumí? Sherlock se musel od srdce zasmát. „Zkrátka, to co jsem ti chtěl říct je; buď opatrný, Sherlocku, nevíš, s čím máš tu čest."

Sherlock nad těmito slovy přemýšlel, bylo mu jedno, že mu někdo říká, ať je opatrný, kord v tomhle případě. Nad čím se však pozastavoval, byl cit, ten cit, který z Mycroftova hlasu cítil. Na tohle nebyl zvyklý, Mycroft o něj málokdy projevil starost a teď, teď dokonce spolkl svou hrdost, aby mu po tom, co se ne v příliš dobrém rozešli, zavolal a vyložil mu své obavy o něj. Nebylo to špatné, když se o vás někdo zajímá.

Když už byl u toho zájmu, došlo mu, že Johnovi dluží trochu informací.

„Johne?," zavolal.

„Ano?"

„Potřebuji ti něco říct, ale musím tě na to připravit."

„Sherlocku, pokud jde o nějak zvlášť brutální vraždu, tak nezapomeň, že..."

„Ne, o to vůbec nejde," skočil mu do řeči Sherlock.

„Tak o co tedy jde?," zeptal se John a přišel za Sherlockem do kuchyně.

„Jde o jednu dívku," začal Sherlock.

„No ne, Sherlocku, ty máš..."

„Prosím tě, Johne, ty mě snad neznáš? O tom to vůbec není," odbyl ho Sherlock. V duchu už si však nechtěně fantazíroval nad tím, jak se dotýká bělostné, krásné kůže Evangelline Flynnové.

„Tak co?," vytrhl ho z myšlenek čím dál tím naléhavější Johnův hlas.

„Pojď, zapneme si k tomu internet," navrhl Sherlock a odešel s Johnem do vedlejšího pokoje.

***

Podřimovala na gauči, byla výjimečně unavená. Občas to na ni prostě dolehlo a nebylo pro ni lepší relaxace, než se zhroutit na gauč a na pár hodin si zakázat pohyb. Rozhodně to fungovalo. Z blaženého nicnedělání ji však vyrušil telefon. Polekaně sebou trhla, když se bytem rozezněl hlasitý a nepříjemný vyzváněcí tón. Otráveně hrábla rukou na konferenční stolek a zamžourala na displej, kdo jí to otravuje. Clarisse.

„Co je?," zvedla telefon a možná trošku více nerudně, než měla původně v úmyslu, řekla Eve.

„No promiň, že volám," ozvalo se z druhé strany hovoru rádoby dotčeně.

„Promiň, povídej," pobídla ji Evangelline.

„Nic, jen jsem tě chtěla pozvat zítra na večeři."

V Evangelline zatrnulo, vždycky souhlasila s tím, že s nimi půjde na večeři. Ona milovala chození do restaurací a měla ráda městský život. Ven chodila jen s Clarisse a Leonardem, ale zítra má schůzku se Sherlockem, tak jak se z toho vykroutí? Říct pravdu? Nesmysl, to už by se Clarisse nezbavila. Možná časem ano, ale teď? To nepřipadalo v úvahu. Proto jí na jazyku vyvstala ta nejbanálnější lež.

„Víš, mě není moc dobře."

„Copak ti je Eve?," zeptala se rychle Clarisse a v jejím hlase byly znát obavy.

„Nic vážného, jen jsem taková přešlá," uklidnila ji Eve, nezdálo se však, že by to moc pomohlo.

„Eve, nepřehnala si to s krví, že ne?"

„Neboj se, dávám si pozor."

„Víš, jak to dopadlo, když sis dělala ten strom na zadní stranu lýtka, ztratila si moc krve, a kdyby si doma v mrazáku neměla zásobu vlastní krve, bůh ví, jak by to dopadlo," zpustila Clarisse a Evangelline se musela usmát.

„Neboj se, jsem v pořádku, Clarisse."

„Tak dobře, měj se fajn a odpočívej," řekla ještě Clarisse a zavěsila.

„Pa."

Eve se trochu rozvzpomínala, ten strom si dělala tak před dvěma lety. Byla to náročná kresba, jedna z těch nejnáročnějších, navíc byla umístěna na místě, které je hodně prokrvené a citlivé – od podkolenní jamky až po konec lýtka. Bylo to nádherné, ale Eve u toho ztratila doopravdy dost krve. Jenomže Eve, byla připravená na všechno, i na tohle.

Všechnu krev, kterou kdy při tvoření ztratila, si skladovala do plastových sáčků, které se používají v odběrových centrech, a dávala si je do mrazáku, který si trochu upravila, takže krev nebyla zmrzlá, pouze stabilizovaná. Pracovala v laboratoři, která krev zkoumala, takže věděla, jak provést transfuzi, měla na to doma i jednoduchou soupravu.

Jakmile strom dodělala a pečlivě po sobě uklidila, ránu ošetřila, pocítila na sobě značné změny. Motala se jí hlava, měla rozostřený zrak a bylo jí na omdlení. Věděla z čeho to je – velká ztráta krve. Bylo to jasné, rána krvácela opravdu hodně. Proto se nějakým způsobem domotala k mrazáku, ze kterého vytáhla půl litrový sáček. S ním běžela do ložnice, kde měla ve skříni schovanou kanylu a trubičku. Trubičku strčila do uzávěru v pytlíku a kanylu si píchla do žíly. Jednou rukou držela pytlík nahoře a cítila, jak jí krev putuje do žil. Za pár minut už jí bylo mnohem líp.

Věděla, že by na to určitě neumřela, ale rozhodně by z toho mohla ztratit vědomí, což by mohlo vést k hospitalizaci do nemocnice, což si při svém stavu nemohla dovolit.

Když na sebe začínala tvořit, nevěděla, jak to vyřešit s doktory, před kterými by se, chtě nechtě, musela svlékat. Vše se vyřešilo, když ve svých dvaceti letech poznala Leonarda, který se o rok později o krvavém umění dozvěděl a pochopil ho, i když mu to trvalo poměrně dlouho. O další rok později souhlasil s tím, že bude Evangellinin osobní lékař. Pracoval totiž jako doktor na klinice a do laboratoře chodil jenom občas.

Evangelline se usmívala. Už ušla tak dlouhou cestu, ale stálo to vůbec za to?

***

„Pane bože," zhrozil se John, když mu Sherlock objasnil situaci.

„Za jiných okolností bych ti vyvrátil boží existenci, dnes s tebou však nemůžu nesouhlasit," řekl Sherlock a přejel si rukama po obličeji.

„Sherlocku, ta dívka je nemocná," podotkl John.

„Právě, že není, Johne," povzdechl si Sherlock.

„Jako to myslíš?"

„Podívej, bylo by zcela pochopitelné, kdyby se sebepoškozovala kvůli tomu, že trpí nějakou psychickou újmou, ale ona netrpí. Má k tomu důvody, neměla jednoduché dětství, ale to není ten důvod."

„Tak co, je potom ten důvod?"

„Je jí z nás špatně."

„Cože?," nechápal John.

„Ona to vidí, Johne."

„Co vidí? Ježiši Kriste, Sherlocku, mluv jasně."

„Vidí, svět takový, jaký je. Vidí, jak je lidstvo ubohé a ta představa, Johne, ta představa, že vypadá stejně, jako oni ji ubíjela."

„Musela se odlišovat," konstatoval tiše John.

„Ano."

„A našla si tenhle způsob."

„Ano."

„Ale, proč?"

„Vždy milovala umění a kreslení, studovala i uměleckou školu, proto se to na ní odrazilo," vysvětlil Sherlock.

„Ale vždyť ona je úplně proti pudům lidské sebezáchovy, to jí to nebolí nebo co?"

„Já nevím, Johne."

„A co s tím budeš dělat?," zajímal se John.

„Půjdu s ní na večeři," odpověděl Sherlock a John se utopil v šálku čaje, ze kterého zrovna pil.