Mí drazí a vážení čtenáři, snad mi odpustíte, že jsem novou část nepublikovala dříve, ale válela jsem si šunky na dovolené, na které jsem měla velmi omezený přístup k internetu. Posílám vám všem, kteří jste projevili nějakou odezvu u předchozích dílu, vzdušné polibky a vzkazuji vám, že u mě máte takové to drobné plus. Nuže, ale teď už se vrhněme na další díl, snad se bude líbit. Odezva potěší:)

***

Když Sherlock dorazil domů, obloha už byla téměř úplně černá. John seděl na gauči, v pravé ruce držel odpolední výtisk lokálních novin a z levé ukusoval nějaký sendvič.

„Jsem doma," oznámil Sherlock ve dveřích, a aniž by si svlékl kabát či očekával nějakou reakci, vzal svůj notebook a s ním v náručí vrazil k sobě do pokoje.

Sedl si na svou širokou, dvoulůžkovou postel, otevřel notebook a ihned najel na stránky bloody-art.com. Opět se před ním zjevila baletka, už navždy vyobrazena na těle mladé ženy. Chvíli jen tak seděl a koukal, než si uvědomil, co měl původně v plánu. Najel na sekci „komentáře" a napsal krátkou, avšak smysluplnou a odpovědi hodnou odezvu: „V skutku krásný výjev, jeho autor je jistě hoden být nazýván umělcem, je mi však neznám důvod vaší touhy stát se uměním, myslíte, že by mi mohl být objasněn?". Klikl na „odeslat komentář", ale blog po něm začal chtít nějaké uživatelské jméno. Nechtěl se prezentovat jako Sherlock Holmes, aby mohl být lehce vystopován, nechtěl však ani zůstávat úplně anonymní. Proto zavzpomínal na svá léta v drogovém kartelu a do kolonky „přezdívka", naťukal: Sheeza_221B a komentář odeslal.

Stránku netrpělivě aktualizoval každou půl minutu, odezva se však objevila až za dvacet pět minut po odeslání komentáře. Nedočkavě opět rozklikl sekci „komentáře" a přečetl si odpověď. „Není to až tak touha jako spíše potřeba, milý Sheezo, potřeba být odlišnou od dnešního nemocného světa, myslím, že mi to jde."

Být odlišnou? To se jí tedy rozhodně povedlo, ale pořád mu nešlo na mozek, jak je vůbec schopná, zajít až tak daleko. Slečna Eve Flynnová, ho chtě nechtě, začínala fascinovat.

Lehl si na záda na postel a uvažoval; v případu krvavého umění se nemohl pohnout dál, dokud Mycroft nesvolí a neposkytne mu potřebné informace. Vraždy se momentálně v jeho žebříčku zájmu posunuly až na spodní příčky a housle mu John někam schoval, takže měl útrum i s rozvojem své umělecké stránky. V tom ho to napadlo umělecké stránky! Mohl kreslit, mohl malovat, mohl začít tvořit, aby pochopil, proč je Eve uměním a obrazy tak posedlá.

Vyšvihl se na nohy tak rychle, až se mu trochu zamotala hlava. Vtrhl do obýváku jako hurikán a hnal se k pracovnímu stolu pro čistý papír a obyčejnou tužku.

„Sherlocku?," otázal se John pomalu, když uviděl Sherlocka, jak zběsile přehazuje papíry na stole.

„Tužku Johne, potřebuju tužku," drmolil Sherlock.

„Ehm," odkašlal si John a významně se podíval na konferenční stolek, na kterém stál stojan s tužkami a propiskami. Sherlock k němu mlčky přešel, popadl ho do ruky a společně s hromádkou čistých papíru odešel opět k sobě do pokoje.

U sebe v pokoji si sedl na židli ke stolu, položil před sebe papír, do ruky uchopil tužku. Už byl s to udělat první tah, když si uvědomil, že nemá nejmenší ponětí, jak by to měl udělat. Povzdechl si, jak on nesnášel, když mu něco nešlo hned. Otráveně se natáhl pro notebook a zapnul svého věrného pomocníka youtube. O pár videí později pochopil základní techniku stínování, dovedl celkem slušně nakreslit lidské oko a zvládal i květy růže, či peříčka. Maloval dál a dál, ani si neuvědomil, jak moc ho to pohltilo. Dokončil jeden obrázek a měl ihned potřebu vytvořit něco nového, protože věděl, že příště, to bude lepší.

„Na co jsi myslela Eve, když jsi malovala, co?," říkal si tiše pro sebe a nechal se unášet proudy námětů a myšlenek o Eve a krvavém umění.

***

Nestávalo se moc často, že by Sherlocka něco probudilo, vždycky se budil sám a poměrně brzo. Dnes si však dopřál delší spánek, protože téměř do tří do rána kreslil. Vzbudil ho telefon, který mu u ucha začal vyhrávat nepříjemnou melodii příchozího hovoru. Malátně hrábl na noční stolek a rozostřeným zrakem koukl na displej. Párkrát musel zamrkat, aby zjistil, že mu volá Mycroft. Okamžitě se probral a hovor rychle přijal.

„Ano?"

„Dobré ráno bratříčku, snad tě nebudím?," ozval se Mycroft trochu jízlivě.

„Jistě, že ne," ohradil se Sherlock a sedl si, „hádám, že mi voláš, kvůli mému případu," konstatoval.

„Vskutku, podíval jsem se na ony webové stránky a byl jsem mírně...," odmlčel se Mycroft, jakoby si nebyl jistý, jestli to má říct nahlas, „rozrušen," dodal nakonec. „Hádám, že jsem nebyl sám," dodal.

„Ne," potvrdil mu Sherlock, „máš pro mě tedy ty informace?"

„Ano, sám jsem se do toho zapojil, ale pořád nechápu, jaký je tvůj motiv vyšetřování této dívky," řekl Mycroft.

„To ti řeknu, až budu mít všechny podstatné údaje o Eve Flynnové."

Mycroft si povzdechl, „pořád stejně tvrdohlavý, že, Sherlocku?"

„Nemáme si co vyčítat, Mycrofte."

„Dobrá, mohu se u tebe stavit buď teď hned, nebo až v osm večer, jinak mám jednání," změnil Mycroft téma.

„Klidně přijeď hned teď," odpověděl Sherlock, Mycroft se rozloučil a Sherlock zavěsil. Trochu se otřásl vzrušením, byl přímo hladový po informacích o téhle Eve, vlastně se nemohl dočkat. Rychle se vydal do koupelny, musel přežít to, že ho přijde navštívit bratr, ještě, aby ho tu viděl pobíhat v pyžamu.

***

Ač to bylo někomu podivné, či nepochopitelné, Evangelline měla přátele. Teda respektive měla jen dva. Kamarádku a kamaráda. Kamarád se jmenoval Leonard, bylo mu dvacet osm let a pracoval s ní v laboratoři. Kamarádka se jmenovala Clarrise a bylo to Leonardova přítelkyně. Oni dva věděli o tom, co Evangelline dělá, věděli, i proč to dělá. Mnohokrát se jí snažili domluvit, ať s tím přestane, ale když jim nakonec odpověděla: „Přestanu, až budu dokončená," pochopili, že jim nezbude nic jiného než počkat. Často už na Eve ani nepohlíželi jako na člověka, spíš pro ně byla nějaká vyšší bytost odjinud, než z téhle, pro ni až příliš jednoduché, Země.

Ale měli ji rádi, co rádi, milovali ji. Díky ní byl jejich život lepší, ctnostnější a mnohem více otevřený. Vysvětlila jim věci, kterých si nevšímali. Občas prohodila nějakou svojí poznámku o lidech, která jim obou dvou otevřela oči. A ona měla ráda je, byli jediná forma rodiny, jakou, kdy poznala, a byla za ni neskonale vděčná.

***

„Eve, neboli Evangelline Flynnová," začal Mycroft a rozprostřel před Sherlocka na stůl papíry.

„Věk dvacet šest let, výška sto šedesát osm centimetrů, váha padesát jedna kilogramů, dcera soudkyně a podnikatele. Od pěti let žila jen s matkou, se kterou, jak vidno neměla dobré vztahy, od devíti let totiž žila jen s otcem. V dvanácti letech byla její matka zavražděna, když chybně odsoudila muže k smrti. Studovala na soukromé škole, poté uměleckou konzervatoř. V devatenácti letech, bezprostředně po ukončení konzervatoře se odstěhovala do Londýna, má byt na pobřeží Temže, v jednom z těch lepších bytových domů. Živí se prodejem svých obrazů, který se jí celkem daří, pondělky a pátky tráví v laboratořích na analýzu krevních vzorků jako laborantka. Blog začala, když jí bylo dvacet jedna let, zanedlouho bude mít pětileté výročí. Neobklopuje se žádnými známými, nemá přítele, či stálý vztah, dříve, však bývala však patrna různá dostaveníčka s cizinci v barech, či na diskotékách. Má jen dva známé přátele – Clarisse O'bayovou a Leonarda Coopera, kteří tvoří pár," zahrnul Mycroft Sherlocka informacemi, který pozorně procházel jeden papír po druhém. Díval se na její fotky – jak vystupuje z auta, jak sedí v restauraci a jak za oknem zatahuje rolety. To vše stihli Mycroftovi muži nafotit včera večer.

„Díky," řekl úsečně Sherlock a doufal, že to zůstane bez odezvy. Jeho prosby však nebyly vyslyšeny a Mycroft rádoby překvapeně odpověděl:

„Mohl bys to prosím zopakovat? Myslím, že jsem se přeslechl."

„Velmi vtipné, Mycrofte, snad abys šel, ne?"

„Ani nenabídneš svému bratrovi sušenky?"

„Myslel jsem, že držíš dietu."

„Já jí držím, jenom právě teď ne."

„Ven."

„Matka by se zděsila."

„Vypadni, Mycrofte."

„Jak se jen její mladší syn chová k tomu staršímu," rýpal Mycroft dál a Sherlock pomalu a jistě ztrácel nervy.

„Nemáš náhodou nějaké jednání?"

„Pro tvé vlastní štěstí, ano mám," řekl Mycroft, opět svým vážným stylem a odporoučel se ke dveřím.

Sherlock si oddechl, konečně sám. Konečně měl čas, se na Eve, nebo vlastně Evangelline podívat. Byl překvapen, jako jeden z mála Angličanů neměla prostřední jméno, byla to prostě Evangelline a konec. Líbilo se mu to.

Po dalším přezkoumání složky se dověděl, že pochází z Cardiffu, takže to nebyla Angličanka, ale Wellshanka. Ráda chodí do restaurací, jak vidno nemá problém s tím, své tělo na veřejnosti ukazovat, ale nevyhledává to. Takže se za své jizvy nestydí, je na ně skutečně pyšná. Sherlock to doopravdy nechápal. Podíval se na její adresu; 14B Ringle street. Možná, že by si mohl udělat malý výlet.

Mrkl na hodinky, bylo k deváté hodině ranní, John bude každou chvíli vstávat. Dnes byla sobota, tudíž měl odpolední směnu. V Sherlockovi se vzbudila obrovská touha Evangelline poznat už dnes a obecně se vědělo, že Sherlock je známý svým impulzivním chováním. Proto nebylo moc k podivu, když na sebe hodil kabát, napsal Johnovi lístek s tím, že by se měl do večera vrátit, a vyběhl na ulici stopnout si taxík.