Uf, je to tady. Poslední kapitola. Finální část příběhu o Krvavém umění je jako paradoxem, tou nejkratší částí, kterou jsem k povídce, kdy napsala, ale myslím si, že je akorát. To všechno nechám na vás. Užijte si to a pod kapitolou máte doslov, který jsem napsala těsně po dokončení povídky, toho data, které máte uvedené na konci doslovu. Ten text, odhaluje kus mě, odhaluje to, jak jsem se dostala k povídce Krvavé Umění. A teď žádné dlouhé okecávání, to nechám, až na konec. Doufám, že nezklamu.

***

Čas plynul, ale oni žili pro přítomnost. Dny spolu trávili jako doposud, chodili k případům, do restaurací, na procházky a neustále poznávali jeden druhého.

Evangelline po pár dnech skutečně poznala Johna, který ani netušil, co jeho nepřítomnost, v bytě na 221B v Baker street, jednoho večera způsobila. Byl to neskutečně milý, hodný a na první pohled mírumilovný člověk. Když ho však Evangelline poznala blíže, zjistila, že i přes jeho výšku, je pěkný tvrďák s peprným slovníkem a zálibou v adrenalinu. Člověk, který by šel přes mrtvoly, aby ochránil ty, které miluje.

Mezitím Sherlock poznal Clarisse a Leonarda, kteří byli překvapeni neskutečným způsobem – vždyť oni nezažili, že by se Evangelline vázala na někoho jiného než na ně, ale přijali ho. Vlastně ho začali obdivovat a mít rádi. Sherlockovi byli sympatičtí také, nebo alespoň doufala.

Chápala, proč má Sherlock Johna tak rád a proč si padli do noty, bylo to do očí bijící. Jeden bez druhého by teď nepřežili. Avšak John měl Sáru, milou a krásnou duši, která byla od pohledu sympatická. A Sherlock a Evangelline? No, to bylo trochu složitější. Stále se nepovažovali za pár, i přesto, že spolu trávili čas, občas spolu spali a rozuměli si, stále ještě nebyli pár. Kvůli tomu, že se Evangelline ještě nerozhodla.

Až na to, že se rozhodla.

„Sherlocku?," začala Evangelline, když se Sherlockem ležela propletená v její posteli v nějaké neznámé poloze.

„Ano?" řekl Sherlock a prsty jí jemně kroužil po nahém rameni.

„Jsem připravená," řekl rozhodně. Sherlock uprostřed pohybu ztuhl. Evangelline zvedla hlavu z jeho hrudi a podívala se mu do očí.

„Skutečně?"

„Skutečně."

„A kdy?"

„Hned."

A jak Evangelline řekla, tak také bylo. Zvedli se z postele, oba dva se rychle oblékli a zamířili do galerie. Evangelline to tu Sherlockovi už jednou ukazovala. Chtěl vidět její obrazy, ale i její sbírku obrazů. Stůl před ním však nikdy neodemkla.

Evangelline vytáhla z poličky nad stolem klíček a odemkla jediný zamčený šuplík. Sherlock vše mlčky a pozorně sledoval, na nic se neptal a doslova, ani nedutal.

Z šuplíku vytáhla krabičku se všemi těmi ostrými předměty a lékárničku, z druhého šuplíku vyndala igelit, ze stolu sebrala bloček s nákresy. Pak zamířili do kuchyně, kde vytáhla plastovou krabičku, a mohli začít.

Uprostřed prostorného obývacího pokoje se Sherlockem natáhli igelit, Evangelline si na něj sedla a ukázala Sherlockovi, ať si sedne naproti ní, chtěl to vidět? Ať se kouká. Srdce jí zběsile bušilo.

„Kam?," chtěl vědět Sherlock. Tohle mu neřekla. Sama si tím místem až donedávna nebyla jistá. Jednalo se o velmi riskantní místo – mezi prsy trochu doleva – u srdce. Chystala si vyřezávat jména lidí, které měli k jejímu srdci nejblíže, chtěla, aby tomu tak bylo doslovně.

„Sem," řekla Evangelline a položila si ruku na místo, na kterém chtěla tvořit. Sherlockovi přes tvář přelétly pochyby, ale nic neříkal. Věřil jí, nebo tedy Evangelline alespoň doufala, že jí věří.

Natáhla se pro zrcadlo a postavila ho trochu našikmo před sebe, aby na ni Sherlock viděl. Nadechla se, celá se třásla vzrušením. Tohle bude něco nového.

***

Sherlock na ni upřeně hleděl. Nechtěl, aby mu unikl jeden jediný detail, chtěl vidět všechno, chtěl si to vrýt do paměti stejně pečlivě, jako si Evangelline vyrývala do kůže všechny své kresby.

Evangelline na něj pohlédla, v očích se jí zračilo vzrušení, ale zároveň i klid, nebála se, to bylo dobré.

Sledoval ji, jak si svléká tričko, které na sobě měla a posléze si rozepíná podprsenku. Jindy by se nechal zlákat krásou jejího těla, ale teď byl až moc zvědavý na to, co bude následovat.

Pevně do ruky uchopila skalpel a vedla ho k místu, kde chtěla začít. Její ruka se cestou ani nehnula. Tak moc sebekontroly a kázně měla. A pak začala, skalpel poprvé protnul její kůži a na rance se ihned objevily krůpěje krve. Začala se jménem Leonard, avšak rozhodla se napsat jen Leo, protože tak mu všichni říkali. Navíc ta jména byla osobní, proto by dobrý nápad je napsat s nějakou osobní spojitostí.

Psala drobným, úhledným písmem – nemohlo to být nic lehkého, ale Leonard, byl za chvilku zvěčněn na jejím těle.

Pak tu byla Clarisse, která sice trvala o něco déle, ale výsledek byl stejný jako u Leonarda – totiž precizní. Evangelline ani jednou nedala najevo žádnou bolest, krev se z ranek řinula už trošku více, ale ona ji vždy jen utřela ubrouskem, nebo ji nechala odkapávat na igelit.

Leonard a Clarisse byli v jednom řádku vedle sebe. Pod ně měl přijít Sherlock. Bylo to tu, jeho jméno bylo na řadě. Jeho útroby se stáhly vzrušením a žaludek mu udělal kotrmelec. Evangelline se pustila do prvního písmenka.

Bylo to zvrhlé, ale přesto fascinující. Nedovedl od ní odtrhnout pohled, byla nádherná. V očích se jí zračilo soustředění a jistota tím, co právě dělala. Dělala to naposledy, a i když si tím ubližovala, Sherlock jí nebránil, věděl, že pro ni, to ubližování rozhodně není.

Pokračovala dál, a když měla před sebou poslední křivku, posledního písmene jeho jména, podívala se mu do očí. Tahle chvíle byla intimní. Tak moc intimní, že to více už nešlo. Sherlock viděl to nejhorší, i to nejlepší z ní a miloval každý kousek toho, co mu ukázala. To jí nikdy nezapomene. Sherlock jí pohled oplatil a jemně kývl. Dával jí tím naději a jistotu, i když ji ona sama měla. Potřebovala nějaké ujištění, že to doopravdy stojí za to.

Dotáhla písmenko k, ve slově Sherlock do konce a pak pomalu zvedla hlavu k zrcadlu, aby svůj výtvor viděla. Jemně otřela krev z ranky a upřeně se na ni zahleděla. Pak pomalu, ale jistě vzhlédla k Sherlockovi a zašeptala, jako by na tento moment čekala odjakživa.

„Jsem hotová."

-KONEC-

Doslov:

"Tak, mí milí zlatí, kteří jste se úspěšně prokousali tímto slovním průjmem až ke konci, gratuluji vám. Oslovuji vás „milí zlatí", protože určitě milí a zlatí jste, pokud se vám do ruky dostala tato povídka. Upřímně můžu říct, že Krvavé Umění je prozatím můj největší počin, tedy alespoň z mého hlediska. Nejdelší, nejlépe promyšlený a nejosobnější.

Těžko byste mě sice hledali v dokonalé Evangelline, ale věřte, nebo ne, tahle povídka má v sobě kus mě. Původním námětem totiž bylo moje období sebepoškozování – řezala jsem se, nejsem na to hrdá, ale ten zážitek bych neměnila. Tohle je pro mě velké přiznání, kord, když nevím, kde tahle povídka skončí, je to velké odhalení mojí černé dušičky.

Víte, dlouho, předlouho jsem hledala ten důvod, proč jsem to vlastně dělala, proč jsem se řezala, nedávno jsem ho našla. Je naprosto stejný, jako ho měla Evangelline – chtěla jsem se ozdobit, ale nebylo v tom jenom to. Líbila se mi krev, hodně se mi líbila. Samozřejmě tomu ještě napomáhal můj tehdejší stav – hádky s mamkou, neporozumění.

Jo jsem psychouš, to všichni víme. Jen jsem vám chtěla říct, abyste si toho alespoň trochu vážili, toho, že jsem se pro vás tak moc odhalila.

Doufám, že se vám příběh líbil – tahle povídka se mi psala nejlépe ze všech. Naprosto jsem se překonala. Nikdy jsem nedoufala, že bych něco takového, někdy mohla vyplodit. Jistě jsou tu i jiné, propracovanější, možná i lepší, ale Krvavé Umění u mě vede na plné čáře.

A vy, vy, kteří jste povídku dočetli, mě bezprostředně po dočtení kontaktujte a rychle mi řekněte svůj názor, protože bez něho to nepřežiju.

No nic, mějte se krásně, žijte dobrý život.

Ps: Doufám, že na mě nejste moc naštvaní za otevřený konec.

Wretched Angel

25.5-18.6 2015"

Jak jste se mohli dočíst, povídku jsem dopsala už 18. června a celou ji prozatím četli tři lidé, moji přátelé (minulí i současní). Teď, když znáte i důvod, proč má Krvavé umění právě takový námět vám mohu říci i to, že samotnou povídku jsem v hlavě měla mnohem déle, ale mlátili mnou pochyby, jestli to prostě není moc a jestli to vůbec mohu napsat. Protože uznejme, to co Evangelline dělala nebylo úplně zdravé, ale byla to Evangelline...

Moc děkuji všem, ALE ÚPLNĚ VŠEM, co povídku pravidelně komentovali a podporovali mě. Jmenovitě uživatelce, jejíž jméno už tu padlo několikrát a která se s odezvou nikdy nezdržela. EmaZuro, Emičko, děkuji ti.

Věnování této kapitoly, však není pro ni, ale pro úplně prvního člověka, který se, kdy potopil do řádků Krvavého umění, pro člověka, pro kterého bych udělala cokoliv. pajazakova, Pavlínko, díky.

Dále také děkuji za votes a komentáře od všech z vás, věřte mi, nedovedete si představit ten pocit, když mi wattpad hlásí nové upozornění o hlasu k povídce či o komentáři.

Teď už dost díků a přejdu k tomu, co mi v hlavě krouží už nějakou chvilku - pokud máte nějaké dotazy, na autorku, jakožto na mě, nebo na samotné postavy, pište je prosím do komentářů a já je mile ráda zodpovím. Za další je tu ještě jedna věc, a to ta, že mám v hlavě vymyšlený alternativní závěr ke Krvavému umění, ještě není napsaný, ale vyšel by jako jednodílovka, odtržená od tohoto díla. Měli by jste zájem?

Už dost keců, gratuluji, pokud jste tuhle obvyklou autorovu omáčku dočetli až sem. Mějte se krásně a doufám, že jsem vás ničím nezklamala.

Odezva potěší (no co, říkám to naposledy)

Mějte se krásně,

vaše Wretched Angel