Je to tady, předposlední kapitola. Nebudu k ní říkat nic, protože nic nepotřebuje být řečeno. Jenom to, abyste si to užili a..., zítra se můžete těšit na poslední díl.

***

Sherlock si v koupelně čistil zuby a v duchu pěl ódy na Johna za včerejší večer. John si prostě nemohl vybrat lepší datum na rande se Sárou než dnešek. Ani ve snu by ho nenapadlo, že by se včerejší noc mohla odehrát. Ne tak brzo. Ne tak nečekaně.

Když ji zval k sobě domů, měl skutečně jenom ten úmysl, že ji seznámí s Johnem. V jeho jednání nebylo nic nekalého, či podlého, a to bylo co říct.

Ale včerejšek, páni, ona byla tak úžasná, krásná, voňavá, měkká a-, rychle zavrtěl hlavou. Tyhle myšlenky pro něho byly nové. Vždycky měl tu schopnost kontrolovat svou mysl, nebo alespoň usměrňovat své myšlenky. Tu schopnost díky Evangelline pomalu, ale jistě ztrácel.

V kuchyni připravil čaj a předtím už došel i pro koblihy. Nejdříve se pokoušel o palačinky, ale to málem skončilo výbuchem, tak se rozhodl, zajít do pekárny naproti. Vstával hodně brzy, když se však vrátil, Evangelline ještě spala. Ve spánku vypadala jako anděl, peřinu měla staženou k pasu, takže bylo vidět její nádherné, ozdobené tělo. Nevypadala lidsky, spíše, jako nějaké stvoření, které bylo obdarováno skvostnou tělesnou schránkou. Až na to, že jí toto tělo nebylo darováno, pracovala na něm, dlouho a bolestivě. Sherlocka stále  mrazilo z toho, co všechno pro to musela udělat.

Oblékal si košili a na ní nasazoval sako, když z kuchyně uslyšel hlasitý smích.

***

Evangelline otevřela oči. Ležela v cizí posteli, zabalená do cizí deky a voněla už ne zas tak cizím člověkem. Při vzpomínce na předešlou noc se musela usmát, ale úsměv jí ze rtů po chvilce opadl, když si uvědomila, jak moc včerejší noc změnila její plány.

Plány na poslední kresbu.

Sherlock vedle ní neležel, když se zaposlouchala, uslyšela v kuchyni nějaké řinčení nádobí, proto usoudila, že se Sherlock nejspíše pokouší vařit.

Vylezla z postele a začala po místnosti hledat svoje oblečení, které se včera rozuteklo do těch nejzazších koutů. Kalhotky našla zakopnuté pod postelí a podprsenka se houpala na klice u dveří. Šaty a silonky se naštěstí jen válely na zemi. Rychle na sebe tohle oblečení naházela, prsty si prohrábla vlasy a vyšla z ložnice ven. Moc ten byt neznala, včera tu byla jenom chvilku a potom se rozvržení pokojů v bytě posunulo na pozadí jejích vjemů. Prošla malou chodbou a ocitla se v kuchyni, v té kuchyni, ve které to včera všechno začalo.

Na stole stála nachystaná snídaně – dva šálky kávy a cukrem poprášené koblihy na talířku. Ve dřezu si všimla přichytnuté pánvičky a ve vzduchu lehce čpěl kouř. Evangelline se usmála, Sherlock se jak vidno pokoušel vařit, ale pak to vzdal a šel do obchodu. Nemohla si pomoct, ale přišlo jí to roztomilé.

Sedla si na židli, s tím, že u kávy počká na Sherlocka, který byl s největší pravděpodobností v koupelně, protože odněkud slyšela tekoucí vodu. Zaposlouchala se pořádně – umyvadlo, ne sprcha, takže si pouze čistil zuby. Nejspíše vstával časně.

Přitáhla si k sobě jeden šálek kávy a chtěla se napít, pak si však všimla, že v něm není mléko, bez kterého by ona kafe asi nevypila. Proto se tedy zvedla a doufala, že nebude drzost, když si z lednice vyndá mléko. Když otevřela lednici, nevykoukly na ni žádné potraviny, nýbrž lidská hlava na podnose z broušeného skla od dortu. Vedle hlavy stálo mléko.

Evangelline se rozesmála. Tohle bylo typické. Vsadila se, že ten geniální tupec si tu hlavu do ledničky dal s tím, že bude měřit srážlivost slin po smrti, nebo něco takového. Tohohle byl schopný jedině on. Přišlo jí to nehorázně komické. Smíchem jí málem vytryskly slzy.

V tom uslyšela kroky, které mířily do kuchyně.

***

Sherlock zpozorněl, čemu by se Evangelline tak asi mohla smát? Rychle vyběhl z koupelny a zamířil do kuchyně. Když do ní přišel, uviděl Evangelline, jak stojí před otevřenou lednicí a zvonivě se směje.

A pak mu doslova zatrnula. Lednička. Pane bože, lednička, jeho osobní márnice. Měl tam tu hlavu, hlavu na podnose, který ukradl paní Hudsonové. A Evangelline se tomu smála.

„Dobré ráno," řekla Evangelline vesele.

„Ehm, dobré ráno," pozdravil ji Sherlock opatrně, „k té ledničce..."

„Nic mi nemusíš vysvětlovat, je mi jasné, že jde o nějaký super zajímavý experiment?," skočila mu do řeči Eve.

„No, ano," odpověděl nakonec Sherlock.

„Jen jsem šla pro mléko do kafe, a jak jsem se u toho nepobavila," zamumlala Evangelline, ještě jednou pohlédla na hlavu, sáhla pro mléko a lednici zavřela.

Sherlock byl tak trochu překvapen, většina lidí by jistě zaječela, utekla a vynadala mu do psychopata. U Evangelline se to tak nestalo, ona se začala smát. Ona se začala smát. Začala se smát. Čím více si to Sherlock uvědomoval, tím více se začal usmívat i on sám. Evangelline ho nepřestávala překvapovat.

***

V klidu a pokoji spolu posnídali a příjemně si popovídali. Ze začátku to bylo takové ostýchavé, nikdo nevěděl, jak by se měl po včerejším zážitku chovat. Evangelline to nechtěla jen tak nechat být. Chtěla víc. Ale byla doopravdy připravená vstoupit teď s někým do vztahu? Ne. Nebyla. Rozhodně ne, dokud nebyla dokončená. Jenomže aby se někdy dokončila, musela o tom říci Sherlockovi. Před měsícem by ještě nemusela, ale teď, teď když v jejím životě hraje Sherlock tak velkou roli? Byla to samozřejmost. Musela mu to říct, teď, nebo nikdy. Zhluboka se nadechla.

„Sherlocku, musím ti něco říct," začala pomalu. Sherlock prudce vzhlédl od svého šálku s kávou.

„Co?"

„Tak poslouchej a uvidíš."

„Dobře."

„Přestanu s tím," řekla rozhodně a Sherlock se zatvářil velmi podiveně.

„S krvavým uměním?"

„Ano, vlastně o tom přemýšlím už dlouho, problém je ten, že jsem měla naplánované závěrečné dílo. Něco, co mě ukončí. Vše jsem měla přesně nalajnované, nečekala jsem, že by se můj záměr mohl nějakým způsobem změnit, ale pak jsem potkala tebe," řekla a podívala se mu do očí a její hlas trochu změkl, „a můj plán se trochu změnil."

„Plán, jaký?"

„Podívej se, o krvavém umění v mém okolí vědí tři lidé. Samozřejmě nepočítám lidi na blogu. První je Leonard, můj doktor a kamarád. Druhá je Clarisse, moje nejlepší kamarádka, moje všechno. A třetí..."

„Jsem já," dokončil za ni Sherlock a zamyšleně na ni hleděl.

„Mé závěrečné dílo bylo, vyřezat si do sebe jména těchto lidí."

„Co se změnilo?"

„Přidal ses ty," řekla Evangelline a dodala, „a nejsem si tebou jistá."

„Nejsi si jistá?"

„Ne."

„V čem?"

„Jestli se budeme dál vídat, nebo jestli jsi jen někdo, kdo mým životem prošel a jednoduše zmizí."

„Nezmizím Evangelline, nemohl bych."

„Nemůžu se dokončit, dokud si tím nebudu jistá, Sherlocku."

Sherlock se na chvíli díval. Propaloval ji pohledem, ale zároveň nad něčím usilovně přemýšlel. Zvedl se ze židle, přešel k Evangelline a uchopil její obličej do svých dlaní.

V tu chvíli Evangelline zapomněla, co měla na srdci a dokázala se soustředit jen na jeho obličej, který byl tak málo vzdálený od toho jejího. Rychle tu vzdálenost překonal a natáhla se pro polibek. Nejdříve něžný, jen takový letmý dotek rtů, pak o poznání hlubší. Nakonec se od sebe odtáhli a opřeli si o sebe svoje čela.

„Evangelline," převalil si její jméno Sherlock na jazyku.

„Ano?," hlesla tiše.

„Na světě mi opravdu záleží jen na pár věcech," řekl a Evangelline zpozorněla. Sherlock se chystal říct něco osobního, tohle nedělal.

„Patří mezi ně moje práce, moje město, John a moje rodina," řekl Sherlock.

„A?," zašeptala Evangelline téměř neslyšně.

Sherlock se od ní trochu odtáhl a podíval se jí do očí.

„Evangelline, vážně to musím říkat?"

„Nemusíš," odpověděla Evangelline a došlo jí to. Tomuto muži na ní záleží, nevěděla, jestli ji miluje, ale věděla, že pokud půjdou správnou cestou, tak ji milovat bude. Nemůže však být v plnohodnotném vztahu, dokud bude v procesu zdobení. Bylo by to, jako kdyby Sherlocka podváděla se skalpelem.

„Chci u toho být s tebou," řekl Sherlock najednou a v Evangelline to hrklo.

„Cože?," podivila se hlasitě.

„Chci vidět, jak se zdobíš," odpověděl jí Sherlock, jako kdyby to byla ta nejjasnější věc pod sluncem. Tohle bylo nemyslitelné, dokázala by to udělat před někým? Před někým, kdo je její duši tak blízký? Netušila.

„Nevím, Sherlocku," řekla po pravdě.

„Nechám tě počkat, počkat, jak dlouho budeš chtít a až si budeš jistá, tak do sebe naposledy zaryješ ten skalpel, a já budu u toho."

„Co přimělo věřit tomu, že tě nechám."

„Nedovedeš mi odolat," řekl Sherlock postaru svou arogantní sherlockovštinou, „a navíc, jsi mi to dovolila už včera, když jsi sténala mé jméno."

„Ty...," měla Evangelline na jazyku nějakou ostrou nadávku, ale Sherlock se jen samolibě ušklíbl a políbil ji. Věděl, jak ji umlčet. A když ji opět odnášel do ložnice, věděla jednu věc – nechá Sherlocka, aby se na její poslední ozdobení díval.

Tak co? Jaká jsou vaše očekávání na poslední kapitolu?

Doufám, že se líbilo, odezva potěší (ach, není tahle fráze už trochu trapná?) a mějte se krásně!