Tahle kapitola tu původně měla být o pár dní dřív, ale technika mě dohnala a měla jsem nějaké potíže s vložením textu do wattpadu. Dneska je všechno jako zázrakem v pořádku a další kapitola je tady. Pokud vás mohu trochu navnadit, pak řeknu to, že tahle kapitola je vlastně úplným opakem té předchozí, nečekají nás žádné sáhodlouhé pitvy duše, či psychologické rozbory. Je to kratší kapitola, taková docela i vtipná a prostě pěkná. Také mohu říci, že povídka má celkem dvanáct kapitol, takže vám může být jasné, že se řítíme do finále. Pokud to půjde, budeme to mít během příštího týdne za sebou. Další detaily o finále, po kterém osvětlím původní myšlenku povídky a kde vznikla, vám podám u dalšího dílu, který by tu měl být také brzy. Takže, užijte si to a určitě mi napište, jak se vám to líbilo!

Věnování pro uživatelku EmaZuro, která určitě ví, že to mí za ty své skvělé komentáře, votes a také za tu úžasnou povídku na pár Twissy, kterou píše, takže mazejte k ní a koukejte si to přečíst:D

***

Následující den ráno usoudila, že Sherlock se s ní může setkat nezpočetkrát, ale stejně mu to k ničemu nebude. Rozhodla se, že mu to na jejich příští schůzce vysvětlí a skvěle obhájí, proč by se již nadále neměli stýkat.

Odpoledne se šla projít kolem Temže. Jednak proto, že si chtěla protáhnout nohy a provětrat hlavu a jednak proto, že měla doma jedny nové šaty, které na sobě ještě nikdy neměla a chtěla je vzít na sebe.

Z klidného rozjímání za studeného větru, který táhl od řeky, ji vyrušil telefon. Ani se pomalu nepodívala na to, kdo volá a automaticky hovor přijala.

„Dobré odpoledne, Sherlocku."

„Dobré odpoledne, Evangelline, máte čas?" přešel Sherlock rovnou k věci.

„Ehm, ano," odpověděla po pravdě.

„Ale slyším kolem vás lidi a také vítr, jste venku?"

„Ano, jsem na procházce."

„Řekněte mi ulici, kde na mě počkáte, přijedu pro vás taxíkem," řekl Sherlock. Zněl lehce arogantně, ale to byl nejspíše jeho obvyklý tón, byl zvyklý, že lidé dělají to, co si on přeje a rozhodně nebyl zvyklý na odpor.

„Rosemary street," řekla tiše.

„Budu tam."

„To bych vám radila."

„Víte Evangelline, co kdybyste mi začala tykat?" ozval se z telefonu překvapivý dotaz.

„Promiňte?"

„Mám to zopakovat?"

„Ne, to ne, já jen, nemělo by se o takové věci žádat osobně?"

„Proč by mělo?"

„Já nevím, společnost a ostatní lidé to zjevně vyžadují."

„Nejsem, jako ostatní lidé."

To jsem už zjistila, pomyslela si Eve, ale neřekla to nahlas. „Tak sebou tedy hejbni, Sheezo," řekla a zavěsila. Začala se smát, dala by hodně peněz, aby teď mohla vidět Sherlockův výraz. Spolkla však další příval smíchu a šla se postavit na roh Rosemary street.

Zadlouho před ní zastavilo černé taxi. Vlezla dovnitř, pozdravila taxikáře.

„Ještě jednou zdravím," řekl Sherlock a Evangelline zacukaly koutky.

„Nápodobně," odvětila a trochu zvědavě dodala, „kam tedy vlastně jedeme?"

„Uvidíš," odpověděl Sherlock a houkl na taxikáře adresu.

„Co jsi mi to chtěl ukázat?," vyzvídala Evangelline dál, když se taxík rozjel.

„Uvidíš," zopakoval Sherlock a nechal zvědavou Evangelline v hádankách. A ona nesnášela hádanky, které neuměla vyřešit. V drtivé většině případů dokázala člověka odhadnout, dnes se jí to však vůbec nedařilo. Založila si ruce na hrudníku a opřela se o sedačku. Z rádia začala hrát jedna z jejích oblíbených písniček. V rance za pravým uchem ji příjemně zapálilo.

***

„Mrtvolu, tys mi vážně chtěl ukázat mrtvolu?," podívala se Evangelline tázavě na Sherlocka.

„No jistě," odpověděl Sherlock, jako by to měla být ta nejjasnější věc pod sluncem.

„Aha," Evangelline se v tu chvíli k ničemu jinému nezmohla, ale po tváři se jí opět začal roztahovat úsměv. Bylo jí však trochu trapné se svalit na zem v záchvatu smíchu na místě činu a tak si jen skousla spodní ret a snažila se příval smíchu zastavit. Sherlock se na ni jen trochu s podivem díval.

„Co?," zeptal se nakonec.

„Nic, já jen, že je to docela roztomilé," vypadlo jí z pusy, ani nevěděla jak. Sherlock se zatvářil nadmíru podiveně.

„Roztomilé?"

„No, rozhodně je to originální," přiznala Evangelline a dodala: „roztomilé je to tvé nadšení ve tváři."

„Vypadám nadšeně?"

„Trochu ano."

„Většina lidí by řekla, že je to spíš psychický problém," podotkl Sherlock a pohledem usilovně propaloval mrtvé tělo před nimi, které jaksi přešlo do pozadí zájmu.

„Já nejsem jako většina lidí," uculila se Evangelline. Sherlock od mrtvoly prudce vzhlédl.

„Vskutku," řekl tiše a dál se na ni díval.

„No, neměl jsi vraždu, kterous mi chtěl ukázat?" zeptala se Evangelline, pod tím pohledem začínala být nervózní.

„Jistě," vzpamatoval se Sherlock, „tak tedy..."

***

„Tato oběť je již čtvrtá v sérii vražd, jedná se o stejného vraha, mám svá podezření na celkem pět osob, doufal jsem, že by mi tvé poznatky mohly být nějakým způsobem nápomocny," vysvětlil jí Sherlock. Evangelline na něj pohlédla, jemu přeběhl mráz po zádech. Když ho nazvala „roztomilým", málem měl srdeční zástavu.

Evangelline nevypadala překvapeně, muselo jí být jasné, co po ní  Sherlock bude chtít, jakmile uviděla to tělo. Zkoumavě si ho prohlédla a opatrně se k němu sklonila.

Rukama v plastových rukavicích, které jí někdo z forenzního strčil, opatrně prohmatala oběť. Podívala se na oči, zuby i prsty u nohou. Sherlock ji u toho se zájmem sledoval. Vypadala u toho tak krásně soustředěně a zároveň hrozně profesionálně, jako by to dělala roky.

Zvedla se, zrakem stále upnutým na tělo a zpustila: „Oběť je žena, věk kolem čtyřiceti let, i když vypadá na míň. Hodně se udržuje, pravidelně chodila na botox. Je svobodná a bezdětná. Oblečená do šatů z drahé látky, která je k sehnání jen v Číně. Nechává si jí dovážet, nejsou na ní totiž znatelné stopy očkování, které je pro pobyt v Číně podmínkou. Je zámožná a ráda toho využívá. Povoláním soudkyně – bledá pleť od práce v kanceláři, prst na pravé ruce má malinko větší, než ten na levé, to má od držení kladívka. Zavražděna ránou do hlavy tupým předmětem, po přezkoumání můžeme zjistit, že to bylo právě soudcovské kladívko. Vražda měla být symbolická, nebyla tudíž náhodná, ale záměrná a teď mu ukaž ty podezřelé a dej mi o nich nějaké informace."

„Ehm, jo, jistě," vytlačil ze sebe Sherlock. Čekal, že Evangelline pozná věk a postavení. Neměl však tušení, že zjistí i to s tou látkou či povolání, nebo druh vraždy. Byl ohromen. A on nikdy nebyl ohromen.

Došel pro ty fotky za Lestradem.

„Máš nového mazlíčka?," ozval se za ním jízlivý hlas. Prudce se za ním otočil.

„Sally!," zvolal rádoby nadšeně, „zase sis byla přivydělávat mytím kobercům?"

Za Sally se ozvalo slabé uchichtnutí. Donnovanová se rychle otočila.

„Evangelline Flynnová," natáhla Eve k Sally s úsměvem ruku.

„Vás si ochočil jako dalšího?" zeptala se jedovatě.

„Prosím?" podivila se Evangelline. Sherlock se už chystal zakročit, ale Evangelline ho pohledem zarazila.

„No, tady úchyl moc rád lidi, kteří ho obdivují a poslouchají."

„Promiňte, úchyl?"

„No jistě, jinak mu už nikdo neříká."

„Já mu tak neříkám," řekla Evangelline a její původně sladký tón hlasu se změnil na ledově chladný.

„Brzy začnete," změřila si ji Sally pohrdavě „John už se na tebe vykašlal?" zavolala Sally směrem k Sherlockovi.

***

Vadilo jí, jak ta hnusná ženská o Sherlockovi mluví, a i kdyby to nebyl Sherlock. Tohle se přece nedělalo.

„John už se na tebe taky vykašlal?," vypustila z té své odporné držky další urážku.

„No, John se vlastně od Sherlocka musel odstěhovat," zacukrovala Evangelline, v hlavě se jí totiž začal rodit skvělý nápad.

„C- cože?," nechápala Donnovanová.

„Víte, já a Sherly jsme se chtěli sestěhovat a John nám v tom malinko překážel," pokrčila Evangelline rameny a přešla k Sherlockovi, který na ni koukal, jako by mu oznámila, že se rozhodla změnit pohlaví. Pohledem mu naznačila, ať v tom pokračuje a Sherlock se okamžitě vžil do role.

„Navíc, John má stejně přítelkyni, se kterou plánoval stěhování již dříve. S Eve nám to nemohlo lépe dopadnout," usmál se Sherlock a opatrně jí ovinul svou ruku kolem pasu. Když přes látku šatů ucítila, jak jeho dlouhé prsty obepínají její pas, tělem jí projela elektrizující vlna.

„Už se moc těším, až budeme bydlet spolu," zasnila se Evangelline a přitiskla se k Sherlockovi blíže.

Výraz, který se usadil na škaredé tváři Donnovanové byl naprosto nepopsatelný. Evangelline se v duchu poplácávala po rameni a udělila si imaginární hvězdičku, za to, jaké představení předvedla.

„Ty, vy, co?," koktala Sally. Nakonec se jen otočila a odešla pryč. Sherlock a Evangelline se za ní s rozesmátými obličeji dívali, až skoro zapomněli, v jaké pozici se nachází. Sherlock se odtáhl první. Evangelline odpustilo to příjemné teplo, které jí jeho tělo nabízelo. Kdesi v útrobách se v ní probudila touha. Šílená touha. Touha po tom, se ho dotknout, přitisknout se k němu a nechat ho, aby se jí také dotýkal. Musela se hodně ovládat, aby si ho k sobě nepřitáhla zpátky.

„Nepotřeboval jsem záchranu," ohradil se Sherlock trochu arogantně.

„Ale, copak ti ten výraz za to nestál?," usmála se Evangelline tázavě na Sherlocka.

„Možná."

„Jistě," zasmála se Evangelline. Sherlockova ruka se sice stáhla z jejího pasu, ale pořád se konečky prstů dotýkala její dlaně. Sherlock se trochu zasekl, jeho namyšlená maska opět zmizela a Evangelline se již po několikáté naskytl pohled na jeho upřímný obličej. Něco jí dodávalo ten pocit, že se to nestávalo zrovna často.

„Nechtěl jsi mi ukázat ty podezřelé?"

Pokračování příště:)