Nechápavě jsem zírala na obrovský temně žlutý měsíc líně stoupající po obloze a znovu se snažila dopočítat. Nespletla jsem se, při posledním úplňku jsme s Alainem přejmenovali Onchu na Drobka. To znamená jediné. Nebo je mé tělo celé popletené, ani bych se mu nedivila. Zakřenila jsem se sama pro sebe.

,,Pojď spát, Tryph." zabručel Conomor těsně nad mým uchem. Objímal mě zezadu pažemi a hřál víc, než vlněný kabát.
,,Zítra pojedeme do Yffiniacu na výroční trh, jak jsem ti slíbil."

Napůl jsem se otočila a políbila ho. Neměla jsem, jak jinak mu poděkovat. I když, možná... sevřelo se mi břicho při pouhé myšlence. Ne, na to zatím nemám odvahu. Opřela jsem mu tvář spokojeně o hrudník.

,,Pojď, Koťátko, stejně skoro spíš." Zvedl mě bez námahy a donesl do postele. Lehl si a přitáhl moje tělo k sobě. Hladil mě mozolnatými prsty na nahém břiše, zavřela jsem oči a nechala se hýčkat a laskat, než jsem se potopila do říše snů.

Vyjeli jsme těsně po rozbřesku, nechávajíce za sebou rozespalé hradiště v rukou, tedy spíš ruce, Munganově. Conomor by mohl odjet na druhou stranu světa a Carhaix by bezchybně fungovalo dál.
Doprovázela nás družina deseti vojáků včetně věrného Cathala, který si pískal melodii, jež mi vzdáleně připomínala jednu oplzlou písničku. Ohlédla jsem se na něj. Usmál se a mírně pokývl hlavou na pozdrav.

Pohodovým tempem jsme minuli Bréhan a Plémet, které jsem s Conomorem navštívila při vyjížďkách a dál začínala pro mě země neznámá. Rozhlížela jsem se po sluncem zalitých pastvinách vstřebávájíc krásu, jež nás obklopovala.
,,Za brodem teprve budeš překvapená." Pobídl Eacharna do cvalu. Eacharn pohodil hlavou a s frknutím zabral mohutnými kopyty až mu od nich odletovaly prach a drobné kamínky.
Sorcha bez většího rozmyslu zrychlila také, dohnala tak za okamžik Conomora.
Cesta pokračovala rovně k obzoru, dokud se neobjevila klidná hladina řeky líně se vinoucí mezi loukami.
,,Zpomal, Tryph."

Ne, opravdu jsem neplánovala vletět rovnou doprostřed koryta, když jsem netušila, jak je řeka hluboká. Protočila jsem oči a zastavila Sorchu na blátivém břehu.

,,Tryphine," zahučel káravě.

Zazubila jsem se na něj.

,,Ženo, ty riskuješ. Chtěl jsem tě v Yffiniacu trochu rozmazlovat, ale takhle nevím nevím." Zavrtěl hlavou, ale cukaly mu koutky. Podezřele hodně se usmíval.

,,Asi si pod rozmazlováním představuji něco jiného než ty, muži." Zamračila jsem se na něj a povolila Sorše otěže, aby se mohla napít.

,,Plánoval jsem oboje." Pokrčil rameny. Počkal, až se koně napijí, než mi ukázal rukou o několik stop dál protiproudu. ,,Půjdeš za mnou, mimo brod je řeka hluboká a se zrádně kluzkým dnem."

,,Budu tě následovat." Zakřenila jsem se.

Okamžik mě pozoroval, jestli si z něj utahuju, nebo ne. Pak nad tím mávnul rukou.

,,To bych ti doporučoval," zabručel a vykročil k vodě.

I v místě, kde jsme se přes řeku brodili, sahala kalná voda koním až po břicho.

Na druhém břehu na mě čekala neuvěřitelná podívaná. Za několika hlohy se otvíral pohled na rozsáhlá vřesoviště. Jednotlivé nízké, drobnými vínovými květy obsypané keříky vypadaly jako bochánky těsta usazené na válu. Mezi nimi se tyčily menhiry táhnoucí se v řadách až kam jsem dohlédla. Zastavila jsem Sorchu a zkoprněle pozorovala krajinu před sebou. Rodili jsme se, žili a umírali, ale tyhle hrubě otesané kameny nesoucí mocné symboly, vztyčené kdysi v dávné minulosti našimi předky, tu budou stát na věky věků. Jako němí svědci našeho spojení s tím, co bylo a co bude.
Dotkla jsem se prsty triskelionu na nejbližším kameni, který byl vyšší než já, i když jsem seděla na koni, jemně obkroužila každou čáru navzájem propojené trojité spirály. Vnášel mi do duše klid. Vše je tak, jak má být.

,,Bude to znít hloupě," natočila jsem se v sedle směrem ke Conomorovi, ,,ve Vannes jsou menhiry taky, ale jsou jinak sestavené. Ne takhle v řadách. Na co tyhle slouží?"

,,Tak na to se, Tryph, budeme muset zeptat druida, až nějakého potkáme. Předpokládám, že slouží k výpočtům a pozorování hvězd." Nakrčil mírně čelo.

Zbytek družiny nás loudavým krokem obešel.

,,Doma žádný není," poznamenala jsem.

,,Není a nebude," odpověděl rychle a pobídl Eacharna do kroku. ,,A jsem rád, že Carhaix už považuješ za domov." usmál se a mlaskl na Sorchu, která se poslušně jako beránek za ním rozešla.

,,Proč ne?"

,,Protože jeden sídlí ve vesnici a to mi docela stačí. Pojeď, ať se tam dostaneme ještě před obědem."

Kochala jsem se pohledem na řady menhirů připomínající zkamenělé vojáky. Co když jimi opravdu byli? A mocné kouzlo je zaklelo, aby tu věčně trčeli?

Proplétali jsme se hlučnými a neuvěřitelně špinavými ulicemi Yffiniacu. Ze všech stran se ozývalo pokřikování prodávajících i zákazníků kupících se kolem všudypřítomných stánků, nebo občasné nadávky pěších motajících se pod nohami koní. Do nosu mě udeřil pach hnijících odpadků mísící se s vůní čerstvě pečených ryb a slanou vlhokostí moře.
Mířili jsme kousek mimo střed města k sídlu vojenské posádky pyšně sedícímu nad zátočinou s rozsáhlým přístavem.

,,Budeš mít jednání s radními?" zeptala jsem se, když jsme přecházeli padací most.

,,Přijdou poreferovat, co je v Yffiniacu nového. Nebo s čím vznikl problém. Stejně tak velitel místní posádky. Nemělo by to zabrat dlouho." Usmál se na mě.

Měl dobrý odhad, celé zasedání zabralo sotva tolik času, než se stihli všichni najíst. Město vzkvétalo, přístav fungoval, výroční trh vypadal úspěšně. Jen piráty brázdící vody průlivu se i přes větší množství Carhaizkých vojáků a lodí nepodařilo polapit. Spíš zatlačit.

,,Už tě mám celou celičkou pro sebe," zazubil se Conomor, když síň opustili všichni Yffiniačtí důležití muži. Protáhl si nohy pod stolem a pohladil mě po tváři.

,,Spíš já tebe," odpověděla jsem s úsměvem.

Odstrčil se i s křeslem, na němž seděl a za ruku mě přitáhl na svůj klín. Opřel si bradu o moji klíční kost. ,,Půjdeme tě seznámit s Yffiniacem. Začneme tady nahoře," položil dlaně na moje ramena, ,,sejdeme z kopce," přejel na obě prsa a začal je něžně hníst. Zachichotala jsem se a rychle se ohlédla, jestli jsme opravdu sami.

,,Budeme pokračovat křivolakými uličkami," obkreslil prsty moje žebra, až jsem mu poskočila na stehnech. Snažila jsem se ho od sebe odstrčit, ale pokračoval dál.

,,Půjdeme pořád dolů," zajel prsty k mému klínu, ,,Až skončíme u moře." Uchechtl se. ,,Budeme ti muset vykasat šaty," tahal za látku směrem nad moje boky, ale nešlo mu to, protože jsem na ní seděla, ,,Aby sis je neumáčela." Postavil mě na zem, rychle dokončil předchozí útok na šaty, které ho ve své délce nejspíš osobně urážely.

,,U všech démonů, co ty gatě?" Povyjelo mu obočí a ukázal na moje kalhoty pod šaty. Nečekal na vysvětlování a bryskně mě jich zbavil.

,,A teď si ke mně pojď hezky sednout." Chtěla jsem se uvelebit ve svojí původní pozici, bokem k němu. Chytil mě za stehna a posadil na sebe obkročmo.

,,V přístavu dokončíme naší výpravu." Vsunul do mě prst. Musela jsem se chytit jeho ramen, abych nespadla. Smála jsem se jeho cestovatelským popisům, dokud nevylovil svoji chloubu a nerozhodl se ozkoušet vody přístavu celou lodí.

Líbala jsem ho na rty, mírně pohupovala pánví a užívala teplo a svírání, které vyvolával v mém břiše. Dráždil mi prsty bradavku a druhou ruku zatínal do mé hýždě.

Rozvláčné tempo pomalu přecházelo do čehosi více živočišného, polibky se měnily v malé kousance, doteky ve stisk, až jsme naši radost zakřičeli jednohlasně do prázdné hodovní síně.

Yffiniac jsme procházeli pěšky, přesně podle plánu, který si Conomor nakreslil na mé tělo. Zastavovali jsme se u jednotlivých stánků a prohlíželi si nabízené zboží. Tolik rozmanitých látek, spon, opasků, misek, talířů a pohárů na jednom místě jsem nikdy neviděla. S údivem jsem hleděla na snědého muže v neobvyklém barevném oblečení nabízejícího koření. Drobnou rukou nás lákal ke svému stánku, mluvil rychle bretoňstinou s měkkým cizím přízvukem. Ukazoval jednotlivá koření a vysvětloval, na co se dají použít.
,,Vyzkoušíme něco?" zeptal se mě Conomor.

,,Proč ne? Ale zatím nabízel samé pálivé."

,,Počkejte, paní. Pán nepohrdne jistě tímto vzácným červeným pepřem."
Jakoby někdy vlezl do kuchyně a tušil, co Una sype na maso.

,,Ale pro vás mám specialitu." Zalovil v plátěném pytlíku a vytáhl kousek světle hnědé svinuté kůry. ,,Račte přivonět, paní." Podal mi opatrně svůj poklad. Přičichla jsem si a podala ho Conomorovi.
,,Je převelice vzácná, tato kůra ze skořicovníku. Stačí kousek a ovoní sladce celé jídlo," rozplýval se prodavač s přivřenýma očima, jakoby právě měl na jazyku vybranou pochoutku. ,,Je též zdravá, vyhání z těla průjem a jiné neduhy. Těžce se shání."

Conomor se zarazil, střelil po mně pohledem, přes čelo se mu prohnala bouře myšlenek, pak jen sám pro sebe pokrčil rameny a vrátil kousek koření cizinci.

,,Stavíme se u tebe, až půjdeme zpět, kupče."

Koupili jsme si malé medové koláčky a krvavě rudá jablka. Jedli jsme za chůze a prohlíželi další stánky. Conomor mě držel volnou rukou kolem pasu a občas ukázal na něco, co ho zaujalo.
,,Tady je," zastavil se u dřevěného stánku, před kterým stála ozbrojená stráž.

,,Kdo?" nechápavě jsem se snažila nahlédnout přes zavalitého muže, který přešlapoval před námi.

,,Diarmad, knihkupec. Dováží knihy z celé Franské říše."
Muž před námi s mírnou úklonou odešel a my jsme dostali ke knihkupci.

,,Můj pane, rád tě opět vidím." pokývl hlavou a pozoroval nás chytrýma zelenýma očima.

,,I já tebe, Diarmade. To je má paní," představil mě.

Diarmad se nepatrně usmál. ,,Čím vám mohu posloužit?"

,,Knihou, samozřejmě. Ale měl bych jedno zvláštní přání. Potřeboval bych," pohladil mě po boku a přitáhl blíž k sobě, jako bych někam plánovala odejít, ,,aby nebyla o válečnictví, něco víc..." odmlčel se, když hledal správná slova.

Diarmad se dovtípil, celý se rozzářil jako čerstvě zapálená pochodeň. Jen mně nic nedocházelo.

,,Rozumím-li dobře, chceš knihu pro paní," zaševelil.

Překvapeně jsem zalapala po dechu. Knihy byly dražší a vzácnější, než většina šperků či kvalitních pláten, jež byla k mání na výročním trhu.

,,Přesně tak."

,,Pak bych ti doporučil překlad příběhů z dávných Athén. Zabaví vás na dlouhé večery."

Rozmlouvali ještě hodnou chvíli nad dalšími knihami, než Conomor zaplatil neuvěřitelnou částku a nechal si vybraná díla poslat do sídla posádky.

,,Děkuju," řekla jsem vřele.

,,Není zač, Žabičko." Uhladil mi za ucho pramen vlasů, který utekl z copu.

Kvak.

,,Udělalo by ti ještě něco radost?"

Stoupla si na špičky, ukázala jsem mu prstem, aby se sklonil blíž ke mně. Políbila jsem ho na rty. ,,Ne, jsem úplně spokojená," zašeptala jsem. Cosi uvnitř mě se hroutilo, propadalo samo do sebe a nechávalo za sebou pocit klidu a štěstí. Zmizel hlučný a smradlavý dav, který nás obklopoval a zůstal jen Conomor, s polovičním úsměvem, zářivýma očima a silným objetím.

,,Chci ti ještě ukázat přístav." Vrátil mi něžný polibek a vedl uličkami směrem k moři. V přístavu bylo snad ještě hlučněji, než na trhu. Po molu proudily šňůry lidí sem a tam, vynášející náklad z lodí, které se mírně pohupovaly v klidné zátočině.
Většina lodí nesla hrdě nad plachtovím Carhaizký znak, na zbytku vlály prapory, které jsem nepoznala. Conomor mi je bez většího zdráhání vyjmenoval.

,,Nemám šanci si je všechny zapamatovat," zabrblala jsem nešťastně. Byla jsem přeplněná dojmy a informacemi, v hlavě mi začínalo hučet jako v úlu.

,,To nevadí. Zmizíme z toho mumraje." vzal mě za ruku a vedl z přístavu po cestě, která se měnila na pěšinu, až jsme se dostali na ostroh nad zátokou. Otevřel se nám pohled na vysoké narůžovělé útesy, které vypadaly, jakoby je moře zlostně okousalo. Slunce se odráželo od blankytně modré hladiny a lehounký vánek přinášel slanou vůni a občasný výkřik racků.

,,Nádhera," vydechla jsem.

,,Teď ano, za bouřky je to jiná podívaná."

Opatrnými kroky jsme sešli po úzké strmé pěšince mezi trsy pichlavé trávy na písečnou pláž. Zula jsem si boty, vykasala si šaty a vyrazila k moři.

,,Můžeš si je sundat, sem není zeshora vidět," zavolal na mě Conomor.

Proběhl kolem mě nahý, jak ho bozi stvořili.

Proč mně říká žabičko, když sám vleze do každé vody, na kterou narazí?
Rozhlédla jsem se po nepřístupných útesech, které svíraly maličkatou pláž, nikde nikdo. Svlékla jsem si tedy šaty a vyrazila za Conomorem.

Z Yffiniacu jsme se vrátili o dva dny později, bohatší o několik knih, štos zelené látky, koření a vzácné skleněné poháry stejné barvy. Vojáci s nemizejícími blaženými úsměvy po opakovaných návštěvách nevěstince.

,,Tryphine?"
Trhla jsem sebou mírným úlekem. Byla jsem zabraná do krájení hub, broukala jsem si písničku z dětství a vůbec si nevšimla, že Conomor přišel do kuchyně. Stál těsně vedle mě a s nevalným zájmem si prohlížel vyskládáné plátky hub na rozměrných dřevěných válech.

,,Mám pro tebe překvapení," řekl a políbil mě.

Překvapeně jsem pozvedla obočí. ,,Ano?"

Přece jen, Yffiniac byl těžko předstihnutelný.

,,Pojď," zabručel.

,,Nemohla bych..." Pohodila jsem rukou s nožem směrem ke košíku, kde trůnily poslední tři hříbky.

,,Tryph."

Jasné, už běžím, sic se o vlastní nohy nepřerazím.

Spolkla jsem vzdychnutí, odložila nůž a ruce si otřela do zástěry.

Položil si dlaň na moje bedra a vedl z kuchyně do chodby a po schodech do obytné části až do naší ložnice. V krbu praskal oheň a ozařoval místnost mihotavým oranžovočerveným světlem. Kouty se již topily ve tmě, venku se teprve šeřilo, ale okenice někdo zavřel. Mezi krbem a postelí stála obrovská dřevěná vana naplněná z půli vodou, z níž se zvedala horká pára. Do nosu mě praštila vůně levandule a čehosi sladkého, těžkého jako konec léta. Nemohla jsem si vzpomenout, co mi připomíná. Cítila jsem ji i na jazyku.

,,Šup tam, ať nevystydne voda." Pokynul svým obvyklým morouským způsobem Conomor, ale koutky se mu zvedaly ve špatně skrývaném úsměvu.

Povolila jsem šněrování a zbytek šatů vzal do svých velkých a překvapivě obratných prstů Conomor. Přetáhl mi šaty přes hlavu a na okamžik podržel za ramena. Uklonil hlavu na stranu a prohlížel si každý kousek mé kůže se zalíbením a neskrývaným hladem.
Přejel dlaněmi s hrubými mozoly celou délku zad, než zaryl prsty do mého pozadí.

,,Žabičko, vlez do té vany, nebo tě ohnu přes její okraj."

No, to by mě nepřekvapilo. Naprázdno jsem polkla a ustoupila od svého muže.
Zkusmo jsem strčila prsty do vody, horká byla tak akorát. Sedla jsem si na okraj a přehodila přes něj nohy. Voda voněla a byla červená jako... krev.
Vyjekla jsem a málem spadla po zádech na podlahu.

,,Horká?" zeptal se Conomor s údivem, chytil mě za paži a pevně držel.

Srdce mi tepalo až v krku a vší silou bojovala s nevolností.
,,Ne. Proč je ta voda červená?" zašeptala jsem.

,,Protože je v ní krev?" odpověděl mi a pobaveně na mě mrkl.

Snažila jsem se vydrapat ven. V krvi se koupat nebudu.

Conomor mě vzal v podpaždí a posadil do vody.

Zaječela jsem, když jsem nohama narazila do něčeho kulatého na dně, s tuhými pramínky vlasů, velkého jako dětská hlavička.

Teď už se Conomor řehtal, až se mu otřásal celý trup. Naklonil se ke mně a zalovil rukou v tmavé vodě.

Asi co nevidět omdlím.

,,Neječ, je to jen...," vytáhl kulatou bulvu, ,,řepa."

Upustil ji zpátky až mi šplíchla voda na tvář. Rychle se vysvlékl a přidal se ke mně do koupele.

Pod chodidly jsem cítila několik dalších výdobytků pole. Jednu jsem vytáhla a hodila ji po vysmátém Conomorovi.

,,Měla ses vidět. Pro ten výraz jsem ti tam měl jedno děťátko nechat vykrvácet."

,,Jsi šílený."

,,Já?" Pobaveně vykulil oči. ,,Ty sis představovala, že jsem ti tu nachystal krvavou lázeň."
Labužnicky zaplul až po ramena do vody, nohy si natáhl podél mých.

,,Proč řepa?"

,,Prý je dobrá na sílu a pro svaly."

,,Barví," podotkla jsem kysele.

,,To taky." usmál se a pod mokrými vousy vypadal o deset let mladší, než mohl být.

,,Když jsme se v Yffiniacu bavili s prodejcem koření o skořici, že staví průjem, napadlo mě, že přece některé bylinky fungují i obráceně." Promnul si bradu, jakoby nad něčím dumal.

,,Ano?" optala jsem se nejistě. Měla jsem pocit, že se mi nedostává vzduchu. Snažila jsem se udržet kamennou tvář a nevystřelit z vany jako šipka.

,,Došel jsem se dnes zeptat Latharna, jestli ta šílenost, co mi kroutila vnitřnostmi postihla na hradě ještě někoho." Hladil mi pod vodou vnitřní stranu stehna.

,,A co jsi zjistil, drahý?" 
Zježily se mi chloupky v zátylku.

,,Že jsem byl jediný, koho ta smůla potkala," mluvil klidně a potichu, na rtech stále lehký úsměv.

Pokrčila jsem rameny až rudá voda šplouchla na protest.

,,Tryph, umím si dát dvě a dvě dohromady." Dotkl se mě lehounce v klíně.

,,O tom nepochybuji." Pokusila jsem se o nevinný úsměv.

,,Jestli mě někdy budeš chtít zabít, udělej to prosím pořádně."

,,Já bych...," nestihla jsem větu ani domyslet, ani doříct. Stáhl mě za kolena pod hladinu, lokla jsem si nasládlé vody, než mě kuckající a prskající vytáhl do sedu. Uhladil mi vlasy z obličeje a jemně prsty sevřel bradu. ,,Tryph, jakoukoliv ostrou zbraň beru, ale ne projímavé býlí. Neumřu na sračku."

Měla jsem asi prosit o odpuštění, nebo prchat, ale já se začala smát až mi tekly slzy a po chvilce se rozškytala.
Drželi jsme se v rudé lázni v pevném objetí a chechtali se jako dva prachobyčejní šílenci.