Probrala mě tepající bolest stoupající z rány po chybějícím prstu ve vlnách do předloktí, nevybíravé klení hlubokého hlasu a nešetrné lomcování mým tělem.
,,Co jsi to, Tryphine, provedla? Proč? Jak jsi jen mohla?"

Neochotně jsem otevřela víčko, řasy se k sobě lepily zaschlými slzami. Conomor klečel vedle mne, v obličeji vyryté hluboké vrásky smutku a výčitek, huňaté obočí se potkávalo nad kořenem nosu, zuby měl zatnuté.
Myslí mi jako letní bouře proletěly vzpomínky na sen o jeho předchozích manželkách, na to, co mě dohnalo až sem. Já? Jak já jsem mohla? Prudce jsem se posadila a bez sebemenšího rozmyslu ho udeřila do obličeje, až se plesknutí rozlehlo mýtinou.
,,Jakým právem?" sykla jsem.
,,Vrahu!" zaječela jsem ignorujíc možné následky. Tak nebo tak, stejně už jsem byla mrtvá. Jako moje předchůdkyně. Opřela jsem se o obě dlaně a couvala od něj podél padlého kmene, o který jsem si rozdírala rameno do krve.

Drapl mě za kotník a přitáhl zpět k sobě. ,,Nemohla jsi jednou poslechnout?" zavrčel z malé vzdálenosti. Oči se mu podivně leskly, v černých zorničkách jakoby se odrážel samotný konec světa. Zešílel?

,, Conomore!" prskla jsem, ,,viděla jsem je všechny, viděla jsem, co jsi provedl svým ženám. U všech bohů, proč? Je pravda," namáhavě jsem polkla, ,,je pravda, že nenávidíš děti?" vyhrkla jsem. Snažila jsem se od Conomora dostat pryč, ale nebylo úniku.

,,Nerozumíš tomu." Zavrtěl hlavou. Vztáhl ke mně ruku, jako by mě chtěl pohladit.
Ne, už nikdy. Nenechám se znovu ukonejšit sladkou lží. Jsem tak hloupá.

Odrazila jsem vztekle jeho dlaň. Chytil mě za levé zápěstí, trhavě mi s ním zamával před obličejem jako vzpupnému štěněti. Na tvář mu cáklo trochu krve z rány. Zadíval se na ni.
,,Mohlo to dnes skončit," vyčítavě pronesl, ale já už se na něj nedívala. Srdce se mi na okamžik zastavilo a celé tělo pojmul lezavý chlad. Les utichl, jakoby všechna zvířata v posvátné bázni pozorovala nově příchozího.

Lapavě jsem se nadechla. Možná jen blouzním. Nebo jsem už umřela?

Svalnatý opálený obr do půl těla nahý pobaveně zatleskal. O koleno si ledabyle opřel detailně zdobené válečné kladivo, z kterého vyzařovalo namodralé světlo. Vzhlédla jsem proti šedavé obloze a zamrkala. Nad širokými rameny mu seděly tři hlavy, světlovlasé, vousaté, jedné se plné rty roztahovaly v úsměvu, druhá se škaredě šklebila a třetí přísně mračila. Jen oči měly stejné, modré jako klidný oceán, ale chladnější než ocel meče.
,,Krásné představení, ale vše bylo zbytečné, že? Neztrácej čas a splň svou povinnost."
Hromový hlas burácel mýtinou, ohýbal drobné větve, z kterých oklepal suché listy, rozechvíval i můj hrudník.
Conomor se přiklonil blíž ke mně, objal mě paží kolem ramen.
Chtěla jsem ho odstrčit, ale nezbývalo mi sil.

Ohlédl se za sebe. ,,Taranisi, je nevinná."

,,Žádná není," zachechtala se šklebící se hlava.
,,I kdyby byla, ty musíš splnit svou část dohody," přidala se mračící se ústa.

Conomorovi se po tváři spustily osamělé slzy, cítila jsem jeho bolest, jeho nenávist a kdesi v hloubi vědomí do sebe zapadaly jako střípky z rozbitého zrcadla malé kousky vzpomínek. V hlavě mi zněla smutná bardova píseň, dotkla jsem se prsty místa nad Conomorovo srdcem, místa, které neslo jizvy ve tvaru prastarého symbolu, Taranisova kola.
,,Zaprodal jsi vlastní krev," zašeptala jsem. ,,Obětoval jsi vlastní děti!" zavrčela jsem, nespouštějíc ruku z hrudníku krytého zbrojí.

,,Byl jsem chlapec... netušil jsem..." zajíkl se.

,,Nikdy jsem neřekl, jak velké děti mi obětuješ," zahřímal bůh. Poklepával bosou nohou po uschlé trávě, jakoby s námi ztrácel trpělivost. ,,Dnes jsem vyhověl, ve své velkorysosti, tvé prosbě. Vyměnil jsi svou neporazitelnost i moc za její život. A podívej! Copak za to stála? Každá tě zradila. Ani tahle nedodržela svůj slib." Pohrdlivě nade mnou ohrnul ret.

Já? Jak jsem ho zradila? Že jsem vběhla do jednoho prokletého sklepení? Za to mám zemřít?

Sklouzla jsem pohledem na své čtyři prsty rozevřené jako vějíř na Conomorově hrudníku. Kůže zbroje vpíjela moji krev a potemněla.
,,Ten zatracený prsten," vydechla jsem a přivřela oči.
,,Proč jsi mi to jen neřekl, Conomore?"

,,Protože je to chlap, nejdřív koná, pak mluví," ozval se melodický ženský hlas, sladký jako med, ale kousavý jako vzteklá kočka.
Vedle Taranise se objevil štíhlý bílý hřebec, nesoucí na zádech nahou ženu. Kaštanově hnědé vlasy ji splývaly přes plná ňadra na těhotné břicho. ,,Taranisi." přikývla obrovi na pozdrav.

,,Epono," odpověděla šklebící se hlava.

Brzo znovu omdlím. A bude mi dobře.

,,Býváš tak malicherná." Pohodil rukou bůh naším směrem.

,,Já?" Povyjelo Eponě obočí na dokonalém čele.
,,Jdu jen dohlédnout, že bude učiněno za dost spravedlnosti."

,,Jaké spravedlnosti?" vzmohla jsem se na otázku.

Conomor zbledl, jakoby někde potajmu krvácel.

,,Drahá, ty jsi jeho trest. Ty a všechny ženy, které obtěžkal před tebou. Zabije každou z vás vlastníma rukama a s vámi i vlastní plémě." Mazlivě pohladila bělouše a poplácala ho po šíji.

,,Jsi krutá," odvětil Conomor. Zvedl vzdorovitě hlavu, ale zůstal klečet, kryje mě vlastním tělem.
Zasmála se zvonivým smíchem, z kterého mrazilo.
,,Kolik jsi prolil krve ty, Conomore? Kolik jsi zabil synů a dcer? Kolik matek?"

,,A co mé dítě?" Přerušila jsem Eponu,koňskou bohyni, bohyni mateřství. Musela jsem se držet, abych se nazačala hystericky smát. Umřu kvůli bohyni plodnosti?

,, Zlo musí být vykořeněno," odpověděla bezcitně.

,,Nikdy jsem nezabil pro radost. Vrátil jsem Carhaix naši zem," bránil se sveřepě.

,,Urazil jsi mě," znělo to děsivěji, než rozsudek smrti.

,,Netušil jsem, že jsi to ty," odpověděl prosebným a zároveň zlomeným hlasem.

,,Lidé... omluvíte si pro sebe každou svou chybu. Pamatuješ si na svá vlastní slova? Připomenu ti je. Nechci těhotnou ženu. Nechci žádnou ženu. A tak žádnou mít nebudeš," slova se nesla krajinou jako zlověstná kletba, zarývala se do mých spánků, do kůže, do samotné duše.

,,Jedno odmítnutí," hlesla jsem.

Epona přimhouřila oči, její výraz ztratil na něžné kráse.

,,Modlila jsem se k tobě." Měli být lepší než my, dokonalí, moudří, nestranní.

Naklonila se přes šíji svého hřebce.
,,Dostala jsi svoji možnost k úniku, stejně jako všechny jeho manželky před tebou. Měla jsi ho zabít, když jsem ti to radila."

Otřásla jsem se hrůzou. Byla mi zima, chtěla jsem pryč, kamkoliv.

,,Doileag," sklouzlo mi ze rtů.

Hřebec zvedl hlavu, oklepal se a zaržál. Epona se smála. Taranisovy tři páry očí nás pozorovaly s pobavením, znuděností a lhostejností.
Nejsme nic, nejsme důležitější než jeleni pobíhající v lesích, než pstruzi prohánějící se v bystřině, než dvojice much sedící na kravském lejnu.

,,Epona, zdá se, nemá slitování. A mně dochází trpělivost." Pochmurné nebe rozčísl osamocený blesk.
,,Zabij ji ty, než jí vlastnoručně vyrvu z lůna dítě, co mi dlužíš."

Conomor vyskočil do stoje a sáhl pro svůj meč, víc nestihl, než ho obr srazil pěstí k zemi.
Vyplivl vylomený zub s krvavými slinami. Bůh hromů nakročil k nám, kladivo zvednuté nad rameno. Eponin kůň podupával. Conomor se nade mnou sklonil, oči plné slz, rty bolestivě stažené. ,,Miluji tě, Tryphine." Pohladil mě drsnou dlaní po tváři, než se dotkl i břicha. Přiblížil se, až se krvavými rty setkal s mými vyprahlými.

Nenávidím tě, nenávidím tě, že jsi mi nikdy nedal volbu, že jsi mi nikdy neřekl pravdu, že jsi mi nedůvěřoval.

Šmátrala jsem prsty v udusané trávě vedle svého stehna, dokud jsem nenahmatala rukojeť Alainovo dýky, pevně jsem ji sevřela. ,,Já tebe taky," šeptala jsem do jeho úst a mluvila pravdu. Hrudník se mi bolestivě stáhl, pukalo mi srdce, za naše promarněné šance, za něžné doteky, za bezpečnou náruč, za možnosti, které mi nikdo jiný nedal, za krátké štěstí, jež jsem prožila.
Měl zavřené oči, líbal mě a zároveň ruku natahoval po vlastní dýce.

Otočila jsem zbraň v dlani a bodla vší silou, ostří projelo Conomorovým krkem. Prudce otevřel vyděšené oči, trhla jsem rukojetí směrem k jeho druhému uchu. Zalila mě sprcha horké krve, Conomor se chytil za ránu a zároveň se na mě zhroutil, sklouzla jsem zády po kmeni stromu, o který jsem se opírala, dopadla jsem na zem a můj muž mohutným hrudníkem na mě. Chrčivě dýchal, z rány prýštila krev rovnou do mého obličeje, tekla mi do očí i do nosu. Otevřela jsem pusu, abych se mohla nadechnout, ale místo vzduchu se mi na jazyk dostávala jen kovová chuť krve. Strčila jsem dlaně pod Conomorova ramena a zabrala, nepohnula jsem s ním ani o píď. Opřela jsem se do něj vší silou, snažila jsem se ho ze sebe skopnout. Vyprchával z něj život s rychlostí tepajícího srdce, v rytmu cákající životadárné tekutiny. Rozkašlala jsem se, zalykala jsem se jeho krví. Ztratil vědomí, hlava mu padla a s třeskutou ránou se zastavila o moje čelo. Znovu jsem zabrala, z posledních zbytečků sil, ale jeho tělo mi tlačilo celou svou vahou na hrudník i břicho, naprázdno jsem dávila. Snažila jsem se vyplivnout jeho krev z pusy a nabrat do plic vzduch, vyškrábnout sílu, zabojovat a zbavit se Conomorova těla. Vdechla jsem hustou nasládlou tekutinu, zatmělo se mi před očima. Prohrála jsem. Vzpomněla jsem si na tichá noční objetí, na ukradené polibky v zákoutích hradu, na střípky šťastného smíchu.

Zavřela jsem oči a přestala bojovat.